22 Cdo 5180/2016
Datum rozhodnutí: 14.12.2016
Dotčené předpisy: § 1147 o. z.




22 Cdo 5180/2016
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a Mgr. Davida Havlíka ve věci žalobců: a) A. G. a b) S. K. , zastoupených Mgr. Martinou Vévodovou, advokátkou se sídlem v Olomouci, Slovenská 539/12, proti žalovaným: 1) J. Z. a 2) A. B. , oběma zastoupeným Mgr. Antonínem Novákem, advokátem se sídlem v Olomouci Hodolanech, tř. Kosmonautů 989/8, o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví k nemovitostem, vedené u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 12 C 391/2010, o dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě pobočky v Olomouci ze dne 2. června 2016, č. j. 69 Co 107/2016-367, takto:

Rozsudek Krajského soudu v Ostravě pobočky v Olomouci ze dne 2. června 2016, č. j. 69 Co 107/2016-367, se ruší a věc se vrací Krajskému soudu v Ostravě pobočce v Olomouci k dalšímu řízení.
Odůvodnění:

Okresní soud v Olomouci (dále jen soud prvního stupně ) rozsudkem ze dne 1. 12. 2015, č. j. 12 C 391/2010-242, zrušil spoluvlastnictví účastníků k pozemku parc. č. st. 215, jehož součástí je budova, a k pozemku parc. č. 66/52 (dále jen předmětné pozemky ), vše zapsané v katastru nemovitostí vedeného u Katastrálního úřadu pro Olomoucký kraj, Katastrální pracoviště Olomouc, na LV č. 67 pro obec O. a k. ú. L. (výrok I.), přikázal předmětné pozemky do spoluvlastnictví žalobcům s tím, že id. podíl žalobce a) činí 3/4 a id. podíl žalobkyně b) činí 1/4 (výrok II.), uložil žalobci a) povinnost uhradit žalovanému 1) na vypořádání spoluvlastnictví částku 1 968 750 Kč, a to ve lhůtě do 60 dnů od právní moci rozsudku (výrok III.), uložil žalobci a) povinnost uhradit žalované 2) na vypořádání spoluvlastnictví částku 1 181 250 Kč, a to ve lhůtě do 60 dnů od právní moci rozsudku (výrok IV.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky V. a VI.). Soud prvního stupně uvedl, že žaloba je důvodná, neboť žalobci jako spoluvlastníci předmětných pozemků nehodlali setrvat ve spoluvlastnictví. Vypořádání reálným rozdělením věcí nebylo požadováno. V řízení doložil žalobce a) potvrzení banky o předschválení hypotečního úvěru včetně potvrzení zůstatku na účtu, takže byl splněn předpoklad, aby mohla být za zrušení spoluvlastnického podílu žalovaným fakticky poskytnuta přiměřená náhrada. S ohledem na okolnosti případu a účelné využití věci soud rozhodl o přikázání věci do spoluvlastnictví žalobcům, když neshledal důvody pro zamítnutí žaloby. K zamítnutí žaloby nemohou vést subjektivní obavy žalovaných o skutečném a včasném vyplacení náhrad za jejich podíly, když zdroj finančních prostředků žalobce a) provedenými důkazy prokázal. Ohledně náhrady vyšel soud prvního stupně ze znaleckého posudku, podle něhož je celková obvyklá cena nemovitostí 6 300 000 Kč.

K odvolání žalovaných Krajský soud v Ostravě pobočka v Olomouci (dále jen odvolací soud ) rozsudkem ze dne 2. 6. 2016, č. j. 69 Co 107/2016-367, rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I., II., III., IV. a VI. potvrdil (výrok I.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (výroky II. a III.). Odvolací soud uvedl, že důvodem pro zamítnutí žaloby nemohou být v posuzovaném případě podmínky na realitním trhu, a tak žalobci jsou oprávněni domáhat se zrušení a vypořádání spoluvlastnictví, když jejich aktivní legitimace je prokázána darovací smlouvou, kterou na ně převedla spoluvlastnický podíl jejich matka. Z hlediska vypořádání odvolací soud uvedl, že nepřichází do úvahy rozdělení společné věci, když dům nelze dělit vertikálně, přičemž průběh řízení i stanoviska účastníků vyloučila vypořádání spoluvlastnictví rozdělením na jednotky, neboť v takovém případě by zůstalo spoluvlastnictví zachováno na společných částech nemovité věci a pozemku. Povaha vztahu účastníků ve spoluvlastnictví jasně dokazuje, že tímto způsobem vypořádání by mezi nimi nedošlo k odstranění existujících animozit. Rozdělení společné věci na bytové jednotky rovněž žádný z účastníků řízení nežádal. Vzhledem k tomu shledal správným závěr soudu prvního stupně, že je možné vypořádat spoluvlastnictví přikázáním předmětných pozemků do spoluvlastnictví žalobcům za přiměřenou náhradu žalovaným. Přisvědčil výhradě, že právní předchůdkyně žalobců po celou dobu, kdy v řízení vystupovala, nijak nedoložila, že by byla reálně schopna žalovaným zaplatit přiměřenou náhradu za jejich spoluvlastnické podíly. Žalobce a) prokázal solventnost potvrzením Raiffeisenbank, že má předschválený limit hypotečního úvěru ve výši 2 817 000 Kč, přičemž tato nabídka byla platná do 15. 10. 2015. Soud prvního stupně žalobě vyhověl, když i po uplynutí doby platnosti nabídky dovodil z potvrzení banky, že žalobce doložil zdroj finančních prostředků. Po výzvě odvolacího soudu podle § 118a odst. 3 občanského soudního řádu, jemuž nebránila ani koncentrace řízení podle § 118b občanského soudního řádu, doložil žalobce a) v písemné formě úvěrovou smlouvu ze dne 30. 5. 2016, kterou byl doložen závazek banky poskytnout žalobci a) hypoteční úvěr do výše 3 150 000 Kč. Odvolací soud dospěl k závěru, že žalobce a) nade vši pochybnost prokázal svou solventnost. Přiměřená náhrada byla správně stanovena podle znaleckého posudku, v němž soudní znalkyně vzala v úvahu parametry rozhodující o ceně na trhu realit. Posudek je přesvědčivý, závěry jsou náležitě odůvodněny a podloženy obsahem nálezu. Cena stanovená znalkyní je cenou reálně vyjadřující, jaká přiměřená náhrada náleží žalovaným za jejich spoluvlastnické podíly, a to i pro rozhodování odvolacího soudu. Žalovanými uváděný raketový nárůst ceny předmětných pozemků se ocitl pouze v obecném tvrzení bez uvedení relevantních skutečností. Nad nimi však jednoznačně převážil věcný a na profesionálních argumentech postavený znalecký posudek. Lhůta k zaplacení je delší než zákonná z důvodu zaplacení prostřednictvím hypotečního úvěru.

Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalovaní dovolání, které považují za přípustné podle § 237 občanského soudního řádu, neboť odvolací soud se při řešení právní otázky odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Žalovaní nesouhlasí s tím, že odvolací soud připustil důkazní návrhy žalobce ohledně jeho solventnosti. Domnívají se, že došlo k prolomení koncentrace řízení, přičemž zdůrazňují, že bylo povinností stran přijmout stav řízení, v němž se věc nacházela v době jejich vstoupení do řízení. Dále nesouhlasí s odvolacím soudem, že samotným doložením úvěrové smlouvy došlo k prokázání solventnosti žalobce a) uhradit náhradu za spoluvlastnické podíly. Namítají, že v souladu s Listinou základních práv a svobod je jen takový postup, kdy bude mít soud naprosto neochvějnou jistotu, že náhrady za přikázané podíly na nemovitosti budou zcela určitě uhrazeny. Náhrada za odnětí vlastnického práva se má žalovaným dostat ihned, přičemž poukazují na riziko nesolventnosti žalobců. Nesouhlasí také s tím, že jim nebylo umožněno provedení opakovaně navrhovaných důkazů k prokázání solventnosti žalobců. Odvolací soud rovněž pochybil, pokud vycházel při stanovení výše částek pro vypořádání z více jak rok starého znaleckého posudku, který byl již zcela neaktuální. Takový postup je v rozporu s rozhodnutím Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 22 Cdo 3555/2009. Vytýká-li odvolací soud žalovaným, že měli v případě pochybností přednést náležité důkazy, pak zdůrazňují, že k tomu neměli dostatek prostoru. Uplatňují také výhradu vůči postupu soudů obou stupňů, které se nevěnovaly jejich námitce, že původní žalobkyně, jakož i žalobci nejsou vlastníky předmětných pozemků. Původní žalobkyně totiž měla nabýt předmětné pozemky od svého manžela, který však v té době podle všeho trpěl Alzheimerovou chorobou, takže nemohlo dojít k platnému darování předmětných pozemků. Poukazují na projev Alzheimerovy choroby, která významně ovlivňuje myšlení jedince. Namítají také, že soudy tolerovaly předkládání důkazů žalující stranou těsně před jednáním, takže se s nimi nemohli řádně seznámit, to se zejména týká předložené úvěrové smlouvy. Stejně tak byla tolerována dlouhodobá nečinnost žalobců při pokusu o soudní smír. Na závěr dodávají, že celé prvoinstanční řízení bylo vedeno neracionálně, byla nařizována neúčelná jednání, což se projevilo i v rozhodnutí o náhradě nákladů řízení, které žalovaní považují vzhledem k okolnostem a průběhu řízení za mimořádně nespravedlivé. Navrhují, aby dovolací soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Žalobci se k dovolání nevyjádřili.

Nejvyšší soud jako dovolací soud projednal věc podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen o. s. ř. ), neboť řízení v projednávané věci bylo zahájeno přede dnem 1. 1. 2014 (srovnej článek II bod 2. zákona č. 293/2013 Sb.).

Podle § 3028 odst. 1, 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, tímto zákonem se řídí práva a povinnosti vzniklé ode dne nabytí jeho účinnosti. Není-li dále stanoveno jinak, řídí se ustanoveními tohoto zákona i právní poměry týkající se práv osobních, rodinných a věcných; jejich vznik, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se však posuzují podle dosavadních právních předpisů.

Jelikož o zrušení spoluvlastnictví bylo odvolacím soudem rozhodováno po 1. 1. 2014, postupoval dovolací soud podle příslušných ustanovení zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen o. z. ) [k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1450/2015 (uveřejněný pod č. 5/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozh. obč.)].

Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Podle § 241a odst. 1 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.

Dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden (§ 242 odst. 1 o. s. ř.). Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny (§ 242 odst. 3 o. s. ř.).

Dovolací soud se v první řadě zaměřil na námitku žalovaných, že se soudy obou stupňů nevypořádaly s jejich zásadní námitkou týkající se pasivní (správně aktivní) legitimace žalobců, když poukázali na skutečnost, že právní předchůdkyně žalobců nemohla na žalobce platně převést vlastnické právo k předmětným pozemkům, neboť sama se nikdy nestala platně jejich vlastníkem.

Ačkoliv nedostatek odůvodnění je ve své podstatě vadou řízení, dovolatelé obsahově vystihují obsah otázky procesního práva [srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 9. 2014, sp. zn. 22 Cdo 3332/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2014, sp. zn. 22 Cdo 4553/2014 (obě dostupná na www.nsoud.cz )]; dovolací soud shledal v této otázce dovolání přípustným a zároveň důvodným, neboť se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.

Podle § 157 odst. 2 o. s. ř. není-li dále stanoveno jinak, soud v odůvodnění rozsudku uvede, čeho se žalobce (navrhovatel) domáhal a z jakých důvodů a jak se ve věci vyjádřil žalovaný (jiný účastník řízení), stručně a jasně vyloží, které skutečnosti má prokázány a které nikoliv, o které důkazy opřel svá skutková zjištění a jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, proč neprovedl i další důkazy, jaký učinil závěr o skutkovém stavu a jak věc posoudil po právní stránce; není přípustné ze spisu opisovat skutkové přednesy účastníků a provedené důkazy. Soud dbá o to, aby odůvodnění rozsudku bylo přesvědčivé. Odůvodnění uvedené v písemném vyhotovení rozsudku musí být v souladu s vyhlášeným odůvodněním.

Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 30. 7. 2013, sp. zn. 30 Cdo 1277/2013 (uveřejněném pod č. C 12 788 a 12 789 v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck dále jen Soubor ), uvedl, že pokud nejde o situaci, kdy právní řešení bez dalšího vyplývá ze zákonného textu, obecný soud musí v odůvodnění dostatečným způsobem vysvětlit své úvahy (nález Ústavního soudu ze dne 17. 8. 2005, sp. zn. I. ÚS 403/03). V odůvodnění (písemného vyhotovení) rozsudku musí soud při právním posouzení věci poukázat na konkrétní právní předpis, ze kterého právní posouzení dovozuje. Pokud soud nedostojí této zásadě, je rozhodnutí nepřezkoumatelné (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2001, sp. zn. 29 Cdo 2418/99). Přitom zákonem (v již zmíněném § 157 odst. 2 o. s. ř.) vyžadované náležitosti odůvodnění písemného vyhotovení rozsudku stran právního posouzení věci nemohou spočívat v pouhém odkazu (výčtu) právních předpisů či příslušných pravidel chování, jichž bylo soudem v rozsouzené věci užito, ale je nezbytné také v důvodech rozhodnutí vyložit právně kvalifikační úvahu tak, aby bylo zřejmé, která konkrétní právní pravidla chování a z jakých důvodů byla na zjištěný skutkový stav použita, a to včetně případné (blíže specifikované) relevantní judikatury obecných soudů či příslušného nálezu Ústavního soudu, jenž byl zaujat ve skutkově obdobné věci a je třeba jej reflektovat s ohledem na čl. 89 odst. 2 Ústavy .

V rozsudku ze dne 11. 5. 2011, sp. zn. 28 Cdo 4118/2010 (uveřejněném pod č. C 9 820 a 9 821 v Souboru), Nejvyšší soud zdůraznil, že jedním z principů představujících neopomenutelnou součást práva na spravedlivý proces je povinnost soudů svá rozhodnutí řádně odůvodnit, přičemž se musejí vypořádat s námitkami uplatněnými účastníky řízení, a to způsobem odpovídajícím míře jejich závažnosti. Pokud soudy této zákonné povinnosti nedostojí, a to jednak tím, že se zjištěnými skutečnostmi nebo tvrzenými námitkami nezabývají vůbec, nebo se s nimi vypořádají nedostatečným způsobem, založí tím nepřezkoumatelnost jimi vydaných rozhodnutí [k těmto závěrům se pak Nejvyšší soud přihlásil souhrnně v rozsudku ze dne 20. 4. 2016, sp. zn. 22 Cdo 3332/2015 (dostupném na www.nsoud.cz )].

Podle § 1140 odst. 1 a 2 o. z. nikdo nemůže být nucen ve spoluvlastnictví setrvat. Každý ze spoluvlastníků může kdykoli žádat o své oddělení ze spoluvlastnictví, lze-li předmět spoluvlastnictví rozdělit, nebo o zrušení spoluvlastnictví. Nesmí tak ale žádat v nevhodnou dobu nebo jen k újmě některého ze spoluvlastníků.

Podle § 1143 o. z. nedohodnou-li se spoluvlastníci o zrušení spoluvlastnictví, rozhodne o něm na návrh některého ze spoluvlastníků soud. Rozhodne-li soud o zrušení spoluvlastnictví, rozhodne zároveň o způsobu vypořádání spoluvlastníků.

Z uvedených ustanovení vyplývá, že zrušení a vypořádání spoluvlastnictví se může soudně domáhat jeden nebo více spoluvlastníků, přičemž již dřívější judikatura Nejvyššího soudu zdůraznila, že se tohoto řízení musí účastnit všichni spoluvlastníci [k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 1966, sp. zn. 4 Cz 79/66 (uveřejněný pod č. 16/1967 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozh. obč.)]. Pro vyhovění žaloby na zrušení a vypořádání spoluvlastnictví je nejdříve nezbytné zodpovědět předběžnou otázku, zdali jsou všichni spoluvlastníci účastníky řízení, přičemž obzvláště v situaci, kdy je zpochybněno spoluvlastnické právo některého z účastníků, je nezbytné se i touto otázkou řádně vypořádat.

V posuzovaném případě žalovaní v odvolání namítali, že žalobci nejsou spoluvlastníky předmětných pozemků, neboť na jejich právní předchůdkyni nikdy nepřešlo vlastnické právo z jejího manžela z toho důvodu, že její manžel v okamžiku převodu trpěl Alzheimerovou chorobou, která mu bránila v posouzení vážnosti právního úkonu (darovací smlouvy). Odvolací soud se však otázkou vlastnického práva žalobců ke spoluvlastnickému podílu na předmětných pozemcích, a námitkami žalovaných, v úplnosti nevypořádal, když toliko uvedl, že žalobci jsou aktivně věcně legitimování, neboť nabyli vlastnické právo od své právní předchůdkyně na základě darovací smlouvy. Takové právní posouzení je nicméně neúplné, neboť aby mohlo dojít k platnému nabytí vlastnického práva žalobci na základě převodu darovací smlouvou, musela by být jejich právní předchůdkyně spoluvlastnicí předmětných pozemků, tedy musela by sama platně nabýt spoluvlastnický podíl od svého manžela. Jednal-li by však její manžel v duševní poruše, která by jej k tomuto právnímu úkonu činila neschopným, pak by byl právní úkon absolutně neplatný, k němuž je soud povinen přihlédnout z úřední povinnosti [srovnej § 38 odst. 2 a § 40a a contrario zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále též obč. zák. )]. V důsledku absolutně neplatného právního úkonu by se právní předchůdkyně žalobců nestala spoluvlastnicí předmětných pozemků a nemohla by následně sama bez dalšího platně převést vlastnické právo na žalobce, kteří by tak nebyli aktivně věcně legitimováni; to vyjma případů, kdy by se uplatnily závěry o nabývání od neoprávněného formulované např. v rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyšší soudu ze dne 9. 3. 2016, sp. zn. 31 Cdo 353/2016 (dostupného na www.nsoud.cz ). S ohledem na uvedené je právní posouzení odvolacího soudu neúplné, a tudíž i nesprávné, dovolací důvod nesprávného právního posouzení byl proto uplatněn právem (§ 241a odst. 1 o. s. ř.).

Žalovaní dále namítají, že odvolací soud v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu posoudil otázku solventnosti žalobce a).

Tato námitka přípustnost dovolání nezakládá, neboť rozhodnutí je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu.

Podle § 1147 o. z. není-li rozdělení společné věci dobře možné, přikáže ji soud za přiměřenou náhradu jednomu nebo více spoluvlastníkům. Nechce-li věc žádný ze spoluvlastníků, nařídí soud prodej věci ve veřejné dražbě; v odůvodněném případě může soud rozhodnout, že věc bude dražena jen mezi spoluvlastníky.

Ačkoliv z § 1147 o. z. vyplývá toliko jediná přímá podmínka pro přikázání společné věci za náhradu, a to zájem spoluvlastníka o přikázání věci do jeho výlučného vlastnictví, již dřívější judikatura ve vztahu k § 142 odst. 1 obč. zák. tuto podmínku pojímala šířeji, když vedle zkoumání vůle účastníka zdůraznila potřebu zkoumat také jeho solventnost (schopnost zaplatit přiměřenou náhradu za vypořádací podíl žalovaných). Takový postup totiž zajistí, že se každému ze spoluvlastníků dostane majetkové hodnoty odpovídající hodnotě jeho spoluvlastnického podílu a naopak zamezí tomu, že spoluvlastník, jemuž by byla přisouzena náhrada, by při nesolventnosti spoluvlastníka, který se stal výlučným vlastníkem, musel náhradu vymáhat exekučně, a to ještě ne vždy úspěšně [srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2008, sp. zn. 22 Cdo 1305/2007 (uveřejněný v časopise Soudní rozhledy, 2009, č. 7, str. 264), nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2014, sp. zn. 22 Cdo 1340/2014 (dostupné na www.nsoud.cz )].

Ke stejným závěrům jako dřívější judikatura již ve vztahu k § 1147 větě druhé o. z. dospěl i Krajský soud v Ostravě, který v rozsudku ze dne 8. 4. 2014, sp. zn. 11 Co 698/2014 (uveřejněném pod č. 4/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozh. obč.), dovodil, že pojem nechce-li obsažený v této větě je nutno vyložit nejen tak, že žádný z účastníků nemá o věc zájem, ale v širším pojetí tak, že i když účastník zájem má a nemá finanční prostředky k zaplacení vypořádacího podílu, má se za to, že věc nechce.

Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 15. 6. 2016, sp. zn. 22 Cdo 1942/2016 (dostupném na www.nsoud.cz ), dovodil, že solventnost spoluvlastníka, jemuž má být věc přikázána do výlučného vlastnictví, má být v zásadě prokázána již k okamžiku vydání soudního rozhodnutí. Účastník tedy musí s finančními prostředky odpovídajícími vypořádacímu podílu disponovat nebo musí relevantně prokázat, že je schopen si finanční prostředky opatřit (například závazným příslibem půjčky či poskytnutím úvěru). Toliko výjimečně je možné spoluvlastníku přikázat společnou věc, ačkoliv finančními prostředky nezbytnými na vyplacení vypořádacího podílu v době rozhodnutí nedisponuje, za předpokladu, že z dokazování vyplyne jednoznačný závěr, že daný spoluvlastník potřebné finanční prostředky v přiměřené době získá (například probíhá-li dědické řízení, po jehož skončení by měl spoluvlastník patřičné finanční prostředky zdědit, či má-li finanční prostředky po omezenou dobu fixované na spořicím účtu či dluhopisovém listu). Zde se ovšem jedná vždy o přísné posouzení individuálních skutečností a hodnocení důkazů v konkrétní věci. Není-li tedy najisto postaveno, že spoluvlastník finančními prostředky již disponuje či je v přiměřené době získá, pak podmínka solventnosti není splněna. Nelze totiž na druhého spoluvlastníka, jemuž má připadnout vypořádací podíl, přenášet riziko, že by musel náhradu vymáhat exekučně.

Nejvyšší soud v uvedeném rozsudku rovněž poukázal na nález Ústavního soudu ze dne 2. 2. 2005, sp. zn. II. ÚS 494/03 (dostupný na http://nalus.usoud.cz ), v němž Ústavní soud zdůraznil, že v řízení musí být prokázáno, zda jsou splněny veškeré předpoklady pro to, aby za zrušení spoluvlastnického podílu mohla být i fakticky poskytnuta přiměřená náhrada, přičemž naplnění kritéria solventnosti nemůže být založeno pouhou úvahou soudu, ale musí mít jednoznačnou oporu v učiněných skutkových zjištěních; opačný postup může znamenat zásah do práva vlastnit majetek, neboť není garantováno, že vlastník bude svého vlastnického práva zbaven při poskytnutí přiměřené náhrady.

V neposlední řadě Nejvyšší soud v uvedeném rozsudku zdůraznil, že podle § 160 odst. 1 o. s. ř. je zpravidla lhůta ke splnění povinnosti (tzv. pariční lhůta) tří dny od právní moci rozsudku. Soud sice může určit delší lhůtu ke splnění povinnosti nebo může stanovit, že peněžité plnění se může stát ve splátkách, jejichž výši a podmínky splatnosti určí, měl by ale mít na zřeteli, že se již jedná o výjimku, pro jejíž uplatnění by měly svědčit konkrétní okolnosti případu a racionální důvody zohledňující zejména povahu projednávané věci, přiznaný nárok a osobní poměry účastníků [k tomu srovnej rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 7. 4. 1966, sp. zn. 5 Cz 126/65 (uveřejněné pod č. 67/1966 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozh. obč.)]. Soudy musí s ohledem na konkrétní okolnosti případu zvážit, zda využití této možnosti nezaloží nespravedlivou rovnováhu mezi zájmy sporných stran. V poměrech vypořádání spoluvlastnictví by pak neměly soudy opomenout skutečnost, že osoba, jíž byla přiznána náhrada, byla soudním rozhodnutím zbavena svého vlastnického práva, a proto by jí náhrada za odnětí jejího vlastnického práva měla být přiznána v přiměřené byť s ohledem na konkrétní okolnosti případu ne vždy nutně třídenní lhůtě.

V posuzovaném případě odvolací soud přisvědčil odvolací námitce, že právní předchůdkyně žalobců po celou dobu, kdy v řízení vystupovala, nijak nedoložila, že by byla reálně schopna žalovaným zaplatit přiměřenou náhradu za jejich spoluvlastnické podíly. Ve vztahu k žalobci a) soud prvního stupně odůvodnil jeho solventnost potvrzením Raiffeisenbank o předschváleném limitu hypotečního úvěru ve výši 2 817 000 Kč. Jelikož odvolacímu soudu uvedené potvrzení nepostačovalo, když ostatně lhůta, po kterou měl příslib k poskytnutí úvěru platit, již uplynula, vyzval žalobce a) podle § 118a odst. 3 o. s. ř., aby doložil svou solventnost. Žalobce a) nato odvolacímu soudu předložil úvěrovou smlouvu ze dne 30. 5. 2016, kterou se úvěrující banka zavázala žalobci a) poskytnout hypoteční úvěr do výše 3 150 000 Kč. Odvolací soud na základě toho shledal podmínku solventnosti splněnou.

Dovolací soud závěry odvolacího soudu přezkoumal, přičemž neshledal, že by byly nepřiměřené. Odvolací soud zřetelně vysvětlil, na základě jakých skutečností uzavřel, že je žalobce a) solventní, přičemž jeho závěry jsou souladné s výše uvedenou rozhodovací praxí dovolacího soudu. Naopak nemůže obstát argumentace žalovaných, že k přikázání společné věci do výlučného vlastnictví za náhradu může dojít pouze tehdy, dojde-li k vyplacení náhrady z ruky do ruky. Dovolací soud rovněž neshledal, že by odvolací soud pochybil při stanovení delší pariční lhůty, neboť opět zřetelně vysvětlil, proč přikročil k delší než 3denní lhůtě pro vyplacení náhrady za spoluvlastnický podíl žalovaných.

Důvodnou v této souvislosti není ani námitka, že by odvolací soud prolomil nastalou koncentraci řízení podle § 118b o. s. ř., když vyzval žalobce podle § 118a odst. 3 o. s. ř. k prokázání jeho solventnosti. V této souvislosti je možné poukázat již na protokol o jednání před soudem prvního stupně ze dne 16. 12. 2014, kdy právní zástupce žalobce reagoval na poučení o koncentraci řízení tak, že žalobce předloží soudu potvrzení banky o tom, že má zajištěno hypoteční financování na vyplacení podílu žalovaných. Následně žalobce skutečně doložil soudu prvního stupně potvrzení, byť bylo časově omezené. Pokud pak následně odvolací soud vyzval v průběhu odvolacího řízení žalobce a) k prokázání jeho solventnosti, jeho postup byl zcela souladný s § 118b odst. 1 in fine o. s. ř. a s § 213b o. s. ř.

Přípustnost dovolání nezakládá pak ani další námitka žalovaných ohledně hodnoty předmětných pozemků.

Předně je třeba zdůraznit, že pokud žalovaní v dovolání naznačují nesouhlas se samotnou hodnotou nemovitostí, pak ve skutečnosti nerozporují nesprávné právní posouzení, nýbrž nepřípustně rozporují zjištěný skutkový stav (srov. § 241a odst. 1 o. s. ř.). Namítají-li, že odvolací soud měl ve shodě s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2011, sp. zn. 22 Cdo 3555/2009 (dostupného na www.nsoud.cz ), nechat vyhotovit revizi znaleckého posudku, pak takový závěr z uvedeného rozhodnutí nevyplývá. Není sporu o tom, že pro odvolací soud je rozhodující skutkový stav ke dni vyhlášení jeho rozsudku (§ 154 odst. 1 ve spojení s § 211 o. s. ř.), nicméně pokud rozhoduje v krátké časové návaznosti na rozhodnutí soudu prvního stupně, pak při absenci významnějšího pohybu cen nemovitostí nebyl povinen znalecký posudek nechat vyhotovit. Z uvedeného rozsudku totiž vyplývá, že povinnost vyhotovit aktuální znalecký posudek je nezbytné až při delším časovém odstupu, při němž bude zcela zřejmé, že soudním znalcem zjištěná cesta neodpovídá; v poměrech dané věci to bylo takřka 3 roky, což neodpovídá tomuto případu.

Dovolací soud vychází ze své ustálené judikatury, podle níž jestliže soud v řízení o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví při zjištění ceny předmětu spoluvlastnictví vezme za základ znalecký posudek vypracovaný před více lety, pak nesprávně nevychází z ceny v době vypořádání; nejedná se o procesní vadu, ale o nesprávné právní posouzení věci [k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 8. 2010, sp. zn. 22 Cdo 2597/2010 (uveřejněný v časopise Právní rozhledy, 2011, č. 2, str. 71)].

V rozsudku ze dne 28. 11. 2013, sp. zn. 22 Cdo 2437/2012 (uveřejněném na www.nsoud.cz ), Nejvyšší soud vysvětlil, že posouzení, kdy už je nutno přistoupit k doplnění či aktualizaci znaleckého posudku je nutno posuzovat individuálně s přihlédnutím k okolnostem konkrétního případu. V uvedené věci pak dovolací soud poukázal na skutečnost, že pokud z obsahu spisu nevyplývaly žádné skutečnosti, z nichž by bylo možno usuzovat na změny v cenách nemovitých věcí, nelze vytýkat odvolacímu soudu nesprávné právní posouzení věci, jestliže vzal za základ při určení výše přiměřené náhrady znalecký posudek vypracovaný před jedním rokem.

Jestliže v tomto případě dovolatelé namítají, že odvolací soud také argumentuje tím, že žalovaná strana měla předložit nějaké důkazy o neaktuálnosti ceny předmětné nemovitosti , pak takový závěr z odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu nevyplývá. Odvolací soud totiž při akceptaci závěrů vyplývajících ze znaleckého posudku toliko uvedl, že žalovanými zmiňovaný raketový nárůst cen nemovitosti se ocitl pouze v obecném tvrzení bez uvedení relevantních skutečností.

Vzhledem ke kasačnímu rozhodnutí je pak tato námitka pro další řízení fakticky bezpředmětná zejména proto, že bude na odvolacím soudu, aby se primárně vypořádal s námitkou aktivní věcné legitimace žalobců. Teprve v návaznosti na jejím posouzení z hlediska časového v dalším řízení bude nutné opětovně posoudit aktuálnost závěrů vyplývajících z dosavadního znaleckého dokazování.

Tím dovolací soud nijak nevylučuje, že v další fázi řízení, v případě závěru o existenci aktivní věcné legitimace žalobců, již bude nezbytné doplnění či aktualizace znaleckého posudku, aby soudní rozhodnutí skutečně reflektovalo aktuální obvyklou cenu předmětných pozemků.

Další dovolací námitky směřující k tvrzeným vadám řízení, jsou vzhledem ke kasačnímu rozhodnutí dovolacího soudu bezpředmětné potud, že žalovaní namítají individuální konkrétní pochybení odvolacího soudu v tom, že bylo tolerováno, že žaloba předkládá důkazy těsně před jednáním, takže žalovaná strana se s nimi nemohla seznámit. Dovolací soud proto jen dodává, že účastník má podle § 123 o. s. ř. právo vyjádřit se k důkazním návrhům a ke všem provedeným důkazům, a to podle okolností případu buď v ústní, nebo písemné formě. Jestliže má být toto právo porušeno, je nezbytné konkretizovat porušení tohoto práva s uvedením, jaký postup uplatnil účastník v řízení při tvrzeném porušení a jakým způsobem se porušení tohoto práva mělo ve věcném rozhodnutí promítnout v jeho neprospěch. Obecná formulace této námitky bez její bližší konkretizace pak neumožňuje posoudit, zda se v souzené věci vůbec jednalo o vadu řízení, případně takovou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.

Pokud pak dovolatelé namítají, že soud prvního stupně nevhodně toleroval dlouhodobou nečinnost žaloby v rámci pokusu o smír, přičemž žalované straně v té době nedal možnost se k průběhu smírného jednání vyjádřit, není dovolacímu soudu vůbec zřejmé, jak se takový postup měl promítnout negativně do poměrů žalovaných posuzovaných z hlediska obsahu rozhodnutí odvolacího soudu.

V dalším řízení se odvolací soud řádně vypořádá s námitkou, že žalobci nebyli spoluvlastníky předmětných pozemků, protože nenabyli platně spoluvlastnický podíl na základě darovací smlouvy od své právní předchůdkyně. V případě, že odvolací soud shledá, že žalobci jsou skutečně vlastníky předmětných pozemků, bude znovu zkoumat obvyklou cenu předmětných pozemků a také otázku solventnosti žalobce, neboť podle dosavadního stavu řízení má žalobce a) možnost čerpat úvěr v období do 31. 5. 2017.

Jelikož rozsudek odvolacího soudu ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. spočívá na nesprávném právním posouzení věci, dovolací soud jej podle § 243e odst. 1 o. s. ř. v celém rozsahu zrušil a věc mu vrátil podle § 243e odst. 2 věty první o. s. ř. k dalšímu řízení. Odvolací soud je vysloveným právním názorem dovolacího soudu vázán (§ 243g odst. 1 věta první, část věty za středníkem o. s. ř. ve spojení s § 226 o. s. ř.).

O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení rozhodne odvolací soud v novém rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1 in fine o. s. ř.).

Poučení: Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 14. prosince 2016


Mgr. Michal Králík, Ph.D. předseda senátu