22 Cdo 5169/2016
Datum rozhodnutí: 26.04.2017
Dotčené předpisy: § 1144 o. z., § 237 o. s. ř.



22 Cdo 5169/2016


U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců Mgr. Davida Havlíka a Mgr. Michala Králíka, Ph.D., ve věci žalobce F. K. , zastoupeného JUDr. Milošem Jirmanem, advokátem se sídlem ve Žďáru nad Sázavou, Nádražní 600/21, proti žalovanému R. K. , zastoupenému JUDr. Martou Štefkovou, advokátkou se sídlem ve Velkém Meziříčí, Náměstí 81/5, o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví, vedené u Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou pod sp. zn. 14 C 110/2010, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně - pobočka v Jihlavě ze dne 30. 6. 2016, č. j. 54 Co 127/2016-284, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.):
Okresní soud ve Žďáru nad Sázavou rozsudkem ze dne 6. 11. 2015, č. j. 14 C 110/2010-261, zrušil podílové spoluvlastnictví žalobce a žalovaného k pozemku st. par. č. 6 a na něm stojící budově, k pozemku st. par. č. 105 a na něm stojící budově bez č. p./č. e., k pozemku st. par. č. 145 a k pozemkům par. č. 36/1, 36/2, 37/1 a 37/3, všem zapsaným u Katastrálního úřadu pro Vysočinu, Katastrálního pracoviště Velké Meziříčí, na listu vlastnictví č. 25 pro obec D. v., katastrální území D. v. u K. (výrok I). Do výlučného vlastnictví žalobce přikázal budovu s pozemkem st. par. č. 6, pozemek st. par. č. 145, pozemek par. č. 36/1, pozemek par. č. 36/2 a části vyčleněné z původních pozemků par. č. 37/1 a 37/3, nově označené par. č. 37/3, 37/11 a 37/12 (výrok II.). Do výlučného vlastnictví žalovaného přikázal budovu bez č. p./č. e. spolu s pozemkem st. par. č. 105, a části vyčleněné z původních pozemků par. č. 37/1 a 37/3, nově označené jako pozemky par. č. 37/1 a 37/13 (výrok III.). Výroky IV. a V. zřídil věcná břemena vedení dešťové kanalizace a vedení elektrické přípojky, výrokem VI. rozhodl o náhradě nákladů řízení a výroky VII. a VIII. o vrácení zálohy.

Krajský soud v Brně - pobočka v Jihlavě rozsudkem ze dne 30. 6. 2016, č. j. 54 Co 127/2016-284, napadený rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I., II. a III. potvrdil (výrok I.) a změnil výroky o zřízení věcných břemen (výroky II. a III.). Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok IV.) a vrácení zálohy na náklady znaleckého posudku (výrok V.).

Proti rozhodnutí krajského soudu podává žalobce (dále také dovolatel ) dovolání, jehož přípustnost opírá o ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen o. s. ř. ), a uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.).

Žalovaný se k dovolání nevyjádřil.

Obsah rozsudků soudů obou stupňů i obsah dovolání jsou účastníkům známy. Proto na ně dovolací soud v souladu s § 243f odst. 3 o. s. ř. odkazuje.

Dovolání není přípustné.

Dovolání je založeno na námitce, že soudy nerespektovaly zásadu účelného rozdělení nemovitostí, jestliže zvolily z původně tří uvažovaných variant rozdělení tu nejméně vhodnou.

Dovolací soud opakovaně konstatoval, že v řízení o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví jsou často dány skutečnosti, umožňující s jistou mírou přesvědčivosti zdůvodnit přikázání věci každé ze stran sporu. Rozhodnutí ve věci je tak v zásadě na úvaze soudu, která však musí být řádně odůvodněna a nesmí být zjevně nepřiměřená; dovolací soud proto zpochybní úvahu odvolacího soudu jen tehdy, bude-li zjevně nepřiměřená (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 7. 2005, sp. zn. 22 Cdo 1914/2004, publikované v časopise Soudní rozhledy č. 12/2005, str. 451, nebo usnesení ze dne 1. 6. 2010, sp. zn. 22 Cdo 2595/2008).

Variantu představovanou geometrickým plánem č. 301-177/2013 zvolily soudy zejména proto, že žalovanému zůstal skleník, který vybudoval a užíval; rovněž tato možnost nejlépe odpovídala hodnotě podílů účastníků. V ostatním soudy neshledaly významný rozdíl oproti variantě zakreslené v geometrickém plánu č. 256-767/2012.

Dovolací soud nepovažuje úvahy nalézacích soudů za zjevně nepřiměřené. Zvolené řešení odráží užívání skleníku žalovaným, zohledňuje velikost podílů a netvoří v poměrech konkrétní lokality výrazně nesourodé hranice. Obě varianty se liší jen přikázáním skleníku (a k němu přilehlé části pozemku) žalovanému, přičemž žádná jiná výhoda pro dovolatele z geometrického plánu č. 256-767/2012 nevyplývá. Co se týká přístupu přes pozemky par. č. 2190/2 a 2190/1, není mezi oběma variantami žádný rozdíl.

Jde-li o návrh dovolatele na přikázání části pozemku par. č. 37/1 podél sousedního pozemku par. č. 33, odvolací soud přesvědčivě vysvětlil, proč toto řešení nepřijal: šíře pozemku mezi stodolou a sousedním pozemkem par. č. 33 neumožňuje zajistit průjezd výhradně přes pozemky účastníků (jak je patrné z výpisu z katastru nemovitostí, který je součástí spisu). Ostatně odůvodňuje-li dovolatel potřebu zachování této cesty účelným obhospodařováním hospodářských budov, dovolací soud připomíná, že na pozemcích dovolatele par. č. 37/3 a 37/11 se žádná hospodářská budova nenachází.

Přípustnost dovolání nezakládá ani údajný rozpor napadeného rozhodnutí s ustálenou judikaturou dovolacího soudu (dovolatel odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2012, sp. zn. 22 Cdo 2977/2010). Z obsahu rozhodnutí je zřejmé, že odvolací soud při úvahách o možném rozdělení věcí zohlednil všechna relevantní kritéria, zejména polohu pozemků, jejich tvar, celkovou plochu a účelné využití nově vzniklých pozemků; svůj závěr také náležitě odůvodnil. Dovolací soud rozpor napadeného rozhodnutí se svojí ustálenou rozhodovací praxí neshledal.

Soud prvního stupně zohlednil také judikaturu dovolacího soudu, podle které při rozhodování o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví k souboru prostorově navazujících nemovitostí musí soud dbát o to, aby dělením nebyla podstatně snížena jejich hodnota (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1450/2015, uveřejněný pod číslem 5/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek); na základě znaleckého posudku přitom dospěl k závěru, že rozdělení nemovitostí nepovede k podstatnému snížení jejich hodnoty. Pokud dovolatel uvedený právní závěr nezpochybnil v odvolacím řízení a napadá jej až nyní v řízení dovolacím, pak sama skutečnost, že se odvolací soud nezabýval otázkou v odvolání neuplatněnou, nezakládá nesprávné právní posouzení věci (srovnej usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 1. 7. 2009, sp. zn. 22 Cdo 122/2008, publikované v časopise Soudní rozhledy č. 12, roč. 2009, str. 467).

Protože dovolání není přípustné, dovolací soud ho podle § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§ 243f odst. 3 o. s. ř.).

Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 26. dubna 2017

JUDr. Jiří Spáčil, CSc.
předseda senátu