22 Cdo 5152/2007
Datum rozhodnutí: 05.05.2008
Dotčené předpisy: § 879c předpisu č. 40/1964Sb., § 879e předpisu č. 40/1964Sb.




22 Cdo 5152/2007

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců JUDr. Františka Baláka a JUDr. Marie Rezkové ve věci žalobce D. p. s., v. d. P., zastoupeného advokátkou, proti žalované Č. r., M. f., o určení vlastnictví k nemovitostem, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 34 C 308/2005, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 31. května 2007, č. j. 64 Co 55/2007-39, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žalovaná je povinna nahradit žalobci na nákladech dovolacího řízení částku 6 307,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám advokátky.

O d ů v o d n ě n í :

Obvodní soud pro Prahu 10 rozsudkem ze dne 4. října 2006, č. j. 34 C 308/2005-26, určil, že žalobce D. p. s., v. d. P., se sídlem Křeslická 1, 101 00, Praha 10, je vlastníkem nemovitostí, a to pozemků parc. č. 2439/7, parc. č. 2442/3, parc. č. 2443/2, parc. č. 2443/3, parc. č. 2443/6, parc. č. 2443/7, parc. č. 2443/8 a parc. č. 2443/9, zapsaných na LV č. 3964 pro katastrální území P.-V. u Katastrálního úřadu pro hl. m. P., katastrální pracoviště P. , a dále rozhodl o nákladech řízení.

Městský soud v Praze jako soud odvolací k odvolání žalované rozsudkem ze dne 31. května 2007, č. j. 64 Co 55/2007-39, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Shodně se soudem prvního stupně dospěl k závěru, že žalobce je vlastníkem uvedených pozemkových parcel, neboť vlastnické právo k nim nabyl ze zákona podle § 879c odst. 1 občanského zákoníku ( ObčZ ) transformací práva trvalého užívání na právo vlastnické, když požádal o změnu práva ve lhůtě stanovené § 879c odst. 4 ObčZ. Zákon č. 229/2001 Sb. sice ustanovení § 879c až § 879e ObčZ zrušil, ale byl zrušen nálezem Ústavního soudu z 9. 3. 2004, sp. zn. Pl. ÚS 2/2002; tím se obnovil stav uvedenými ustanoveními založený.

Proti rozhodnutí odvolacího soudu podává žalovaná dovolání, jehož přípustnost opírá o § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále OSŘ ) a uplatňuje dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) OSŘ. Setrvává na svém názoru, že zrušení derogačních ustanovení zákona č. 229/2001 Sb. nemá za následek oživení původně zrušených ustanovení. Nadále tedy má být postupováno podle aktuálně platné právní úpravy, neboť je zřejmé, že tato ustanovení nebudou mít žádné právní účinky a žalobce se nemohl stát vlastníkem pozemků ve smyslu § 879c odst. 1, 4 ObčZ v platném znění. Navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Žalobce ve vyjádření k dovolání navrhuje, aby dovolací soud dovolání žalované odmítl.

Nejvyšší soud jako soud dovolací po zjištění, že dovolání proti rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou a včas, nejprve posoudil přípustnost dovolání, neboť podle § 236 odst. 1 OSŘ lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu jen pokud to zákon připouští.

Dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu je přípustné za splnění předpokladů stanovených v ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) a c), odst. 3 OSŘ. Protože předpoklad stanovený v § 237 odst. 1 písm. b) OSŘ nebyl naplněn, přichází v úvahu přípustnost dovolání jen podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c), odst. 3 OSŘ, podle nichž je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem. Dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) OSŘ je podle výslovného ustanovení § 241a odst. 3 OSŘ přípustné pouze pro řešení právních otázek.

Nejvyšší soud dospěl k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu v dané věci nemá ve smyslu § 237 odst. 3 OSŘ po právní stránce zásadní význam, a proto je dovolání žalované nepřípustné. Napadené rozhodnutí je v souladu s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 28. srpna 2006, sp. zn. 22 Cdo 2205/2005, který se týkal obdobného předmětu řízení. Toto rozhodnutí je publikováno na internetových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz a pod C 4660 v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaného nakladatelstvím C. H. Beck. Ústavní stížnost, která byla proti uvedenému rozhodnutí Nejvyššího soudu podána, Ústavní soud usnesením ze dne 20. listopadu 2007, sp. zn. II. ÚS 755/06, odmítl s odůvodněním, že zrušením části zákona č. 229/2001 Sb. nálezem Ústavního soudu ze dne 9. března 2004, sp. zn. Pl. ÚS 2/2002, publikovaným pod č. 278/2004 Sb., došlo k rehabilitaci ustanovení § 879c až § 879e ObčZ a uvedenou derogací se obnovil stav založený těmito ustanoveními. Proto Nejvyšší soud podle § 243b odst. 5 OSŘ za použití § 218 písm. c) OSŘ dovolání žalované jako nepřípustné odmítl.

Žalovaná je povinna podle § 243b odst. 5, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 OSŘ nahradit žalobci náklady dovolacího řízení. Ty představují odměnu advokátce za zastoupení v dovolacím řízení s podáním vyjádření k dovolání podle § 5 písm. b), § 10 odst. 3, § 14 odst. 1, § 15 a § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve znění vyhlášky č. 277/2006 Sb. ve výši 5 000,- Kč a paušální náhradu hotových výdajů 300,- Kč podle advokátního tarifu (vyhláška č. 177/1996 Sb.) ve znění vyhlášky č. 276/2006 Sb. a činí celkem včetně daně z přidané hodnoty (§ 137 odst. 3 OSŘ) 6 307,- Kč. Platební místo a lhůta k plnění vyplývají z § 149 odst. 1 a § 160 odst. 1 OSŘ.

Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.

Nesplní-li žalovaná dobrovolně, co jí ukládá toto usnesení, může žalobce podat návrh na výkon rozhodnutí.

V Brně dne 5. května 2008

JUDr. Jiří S p á č i l , CSc.

předseda senátu