22 Cdo 5133/2016
Datum rozhodnutí: 11.01.2017
Dotčené předpisy: § 149 obč. zák.



22 Cdo 5133/2016


U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a Mgr. Davida Havlíka ve věci žalobkyně M. S. , zastoupené Mgr. Karlem Němcem, advokátem se sídlem v Praze 3 Vinohradech, Kolínská 2272/15, proti žalovanému P. S. , zastoupenému JUDr. Milanem Jelínkem, advokátem se sídlem v Praze 8 Karlíně, Sokolovská 5/49, o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví manželů, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 23 C 111/92, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. listopadu 2015, č. j. 17 Co 259/2015-684, takto:

I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá nárok na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění:
Podle § 243f odst. 3 věty první zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2013 (viz čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb. dále jen o. s. ř. ), v odůvodnění usnesení, jímž bylo dovolání odmítnuto nebo jímž bylo zastaveno dovolací řízení, dovolací soud pouze stručně uvede, proč je dovolání opožděné, nepřípustné nebo trpí vadami, jež brání pokračování v dovolacím řízení, nebo proč muselo být dovolací řízení zastaveno.

Obvodní soud pro Prahu 4 (dále jen soud prvního stupně ) rozsudkem ze dne 20. 5. 2010, č. j. 23 C 111/92-391, vypořádal bezpodílové spoluvlastnictví manželů (dále též BSM ) k věcem, které účastníci měli ke dni zániku manželství. Žalobkyni přikázal hodnotu družstevního bytu, ve výši 2 228 516 Kč a hodnotu šicího stroje Lada ve výši 1 500 Kč, celkem věci v hodnotě 2 230 016 Kč, a žalovanému přikázal hodnotu osobního automobilu VAAZ 2001 ve výši 8 000 Kč. Zároveň uložil žalobkyni povinnost zaplatit žalovanému na vyrovnání podílů částku 1 111 008 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku. Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení.

K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze (dále jen odvolací soud ) rozsudkem ze dne 11. 1. 2011, č. j. 17 Co 364/2010-417, rozsudek soudu prvního stupně změnil co do určení hodnoty družstevního bytu, kterou snížil na 1 937 840 Kč; v důsledku toho snížil i celkovou hodnotu podílu žalobkyně na 1 939 340 Kč a dále částku, kterou má žalobkyně zaplatit žalovanému na vypořádání podílů, a to na 965 670 Kč. Žalobkyni též prodloužil lhůtu k zaplacení ze tří dnů na šest měsíců; jinak rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé potvrdil (výroky II.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů a o soudním poplatku (výroky III. a IV.).

Na základě dovolání žalobkyně Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 27. 6. 2012, č. j. 22 Cdo 1137/2012-469, zrušil výrok II. až IV. rozsudku odvolacího soudu a rozsudek soudu prvního stupně a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Soud prvního stupně následně rozsudkem ze dne 16. 4. 2015, č. j. 23 C 111/92-629, vypořádal BSM účastníků tak, že žalobkyni připadá hodnota členského podílu družstevního bytu ve výši 1 100 000 Kč, hodnota šicího stroje 1 500 Kč, celkem tedy aktiva ve výši 1 101 500 Kč, žalovanému připadá hodnota osobního automobilu VAAZ 2001 ve výši 8 000 Kč, uložil žalobkyni povinnost zaplatit žalovanému 364 500 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

K odvolání obou účastníků odvolací soud rozsudkem ze dne 26. 11. 2015, č. j. 17 Co 259/2015-684, rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích o věci samé změnil jen tak, že se hodnota členského podílu družstevního bytu žalobkyni nepřikazuje, jinak tento výrok potvrdil (výrok I.) a ve výroku o nákladech řízení rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (výrok II.).

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, které považuje za přípustné podle § 237 o. s. ř., neboť odvolací soud se neřídil závazným právním názorem dovolacího soudu obsaženým v rozsudku ze dne 27. 6. 2012, č. j. 22 Cdo 1137/2012-469, když ani přes konkrétní direktivy neodstranil vady rozsudků zrušených dovolacím soudem, zejména opomenutí důkazů zásadních pro rozhodnutí ve věci. Odvolacímu soudu vytýká, že se nijak nezabýval výhradami, které vznesla v odvolání, čímž se odchýlil od závazného právního názoru dovolacího soudu. Odvolací soud sice posuzoval investice do společného bytu, dopustil se však několika pochybení v hodnocení důkazů. Odvolací soud dospěl k závěru, že investice žalobkyně do zateplení není podstatná vzhledem ke snížení hodnoty členského podílu mezi lety 1989 a 2003. Argumentace znaleckým posudkem Ing. Záluského je nepřípadná, neboť tento posudek určil hodnotu členského podílu ke dni vypracování, tedy k roku 2010 podle stavu v roce 1989. Stejně nepatřičný je argument posudkem Ing. Jandy, určující hodnotu členského podílu ke dni 22. 10. 2004, kdy zaniklo společné užívací právo. Odvolací soud tedy chybně tvrdí, že zná hodnotu členského podílu k roku 1989. Žalobkyně dále uvádí, že do zániku společného užívacího práva mají oba uživatelé stejná práva a povinnosti. Pokud soud viní ze snížení hodnoty členského podílu žalobkyni, diktuje jí povinnost do bytu investovat, aniž by tuto povinnost, tedy i zodpovědnost za stav bytu, přenášel také na žalovaného. Investice do zateplení domu zvyšuje hodnotu členského podílu bez ohledu na ostatní faktory. Každý z manželů má právo na náhradu investic, které vložil do zvelebení společného majetku. Soud sice konstatuje investici a zvýšení hodnoty členského podílu, ale protože od rozvodu manželství podle soudu došlo ke snížení ceny členského podílu, odpírá žalobkyni náhradu této investice s tím, že žalobkyně zaplatí žalovanému menší částku na vyrovnání. To považuje za nesprávný výklad práva, protože by mohl vést k tomu, že nárok na náhradu investic bude mít účastník pouze v případě, že neklesne hodnota členského podílu. Celá argumentace soudu je založena na mylném závěru odvolacího soudu, že klesla hodnota členského podílu, soud však nemá údaj o hodnotě předmětného členského podílu k roku 1989, navíc posudek jasně hovoří o investicích. Rovněž se odvolací soud odchýlil od názoru vyjádřeného v rušícím rozhodnutí Nejvyššího soudu v otázce dobrých mravů. Ač soudy přihlédly konečně k násilným činům žalovaného, nově přišly s tvrzením, že na násilném a dalším protiprávním chování žalovaného nese vinu i sama žalobkyně, která měla žalovaného odstavit od výchovy syna. Toto tvrzení má být údajně prokázáno rozvodovým a opatrovnickým spisem, ve skutečnosti však nemá oporu v provedených důkazech. Zdůrazňuje, že žalovaný byl agresivní a vždy konfliktní. Soudy obou stupňů pochybily při skutkovém posouzení důkazního materiálu a hrubě znevážily morální aspekt věci tím, že žalovaného do jisté míry omlouvá jeho vlastní ničím nepodložené tvrzení o tom, že mu měla žalobkyně nějak bránit ve výchově syna. Soudy nevěnovaly hodnocení otázky dobrých mravů v žádném případě takovou vážnost, jakou jí přiřkl Nejvyšší soud. Navrhuje, aby soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc přikázal k projednání jinému okresnímu soudu než soudu prvního stupně.

Žalovaný ve vyjádření uvádí, že z desetistránkového podání je zřejmé, že zástupce žalobkyně řádně neprostudoval spis. Automobil zn. VAAZ byl prodán za trvání manželství, do BSM účastníků nepatří. Závěrem se vyjadřuje k osobnosti žalobkyně a dává podnět k tomu, aby byla zbavena právní způsobilosti .

Jelikož v dané šlo o bezpodílové spoluvlastnictví manželů zaniklé před 1. 8. 1998, provádí se vypořádání podle ustanovení zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 7. 1998 (dále jen obč. zák. ) [k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 6. 1999, sp. zn. 31 Cdo 1908/98 (uveřejněný pod č. 20/2000 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, rozh. obč.)].

Dovolání není přípustné.

Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Podle § 241a odst. 1 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.

Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle § 241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237 o. s. ř. či jeho části [k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sp. zn. 29 NSČR 55/2013 (dostupné na www.nsoud.cz )]. K přípustnosti dovolání nepostačuje ani vymezení jednotlivých dovolacích námitek, aniž by společně s nimi byla vymezena otázka přípustnosti dovolání [k tomu srovnej usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13 (dostupné na http://nalus.usoud.cz )], neboť dovolací řízení nemá být bezbřehým přezkumem, v němž procesní aktivitu stran nahrazuje soud [srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2008, sp. zn. 28 Cdo 2402/2007, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1936/2015 (obě dostupná na www.nsoud.cz )]. Otázku přípustnosti dovolání si není oprávněn vymezit sám dovolací soud, neboť tím by narušil zásady, na nichž spočívá dovolací řízení, zejména zásadu dispoziční a zásadu rovnosti účastníků řízení. Z judikatury Ústavního soudu se potom podává, že pokud občanský soudní řád vyžaduje a Nejvyšší soud posuzuje splnění zákonem stanovených formálních náležitostí dovolání, nejedná se o přepjatý formalismus, ale o zákonem stanovený postup [např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 1092/15 (dostupné na http://nalus.usoud.cz) ].

V řízení o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví manželů dovolací soud zkoumá přípustnost dovolání ohledně každé vypořádávané položky zvlášť. Skutečnost, že ve vztahu k některé z vypořádávaných položek je dovolání přípustné, neznamená, že je dovolání přípustné bez dalšího i proti těm částem rozsudku odvolacího soudu, které se týkají jiných položek, a že dovolací soud je již jen z tohoto důvodu oprávněn přezkoumat celé rozhodnutí [srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 11. 2009, sp. zn. 22 Cdo 425/2008 (uveřejněný pod č. C 8 042 v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck dále jen Soubor )].

V posuzovaném případě žalobkyně v dovolání neuvádí žádnou otázku přípustnosti dovolání, kterou by se měl dovolací soud zabývat, a proto ve shodě s obsahem dovolání dovolací soud přezkoumal rozhodnutí soudů obou stupňů toliko z toho pohledu, zdali jimi byl v dovolatelkou předestřených námitkách dodržen závazný právní názor vyjádření v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2012, č. j. 22 Cdo 1137/2012-469, načež shledal, že se soudy obou stupňů od uvedeného rozhodnutí dovolacího soudu nijak neodchýlily.

Nejvyšší soud v odůvodnění rozsudku ze dne 27. 6. 2012, č. j. 22 Cdo 1137/2012-469, uvedl, že při vypořádání BSM je třeba při úvaze o stanovení výše vypořádacích podílů zohlednit i tu skutečnost, že se účastník dopouštěl vůči členům rodiny násilného jednání; přitom je třeba vzít do úvahy i jeho intenzitu, dobu trvání a všechny další okolnosti případu, které mohou mít vliv na posouzení věci v souladu s principem dobrých mravů. Jde-li však o vypořádání majetkového společenství manželů po rozvodu manželství, nelze při stanovení podílů přihlížet k péči o rodinu (v užším smyslu, tedy o manžele a děti, případně jiné její členy, žijící ve společné domácnosti), která již v původní podobě zanikla. Naopak jiné skutečnosti v důsledku své povahy mohou být významné i tehdy, když spadají až za okamžik zániku majetkového společenství (např. potřeby nezletilých dětí). Dojde-li ovšem k násilí mezi bývalými manžely až po zániku manželství, slouží k ochraně před ním a k reparaci vzniklé újmy jiné právní prostředky. Jestliže tedy odvolací soud v prvním řízení pominul právně významné tvrzení o tzv. domácím násilí v době trvání manželství, spočívá jeho rozhodnutí na nesprávném právním posouzení věci. Odvolací soud se nezabýval ani dalšími skutečnostmi, které v řízení žalobkyně uplatnila a jež podle jejího názoru měly být při vypořádání zohledněny. Některé z nich přitom žalobkyně uplatnila dostatečně konkrétně na to, aby mohly být předmětem dokazování, např. tvrzení o zanedbávání výživy nezletilého syna účastníků žalovaným, tvrzení o tom, že žalovaný veškeré svoje příjmy věnoval na úhradu svých zálib a že věci do domácnosti pořizovala výhradně žalobkyně, nebo tvrzení o chování žalovaného ve vztahu k družstevnímu bytu, včetně tvrzení o hrozbě vyloučení z bytového družstva. Nebylo na místě nezabývat se těmito tvrzeními s poukazem na to, že zůstávají právě jen v rovině tvrzení a nezohledňují, jakým způsobem manželé hospodařili, jaké byly jejich výdělkové poměry, kolik který z nich přispíval do společného rodinného rozpočtu . Žalobkyně odvolacímu soudu v prvním dovolání též vytkla, že nezohlednil její platbu 63 359 Kč na zateplení domu, v němž se nachází shora uvedený byt. Bude na nalézacích soudech, aby na její tvrzení o platbě v dalším řízení reagovaly. Stejně tak se soudy budou muset vypořádat s námitkou, že při určování hodnoty členského podílu v bytovém družstvu se má vyjít ze stavu družstevního bytu a obvyklé ceny členského podílu v době zániku společného nájmu družstevního bytu a společného členství rozvedených manželů v družstvu.

V první řadě žalobkyně namítala nesprávné ocenění hodnoty členského podílu v družstevním bytě. K uvedenému dovolací soud uvádí, že soud prvního stupně po rušícím rozhodnutí Nejvyššího soudu zadal vyhotovení nového znaleckého posudku Ing. Tomášem Jandou, kterému zadal znalecký úkol provést ocenění členského podílu k družstevnímu bytu podle stavu ke dni 22. 10. 2004 (tj. ke dni právní moci rozhodnutí o tom, který z bývalých manželů bude výlučným členem bytového družstva a výlučným nájemcem družstevního bytu ) a v obvyklých cenách k témuž dni. Takový znalecký úkol je přitom zcela souladný s judikaturou dovolacího soudu ohledně rozhodného období pro oceňování hodnoty členství v bytovém družstvu [srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 9. 2010, sp. zn. 31 Cdo 2036/2008 (uveřejněný pod č. 47/2011 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, rozh. obč.)]. Ing. Tomáš Janda stanovil hodnotu členského podílu v bytovém družstvu na částku 1 100 000 Kč, kterou následně soudy obou stupňů akceptovaly a převzaly do svého rozhodnutí. Jestliže dovolatelka zjištěnou hodnotu jakkoliv zpochybňuje, nepřípustně rozporuje zjištěný skutkový stav, který není dovolací soud v dovolacím řízení jakkoliv přezkoumávat (srov. § 241a odst. 1 o. s. ř.). Ostatně pokud by byla zjištěná hodnota členského podílu vyšší, pak by to bylo k neprospěchu žalobkyně, neboť vzhledem k tomu by byla nucena platit žalobci ještě vyšší vypořádací podíl. Uvedená námitka tedy není důvodná.

K tvrzenému výdaji žalobkyně na družstevní byt za zateplení je třeba zdůraznit, že dovolací soud v rušícím rozhodnutí neuvedl, že soudy musejí k tomuto výdaji přihlédnout pro účely vypořádání, toliko zdůraznil, že se s tvrzením žalobkyně musejí náležitě vypořádat, což podle přesvědčení dovolacího soudu odvolací soud učinil. Dále je nutno poukázat na to, že náklady na zateplení ve výši 71 136 Kč měly být podle tvrzení žalobkyně (č. l. 506) učiněny po zániku manželství v rozmezí let 1992 1994, přičemž do tří let od zániku manželství, resp. ani do tří let od jejich vynaložení, nedošlo k jejich uplatnění u soudu, a proto po uplynutí této lhůty nebyly soudy oprávněny je v řízení o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví vypořádat [srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2009, sp. zn. 22 Cdo 1192/2007 (uveřejněný pod č. C 8 045 v Souboru), nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2012, sp. zn. 22 Cdo 2742/2012 (uveřejněné pod č. C 13 293 v Souboru)], řádně neuplatněnou investici pak nelze v zásadě zohlednit ani v rámci úvahy o disparitě vypořádacích podílů [srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 5. 2005, sp. zn. 22 Cdo 1821/2004 (uveřejněný pod C 3396 v Souboru), nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2014, sp. zn. 22 Cdo 4553/2014 (dostupné na www.nsoud.cz )]. Především však ve vztahu k této námitce zcela absentuje vymezení přípustnosti dovolání a určující právní otázky s tím spojené, neboť dovolatelka zpochybňuje hodnocení důkazů a případně skutková zjištění poukazem na to, že není možné argumenty soudu přezkoumat, protože vycházejí z chybných základních premis a jsou v rozporu s důkazními materiály . Toliko pro úplnost lze dodat, že byť v posuzovaném případě odvolací soud nepatřičně porovnával hodnotu bytu podle znaleckého posudku Ing. Záluského, který stanovil hodnotu družstevního bytu podle stavu v roce 1989 ke dni 2. 4. 2010, na správnosti jeho rozhodnutí to nemá žádný vliv. Zmíněné dovolací námitce proto dovolací soud nemohl přisvědčit.

V neposlední řadě žalobkyně rozporovala závěr o disparitě vypořádacích podílů v poměru 2:1 v její prospěch, když podle rozhodnutí soudu prvního stupně požadovala, aby žalovanému nebyla přiznána žádná náhrada.

Ani tato námitka není důvodná.

Z judikatury dovolacího soudu se v souvislosti s odklonem od principu rovnosti podílů (tzv. disparitou podílů) podává, že vypořádací podíl při vypořádání společného jmění manželů (v poměrech řešené věci bezpodílového spoluvlastnictví manželů) nemusí být v zásadě stejný, nýbrž může být modifikován dohodou manželů či soudem v rámci soudního vypořádání společného jmění manželů (bezpodílového spoluvlastnictví manželů) [k možnosti smluvní modifikace srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 2000, sp. zn. 22 Cdo 726/99 (uveřejněný v časopise Právní rozhledy, 2000, č. 11, str. 522), k možnosti modifikace rozhodnutím soudu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 1. 2001, sp. zn. 22 Cdo 2433/99 (uveřejněný pod C 45 v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck dále jen Soubor ), či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 8. 2013, sp. zn. 22 Cdo 2055/2011 (uveřejněné pod č. C 12 690 v Souboru)]. Odklon od principu rovnosti podílů (tzv. disparita podílů) je však postupem, jenž musí být opodstatněn konkrétními okolnostmi [srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 11. 2008, sp. zn. 22 Cdo 3174/2007 (dostupné na www.nsoud.cz )]. Určení výše disparity vypořádacích podílů je na úvaze soudu, učiněné na základě zohlednění všech okolností případu [srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2005, sp. zn. 22 Cdo 1781/2004 (uveřejněný v časopise Právní rozhledy, 2006, č. 4, str. 152)]. Disparita se přitom může podle konkrétních okolností případu vztahovat na veškeré položky náležející do společného jmění manželů (bezpodílového spoluvlastnictví manželů) či jen na některé z nich [srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 10. 2001, sp. zn. 22 Cdo 2914/99 (uveřejněný v časopise Právní rozhledy, 2002, č. 2, str. 99)].

Důvodem k disparitě vypořádacích podílů mohou být negativní okolnosti v manželství, jakož i zohlednění principu zásluhovosti, případně další okolnosti (v poměrech individuálních případů například potřeby dětí svěřených do výchovy jednomu z manželů, způsobení škody, placení výživného na dítě z předchozího vztahu apod.). V posuzovaném případě odvolací soud spatřoval důvody pro uplatnění disparity především v negativních okolnostech manželství, které měly spočívat výlučně na straně žalovaného.

V rozsudku ze dne 5. 3. 2012, sp. zn. 22 Cdo 3637/2010 (uveřejněném v časopise Soudní rozhledy, 2012, č. 6, str. 214), se dovolací soud pokusil o sumarizaci negativních jednání ovlivňujících manželství závěrem, podle kterého jednání, která jsou v rozporu s § 18 zákona o rodině, resp. jednání, která lze podle obecného náhledu považovat za negativně ovlivňující vzájemné soužití manželů, mohou vést k úvaze o odklonu od principu rovnosti podílů, jestliže se významným způsobem promítají v hospodaření se společným majetkem nebo v péči o rodinu. Odklon od principu rovnosti podílů nebude dán jakýmkoliv negativním jednáním, ale pouze takovým, které se významněji promítá do majetkové sféry zákonného majetkového společenství manželů nebo do péče o rodinu. Zjištěné okolnosti je však nutno důsledně poměřovat okolnostmi každého individuálního případu, neboť vzájemné vztahy manželů vzhledem ke své variabilitě ztěžují vyslovení obecných, vždy aplikovatelných závěrů.

V rozsudku ze dne 22. 1. 2013, sp. zn. 22 Cdo 3976/2011 (uveřejněném pod č. C 12 237 v Souboru), pak dovolací soud uvedl: Zákon stanoví jednoznačně požadavek, aby soud rozhodující o vypořádání SJM přihlédl k péči o rodinu. Má-li být při vypořádání společného majetku zohledněna péče o rodinu, musí totéž platit i pro její nedostatek (negaci) a také pro její protiklad, neboť jde o různé strany téhož (k výše uvedenému viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2012, sp. zn. 22 Cdo 1137/2012, publikovaný např. v informačním systému ASPI). Tak, jako zajišťování hmotných potřeb rodiny (výdělečnou činnost) jen jedním z manželů plně kompenzuje péče o rodinu druhým z nich, tak i zajišťování peněz pro rodinu může kompenzovat osobní péči, kterou výdělečně činný manžel nemůže v plném rozsahu poskytovat. Vždy je však třeba vážit, zda ten z manželů, který osobně a bezprostředně o rodinu nepečuje, zajišťuje její potřeby jiným způsobem v náležitém rozsahu, a také jak k plnění této povinnosti přistupuje. Nejsou-li dány důvody, které by z hlediska dobrých mravů v konkrétním případě umožňovaly učinit jiný závěr, pak skutečnost, že manžel, který opustil společnou domácnost a na péči o rodinu se nijak nepodílí a plní jen vyživovací povinnost na děti, která mu musela být uložena soudem a případně i vymáhána ve vykonávacím řízení, je s přihlédnutím k tomu, zda poskytované výživné v individuálním případě může plně zajistit potřeby rodiny důvodem pro snížení výše jeho podílu na vypořádávaném společném jmění. To ovšem platí i v případě, že manžel se nemůže podílet na péči o rodinu a společnou domácnost v důsledku protiprávního jednání a následného uvěznění. Jinak řečeno, takovou situaci je třeba zhodnotit z hlediska dobrých mravů jako základní zásady uplatňující se v občanském právu. Jestliže by soud zásadně rozdílnou míru péče účastníků o rodinu nevzal do úvahy, aniž by pro takový postup měl v konkrétní věci vážné důvody, nerespektoval by příkaz, který mu zákon výslovně dává. Je třeba vždy zvážit míru účasti obou manželů na péči o rodinu, byť realizovanou různými způsoby, a v případě zjevné nerovnoměrnosti přistoupit k stanovení nestejné výše (disparity) podílů na vypořádávaném jmění.

V rozsudku ze dne 21. 7. 2014, sp. zn. 22 Cdo 1488/2013 (uveřejněném pod č. C 14 030 v Souboru), Nejvyšší soud zdůraznil, že pro posouzení možné disparity podílů je vedle okolností samotných nutno přihlédnout také k jejich intenzitě, době trvání či časovému rozsahu jejich existence. K uvedenému pak dodal, že disparitu vypořádacích podílů nemusí nutně založit toliko jeden důvod o dostatečné intenzitě, nýbrž je možno uvažovat také o tom, že v určitém případě bude shledáno více okolností, které by samy o sobě nemusely disparitu založit, ale ve svém souhrnu či kombinaci uplatnění disparity opodstatňují .

Dovolací soud má oprávnění přezkoumat splnění podmínek pro odklon od principu rovnosti podílů při vypořádání majetkového společenství manželů jen v případě zjevné nepřiměřenosti relevantních úvah soudů v nalézacím řízení [srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 8. 2009, sp. zn. 22 Cdo 3636/2008 (uveřejněné v časopise Soudní rozhledy, 2010, č. 3, str. 100)].

V dané věci soud prvního stupně zdůraznil, že nelze akceptovat názor žalobkyně, aby získala vše a žalovaný nic, jakož i názor žalovaného, aby došlo k vypořádání v poměru 1:1. Návrhu žalobkyně nešlo přisvědčit vzhledem k tomu, že by vlastně o vypořádání nešlo, neboť žalovaný by nezískal ničeho, naopak návrh žalovaného byl již dříve dovolacím soudem považován za nesprávný. Soud prvního stupně měl z provedených důkazů za prokázané, že konfliktní poměry mezi manžely existovaly již dlouho před rozvodem, postupem se projevily nezájmem žalovaného o rodinu a jeho agresivitou; to však nevzniklo samo od sebe. K neshodám mezi účastníky i když nechtěně přispěla částečně i žalobkyně tím, že se upnula jen na péči o nezletilého syna. Takový postoj matky při dlouho očekávaném dítěti je pro ni samozřejmý a z hlediska okolí pochopitelný, nicméně měl být včas korigován tak, aby i otec dítěte měl prostor pro péči o něj, k čemuž však u účastníků nedošlo. Otce měl dítě zprvu velmi rád, ale cítil se matkou zcela z vlivu na něj vyloučen, a tak konflikty mezi manžely zpočátku vznikly právě kvůli synově výchově; to účastníci již nedokázali zvládnout a vzniklá situace vedla k rozvodu. Konflikt v podobě totální nenávisti pak eskaloval v následujících letech. Pominou-li se další projevy hrubého násilí, hraje významnou roli skutečnost, že žalovaný vůči synovi zcela programově odmítal plnit zákonnou vyživovací povinnost, což vedlo k jeho dvojnásobnému odsouzení pro úmyslný trestný čin, dále zcela vědomě porušoval a přímo mařil jeho základní potřeby vztahující se k bydlení. Soud prvního stupně shledal, že je vhodné přistoupit k disparitě v poměru 2:1, neboť z provedených důkazů je zřejmé, že negativní poměry mezi účastníky provázené agresivitou žalovaného a jeho chováním po rozvodu jdou k tíži především žalovaného. Z hlediska proporcionality vypořádání však nelze přehlédnout, že to byl žalovaný, kdo nabízel dohodu ohledně uspořádání poměrů k synovi účastníků, ale žalobkyně jakékoliv řešení odmítala. Svůj zcela negativní postoj přenášela nakonec i mimo okruh těchto vztahů na státní orgány, soudy apod., což zajisté přispělo k tomu, že vypořádání nebylo dosud vyřešeno.

Se závěry soudu prvního stupně se následně ztotožnil odvolací soud, když shledal, že zjištěné skutečnosti rozhodné pro vypořádání tak, jak naznačil dovolací soud v rušícím rozsudku, odpovídají stanovení podílu 2:1 ve prospěch žalobkyně. Zdůraznil, že většina konfliktů mezi manžely vznikala právě v důsledku neshod o výchově syna, z čehož pramení pozdější nezájem žalovaného o rodinné soužití. Soud prvního stupně tento moment správně vystihl a hodnotil jako jednu z příčin chování žalovaného ve vztahu k dítěti a k žalobkyni, jakož i jednu z příčin rozvratu manželství. Tvrzení žalovaného, že měl zájem se i po rozvodu manželství se synem stýkat, je potvrzována obsahem opatrovnického spisu. Byť veškeré záznamy o negativním chování žalovaného před rozvodem manželství, které lze hodnotit jako domácí násilí, vycházejí z tvrzení žalobkyně, je nepochybné, že žalobkyně i dítě byli nuceni se na doporučení orgánu péče o dítě z bytu odstěhovat právě v zájmu nezletilého dítěte. Žalovaný jim následně bránil ve zpětném přistěhování a později po rozvodu manželství oba fyzicky napadl. Z uvedeného odvolací soud dovodil, že tvrzení žalobkyně o konfliktech a napadání ze strany žalovaného mají reálný základ, jakkoliv nebylo ani vyloučeno tvrzení žalovaného, že jej k tomu žalobkyně vyprovokovala. Fyzické násilí zejména ve vztahu k nezletilému dítěti je však nevysvětlitelné a neomluvitelné, a proto soud prvního stupně tuto skutečnost správně zohlednil v neprospěch žalovaného. Negativní chování spočívající v bránění bydlení ve společném bytě, nepravidelné placení výživného a fyzické útoky mají tedy vliv na vypořádání BSM a určení velikosti podílů účastníků. Na rozdíl od toho chování žalovaného k žalobkyni po rozvodu manželství již na vypořádání vliv nemá, jakož ani neplacení výživného na společného syna v době, kdy již byl zletilý, byť za toto jednání byl trestně odsouzen. K trestním rozsudkům tak již soud prvního stupně přihlížet neměl a v tomto ohledu je jeho hodnocení zjištěných skutečností nesprávné.

Dovolací soud přezkoumal závěry soudů obou stupňů, načež neshledal, že by se odvolací soud jakkoliv odchýlil od závazného právního názoru dovolacího soudu vyjádřeného v rozsudku ze dne 27. 6. 2012, č. j. 22 Cdo 1137/2012-469, jakož i od další judikatury dovolacího soudu. Soudy obou stupňů přesvědčivě právně posoudily veškeré relevantní skutečnosti rozhodné pro stanovení výše disparity, které vyšly v řízení najevo, načež dospěly k odpovídajícímu závěru o aplikaci disparity v poměru 2:1 na veškeré hodnotě vypořádaného majetku ve prospěch žalobkyně, a proto nelze jejich úvahy považovat ze zjevně nepřiměřené. Naopak je nepřiléhavá dovolací argumentace žalobkyně, která ji ostatně z převážné části staví na rozporování zjištěného skutkového stavu, případně na tvrzeních o nedostatečných skutkových zjištěních. To se týče zejména popírání, že by mohla jakkoliv dávat příčinu žalovanému k jeho negativnímu chování.

Nelze rovněž ani přisvědčit tomu, že by měla vést k vyšší míře disparity okolnost jednání žalovaného po zániku manželství ve vztahu k družstevnímu bytu, když odvolací soud dostatečně ozřejmil, že ani žalobkyně významnější měrou do družstevního bytu neinvestovala; nadto mohla zavčas vůči žalovanému vznést nárok na vypořádání vynaložených finančních prostředků.

Dovolací soud se neztotožňuje s námitkou žalobkyně, že by se soudy obou stupňů nevypořádaly se všemi okolnostmi zdůrazněnými dovolacím soudem dovolacím soudem v rozsudku ze dne 27. 6. 2012, č. j. 22 Cdo 1137/2012-469, a proto není nijak přiléhavou námitka dovolatelky, že odvolací sodu nerespektoval závazný právní názor dovolacího soudu.

S ohledem na výše řečené Nejvyšší soud neshledal dovolání žalobkyně přípustným, a proto je podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází z § 243c odst. 3, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalobkyně bylo odmítnuto, čímž žalovanému vzniklo právo na náhradu účelně vynaložených nákladů dovolacího řízení. Jelikož však žalovanému žádné účelně vynaložené náklady dovolacího řízení nevznikly, když jeho vyjádření k dovolání relevantně nereagující na dovolací argumentaci nelze považovat za účelně vynaložený náklad, rozhodl dovolací soud tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 11. ledna 2017


Mgr. Michal Králík, Ph.D. předseda senátu