22 Cdo 5111/2016
Datum rozhodnutí: 04.04.2017
Dotčené předpisy: § 237 o. s. ř., § 135c odst. 1 obč. zák., § 134 odst. 1 obč. zák.



22 Cdo 5111/2016


U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a Mgr. Davida Havlíka ve věci žalobců a) M. Š., b) J. Š., obou zastoupených JUDr. Karlem Rakem, advokátem se sídlem v Novém Jičíně, Lesní 1740/32, proti žalované H. P., zastoupené JUDr. Jiřím Novákem, advokátem se sídlem v Praze 2, Sokolská 60, o odstranění stavby, vedené u Okresního soudu v Novém Jičíně pod sp. zn. 14 C 382/2011, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 13. 6. 2016, č. j. 71 Co 189/2016-295, takto:

I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaná je povinna nahradit žalobcům oprávněným společně a nerozdílně náklady dovolacího řízení ve výši 3 267 Kč k rukám jejich zástupce, JUDr. Karla Raka, advokáta se sídlem v Novém Jičíně, Lesní 1740/32, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení. Odůvodnění:

Okresní soud v Novém Jičíně (dále soud prvního stupně ) rozsudkem ze dne 1. 3. 2016, č. j. 14 C 382/2011-256, uložil žalované povinnost na své náklady odstranit hospodářskou budovu stojící na části pozemku parc. č. 29/2 v obci S. J. a katastrálním území V. u S. J. do šesti měsíců od právní moci rozsudku (výrok I.). Dále uložil žalované povinnost v obecné pariční lhůtě nahradit žalobcům k rukám jejich zástupce náklady řízení ve výši 30 228,50 Kč (výrok II.) a na účet soudu prvního stupně náklady řízení státu ve výši 11 930 Kč (výrok III.).

Krajský soud v Ostravě ( odvolací soud ) k odvolání žalované rozsudkem ze dne 13. 6. 2016, č. j. 71 Co 189/2016-295, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I.) a žalované uložil povinnost v obecné pariční lhůtě nahradit žalobcům oprávněným společně a nerozdílně k rukám jejich zástupce náklady odvolacího řízení ve výši 4 348 Kč (výrok II.).

Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, která nedoznala žádných změn ani poté, co doplnil dokazování listinami, týkajícími se práva osobního užívání pozemku parc. č. 162/11 o výměře 694 m 2 zřízeného rodičům žalované v roce 1982, vynětí původního pozemku parc. č. 162/1 ze zemědělského půdního fondu a jeho rozdělení na nově vzniklé pozemky určené k výstavbě a zamýšleného vybudování hospodářské části rodinného domu rodiči žalované na jeho východní straně.

Vzal za prokázané, že v letech 1981 až 1982 byla ze zemědělského půdního fondu ve dvou fázích vyňata z pozemku parc. č. 162/1 celková výměra 3 360 m 2 , z níž byly vytvořeny pozemky určené pro zastavění, mimo jiného i pozemek parc. č. 162/11. K tomuto pozemku bylo ve výměře 694 m 2 zřízeno právo osobního užívání právním předchůdcům žalované (jejím rodičům). Zbylá výměra pozemku parc. č. 162/1 o 240 m 2 byla sloučena s pozemkem parc. č. 29. Rodiče žalované postavili na pozemku rodinný dům, jenž byl v roce 1988 zkolaudován. Výměra zastavěná rodinným domem byla nadále označována jako pozemek parc. č. 30/2 a zbytek pozemku parc. č. 162/11 jako pozemek parc. č. 30/1. Současně s rodinným domkem postavili k němu přiléhající hospodářskou budovu, která se však již nachází na sousedním pozemku. Část severní hranice pozemku tvoří obvodová zeď rodinného domu a na ní navazuje oplocení. V něm byla vybudována branka pro přístup k hospodářské budově. Žalovaná nabyla vlastnické právo k rodinnému domu na pozemku parc. č. 30/2, k pozemku parc. č. 30/2 a pozemku parc. č. 30/1 na základě kupní smlouvy uzavřené v roce 2002. Výměra uvedených pozemků byla v důsledku revize měření zpřesněna na celkových 712 m 2 , aniž by však došlo ke změně jejich hranic. Žalobci se stali na základě kupní smlouvy uzavřené v roce 2006 vlastníky, mimo jiného, i pozemku parc. č. 29/2 o výměře 145 m 2 , na němž se při hranici s pozemkem parc. č. 30/2 ve vlastnictví žalované nachází stavba hospodářské budovy. Po nabytí pozemku parc. č. 29/2 do vlastnictví žalobci v přístupu na tento pozemek ze sousedního pozemku žalované zamezili.

Odvolací soud se ztotožnil se závěry soudu prvního stupně, že žalovaná neprokázala nabytí pozemku zastavěného hospodářskou budovou do svého vlastnictví. Souhlasil i se závěrem o tvrzeném vydržení sporné části pozemku parc. č. 29/2, jakož i s aplikací právní úpravy zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále obč. zák. ) na posouzení hospodářské budovy jako stavby neoprávněné a na vypořádání vztahu mezi vlastníky pozemku a vlastníkem neoprávněné stavby. Uvedl, že právní předchůdci žalované nemohli být se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že jim zastavěná část sousedního pozemku patří. V této souvislosti upozornil na jejich původní úmysl postavit hospodářskou budovu na jiné straně rodinného domu, jakož i na to, že žalovaná nikdy aktivně nehájila vlastnické právo ke sporné části pozemku poté, kdy jej v roce 2006 nabyli do vlastnictví žalobci, kteří pozemek parc. č. 29/2 pro žalovanou znepřístupnili a začali jej užívat podle své vůle.

I pokud jde o závěr, že vztah mezi vlastníky pozemku a vlastníkem neoprávněné stavby je na místě řešit jejím odstraněním, odkázal odvolací soud na rozsudek soudu prvního stupně. Připomněl skutkový podklad, z něhož soud prvního stupně vycházel, spočívající ve znaleckém posouzení nedobrého stavebně-technického stavu hospodářské budovy, odpojení v ní umístěných akumulačních nádob od otopného systému rodinného domu, jenž rovněž není funkční, jakož i na odpojení rodinného domu od přívodu elektrické energie, které činí pochybné tvrzení žalované o rekonstrukci rodinného domu.

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání. Jeho přípustnost vymezila odkazem na § 237 občanského soudního řádu (dále o. s. ř. ) a uvedla, že odvolací soud vyřešil otázku hmotného práva, na níž rozhodnutí závisí, v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu. Namítala, že se odvolací soud v rozporu se závěry vyplývajícími z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 17. 4. 2001, sp. zn. 22 Cdo 2392/99 (tento rozsudek je, stejně jako dále citovaná rozhodnutí dovolacího soudu, přístupný na internetových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz ) dostatečně nevypořádal s otázkou oprávněnosti stavby hospodářské budovy v době jejího vzniku. Dovozovala, že již v té době se jednalo o stavbu oprávněnou, přičemž vycházela z geneze vlastnických vztahů k pozemkům parc. č. 30/2 a parc. č. 29/2, která byla popsána ve znaleckém posudku Ing. Hlaváčka. Uvedla, že ze zbytkové výměry pozemku parc. č. 162/1 (240 m 2 ), jenž byl v průběhu let 1981 a 1982 rozdělen na stavební pozemky, vznikl pozemek parc. č. 29/2 ve výměře 145 m 2 a zbylých 95 m 2 bylo přičleněno k ostatním stavebním parcelám, tedy i k pozemku parc. č. 162/11, k němuž bylo právním předchůdcům žalované, zřízeno právo osobního užívání. Dále nesouhlasila se závěrem odvolacího soudu, že ke sporné části pozemku parc. č. 29/2 nemohla vlastnické právo nabýt vydržením. Rozhodnutí odvolacího soudu je ohledně tohoto závěru v rozporu s judikaturou dovolacího soudu (jmenovitě odkázala na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 8. 2011, sp. zn. 22 Cdo 2451/2011, na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 6. 2004, sp. zn. 22 Cdo 496/2004, a na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 7. 2002, sp. zn. 22 Cdo 2190/2000), neboť nezohlednilo, že žalovaná, jakož i její právní předchůdci, poklidně užívali část pozemku zastavěného hospodářskou budovou po dobu delší než deset let, aniž by proti tomu právní předchůdce žalobců cokoliv namítal. Oprávněnost držby sporné části pozemku žalovaná odvozovala i od omluvitelného omylu, přičemž odkázala na držbu nepatrné části výměry 12 m 2 pozemku parc. č. 29/2 ve srovnání se zbylou výměrou tohoto pozemku. V tomto směru odvolací soud nerespektoval judikaturu dovolacího soudu, která se problematikou držby části cizího pozemku v omluvitelném omylu vycházejícím z porovnání rozdílu mezi výměrou skutečně drženého a nabytého pozemku například v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 9. 3. 2000, sp. zn. 22 Cdo 1848/98, zabývala. V další části dovolání nesouhlasila žalovaná se závěrem odvolacího soudu o způsobu řešení vztahu z neoprávněné stavby jejím odstraněním. Poukázala na kritéria vyplývající z ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (konkrétně na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 4. 2002, sp. zn. 22 Cdo 432/2002, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 5. 2012, sp. zn. 22 Cdo 903/2012), jež jsou rozhodná pro řešení vztahu mezi vlastníkem pozemku a vlastníkem neoprávněné stavby jejím odstraněním, jakož i na výklad dané problematiky, který byl podán v článku M. Králíka: Stavby na cizím pozemku v judikatuře Nejvyššího soudu České republiky, časopis Soudní rozhledy č. 10/2011, str. 357. Uvedla, že judikatorně i doktrinárně vyložená kritéria pro odstranění neoprávněné stavby odvolací soud nezvážil. Nevzal tak například v úvahu, že žalovaná nebyla stavebníkem neoprávněné stavby, že stavba zasahuje pouze nepatrnou částí do pozemku žalobců, kteří nijak nejsou rušeny a omezeni v tzv. pohodě bydlení, že aktuální zanedbanost hospodářské stavby, jakož i rodinného domu, je zapříčiněna i letitým sporem s žalobci, v jehož průběhu nechtěla žalovaná podstatným způsobem do domu zasahovat, a že hospodářská budova byla obsažena i v projektu rodinného domu, který byl následně zkolaudován. Navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu změnil a žalobu zamítl.

Žalobci ve vyjádření k dovolání nesouhlasili s argumentací žalované, že její právní předchůdci jednali v omluvitelném omylu, pokud hospodářskou budovy postavili na části sousedního pozemku. Označili za správné skutkové závěry soudu prvního stupně, jakož i soudu odvolacího, a na nich založeného právního posouzení věci o oprávněnosti stavby na cizím pozemku a o způsobu vypořádání neoprávněné stavby jejím odstraněním. Navrhli, aby dovolací soud dovolání odmítl.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) postupoval v řízení a o dovolání rozhodl podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013, neboť řízení bylo u soudu prvního stupně zahájeno dne 7. 10. 2011 (srovnej část první, čl. II, bod 7. zákona č. 404/2012 Sb. a část první, čl. II, bod 2. zákona č. 293/2013 Sb.); po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu, u něhož to zákon připouští (§ 236 o. s. ř.), že bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1, věta první, o. s. ř.), že je uplatněn dovolací důvod uvedený v ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř. a že je splněna i podmínka povinného zastoupení dovolatelky advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.), zabýval se tím, zda je dovolání z hlediska jednotlivých uplatněných námitek přípustné (§ 237 o. s. ř.).

Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Podle § 241a odst. 1 až 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.

V projednávané věci sice dovolání splňuje veškeré obsahové náležitosti stanovené občanským soudním řádem a žalovaná rovněž vymezuje jedno z kritérií jeho přípustnosti upravené v § 237 o. s. ř., nicméně dovolání není přesto přípustné, neboť odvolací soud se při řešení otázek hmotného práva, na nichž rozsudek závisí a jež dovolatelka identifikuje, od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu neodchýlil.

Žalovaná namítala, že odvolací soud v rozporu s judikaturou dovolacího soudu (s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 17. 4. 2001, sp. zn. 22 Cdo 2392/99) posoudil otázku oprávněnosti stavby hospodářské budovy v době jejího vzniku. Variantně dovozovala, že její právní předchůdci disponovali platným občanskoprávním titulem k jejímu zřízení, který ovšem blíže neidentifikovala, popřípadě tento titul spočívá ve vydržení vlastnického práva k části zastavěného pozemku parc. č. 29/2 právními předchůdci a žalovanou samotnou, neboť ji pokojně užívali více než deset let a byli v dobré víře, že jim patří.

Za účinnosti zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, v době před novelou provedenou zákonem č. 509/1991 Sb. (dále obč. zák. 1964 ) nemohlo vzniknout k pozemku ve socialistickém společenském vlastnictví (pod tento režim spadal původní pozemek parc. č. 162/1) vlastnické právo ve prospěch občana. Tomu byl za účelem výstavby rodinného domu nebo garáže, popřípadě zřízení zahrádky, přidělen rozhodnutím příslušného národního výboru pozemek do osobního užívání (§ 205 odst. 1 obč. zák. 1964) a na jeho základě mu vzniklo právo na uzavření dohody, jež musela mít písemnou formu. Pozemek přenechaný k osobnímu užívání v ní musel být řádně označen a dohoda podléhala registraci státním notářstvím (§ 205 odst. 2 a § 206 obč. zák. 1964). V projednávané věci vyšly soudy v nalézacím řízení ze skutkového zjištění, jímž je dovolací soud vázán (ostatně není ani dovolatelkou zpochybněn), že právo osobního užívání k pozemku parc. č. 162/11, jenž vznikl rozdělením původního pozemku parc. č. 162/1 na pozemky určené k zastavění rodinnými domy, bylo platně právním předchůdcům žalované (jejím rodičům) zřízeno rozhodnutím tehdejšího Okresního národního výboru v Novém Jičíně ze dne 20. 5. 1982 a dohodou uzavřenou formou notářského zápisu ze dne 9. 6. 1982. Obě listiny přitom specifikují pozemek, k němuž bylo právo osobního užívání zřízeno číslem parcelním a výměrou, přílohou rozhodnutí o přidělení pozemku do osobního užívání byl i geometrický plán, který nově vzniklý pozemek zobrazuje ve vztahu k sousedním rovněž nově vytvořeným pozemkům, včetně průběhu hranice se sousedním pozemkem parc. č. 162/1 o zbytkové výměře 240 m 2 . S ohledem na výše popsaný způsob platného vzniku práva osobního užívání, nemohly být za účinnosti občanského zákoníku před 1. 1. 1992, jímž se oprávněnost stavby hospodářské budovy poměřuje, rozhodnutí o přidělení pozemku parc. č. 162/11 a dohoda o zřízení práva osobního užívání občanskoprávním titulem ke zřízení oprávněné stavby na pozemku parc. č. 29/2. Odvolací soud (stejně jako soud prvního stupně) se, kromě tvrzeného vydržení vlastnického práva ke sporné části pozemku, po provedeném dokazování možným jiným titulem ke zřízení stavby hospodářské budovy spojeným se vznikem práva osobního užívání k pozemku parc. č. 162/11 zabýval, a zcela přesvědčivě vyložil, že právo osobního užívání pozemku bylo právním předchůdcům žalované zřízeno pouze k uvedenému pozemku o výměře 694 m 2 a že rozhodnutí o přidělení pozemku, respektive ani dohoda o zřízení práva osobního užívání, nemohly být titulem ke vzniku tohoto práva k části zbytkové výměry pozemku parc. č. 162/1. Protože se z odůvodnění rozsudku odvolacího soudu podává, že se s oprávněností stavby hospodářské budovy v době jejího vzniku podle úpravy občanského zákoníku účinné před 1. 1. 1992 řádně vypořádal, není jeho rozhodnutí v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a rozhodnutím, na něž žalovaná v dovolání odkazuje. Závěr o oprávněnosti stavby nemohl být založen, jak se dovolatelka mylně domnívá, ani na nálezu znaleckého posudku Ing. Hlaváčka, který zpřesnění výměry pozemků ve vlastnictví právních předchůdců žalované po digitalizaci nijak nespojoval se změnou průběhu hranice mezi pozemky parc. č. 30/2 (ve vlastnictví žalované) a parc. č. 29/2 (ve vlastnictví žalobců).

Část pozemku parc. č. 29/2 nemohla být právními předchůdci žalované a rovněž ani žalovanou vydržena. Stavba hospodářské budovy byla podle zjištění vyplývajícího ze znaleckých posudků vybudována společně s rodinným domem, tedy nejpozději s kolaudací rodinného domu v roce 1988. Vydržení vlastnického práva k pozemku ve státním vlastnictví bylo před 1. 1. 1992 vyloučeno (nehledě k tomu, že zákonný požadavek trvání oprávněné držby po dobu deseti let by rodiče žalované nemohly vzhledem k okamžiku, kdy se sporné části pozemku mohl v roce 1982 ujmout, splnit). Pokud žalovaná existenci jiného občanskoprávního titulu k pozemku zastavěného hospodářskou budovou nejpozději v roce 1988 netvrdila, pak se nemohlo jednat o stavbu oprávněnou.

I když na posouzení oprávněnosti stavby hospodářské budovy tvrzené vydržení vlastnického práva právními předchůdci žalované, popřípadě žalovanou samotnou, již nemá žádný vliv, považuje dovolací soud za vhodné se k obsáhlé dovolací argumentaci žalované v uvedeném směru vyjádřit.

Před 1. 1. 1992 byl pozemek ve státním vlastnictví způsobilým předmětem držby. Ustanovení § 135a odst. 3 obč. zák. 1964 sice takový pozemek vylučovalo z vydržení, jeho oprávněná držba ovšem nebyla § 132a odst. 1 obč. zák. 1964 a ani jiným ustanovením občanského zákoníku, omezena. Držba pozemku před 1. 1. 1992 však byla významná z pohledu běhu vydržecí doby, která, uplynula-li po účinnosti novely občanského zákoníku provedené zákonem č. 509/1991 Sb., vyústila v nabytí vlastnického práva k pozemku oprávněným držitelem, i pokud by se jednalo o pozemek v socialistickém společenském vlastnictví. Ustanovení § 134 odst. 1 obč. zák. již pozemky (bez ohledu na formu vlastnictví) z vydržení nevylučovalo (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 12. 1998, sp. zn. 22 Cdo 2273/98, jenž byl publikován pod číslem 50/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Právo osobního užívání pozemku, jež platně vzniklo před novelou občanského zákoníku provedenou zákonem č. 509/1991 Sb., a trvalo ke dni nabytí účinnosti tohoto zákona (1. 1. 1992) se podle § 872 odst. 1 obč. zák. transformovalo na vlastnické právo k pozemku. S ohledem na shora uvedený výklad proto platilo, že rodiče žalované se k uvedenému datu stali vlastníky pozemku parc. č. 30/1 a parc. č. 30/2, jež byly zaměřeny po stavbě rodinného domu z pozemku parc. č. 162/11 o výměře 694 m 2 . Judikatura dovolacího soudu se ustálila v názoru, že ve vlastnické právo se ke dni 1. 1. 1992 transformovala i oprávněná držba (§ 129 odst. 1 a § 130 odst. 1 obč. zák.) práva osobního užívání pozemku jako práva věcného, časově omezeného, připouštějícího trvalý výkon a převoditelného na dědice (k tomu srovnej rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 7. 12. 2005, sp. zn. 31 Cdo 1529/2004, jenž byl publikován pod číslem 72/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Ani v tomto judikatorním závěru, který byl aprobován i pozdější rozhodovací praxí Nejvyššího soudu (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2006, sp. zn. 22 Cdo 2550/2006, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2013, sp. zn. 22 Cdo 2358/2012), by rodiče žalované nemohli nalézt argumentační oporu pro své tvrzení, že se stali vlastníky části pozemku parc. č. 29/2, na níž se stavba hospodářské budovy nachází. Soudy v nalézacím řízení přesvědčivě vysvětlily závěr, že právní předchůdci žalované nemohli být v dobré víře, že jim část sporného pozemku patří, popřípadě, že k ní vykonávají oprávněnou držbu práva osobního užívání pozemku. Soud prvního stupně velmi detailně hodnotil okolnosti nejen výstavby rodinného domu, ale i plotu, který s obvodovou zdí domu tvořil severní hranici mezi pozemkem parc. č. 162/11 a zbytkovou výměrou pozemku parc. č. 162/1. Poukázal i na znalost tvaru a výměru pozemku, k němuž bylo rodičům žalobkyně zřízeno právo osobního užívání, z geometrického plánu, jenž byl přílohou rozhodnutí o přidělení pozemku parc. č. 162/11. Zmínil rovněž žádost rodičů žalované o zápis novostavby rodinného domu do tehdejší evidence nemovitostí, v níž byla uvedena výměra pozemku parc. č. 162/11, na níž bylo vydání rozhodnutí o vynětí pozemku ze zemědělského půdního fondu. Konečně vzal v úvahu i zjištění, že rodiče žalované původně hodlali hospodářskou budovu postavit na východní straně rodinného domu, kde nehrozil stav zásahu na cizí pozemek. Odvolací soud po provedeném dokazování shledal absenci dobré víry žalované dále v té okolnosti, že nikdy aktivně nehájila své vlastnické právo k části pozemku parc. č. 29/2, ač žalobci jí přístup k hospodářské budově po roce 2006 zamezili. Popsané okolnosti přisvědčují správnosti závěru o nedostatku objektivně posuzované dobré víry právních předchůdců žalované, neboť důvodně u nich mohly vyvstat pochybnosti o tom, že jim sporná část pozemku, nacházející se za hranicí obvodové zdi jimi vybudovaného rodinného domu a na ní navazujícího plotu patří, popřípadě, že k ní vykonávají oprávněnou držbu práva osobního užívání pozemku.

Nedostatek dobré víry rodičů žalované nemohl být konvalidován tím, že faktickou držbu části sporného pozemku vykonávali po dobu delší než deset let, neboť pouze časové hledisko nemohlo změnit držbu z neoprávněné na oprávněnou (k oprávněné držbě jako jedné z podmínek vydržení vlastnického práva srovnej například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 2. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1843/2000, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 10. 2002, sp. zn. 22 Cdo 490/2001). Dalším důsledkem absence dobré víry právních předchůdců žalované by byla nemožnost samotné žalované započíst si dobu držby části sporného pozemku jejími právními předchůdci, pokud by tato držba trvala dobu kratší než deset let. Držitel pozemku (z dnešního pohledu žalovaná) by si mohl do vydržecí doby započíst pouze dobu, po kterou měl věc jeho právní předchůdce v oprávněné držbě (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 4. 2001, sp. zn. 22 Cdo 1110/2000, dále rozsudek Nejvyššího soudu ze 7. 5. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1843/2000, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 6. 2007, sp. zn. 22 Cdo 2002/2006).

V poměrech projednávané věci by vlastnické právo ke sporné části pozemku parc. č. 29/2 nemohla vydržet ani žalovaná, neboť od uchopení držby představovaného nabytím vlastnického práva k pozemku parc. č. 30/2 s domem, a pozemku parc. č. 30/1 na základě kupní smlouvy ze dne 11. 9. 2002, jež by mohla být putativním titulem oprávněné držby sporné části pozemku, neuplynula předepsaná vydržecí doba deseti let. Již v roce 2006 totiž jednání žalobců bylo objektivně způsobilé dobrou víru žalované, že pozemek pod stavbou hospodářské budovy jí náleží, zpochybnit. Sluší se pro doplnění uvést, že nedostatek dobré víry právních předchůdců žalované by podle zásady mala fides superveniens non nocet nebránil tomu, že by žalovaná, byla-li by sama po celou vydržecí dobu v dobré víře, nemohla ke sporné části pozemku vlastnické právo vydržením nabýt (k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 5. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1843/2000, nebo také rozsudek z 30. 10. 2014, sp. zn. 22 Cdo 2009/2014, publikovaný v časopise Soudní rozhledy č. 1/2015, str. 21).

Namítala-li žalovaná, že rozhodnutí odvolacího soudu je rozporu s judikaturou dovolacího soudu a odkázala-li přitom na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 6. 2004, sp. zn. 22 Cdo 496/2004, na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 8. 2011, sp. zn. 22 Cdo 2451/2011, a na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 3. 2000, sp. zn. 22 Cd 1848/98, nezbývá než uvést, že odvolací soud se od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu nijak neodchýlil. I žalovanou uvedená rozhodnutí dovolacího soudu jsou založena na potřebě komplexního posouzení všech okolností, za nichž se někdo držby ujal a vykonával ji. Sama o sobě proto nemůže být rozhodná žalovanou zmiňovaná okolnost držby části pozemku parc. č. 29/2, proti níž právní předchůdce žalobců ničeho nenamítal, jakož ani to, že držba takto trvala po zákonem předepsanou dobu, pokud okolnosti jiné, jimiž se podrobně soudy v nalézacím řízení zabývaly, závěr o dobré víře vylučovaly. Názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 9. 3. 2000, sp. zn. 22 Cdo 1848/98 ( Pokud se nabyvatel nemovitosti chopí držby části parcely, kterou nekoupil, může být se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že je vlastníkem i této části. Jedním z hledisek pro posouzení omluvitelnosti omylu držitele je v takovém případě i poměr plochy koupeného a skutečně drženého pozemku. ) navíc do poměrů projednávané věci nedopadá, neboť putativním titulem byla v posuzovaném případě kupní smlouva o převodu vlastnického práva k určitému pozemku, k němuž ovšem byla v době koupě připlocena i část pozemku sousedního. Jednalo se tedy o jinou skutkovou situaci, než jaká byla zjištěna v projednávané věci.

Žalovaná dále namítala, že i řešení vztahu vlastníků pozemku parc. č. 29/2 a vlastníka stavby hospodářské budovy, byla-li by stavbou neoprávněnou, jejím odstraněním je v rozporu s judikaturou dovolacího soudu. Uvedla, že odvolací soud při aplikaci § 135c obč. zák. nezohlednil veškerá kritéria, jež byla Nejvyšším soudem vytýčena jako rozhodná pro úvahu, zda neoprávněnou stavbu je na místě odstranit či zvolit jiný způsob vypořádání vztahu mezi vlastníkem stavby a vlastníkem zastavěného pozemku.

Vypořádání neoprávněných staveb, zřízených před nabytím účinnosti občanského zákoníku č. 89/2012 Sb., se provádí podle dosavadních předpisů (v dané věci podle § 135c obč. zák.). Uvedený závěr vyplývá z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2014, sp. zn. 22 Cdo 1828/2012, a z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 16. 3. 2016, sp. zn. 22 Cdo 4461/2015.

Podle § 135c odst. 1 až 3 obč. zák. zřídí-li někdo stavbu na cizím pozemku, ač na to nemá právo, může soud na návrh vlastníka pozemku rozhodnout, že stavbu je třeba odstranit na náklady toho, kdo stavbu zřídil (dále jen vlastník stavby ). Pokud by odstranění stavby nebylo účelné, přikáže ji soud za náhradu do vlastnictví vlastníku pozemku, pokud s tím vlastník pozemku souhlasí. Soud může uspořádat poměry mezi vlastníkem pozemku a vlastníkem stavby i jinak, zejména též zřídit za náhradu věcné břemeno, které je nezbytné k výkonu vlastnického práva ke stavbě.

Podstata neoprávněné stavby spočívá v tom, že stavebník staví na cizím pozemku, aniž by mu svědčil právní titul umožňující na cizím pozemku stavět. Pro klasifikaci stavby jako neoprávněné není rozhodující, zda stavebník měl či neměl stavební povolení (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2004, sp. zn. 22 Cdo 2612/2003) a bez dalšího není rozhodné ani vydané kolaudační rozhodnutí (k tomu srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2010, sp. zn. 22 Cdo 3953/2008).

V rozsudku ze dne 5. 10. 2004, sp. zn. 22 Cdo 1342/2004, Nejvyšší soud formuloval a odůvodnil závěr, že řízení o vypořádání neoprávněné stavby je řízením, kde z právního předpisu vyplývá určitý způsob vypořádání vztahu mezi účastníky a kde soud není vázán návrhem účastníků (§ 153 odst. 2 o. s. ř.); pokud soud dospěje k závěru, že žalobcem vlastníkem pozemku - navržené vypořádání není přijatelné, musí upravit vztah mezi účastníky i jiným způsobem, vyplývajícím z § 135c obč. zák. (k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 11. 2000, sp. zn. 22 Cdo 1627/99, uveřejněný pod č. 42/2001 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek). Ustanovení § 135c obč. zák. tak dává soudu širokou možnost uvážení při rozhodování o vypořádání neoprávněné stavby, a proto by v dovolacím řízení bylo možno zpochybnit úvahy soudů rozhodujících v nalézacím řízení jen v případě, že by šlo o úvahy zjevně nepřiměřené (k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2014, sp. zn. 22 Cdo 2223/2013).

Z judikatury dovolacího soudu se v souvislosti se stavbou neoprávněnou od samého počátku podává, že při volbě způsobu vypořádání je třeba vycházet z pořadí, jak je uvedeno v zákoně. Základním způsobem vypořádání je tedy odstranění stavby. Pokud ovšem odstranění stavby není účelné, přicházejí do úvahy další způsoby, zejména přikázání neoprávněné stavby vlastníkovi pozemku. Judikatura zdůrazňuje, že zákonný výčet možných způsobů je demonstrativní, tudíž není vyloučeno jiné uspořádání poměrů, než které zákon výslovně uvádí (k tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 6. 2003, sp. zn. 22 Cdo 880/2003).

Podle judikatury je účelnost odstranění neoprávněně zřízené stavby ve smyslu § 135c obč. zák. třeba vždy hodnotit objektivně, tj. s přihlédnutím ke všem okolnostem a povaze každého jednotlivého případu. V rámci této volné úvahy musí soud přihlížet zejména k povaze a rozsahu hospodářské ztráty, která by odstraněním stavby vznikla, k tomu, k jakému účelu byla stavba zřízena a jaký je její charakter, jaký je rozsah zastavěného pozemku, případně pozemku nutného k řádnému užívání neoprávněné stavby, za jakých okolností byla stavba zřízena, zda stavebník stavěl v dobré víře, že mu pozemek patří, zda vlastník pozemku o stavbě věděl a zda proti ní zakročil. Na soudu tedy je, aby porovnal hospodářskou a jinou ztrátu, která by odstraněním stavby vznikla na straně jedné, se zájmem na dalším využití stavby na straně druhé. Bez významu není ani porovnání těchto ztrát ve vztahu k následnému hospodářskému využití dosud zastavěného pozemku neoprávněnou stavbou, případně pozemku dosud užívaného v souvislosti s touto stavbou. Hospodářská ztráta vzniklá odstraněním staveb představuje nejen náklady na odstranění staveb, ale i cenu staveb (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 4. 2002, sp. zn. 22 Cdo 432/2002, jenž byl publikován pod číslem 23/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 6. 2003, sp. zn. 22 Cdo 880/2003).

V projednávané věci se nalézací soudy dostatečným způsobem vypořádaly se všemi kritérii, jež musejí být podle judikatury dovolacího soudu zohledněna pro vypořádání neoprávněné stavby jejím odstraněním. Pro účelnost odstranění hospodářské budovy si obstaraly náležitý skutkový podklad prezentovaný znaleckými posudky Ing. Tomáše Pátka a Ing. Jiřího Hlaváčka a šetřením provedeným na místě samém. Zjištění o nízké hodnotě stavby, o jejím zanedbaném stavu, o nevyužívání pro stanovený účel a o odpojení akumulačních nádob, které jsou již za hranicí životnosti deseti let, od otopného systému v rodinném domě vedly soudy v nalézacím řízení ke správnému závěru, že odstraněním hospodářské budovy nevznikne žalované žádná hospodářská ztráta a nebude to mít vliv ani na hodnotu rodinného domu v jejím vlastnictví. Úvaha soudů v nalézacím řízení, jež je vedla k vypořádání neoprávněné stavby jejím odstraněním, proto není zjevně nepřiměřená. K uvedenému je třeba doplnit, že pro odstranění předmětné stavby svědčí i další kritéria, která nejsou přímo spojena se stavebně-technických stavem budovy, ale s jejím charakterem a okolnostmi, za níž byla vybudována, což se podává ze závěrů soudů v nalézacím řízení o její oprávněnosti. Jedná se o stavbu, jež není určena k bydlení, a právní předchůdci žalované nebyly v dobré víře, že mají občanskoprávní titul k pozemku, na němž je postavena. Stavba sice zabírá z výměry pozemku parc. č. 29/2 pouze malou část (12 m 2 ), nicméně pro její užívání by bylo nezbytné zpřístupnit pozemek žalobců o celkové výměře 145 m 2 ve větším rozsahu, což výkon vlastnického práva žalobců k pozemku o relativně malé ploše omezuje.

Rozhodnutí odvolacího soudu s ohledem na shora uvedené není v rozporu s rozhodovací praxí dovolacího soudu (a ani s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 17. 4. 2002, sp. zn. 22 Cdo 432/2002, a s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 23. 5. 2012, sp. zn. 22 Cdo 903/2012), neboť jím byla zohledněna veškerá kritéria, jež mají být podle judikatury Nejvyššího soudu (a žalovanou citovaných rozhodnutí) vzata v úvahu. V osobách žalobců se sice na straně jedné nejedná o vlastníky pozemku, kteří by nezakročili proti neoprávněné stavbě v době jejího zhotovení, a žalovaná na straně druhé nebyla jejím stavebníkem, nicméně ani to, že se účastníci na vzniku neoprávněné stavby nijak nepodíleli nic nemění na tom, že z jejich věcné legitimace ve sporu lze vyvodit zákonné důsledky a judikaturou traktované řešení, jež jsou s vypořádáním neoprávněné stavby spojeny. Fakt, že žalovaná není stavebníkem neoprávněné stavby, nemůže v poměrech projednávané věci převážit nad relevancí zjištění, která vedla soudy v nalézacím řízení k závěru o splnění podmínek pro odstranění stavby.

Jelikož žalovaná napadá dovoláním rozhodnutí odvolacího soudu v obou výrocích, zabýval se dovolací soud rovněž přípustností dovolání do výroku, jímž bylo rozhodnuto o nákladech odvolacího řízení. Podle § 237 o. s. ř. je dovolání přípustné též proti akcesorickým výrokům rozhodnutí odvolacího soudu, jímž se odvolací řízení končí, včetně výroků o nákladech řízení (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1172/2013, uveřejněné pod číslem 80/2013 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek). I pro tyto akcesorické výroky ovšem platí, že dovolatel je povinen v dovolání vymezit, které z hledisek přípustnosti dovolání uvedených v § 237 o. s. ř. považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání, stejně jako v případě meritorního výroku, nepostačuje pouhá citace § 237 o. s. ř. (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013). Tomuto požadavku však žalovaná v dovolání nedostála. Zbývá dodat, že i pro akcesorický výrok o nákladech řízení platí omezení přípustnosti dovolání podle § 238 odst. 1 písm. d) o. s. ř., podle něhož dovolání podle § 237 není přípustné také proti rozsudkům a usnesením, v nichž dovoláním napadeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50 000,- Kč, ledaže jde o vztahy ze spotřebitelských smluv a o pracovněprávní vztahy; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží. Protože v posuzované věci bylo rozhodnuto o náhradě nákladů odvolacího řízení ve výši 4 348 Kč, o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně ve výši 30 228,50 Kč a o náhradě nákladů řízení státu ve výši 11 930 Kč, přičemž ani součet těchto částek nedosahuje částky 50 000,- Kč, nebylo by s ohledem na § 238 odst. 1 písm. d) o. s. ř. dovolání žalované přípustné ani tehdy, pokud by důvod přípustnosti dovolání směřujícího proti výroku o nákladech odvolacího řízení a proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu, jenž se týkal i nákladů prvostupňového řízení a nákladů řízení státu, řádně vymezila.

Protože dovolání žalované není přípustné, Nejvyšší soud je podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.

V souladu s § 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř. rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení neobsahuje odůvodnění.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 4. dubna 2017

JUDr. Jiří Spáčil, CSc.
předseda senátu