22 Cdo 511/2010
Datum rozhodnutí: 25.02.2010
Dotčené předpisy: § 142 odst. 1 obč. zák.




22 Cdo 511/2010


U S N E S E N Í


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a JUDr. Františka Baláka ve věci žalobců: a) P. M., b) J. M., c) L. M., proti žalovaným: 1) I. B., 2) J. P., 3) H. M., 4) ing. K. M., všem zastoupeným JUDr. Janem Pavlokem, advokátem se sídlem v Praze 1, Na Příkopě 391/7, o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 13 C 42/2001, o dovolání žalovaných proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. května 2009, č. j. 53 Co 95/2009-374, takto:

I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :


Podle § 243c odst. 2 občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř. ) v usnesení, jímž bylo dovolání odmítnuto nebo jímž bylo zastaveno dovolací řízení, dovolací soud pouze stručně vyloží důvody, pro které je dovolání opožděné, nepřípustné, zjevně bezdůvodné nebo trpí vadami, jež brání pokračování v dovolacím řízení, nebo pro které muselo být dovolací řízení zastaveno.

Obvodní soud pro Prahu 5 (dále jen soud prvního stupně ) rozsudkem ze dne 24. září 2008, č. j. 13 Co 42/2001-310, zrušil a vypořádal podílové spoluvlastnictví účastníků k nemovitostem specifikovaným ve výrokové části rozsudku soudu prvního stupně a rozhodl o náhradě nákladů řízení.

Městský soud v Praze (dále jen odvolací soud ) rozsudkem ze dne 21. května 2009, č. j. 53 Co 95/2009-374, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.

Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalovaní dovolání, jehož přípustnost dovozovali podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a uplatnili dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. a, b) o. s. ř. Žalobci se k dovolání žalovaných nevyjádřili.

Obsah rozsudků soudů obou stupňů, jakož i obsah dovolání je účastníkům znám, tvoří obsah spisu, a dovolací soud proto na ně odkazuje.

Podle čl. II. přechodná ustanovení, bodu 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, účinného od 1. 7. 2009 (vyjma ustanovení čl. I bodů 69, 71 a 100, ustanovení čl. XIII a ustanovení čl. XVII bodu 1, která nabývají účinnosti 23. 1. 2009), dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vyhlášeným (vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů; užití nového ustanovení § 243c odst. 2 tím není dotčeno.

Dovolací soud proto při projednání dovolání postupoval podle občanského soudního řádu ve znění účinném do novely provedené zákonem č. 7/2009, neboť napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno dne 21. května 2009. Dovolání není přípustné.

Podle § 237 odst. 1 o. s. ř. dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, a) jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé, b) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil, c) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.

Podle § 237 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [odstavec 1 písm. c)] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.

Při posuzování přípustnosti dovolání pro řešení otázky zásadního právního významu se předpokládá, že dovolací soud bude reagovat na právní otázku, kterou dovolatel konkrétně vymezí (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 29. června 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod pořadovým č. C 3080, usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 30. září 2004, sp. zn. 29 Odo 775/2002, uveřejněné v časopise Právní rozhledy, 2005, č. 12, str. 457 a řadu dalších, implicite též nález Ústavního soudu České republiky ze dne 20. února 2003, sp. zn. IV. ÚS 414/01, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, C. H. Beck, svazek 29, 2003, pod pořadovým č. 23). Jestliže taková právní otázka není v dovolání určitě a s dostatečnou srozumitelností vymezena, nelze žádat po dovolacím soudu, aby se jeho dovolací přezkum stal bezbřehou revizí věci, jež by se ocitla v rozporu s přezkumnými limity dovolacího řízení, danými zejména ustanovením § 242 o. s. ř. (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 16. prosince 2008, sp. zn. 28 Cdo 3440/2008, uveřejněné na internetových stránkách Nejvyššího soudu České republiky www.nsoud.cz nebo usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 29. dubna 2009, sp. zn. 22 Cdo 1762/2007, uveřejněné tamtéž). Pokud dovolání neformuluje žádnou otázku zásadního právního významu, nevede ani polemiku s právními názory odvolacího soudu, ale zpochybňuje skutkové závěry odvolacího soudu, pak nemůže být přípustnost dovolání pro zásadní právní význam napadeného rozhodnutí založena (k tomu srovnej usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 18. října 2006, sp. zn. 28 Cdo 2551/2006, uveřejněné v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod pořadovým č. C 4666).

Z obsahu dovolání se v rovině právního posouzení nepodává žádná otázka zásadního právního významu.

Dovolatelé totiž v dovolání vytýkají nesprávnost znaleckého posudku (pokud jde o ocenění jednoho z pozemků, jež byly předmětem řízení), ze kterého soudy vycházely při stanovení obecné ceny předmětných nemovitostí, jež tvoří základ pro určení přiměřené náhrady. Podle názoru žalovaných je obvyklá cena nemovitostí nižší než znalcem stanovená, neboť znaleckým posudkem byla nesprávně stanovena cena pozemku parc. č. 976/1 v katastrálním území Velká Chuchle. Přestože v této souvislosti vytýkají napadenému rozhodnutí odvolacího soudu (a též soudu prvního stupně) nesprávné právní posouzení věci, jedná se o námitku skutkové povahy. Jádrem dovolání je totiž výtka nesprávného hodnocení důkazů a nesprávné zjištění skutkového stavu věci a skutkových závěrů, v konkrétní podobě nesprávného zjištění obecné ceny jedné z nemovitostí, které jsou předmětem sporu.

Stanovení obvyklé ceny tvořící základ pro určení výše vypořádacího podílu v řízení o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví představuje otázku skutkovou, nikoliv právní. Námitka, že soud při stanovení ceny obvyklé chybně akceptoval nesprávné závěry podávající se znaleckého posudku znaleckého ústavu, představuje tvrzené pochybení při zjišťování skutkového stavu věci, které nemůže založit přípustnost dovolání opírající se o řešení otázky zásadního právního významu (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 11. prosince 2007, sp. zn. 22 Cdo 3240/2006, uveřejněné v časopise Soudní rozhledy, 2008, č. 5, str. 179 nebo usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 6. června 2007, sp. zn. 22 Cdo 3035/2006, uveřejněné v časopise Soudní rozhledy, 2008, č. 6, str. 217 nebo rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 20. května 2009, sp. zn. 22 Cdo 1618/2007, uveřejněný na internetových stránkách Nejvyššího soudu České republiky www.nsoud.cz ).

V dovolání žalovaní výhradně zpochybňují skutková zjištění podávající se ze znaleckého posudku, ze kterého nalézací soudy vycházely při stanovení obvyklé ceny vypořádávaných nemovitostí a předkládají vlastní verzi hodnocení důkazů, podle které lze dospět k závěru o jiné obvyklé ceně vypořádávaných nemovitostí. Tím, že dovolatelé z odlišných skutkových závěrů dospívají k jiné obvyklé ceně, nezpochybňují právní posouzení věci odvolacím soudem, ale skutková zjištění, která byla pro právní posouzení věci odvolacím soudem rozhodující, a uplatňují dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o. s. ř. Tímto důvodem však přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. založit nelze (srovnej též právní názor vyjádřený v usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 29. června 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněném v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. Beck, 2005, pod pořadovým č. C 3078 nebo nález Ústavního soudu České republiky ze dne 4. března 2009, sp. zn. II. ÚS 3005/2007, uveřejněný na internetových stránkách Ústavního soudu České republiky http://nalus.usoud.cz ). Námitky vůči odborným závěrům znalce ostatně nemohou vést k úvaze o zásadním právním významu rozhodnutí (k tomu srovnej usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 7. dubna 2009, sp. zn. 22 Cdo 849/2008, uveřejněné v časopise Soudní rozhledy, 2009, č. 11, str. 418 419, pod pořadovým č. 121).

Dovolání v této části neřeší otázku zásadního právního významu, neboť rozhodnutí odvolacího soudu je v právní rovině v souladu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu. Hodnotovým základem vypořádávaných nemovitostí při vypořádání podílového spoluvlastnictví k nemovitostem je jejich obecná cena obvyklá v daném místě v době rozhodování (k tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 30. ledna 1998, sp. zn. 2 Cdon 425/96, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, 1999, pod pořadovým č. 15, rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 30. ledna 2001, sp. zn. 22 Cdo 356/2000, uveřejněný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. Beck, svazek 2, 2001, pod pořadovým č. C 110 nebo rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 27. května 2002, sp. zn. 22 Cdo 885/2001, uveřejněný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. Beck, svazek 17, 2002, pod pořadovým č. C 1225 nebo rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 20. května 2009, sp. zn. 22 Cdo 1618/2007, uveřejněný na internetových stránkách Nejvyššího soudu České republiky www.nsoud.cz ) a tímto způsobem odvolací soud postupoval.

Tvrzená vada spočívající v nesprávném hodnocení důkazů přípustnost dovolání podle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. nezakládá, neboť k okolnostem uplatněným dovolacím důvodem podle tohoto zákonného ustanovení může být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., přihlédnuto pouze za předpokladu, že jde o řešení procesní otázky zásadního významu (jedná se o střet odlišných právních názorů na výklad procesního předpisu) (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 19. února 2008, sp. zn. 22 Cdo 3574/2006, uveřejněné v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod pořadovým č. C 5780 nebo nález Ústavního soudu České republiky ze dne 4. března 2009, sp. zn. II. ÚS 3005/2007, uveřejněný na internetových stránkách Ústavního soudu České republiky http://nalus.usoud.cz a tam uvedenou judikaturu).

Dovolatelé nicméně žádnou procesní otázku zásadního významu nevymezují a tato se nepodává ani z obsahu dovolání; nesprávné hodnocení důkazů takovou otázkou zjevně není (k tomu srovnej usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 7. dubna 2009, sp. zn. 22 Cdo 849/2008, uveřejněné v časopise Soudní rozhledy, 2009, č. 11, str. 418 419, pod pořadovým č. 121).

Dovolatelé napadli rozsudek odvolacího soudu v celém rozsahu, tj. i ve výroku o náhradě nákladů řízení; dovolání proti výroku rozsudku odvolacího soudu o náhradě nákladů řízení však není přípustné (srov. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 31. ledna 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné pod č. 4 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2003).

Nejvyšší soud České republiky dovolání žalovaných proto podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází z § 243b odst. 5, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. a skutečnosti, že v dovolacím řízení úspěšným žalobcům náklady, na jejich náhradu by měli právo, nevznikly.

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 25. února 2010

JUDr. Jiří Spáčil, CSc., v. r.
předseda senátu