22 Cdo 5104/2016
Datum rozhodnutí: 25.01.2017
Dotčené předpisy: § 145 odst. 2 obč. zák.




22 Cdo 5104/2016

ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobkyně M. P. , zastoupené JUDr. Oldřichem Navrátilem, advokátem se sídlem v Kyjově, Svatoborská 363, proti žalovanému M. P. , zastoupenému JUDr. Alenou Porostlou, advokátkou se sídlem v Ostravě, Prostorná 4, o vypořádání společného jmění manželů, vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 36 C 68/2012, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 24. 3. 2016, č. j. 8 Co 461/2015-414, takto:

Rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 24. 3. 2016, č. j. 8 Co 461/2015-414, a rozsudek Okresního soudu v Ostravě ze dne 26. 6. 2015, č. j. 36 C 68/2012-372, se ruší a věc se vrací Okresnímu soudu v Ostravě k dalšímu řízení.

O d ů v o d n ě n í:

Okresní soud v Ostravě (dále jen soud prvního stupně ) rozsudkem ze dne 26. 6. 2015, č. j. 36 C 68/2012-372, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni na vyrovnání jejího podílu ze zaniklého společného jmění manželů (dále také SJM ) 19 533,23 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok I.) a zamítl žalobu co do částky 245 466,77 Kč (výrok II). Dále zastavil řízení v části týkající se vypořádání majetku náležejícího do podnikání žalovaného (výrok IV.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok III.).

Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že manželství účastníků řízení bylo rozvedeno rozsudkem Okresního soudu v Ostravě ze dne 12. 5. 2009, č. j. 80 C 249/2008-25, který nabyl právní moci 21. 5. 2009. Žalobkyně se domáhala vypořádání zůstatku ke dni zániku SJM na účtu č. 0998204073/0800, vedeného u České spořitelny, a. s. (dále jen předmětný účet ), k němuž měl dispoziční oprávnění pouze žalovaný, a vypořádání výběrů z tohoto účtu učiněných žalovaným dne 8. 8. 2007 ve výši 130 000 Kč, dne 18. 7. 2007 ve výši 260 000 Kč a dne 20. 2. 2009 ve výši 100 000 Kč, které podle žalobkyně přesahují rámec běžné správy majetku náležejícího do společného jmění manželů ve smyslu § 145 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen obč. zák. ). Soud prvního stupně vzal za prokázané, že žalovaný vybral uvedené částky z předmětného účtu bez souhlasu žalobkyně, tedy v rozporu s § 145 odst. 2 obč. zák. Žalobkyně se však podle soudu prvního stupně nedovolala relativní neplatnosti výběrů (právních úkonů žalovaného) ve smyslu § 40a obč. zák., výběry je nutné považovat za platné, tudíž částku odpovídající výběrům z účtu nevypořádal. Žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobkyni 19 533,23 Kč jako polovinu zůstatku na předmětném účtu ke dni zániku SJM.

Krajský soud v Ostravě jakou soud odvolací k odvolání žalobkyně rozsudkem ze dne 24. 3. 2016, č. j. 8 Co 461/2015-414, rozsudek okresního soudu v odvolání napadených výrocích rozsudku soudu prvního stupně I., II. a III. potvrdil (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II.).

Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně. Na rozdíl od soudu prvního stupně dovodil, že z obsahu projevu a podání žalobkyně vyplývá její vůle nebýt vázána úkony žalovaného (shora uvedenými výběry z bankomatu), a tudíž se dovolala relativní neplatnosti těchto úkonů ve smyslu § 40a obč. zák. Dovolací soud však akceptoval námitku promlčení vznesenou žalovaným, podle kterého se žalobkyně relativní neplatnosti dovolala po lhůtě tří let. Tudíž prostředky v celkové výši 490 000 Kč, které byly vybrány z účtu žalovaným, nevypořádal. Uvedl, že nelze námitku promlčení hodnotit jako rozpornou s dobrými mravy, jelikož žalobkyně o existenci předmětného účtu věděla a nic jí nebránilo v tom, aby se domáhala i vypořádání finanční prostředků vedených na tomto účtu.

Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalobkyně dovolání, jehož přípustnost opírá o § 237 o. s. ř. a v němž uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. Uvádí, že rozhodnutí je založeno na právní otázce, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Vznesená námitka promlčení je v rozporu s dobrými mravy, neboť je výrazem zneužití práva na úkor žalobkyně, která marné uplynutí promlčecí doby nezavinila a zánik nároku na vypořádání prostředků vybraných z předmětného účtu žalovaným je nepřiměřeně tvrdým postihem. Především namítá, že věděla o existenci předmětného účtu, avšak neměla žádnou možnost zjistit stav finančních prostředků na něm vedených, a mohla vycházet pouze ze sdělení žalovaného, který jí však výši finančních prostředků, resp. jednotlivé výběry, zatajil. Navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu i soudu prvního stupně a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Žalovaný se k dovolání nevyjádřil.

Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Podle § 241a odst. 1 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.

Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání je přípustné podle § 237 o. s. ř. (napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu), že je uplatněn dovolací důvod uvedený v § 241a odst. 1 o. s. ř. a že jsou splněny i další náležitosti dovolání a podmínky dovolacího řízení (zejména § 240 odst. 1, § 241 o. s. ř.), napadené rozhodnutí přezkoumal a zjistil, že dovolání je důvodné.

Protože obsahem dovolání je vypořádání společného jmění manželů (dále SJM ) zaniklého před nabytím účinnosti zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, postupoval dovolací soud při posouzení této otázky podle zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen obč. zák. ). Zánik společného jmění a jeho vypořádání nelze od sebe oddělit; jde o dvě právní skutečnosti působící postupně (sukcesívně - k tomu viz např. Knapp. V., Luby, Š., a kol.: Československé občanské právo. Orbis Praha 1974, díl I., s. 111), přičemž k vypořádání nemůže dojít bez předchozího zániku SJM. Proto se vypořádání SJM řídí stejným právním režimem jako jeho zánik, nestanoví-li zákon výslovně něco jiného (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2015, sp. zn. 22 Cdo 3779/2014, a ze dne 3. 6. 2015, sp. zn. 22 Cdo 4276/2014, tato a další níže uvedená rozhodnutí dovolacího soudu jsou dostupná na internetových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz ).

V rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu je posouzení tvrzených výběrů finančních prostředků z účtu žalovaného.

Nejvyšší soud v usnesení ze dne 25. 9. 2012, sp. zn. 22 Cdo 4021/2010, přijal a odůvodnil závěr, že výběr peněžních prostředků z účtu nemůže být neplatným právním úkonem, a to ani v případě, že se vymyká obvyklé správě společného majetku manželů. Přesahuje-li však následné nakládání s vybranými prostředky rámec obvyklé správy společného majetku, pak k němu nelze přihlížet, a tyto prostředky je třeba zařadit do SJM a vypořádat.

V rozsudku ze dne 30. 10. 2013, sp. zn. 22 Cdo 3128/2013, dovolací soud uvedl, že prostředky tvořící společné jmění manželů může každý z manželů vybírat z účtu a používat pro běžnou spotřebu. Proto při vypořádání společného jmění manželů soudem nelze přihlížet k částkám, které byly vybrány z účtu, na němž byly uloženy úspory manželů, a spotřebovány za trvání manželství, pokud ovšem nešlo o prostředky vynaložené na výlučný majetek jednoho z manželů nebo o prostředky, s nimiž bylo nakládáno v rozporu s § 145 odst. 2 obč. zák. Jde tedy o posouzení toho, zda nakládání s majetkem v konkrétním případě tvoří obvyklou správu majetku ve společném jmění manželů. Dále poznamenal, že toho manžela, který finanční prostředky z účtu u peněžního ústavu vybere, tíží povinnost tvrzení a důkazní břemeno ohledně toho, jakým způsobem s takovými prostředky naložil. V případě, že takto získané částky spotřeboval pro sebe či způsobem, který nepředstavuje uspokojování potřeb rodiny a je v souladu s institutem společného jmění manželů, případně tuto částku žalovaný nespotřeboval a ke dni zániku společného jmění manželů jí disponoval, je třeba ji vypořádat jako součást společného jmění manželů. Druhý z manželů, který se vypořádání těchto prostředků domáhá, nenese důkazní břemeno ohledně tvrzení, že předmětná částka nebyla ke dni zániku společného jmění manželů spotřebována. Jeho povinnost tvrzení a povinnost důkazní se v daném směru omezuje na prokázání, že taková částka byla nabyta za trvání manželství a druhým manželem z účtu u peněžního ústavu vybrána, případně na vyjádření souhlasu či nesouhlasu při zjištění, jakým způsobem bylo s takto vybranými finančními prostředky naloženo.

Jestliže výběr peněžních prostředků z účtu není právním úkonem, nelze namítat jeho neplatnost ani uvažovat o promlčení práva dovolat se relativní neplatnosti či o rozporu takové námitky s dobrými mravy. Samotný výběr peněz z účtu nevyřazuje tyto hodnoty ze SJM. O vyřazení by mohlo jít až v případě jejich následného použití jedním nebo oběma manžely (např. darování).

Ze shora uvedeného se podává, že rozhodnutí odvolacího soudu je založeno na právní otázce, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Dovolání je tak podle § 237 o. s. ř. přípustné, a protože rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř., je dovolání důvodné. Proto nezbylo, než rozhodnutí odvolacího soudu zrušit (§ 243e odst. 1 o. s. ř.). Jelikož důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí také pro rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 o. s. ř.).

O nákladech dovolacího řízení bude rozhodnuto v novém rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1 o. s. ř.).

Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 25. ledna 2017


Mgr. David Havlík
předseda senátu