22 Cdo 5103/2007
Datum rozhodnutí: 17.09.2008
Dotčené předpisy: § 243b odst. 2 předpisu č. 99/1963Sb., § 125 odst. 2 předpisu č. 141/1950Sb., § 126 odst. 2 předpisu č. 141/1950Sb., § 127 odst. 2 předpisu č. 141/1950Sb.




22 Cdo 5103/2007

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Baláka a soudců JUDr. Marie Rezkové a JUDr. Jiřího Zrůsta ve věci žalobců: a) F. F. a b) S. F., zastoupených advokátem, proti žalovaným: 1) J. K., 2) M. D. a 3) H. D., o odstranění staveb a plotu, vedené u Okresního soudu v Jihlavě pod sp. zn. 8 C 1135/95, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 14. března 2007, č. j. 16 Co 386/2003-226, takto:

I. Dovolání se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Okresní soud v Jihlavě (dále soud prvního stupně ) rozsudkem ze dne 1. října 2003, č. j. 8 C 1135/95-203, ve znění usnesení téhož soudu ze dne 3. února 2006, č. j. 8 C 1135/95-216, pod bodem I. výroku zamítl žalobu, aby žalované J. K. byla uložena povinnost na svůj náklad odstranit stavbu chaty ev. č. 5 na pozemku st. parc. č. 49 včetně přístavku na pozemku parc. č. 149/53 v kat. území P. Pod bodem II. byla zamítnuta žaloba, aby žalovaným M. a H. D. byla uložena povinnost společně a nerozdílně na svůj náklad odstranit stavbu ev. č. 6 na pozemku st. parc. č. 48/1 a odpadní jímky na pozemku parc. č. 149/53 v tomtéž kat. území. Pod bodem III. byla zamítnuta žaloba, aby všem žalovaným byla uložena povinnost společně a nerozdílně na svůj náklad odstranit oplocení na pozemku parc. č. 149/3 v kat. území P. Dále rozhodl o nákladech řízení.

Soud prvního stupně zjistil, že žalobci jsou v katastru nemovitostí na LV č. 169 pro kat. území P. zapsáni jako vlastníci pozemků parcelních čísel 149/53, 48/2 a 49. Na LV č. 164 pro totéž kat. území je žalovaná 1) zapsána jako vlastnice chaty ev. č. 5 postavené na pozemku parc. č. 49 s příslušenstvím, a to přístavkem a odpadní jímkou. Žalovaní 2) a 3) jsou na LV č. 165 pro totéž kat. území zapsáni jako vlastníci chaty ev. č. 6 postavené na pozemku parc. č. 48/1 a parc. č. 2 s příslušenstvím představovaným odpadní jímkou. Z výpisů uvedených listů vlastnictví a geometrického plánu ze 4. 3. 1995, č. zakázky 45-7775/94, soud prvního stupně vzal za prokázané, že chata žalované 1) se zcela nachází na pozemku žalobců a chata žalovaných 2) a 3) zčásti. V době, kdy se provádělo zaměření pro polní náčrt, tj. 17. a 18. 8. 1956, z něhož bylo patrno, kde se stavby žalovaných budou nacházet, bylo se stavbami chat již započato a obě byly dostavěné nejpozději v roce 1957. Odbor pro výstavbu bývalého Okresního národního výboru v J. rozhodnutími ze 16. 7. 1957, zn. VÝST-375-1957-SA, a 12. 8. 1957, zn. VÝST-596-1957-SA, rozhodl na žádost právních předchůdců žalovaných o přípustnosti staveb. V obou případech bylo povoleno postavení zahradních bud na nářadí na pozemku parc. č. 149/4 v kat. území P. mimo jiné s tím, že nesmí být užívány k přechodnému obývání a vnitřní vybavení bud nesmí vytvářet prostředí chat . Stavebníci tak započali se stavbami dříve, než jim bylo vydáno stavební povolení, které je opravňovalo ke stavbě staveb jiného charakteru, než které ve skutečnosti postavili. Podle názoru soudu prvního stupně úmyslem stavebníků bylo vybudovat stavby trvalé, neboť od samého počátku byly budovány jako stavby spojené se zemí pevným základem na kamenné podezdívce, aniž by však stavebníkům svědčilo právo stavby, čímž došlo ke vzniku neoprávněné stavby. Protože občanský zákoník č. 141/1950 Sb. (dále ObčZ ) neobsahoval úpravu vztahů vyplývajících z výstavby neoprávněné stavby na cizím pozemku, soud prvního stupně aplikoval analogicky § 125 a násl. ObčZ, které řešily otázku nabytí vlastnictví zpracováním věci. Uzavřel, že výstavbou obou chat v letech 1956 či 1957 došlo rovněž ke vzniku dvou nedělitelných nemovitých věcí, představovaných v obou případech vždy chatou a současně pozemkem v rozsahu zastavěné části a též části nezbytné k užívání té které chaty , a že jejich vlastníkem se stal stavebník té které chaty (§ 126 odst. 1 ObčZ). Nejedná se tak o stavby na pozemku žalobců. Pokud jde o odstranění plotu, soud prvního stupně uvedl, že i zde jde o stavbu trvalou, i zde došlo ke vzniku nové nedílné nemovité věci představované plotem a pozemkem, na kterém se nacházel a který současně sloužil k nezbytné údržbě plotu (pruh o šíři 1 m). Vybudování plotu na pozemku právních předchůdců žalobců mělo za následek, že vlastníkem plotu se stal vlastník pozemku, na kterém byl plot vystavěn. Žalovaným proto nelze uložit, aby na svůj náklad plot odstranili.

Krajský soud v Brně jako soud odvolací k odvolání žalobců rozsudkem ze dne 14. března 2007, č. j. 16 Co 386/2003-226, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.

Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně i s jeho právním posouzením věci. Dodal, že postavení trvalé stavby za účinnosti zákona č. 141/1950 Sb. bez práva stavby nemohlo mít za následek oddělené vlastnictví ke stavbě a k pozemku. Protože v daném případě stavebníci chat právo stavby ve smyslu § 160 ObčZ neměli, muselo být postupováno podle § 125 a násl. ObčZ. Podle odvolacího soudu podmínky ve smyslu § 127 občanského zákoníku č. 141/1950 Sb. nebyly shledány. Stavebníci nemohli vědět, že staví, byť zčásti, na jiném než obecním pozemku, proto soud prvního stupně správně postupoval podle § 126 citovaného zákona.

Proti rozhodnutí odvolacího soudu podali žalobci dovolání z důvodů, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Vadu řízení žalobci spatřují v tom, že věc nebyla projednávána bez zbytečných průtahů, že odvolací soud s odkazem na § 205a občanského soudního řádu (dále OSŘ ) nepřipustil provedení důkazu leteckými snímky, které žalobci získali až po rozsudku soudu prvního stupně, z nichž je patrné, že předmětné chaty stojí prakticky v lese a že pro účely neoprávněných a nepovolených chat musela být vykácena část lesa, a že žalovaní museli nesporně vědět, že staví na pozemku vlastníků lesa, právních předchůdců žalobců a nikoli na nezalesněném pozemku. Soud nepřihlédl ke skutečnostem, které v průběhu řízení před soudy obou stupňů tvrdili a prokazovali listinnými důkazy, v důsledku čehož dospěl k nesprávným skutkovým zjištěním a nesprávnému právnímu posouzení věci. Odvolací soud na § 125 a násl., zejména § 127 ObčZ aplikoval skutečnosti, které jsou v rozporu se skutkovými zjištěními. Odvolací soud vzal za právně relevantní podklad výpověď svědka L. L., který prokazatelně napomohl právním předchůdcům žalovaných k nezákonnému vybudování chat, o tom, že právní předchůdci žalovaných nevěděli, že nepovolenou stavbu budují na pozemku právních předchůdců žalobců. Poukázali na výpověď svědkyně F. B., kterou bylo prokázáno, že předchůdci žalovaných v roce 1955 začali kácet les a v roce následujícím budovali bez povolení jako trvalé stavby rekreační chaty. Navrhli, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu i soudu prvního stupně a věc přikázal k dalšímu řízení jinému soudu prvního stupně.

Žalovaní se k dovolání nevyjádřili.

Nejvyšší soud České republiky (dále Nejvyšší soud ) po zjištění, že dovolání bylo podáno oprávněnými osobami včas a že je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. b) občanského soudního řádu (dále OSŘ ), přezkoumal napadený rozsudek podle § 242 odst. 1 a 3 OSŘ v rozsahu dovolateli uplatněných dovolacích důvodů a námitek a dospěl k závěru, že dovolání není důvodné.

Podle § 241a odst. 2 OSŘ dovolání lze podat z těchto důvodů:

a) řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci,

b) rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.

K dovolacímu důvodu podle § 241a odst. 2 písm. a) OSŘ:

Průtahy v řízení vymezované jako postup soudu v řízení, kdy doba jeho průběhu neodpovídá složitosti, skutkové a právní náročnosti projednávané věci, a kdy délka řízení tkví v příčinách vycházejících z působení soudu v projednávané věci [srov. rozsudek Nejvyššího soudu z 8. 2. 2001, sp. zn. 25 Cdo 38/2000, publikovaný v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. Beck, (dále Soubor rozhodnutí ), pod C 181], nemohou samy o sobě představovat vadu řízení, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí věci, již proto, že i rozhodnutí vydané po značných průtazích v řízení může být zcela správné. Průtahy v řízení mohou být důvodem pro náhradu škody podle ustanovení o odpovědnosti státu za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem, jsou-li ovšem naplněny předpoklady ustanovení § 13 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutí nebo nesprávným úředním postupem, podle kterého:

(1) Stát odpovídá za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je také porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě.

(2) Právo na náhradu škody má ten, jemuž byla nesprávným úředním postupem způsobena škoda.

Průtahy v řízení, jimiž se obvykle rozumí nedůvodná nečinnost soudu po nepřiměřeně dlouhou dobu, kdy soud nečiní žádné úkony, nelze považovat ani za vadný postup soudu, který by mohl představovat tzv. zmatečnostní vadu ve smyslu § 229 odst. 3 OSŘ, tj. nesprávný postup soudu v průběhu řízení, jímž by byla účastníku odňata možnost jednat před soudem. V tomto ohledu lze odkázat na usnesení Nejvyššího soudu z 28. 6. 2001, sp. zn. 21 Cdo 2476/2000, uveřejněné v Souboru rozhodnutí pod C 617.

Pro úplnost lze poznamenat, že dnes mohou být průtahy způsobené soudem v soudním řízení také důvodem k podání návrhu na určení lhůty k provedení procesního úkonu podle § 174a zákona č. 6/2002 Sb., zákona o soudech a soudcích.

Vadou řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, není ani neprovedení důkazu leteckými snímky.

Rozhodnutí odvolacího soudu vychází především ze skutkového zjištění, že právní předchůdci žalovaných jako stavebníci nemohli vědět, že staví chaty na jiném než obecním pozemku (přesněji, že nestaví na pozemku, jímž by tamní národní výbor nemohl disponovat). Toto skutkové zjištění má oporu v provedeném dokazování, respektive vychází z toho, že v řízení nebyly zjištěny žádné okolnosti, které by nasvědčovaly opaku. Odvolatelé ostatně dovolací důvod podle § 241 a odst. 3 OSŘ neuplatnili. Není také zřejmé, proč by tehdejší stavebníci nemohli mít za to, že Národní výbor v P. jako orgán státu mohl disponovat i lesními pozemky, respektive proč by se měli domnívat, že patří právním předchůdcům žalobců nebo jiným fyzickým osobám. V této souvislosti lze jen připomenout, že v důsledku přijetí zákona č. 279/1949 Sb., o finančním hospodaření národních výborů, se tzv. obecní majetek stal k 1. 1. 1950 majetkem státním a byl spravován v systému národních výborů jako státních orgánů zajišťujících hospodaření či správu národního (státního) majetku. Neprovedení důkazu, kde v době výstavby předmětných chat vedla v jejich blízkosti hranice lesa, nelze pak považovat za vadu, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, neboť nešlo o důkaz, kterým by mohla být zpochybněna věrohodnost důkazních prostředků či hodnocení dokazování, na němž spočívalo rozhodnutí soudu prvního stupně.

Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny (§ 242 odst. 3 OSŘ). Z obsahu spisu nevyplývá, že by k některé z uvedených vad dovolateli neuplatněných došlo.

K dovolacímu důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b) OSŘ:

Podle § 125 občanského zákoníku č. 141/1950 Sb., tzv. středního občanského zákoníku (dále SOZ ), zpracuje-li cizí věc v dobré víře socialistická právnická osoba, je výrobek v socialistickém vlastnictví, jinak se věc, lze-li tak učinit, uvede v předešlý stav.

Podle § 126 odst. 1 SOZ není-li uvedení v předešlý stav dobře možné, zejména brání-li tomu povaha výrobku anebo obecný zájem, stane se vlastníkem výrobku ten, jehož podíl oceněný v penězích je největší. Při určení ceny podílu se přihlédne i k hodnotě vytvořené prací. Podle odst. 2 jsou-li si podíly rovny anebo brání-li zvláštní ustanovení nebo obecný zájem tomu, aby se vlastníkem stal ten, jehož podíl je největší, určí vlastníka soud; přitom dá zpravidla přednost tomu, kdo k vzniku výrobku přispěl prací.

Podle § 127 SOZ zpracuje-li někdo cizí věc vědomě, může soud po uvážení všech okolností případu a s přihlédnutím k obecnému zájmu rozhodnout jinak; zejména může uložit, aby se navrátilo každému, co jeho jest, i když tím výrobek bude porušen, nebo jej přiřknout tomu, jehož podíl je menší.

Nesprávným právním posouzením věci je omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav (skutkové zjištění). O mylnou aplikaci právních předpisů se jedná, jestliže soud použil jiný právní předpis, než který měl správně použít, nebo aplikoval sice správný právní předpis, ale nesprávně jej vyložil, popř. že ze správných skutkových zjištění vyvodil nesprávné právní závěry. K tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu z 30. 1. 2001, sp. zn. 29 Cdo 1373/2000, publikovaný v Souboru rozhodnutí pod C 112.

Dovolací soud je v tomto směru vázán rozsahem a vymezením tohoto dovolacího důvodu odvolateli.

Dovolatelé na rozdíl od svých právních námitek v předchozích fázích řízení v dovolání již nenamítli, že soudy neměly na daný případ použít ustanovení občanského zákoníku č. 141/1950 Sb., o zpracování věci (§ 125 a násl.), ani že odvolací soud tato ustanovení konkrétně § 126 a 127 nesprávně (obecně) vyložil. V podstatě namítli jen, že pokud právní předchůdci žalovaných věděli (a podle přesvědčení žalobců věděli), že staví na pozemku právních předchůdců žalobců, nemohli se s ohledem na § 127 žalobci stát vlastníky předmětných chat. Namítají tedy, že odvolací soud věc posuzoval podle příslušných právních norem, jež na zjištěný skutkový stav dopadají, ale nesprávně je na daný skutkový stav aplikoval. Jestliže však již z výše uvedených důvodů dovolací soud v mezích svého dovolacího přezkumu nemůže zpochybnit pro rozhodnutí ve věci klíčový skutkový závěr odvolacího soudu o tom, že právní předchůdci žalovaných nevěděli, že staví na pozemku, s nímž národní výbor disponovat nesmí (nepřesně na obecním pozemku lépe na bývalém obecním pozemku ), nemůže zpochybnit ani správnost aplikace ustanovení § 126 SOZ na daný skutkový stav.

Nad to, co již výše uvedeno, dovolací soud považuje právní posouzení věci odvolacím soudem jako správné a také v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu, danou zejména rozsudkem z 12. 12. 2001, sp. zn. 22 Cdo 2192/2000, publikovaným v Souboru rozhodnutí pod C 909, podle kterého jestliže stavebník postavil na cizím pozemku trvalou (nemovitou) stavbu za účinnosti občanského zákoníku č. 141/1950 Sb., aniž k tomu měl právo stavby, posuzuje se vztah mezi ním a vlastníkem pozemku podle uvedeného zákona . Soudní praxe se také nikdy neodchýlila od právního závěru rozhodnutí Nejvyššího soudu z 29. 9. 1953, sp. zn. Cz 236/53, podle kterého ak bola na cudzom pozemku postavená trvalá stavba bez toho, že by pre stavebnika bolo zriadené právo stavby (§ 153 a násl. zákona č. 141/1950 Zb.), nevznikla rozdielnosť vo vlastníctve stavby a pozemku .

Z hlediska úpravy právního vztahu vzniklého z neoprávněné stavby soudem pak není samo o sobě rozhodující, zda stavebník měl či neměl stavební povolení nebo je neporušil (k tomu viz usnesení Nejvyššího soudu z 27. 4. 2004, sp. zn. 22 Cdo 2660/29 - C 2660 Souboru rozhodnutí).

Jestliže se právní předchůdci žalovaných stali podle tehdejší právní úpravy ze zákona vlastníky předmětných chat, a tím i pozemků v rozsahu jejich zastavění v době před více jak padesáti lety, těžko lze dnes dovozovat, že se tak nemělo stát, zvláště za situace, že nejde (z hlediska bývalého vlastníka pozemku) o žádný z restitučních důvodů. Přitom nelze ovšem pominout, že vlastník nově vytvořené stavby měl ve smyslu § 128 SOZ povinnost poskytnout vlastníku pozemku náhradu.

Z uvedeného vyplývá, že řízení před nalézacími soudy nebylo postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a že právní posouzení věci odvolacím soudem v rozsahu dovolacích námitek bylo správné. Proto je správný i dovoláním napadený rozsudek a dovolání muselo být podle § 243b odst. 2 OSŘ zamítnuto.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází z toho, že žalobci nebyli úspěšní a žalovaným náklady nevznikly (§ 243b odst. 5, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 142 odst. 1 OSŘ).

Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 17. září 2008

JUDr. František B a l á k , v. r.

předseda senátu