22 Cdo 5099/2009
Datum rozhodnutí: 13.12.2011
Dotčené předpisy: § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.




22 Cdo 5099/2009


U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Baláka a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a Mgr. Michala Králíka, Ph.D., ve věci žalobce M. M. , zastoupeného Mgr. Eduardem Benešem, advokátem se sídlem v Praze 9, Na Rozcestí 6/1434, proti žalované Městské části Praha 13, se sídlem úřadu v Praze 5, Sluneční náměstí 13, identifikační číslo osoby 00241687, o určení porušování rovnosti práv žalovanou, revokaci usnesení zastupitelstva o skončení privatizace a provedení prodeje bytu žalobci a odstranění diskriminace žalobce, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 25 C 384/2006, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. ledna 2009, č. j. 21 Co 436/2008, 21 Co 438/2008-139, takto:

I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Odůvodnění :
Městský soud v Praze jako soud odvolací k odvolání žalobce rozsudkem ze dne 20. ledna 2009, č. j. 21 Co 436/2008, 21 Co 438/2008-139, výrokem pod bodem I. potvrdil usnesení soudu I. stupně ze dne 22. května 2008, č. j. 25 C 384/2006-115 , kterým Obvodní soud pro Prahu 5 (dále soud prvního stupně ) zamítl žádost žalobce o ustanovení zástupce ze dne 24. dubna 2008, doručenou soudu téhož dne a výrokem pod bodem II. potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ze dne 22. května 2008, č. j. 25 C 384/2006-116, kterým soud prvního stupně zamítl žalobu na určení, že žalovaná při privatizaci obecních bytů rozhodným způsobem porušila rovnost v právech do přístupu k majetku , zamítl žalobu, kterou by žalované byla uložena povinnost provést současný prodej bytu žalobci za podmínek uplatněných během privatizace bytových domů do roku 2003 nebo revokovat usnesení zastupitelství o skončení privatizace bytových domů a privatizaci řádně dokončit , zamítl žalobu, kterou by žalované byla uložena povinnost neprodleně upustit od diskriminace osoby žalobce , zamítl žalobu na určení, že úředním postupem žalované do privatizace bytových domů ve vlastnictví obce Hlavního města Prahy nastalo porušení ústavně zaručené rovnosti občanů v právech, čímž došlo k hmotnému poškození žalobce , zamítl žalobu, kterou by žalované byla uložena povinnost bezodkladně seznámit žalobce se všemi náležitostmi i způsobem prodeje bytových jednotek technologického celku bytových budov v Bronzové ulici čp. 2013 a 2014 a právně postupovat stejně jako u ostatních oprávněných nájemců a aby po přistoupení žalobce na podmínky prodeje, prodej realizovala a kterým rozhodl o nákladech řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání z důvodu, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci s návrhem, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil soudu nižšího stupně k dalšímu řízení a rozhodnutí .
Žalovaná navrhla zamítnutí dovolání.
Podle čl. II. přechodná ustanovení, bodu 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, účinného od 1. 7. 2009 (vyjma ustanovení čl. I bodů 69, 71 a 100, ustanovení čl. XIII a ustanovení čl. XVII bodu 1, která nabývají účinnosti 23. 1. 2009), dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vyhlášeným (vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů; užití nového ustanovení § 243c odst. 2 tím není dotčeno.
Nejvyšší soud České republiky (dále Nejvyšší soud ) proto při projednání dovolání postupoval podle občanského soudního řádu ve znění účinném do novely provedené zákonem č. 7/2009 Sb.
Podle § 243c odst. 2 občanského soudního řádu (dále o. s. ř. ) v usnesení, jímž bylo dovolání odmítnuto nebo jímž bylo zastaveno dovolací řízení, dovolací soud pouze stručně vyloží důvody, pro které je dovolání opožděné, nepřípustné, zjevně bezdůvodné nebo trpí vadami, jež brání pokračování v dovolacím řízení, nebo pro které muselo být dovolací řízení zastaveno.
Nejvyšší soud dále vychází z toho, že obsah rozsudků soudů obou stupňů, jakož i obsah dovolání a vyjádření k dovolání jsou účastníkům známy a že uvedené listiny jsou součástí procesního spisu vedeného u soudu prvního stupně. Dovolací soud proto na ně odkazuje.
Dovolání žalobce směřující proti výroku I. odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně o zamítnutí žádosti žalobce o ustanovení zástupce z řad advokátů, není přípustné, což dovolací soud již vysvětlil v usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 4. září 2003, sp. zn. 29 Odo 265/2003, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2006, pod pořadovým č. 47, na něž v podrobnostech odkazuje.
V části dovolání směřující proti výroku II. odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, by přicházela v úvahu přípustnost dovolání pouze při naplnění předpokladů uvedených v § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Dovolání není přípustné.
Přípustnost tzv. nenárokového dovolání [§ 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.] může být založena jen v případě, kdy dovolatel v dovolání označí pro výsledek sporu relevantní právní otázku, jejíž řešení odvolacím soudem činí rozhodnutí tohoto soudu rozhodnutím zásadního právního významu. Neuvede-li dovolatel v dovolání žádnou takovou otázku, nebo jen otázku skutkovou, nemůže dovolací soud shledat nenárokové dovolání přípustným. K tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. března 2007, sp. zn. 22 Cdo 1217/2006, publikované v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck (dále Soubor ) pod pořadovým č. C 5042.
Dovolatel v daném případě povinnost formulovat právní otázku nesplnil a ani nespecifikuje, v čem by mělo být rozhodnutí odvolacího soudu zásadně právně významné. Důvodem dovolání je podle něj vada řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Vadami řízení by se však dovolací soud mohl zabývat jen tehdy, jednalo-li by se o řešení procesní otázky zásadního významu. K tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. února 2008, sp. zn. 22 Cdo 3574/2007, publikované v Souboru pod pořadovým č. C 5780. Nic takového však dovolatel neuplatnil; k jeho námitkám lze pouze uvést, že je zcela v souladu se zákonem i konstantní praxí soudů, že v případě, kdy není dán naléhavý právní zájem na žalobě na určení ve smyslu § 80 písm. c) o. s. ř. nejde o vadu žaloby, která by bránila jejímu projednání a odůvodňovala by její odmítnutí podle § 43 odst. 2 o. s. ř., ale o důvod zamítnutí žaloby.
S ohledem na výše uvedené Nejvyšší soud dovolání žalobce podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o. s. ř., jako nepřípustné odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází z toho, že úspěšné žalované náklady, na jejichž náhradu by měla vůči žalobci právo, nevznikly (§ 243b odst. 5, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.


V Brně dne 13. prosince 2011

JUDr. František Balák
předseda senátu