22 Cdo 5084/2008
Datum rozhodnutí: 05.03.2009
Dotčené předpisy:





22 Cdo 5084/2008


ČESKÁ REPUBLIKA


ROZSUDEK


JMÉNEM REPUBLIKY


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy


JUDr. Františka Baláka a soudců JUDr. Marie Rezkové a Mgr. Michala Králíka, Ph.D., ve věci žalobce Ing. L. S., zastoupeného


advokátem, proti žalované Ing. I. S., zastoupené advokátem, o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 17 C 198/87, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 29. července 2008, č. j. 15 Co 402/2007-319, takto:


Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 29. července 2008, č. j. 15 Co 402/2007-319, a rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 30. srpna 2007, č. j. 17 C 198/87-273, se zrušují a věc se vrací Městskému soudu v Brně k dalšímu řízení.


O d ů v o d n ě n í :


Městský soud v Brně (dále soud prvního stupně ) rozsudkem ze dne 30. srpna 2007, č. j. 17 C 198/87-273, zrušil podílové spoluvlastnictví účastníků k nemovitostem, a to rodinnému domku č. p. 526 v B., K. 74, se stav. parc. č. 1524 o výměře 155 m2 a pozemku parc. č. 1525 o výměře 140 m2, zapsaným u Katastrálního úřadu pro J. k., katastrální pracoviště B.-m., na LV č. 290 pro okres B.-m., obec B. a kat. území Z. Všechny označené nemovitosti přikázal do výlučného vlastnictví žalobce, kterému uložil, aby žalované zaplatil částku 1.000.000,- Kč. Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení.


Soud prvního stupně zjistil, že účastníci jsou podílovými spoluvlastníky předmětných nemovitostí, každý z nich v rozsahu ideální jedné poloviny. K dohodě


o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví mezi účastníky nedošlo. Tyto nemovitosti jsou dlouhodobě užívány žalobcem a jeho rodinou. Žalobce od roku 1984 bez přispění žalované nemovitosti udržuje a zhodnocuje. Na jejich údržbě a zhodnocení se nepodílel ani právní předchůdce žalované. Nemovitosti nelze reálně rozdělit. Soud prvního stupně podílové spoluvlastnictví účastníků k označeným nemovitostem zrušil a ve shodě s návrhy účastníků je přikázal do výlučného vlastnictví žalobce. Při stanovení přiměřené náhrady za spoluvlastnický podíl žalované vyšel ze znaleckého posudku Ing. Z. P. z 25. 8. 2006, č. 799/6-2006, který stanovil obecnou cenu nemovitostí, tj. cenu v místě obvyklou podle nabídky a poptávky, ve výši 3.500.000,- Kč a zhodnocení nemovitostí žalobcem ve výši 1.500.000,- Kč. Soud nepřihlédl k částce 56.830,50 Kč, kterou žalobce 9. 9. 1988 poukázal právnímu předchůdci žalované na vypořádání podílového spoluvlastnictví (po odpočtu nákladů řízení) podle rozsudku soudu prvního stupně z 25. 2. 1988, č. j. 17 C 198/87-32, s tím, že žalobcem předložená peněžní poukázka neprokazuje převzetí této částky právním předchůdcem žalované.


Krajský soud v Brně jako soud odvolací k odvolání obou účastníků rozsudkem ze dne 29. července 2008, č. j. 15 Co 402/2007-319, změnil rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé jen tak, že žalobci uložil, aby žalované zaplatil částku 1.950.000,- Kč, jinak rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé potvrdil. Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení.


Odvolací soud konstatoval, že mezi účastníky zůstala sporná jen výše náhrady, kterou je žalobce povinen zaplatit žalované za její spoluvlastnický podíl. Ztotožnil se se závěrem soudu prvního stupně, že se žalobci nepodařilo prokázat, že by právnímu předchůdci žalované zaplatil částku 56.830,50 Kč na vyrovnání spoluvlastnických podílů. Podle odvolacího soudu soud prvního stupně nesprávně přihlížel při vypořádání k částce 1.500.000,- Kč, představující zhodnocení nemovitostí žalobcem, neboť žalobce nenavrhl, aby se soud zhodnocením nemovitostí v rámci tzv. širšího vypořádání podílového spoluvlastnictví zabýval. Nepřisvědčil námitce žalobce, že v dané věci je třeba aplikovat § 3 odst. 1 ObčZ o dobrých mravech, s tím, že rozhodnutí o zrušení


a vypořádání podílového spoluvlastnictví má konstitutivní povahu, na které § 3 odst. 1 ObčZ nelze aplikovat. Z doplňku znaleckého posudku Ing. Z. P. odvolací soud zjistil, že obecná cena předmětných nemovitostí v době jeho rozhodování činí 3.700.000,- Kč až 4.100.000,- Kč. Přiměřenou náhradu za spoluvlastnický podíl žalované odvolací soud vypočetl z průměrné obecné ceny stanovené znalcem Ing. P. ve výši 3.900.000,- Kč.


Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal žalobce dovolání z důvodů, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Vadu řízení spatřuje v tom, že odvolací soud usnesením z 31. 3. 1998, č. j. 15 Co 30/95-106, zrušil dřívější rozsudek soudu prvního stupně z 25. 2. 1988, č. j. 17 C 198/87-32, k odvolání manželky a dcery původně žalovaného M. M., zemřelého, Z. M.


a Ing. I. S., které bylo podáno poté, co rozsudek soudu prvního stupně nabyl v červenci 1988, nejpozději v lednu 1989, právní moci. Žalobce se domnívá, že žalovaná se s rozsudkem soudu prvního stupně z 25. 2. 1988 seznámila již před jeho doručením, o které požádala soud 7. 4. 1993, a to zřejmě z obsahu dědického spisu


o projednání dědictví po M. M. Odvolání proti tomuto rozsudku proto bylo z její strany podáno opožděně. Nesouhlasí s rozhodnutím odvolacího soudu, pokud jím nebylo přihlédnuto ke zhodnocení nemovitostí z jeho strany. Od počátku řízení argumentoval tím, že do nemovitosti vložil podstatné investice, a žádal, aby k této skutečnosti soud při rozhodování přihlédl. Navrhl, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu i soudu prvního stupně a dále také usnesení odvolacího soudu z 31. 3. 1998, č. j. 15 Co 30/95-106, a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.


Žalovaná navrhla zamítnutí dovolání. Uvedla, že k doručování rozsudku soudu prvního stupně z 25. 2. 1988 původnímu žalovanému bylo provedeno obsáhlé dokazování odvolacím soudem, jehož výsledky a závěry z něho učiněné odvolací soud podrobně uvedl ve zrušujícím usnesením z 31. 3. 1998. K pochybení odvolacího soudu zde nedošlo. Odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně jen ohledně výše částky, kterou je žalobce povinen zaplatit žalované na vypořádání podílového spoluvlastnictví a která je odvislá od výše obvyklé ceny. Stanovení obvyklé ceny přitom představuje otázku skutkovou. Pokud se žalobce v řízení před soudem prvního stupně zmiňoval o zhodnocení předmětných nemovitostí, činil tak podle žalované v záměru zdůraznit své větší zásluhy o zhodnocení věci a současně navrhoval, aby žalované nebyla přiznána žádná peněžitá náhrada za spoluvlastnický podíl z titulu tzv. užšího vypořádání zaniklého podílového spoluvlastnictví. Také odvolací petit žalobce formuloval tak, že mu nebude stanovena povinnost vyplatit žalované žádnou finanční částku na vypořádání podílů, neboť nárok žalované na zaplacení vypořádacího podílu ve výši 1.000.000,- Kč je v rozporu s dobrými mravy. S ohledem na dispoziční zásadu vymezenou procesními návrhy účastníků řízení proto předmětem odvolacího řízení nebyl a ani nemohl být nárok žalobce na tzv. širší vypořádání. Odvolací soud nebyl oprávněn z úřední povinnosti rozhodovat o tomto novém nároku žalobce, který nebyl v odvolacím řízení uplatněn. Dovolání proti zrušujícímu usnesení odvolacího soudu z 31. 3. 1998 a potvrzujícím výrokům rozsudku odvolacího soudu není přípustné.


Dovolací soud po zjištění, že dovolání proti rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou včas a že je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) OSŘ, přezkoumal napadený rozsudek podle § 242 odst. 1 a 3 OSŘ a dospěl k závěru, že dovolání je důvodné.


Podle § 242 odst. 3 věta druhá OSŘ je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny.


Námitku odvolatele, že věc byla pravomocně rozhodnuta již rozsudkem soudu prvního stupně ze dne 25. února 1998, č. j. 17 C 198/87-32, [§ 229 odst. 2 písm. b) OSŘ] dovolací soud neshledal opodstatněnou. Otázkou doručení tohoto rozsudku původnímu žalovanému M. M. se velmi podrobně zabýval odvolací soud ve zrušujícím usnesení z 31. 3. 1998. S ohledem na obsah spisu ve vztahu k doručení označeného rozsudku M. M., závěr odvolacího soudu, že tento rozsudek M. M. nebyl řádně doručen, u dovolacího soudu nevzbuzoval žádných pochybností.





V řízení o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví lze v rámci tzv. širšího vypořádání vypořádat investice do společné věci, jež byly vynaloženy některým z účastníků řízení. Žalobce v průběhu řízení opakovaně namítal, že by mimo jiné


i s ohledem na své investice do nemovitostí neměl žalované na vypořádání podílového spoluvlastnictví nic nahradit. Obecně platí, že poukazuje-li účastník řízení o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví na jím provedené investice do společné věci, činí tak zpravidla z některého ze tří důvodů, a to buď proto, že tím chce podpořit svůj návrh na přikázání věci do svého výlučného vlastnictví nebo že vůči druhému ze spoluvlastníků uplatňuje nárok na zaplacení vynaložených investic, popř. žádá, aby o částku jim odpovídající byla snížena náhrada, kterou by měl zaplatit ze spoluvlastnictví vyloučenému účastníku řízení (kompenzační námitka která nemůže být i z procesních důvodů úspěšná k tomu viz Rozsudek NS ze dne 28. 7. 2005, sp. zn. 22 Cdo 1927/2004 (Soubor civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu C 3422). Jestliže není nepochybné, ze kterého z možných důvodů jsou investice v řízení o zrušení


a vypořádání podílového spoluvlastnictví, je na soudu, aby v rámci své poučovací povinnosti (§ 5, § 43 OSŘ) účastníka vyzval k jednoznačnému upřesnění jeho procesního stanoviska. V případě, že uplatňuje nárok na tzv. vypořádání podílového spoluvlastnictví v širším smyslu, je na místě, aby jej poučil o náležitostech takového (v daném případě) rozšiřujícího žalobního návrhu s tím, že o takovém nároku soud rozhoduje samostatným výrokem. Soud prvního stupně zejména s ohledem na obsah závěrečného návrhu žalobce (čl. 270 p. v.) pochybil, jestliže uvedeným způsobem nepostupoval, zvláště, když žalobce (byť nesprávně) s ohledem na svá tvrzení


o vynaložených investicích navrhoval, aby mu i z toho důvodu soud povinnost k náhradě podle § 142 odst. 1 ObčZ nestanovil. Odvolací soud tím, že toto pochybení soudu prvního stupně nezohlednil a o nápravu se nepokusil, zatížil řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [§ 241a odst. 2 písm. a) OSŘ].


Dovolacímu soudu proto nezbylo, než rozsudek odvolacího soudu zrušit,


a protože důvod, pro který byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí i pro rozsudek soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud i jeho rozsudek a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243b odst. 2 a 3 OSŘ).


Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.


V Brně dne 5. března 2009


JUDr. František Balák, v. r.


předseda senátu