22 Cdo 508/2001
Datum rozhodnutí: 14.06.2001
Dotčené předpisy:




22 Cdo 508/2001

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Rezkové a soudců JUDr. Františka Baláka a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobců: A) J. N. a B) H. N., zastoupených advokátkou, proti žalovaným: 1) J. B., 2) M. B. a 3) J. K.., zastoupených advokátem, o určení vlastnictví k nemovitosti, vedené u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 13 C 247/98, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 18. prosince 2000, čj. 19 Co 770/2000-125, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá nárok na náhradu nákladů řízení.

O d ů v o d n ě n í :



Krajský soud v Českých Budějovicích jako soud odvolací rozsudkem ze dne 18. prosince 2000, čj. 19 Co 770/2000-125, potvrdil rozsudek Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 8. prosince 1999, čj. 13 C 247/98-77, jímž byla zamítnuta žaloba na určení, že vlastníky dílu dosavadní parcely č. 103/1 v katastrálním území V. o výměře 17 m2, nově označené geometrickým plánem č. 84/47/99 ze dne 14. 5. 1999 jako parc. č. 103/2 zastavěná plocha (dvůr), a dále dílu dosavadní parcely č. 105 v katastrálním území V. o výměře 6 m2, nově označené stejným geometrickým plánem jako parc. č. 105/2 zahrada, jsou žalobci, a rozhodnuto o náhradě nákladů řízení. Odvolací soud rozhodl také o nákladech odvolacího řízení a dovolání proti svému rozsudku nepřipustil.

Odvolací soud převzal skutková zjištění soudu prvního stupně, že žalobci se stali na základě rozhodnutí ONV Č. z 28. 6. 1979 o přidělení pozemků do osobního užívání a dohody o zřízení práva osobního užívání pozemků, kterou uzavřeli s MNV v R. 12. 7. 1979, osobními uživateli pozemků parc. č. 101/2 a č. 101/3 v kat. území V. Na pozemku parc. č. 101/3 zbudovali na základě stavebního povolení z roku 1979 rodinný domek. Stavba byla kolaudována v roce 1984, domu přiděleno v roce 1985 čp. 6, přičemž pozemek parc č. 101/3 byl rozdělen na pozemky parc. č. 101/6 a č. 101/7. Podle novely zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, provedené zákonem č. 509/1991 Sb., stali se žalobci jako osobní uživatelé předmětných pozemků jejich spoluvlastníky. V roce 1979 žalobci spolu se žalovanými 1) a 2) zbudovali dřevěný plot na betonové podezdívce a takto oplocené pozemky žalobci užívají. V roce 1998 v souvislosti s rozhodnutím žalovaných zřídit vlastní plot byli jimi upozorněni, že tak užívají také část pozemků náležejících žalovaným, a to pozemku parc č. 103/1, který nabyli do vlastnictví žalovaní 1) a 2) kupní smlouvou z roku 1971, a pozemku parc. č. 105, který náleží žalované 3) podle darovací smlouvy z roku 1990. Od roku 1979, kdy žalobci získali do osobního užívání pozemky parc. č. 101/2 a č. 101/3, zaměřené geometrickým plánem č. zak. 920-201-492-78 z 8. 12. 1978, došlo k mnoha dalším zaměřením těchto pozemků, a to v souvislosti s kolaudací stavby jejich rodinného domu, přidělením popisného čísla tomuto domu, zbudováním prodejny skla a porcelánu na pozemku parc. č. 101/2 a skladu k rodinnému domu v roce 1995. Shora zmíněný geometrický plán z roku 1978 byl také součástí stavební dokumentace v řízení o povolení stavby rodinného domu žalobců. Všechna tato v průběhu let prováděná měření nikterak nezměnila hranice původních pozemků parc. č. 101/2 a č. 101/3, přičemž z geometrických plánů je jasně patrný tvar pozemků žalobců a podle soudu prvního stupně požadovaná část pozemků žalovaných představuje výraznou změnu patrnou k tvaru pozemků na první pohled". Tento stav byl se stejným výsledkem prověřen i měřičským náčrtem provedeným dne 22. dubna 1998. Žalobci zpochybněná autentičnost geometrického plánu č. zák. 920201-492-78 z 8. 12. 1978 byla prokázána předložením originálu tohoto geometrického plánu v odvolacím řízení. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že k vydržení částí pozemků žalovaných nemohlo dojít pro nedostatek dobré víry žalobců, že jim patří, tedy že je od roku 1979 užívají v přesvědčení, že jsou jejich vlastníky. Objektivně zjištěné okolnosti, ze kterých je třeba na dobrou víru usuzovat, v dané věci listiny (geometrické plány), které žalobci sami k různým účelům používali a ze kterých vyplýval rozdílný tvar pozemků jim přidělených a jimi skutečně užívaných, dobrou víru vylučovaly. Odvolací soud k tomu dodal, že žalobci, kteří nabývali do osobního užívání pozemek, který nově vznikl na základě geometrického plánu a nebyl v terénu dosud vyznačen, museli při běžné opatrnosti provést vytyčení pozemku, aby odstranili pochybnosti o tom, kudy vedou hranice jimi nově nabytých pozemků. Pokud tak neučinili, nemohli se domnívat, že se uchopili oprávněné držby ve smyslu § 130 ObčZ". Odvolací soud poukázal také na to, že dobrá víra se musí vztahovat i k okolnostem, za nichž vůbec mohlo věcné právo vzniknout. V daném případě byl její nedostatek dán nejen okolnostmi, které nastaly v průběhu držby, ale i okolnostmi ve vztahu k samotnému právně způsobilému titulu pro vznik držby, tedy k dohodě o zřízení práva osobního užívání pozemků.". Jestliže dohoda obsahovala přesnou specifikaci pozemků s odkazem na geometrický plán, na jehož základě byly pozemky nově vytvořeny, pak tato okolnost vylučuje, aby se žalobci mohli důvodně domnívat, že se ujali oprávněné držby pozemku v hranici, dané zbytky zdiva na sousedním pozemku. Odvolací soud uzavřel, že žalobci nebyli oprávněnými držiteli předmětných pozemků žalovaných a nemohli proto vlastnictví k nim ve smyslu § 134 odst. l ObčZ vydržet.

Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobci dovolání, jehož přípustnost odvozují z ustanovení § 237 odst. 1 písm. g) zákona č. 99/1993 Sb. ve znění před novelou provedenou zákonem č. 30/2000 Sb. (dále jen OSŘ"), a výslovně uvádějí, že uplatňují dovolací důvody podle § 241 odst. 3 písm. c) a d) OSŘ. Za vyloučeného soudce považují člena odvolacího senátu, který ve věci rozhodoval, JUDr. B. P. s odůvodněním, že vystřídal ve funkci rodinného přítele B. JUDr. M. S.". Podle obsahu (§ 41 odst. 2 OSŘ) nevytýkají odvolacímu soudu, že skutkové zjištění nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování, ale namítají nesprávnost závěru odvolacího soudu, že nebyli oprávněnými držiteli předmětných částí pozemků žalovaných. Žalobci zdůrazňují, že při posouzení otázky jejich dobré víry soudy obou stupňů neustále připomínaly geometrické plány, ale nepřihlédly k tomu, že plot, který odděloval pozemky účastníků, byl jimi vybudován společně a žalovaní v letech 1979 - 1998 nerušeně části pozemků žalovaných vymezených tímto plotem drželi - zpevnili je keramickou dlažbou a osázeli. Žalovaní žalobcům po celou dobu průběžně škodí" a odmítají jim předmětnou část pozemků prodat. Rozsudek odvolacího soudu je také v rozporu s dobrými mravy tak, jak to má na mysli Nejvyšší soud České republiky SJ 8/1997". Jak vyplývá z připojeného zápisu Obecního zastupitelstva ve V., v němž má žalovaný 1) dva rodinné příslušníky, byl schválen prodej obecního pozemku parc. č. 106 právě žalovaným. Tento pozemek přitom představuje pro žalobce jedinou příjezdovou cestu k jejich garáži. Žalobci navrhli, aby rozsudky soudů obou stupňů byly zrušeny a věc vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Nejvyšší soud v řízení o dovolání postupoval podle procesních předpisů platných ke dni 31. 12. 2000 (část XII., hlava první, bod 17 zák. č. 30/2000 Sb.) a po zjištění, že dovolání bylo podáno včas oprávněnými a řádně zastoupenými účastníky řízení (§ 240 odst. 1, § 241 odst. 1 OSŘ), nejprve zkoumal, zda jde o dovolání přípustné.

Podle § 236 odst. 1 OSŘ lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Podle § 237 odst. 1 OSŘ je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, pokud řízení trpí vadami v tomto ustanovení vyjmenovanými (s výjimkou rozhodnutí uvedených v odstavci 2 téhož ustanovení, o takové však v dané věci nejde).

Žalobci namítali, že došlo k vadě řízení podle § 237 odst. 1 písm. g) OSŘ, která je mj. dána, jestliže rozhodoval vyloučený soudce - za takového považovali člena odvolacího senátu JUDr. B. P.

Podle § 14 odst. 1 OSŘ jsou soudci vyloučeni z projednávání a rozhodování věci, jestliže se zřetelem na jejich poměr k věci, k účastníkům nebo jejich zástupcům lze mít pochybnosti o jejich nepodjatosti.

Námitku podjatosti JUDr. B. P. vznesli žalobci již v odvolacím řízení. K ní se jmenovaný soudce vyjádřil tak, že nemá k věci, účastníkům ani jejich zástupcům žádný vztah a usnesením Vrchního soudu v Praze z 15. 9. 2000, čj. Nco 170/2000-116, nebyl z projednání a rozhodování této věci vyloučen. Uvedeným usnesením není dovolací soud vázán, ale ani v dovolacím řízení nevyšly najevo skutečnosti, které by podjatost tohoto soudce založily. Takovou okolností nemůže být totiž skutečnost, že JUDr. B. P. nastoupil do funkce předsedy soudu namísto JUDr. M. S., o němž je tvrzeno, že je rodinným přítelem žalovaných.

Protože ani jiné vady řízení ve smyslu § 237 odst. l OSŘ nebyly zjištěny, není dovolání proti rozsudku odvolacího soudu podle tohoto ustanovení přípustné.

Proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně je dále dovolání přípustné jen za naplnění předpokladů uvedených v § 238 odst. 1 písm. b) OSŘ anebo v § 239 odst. 1 a 2 OSŘ

Žádný z předpokladů přípustnosti dovolání podle § 238 odst. l a § 239 odst. l OSŘ nebyl naplněn.

Zbývá posouzení přípustností dovolání podle § 239 odst. 2 OSŘ, který stanoví, že nevyhoví-li odvolací soud návrhu účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání, který byl učiněn nejpozději před vyhlášením potvrzujícího rozsudku, je dovolání podané tímto účastníkem přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam. Dovolání může být podle tohoto ustanovení přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění přípustnost dovolání neumožňují) a jde-li současně o právní otázku zásadního významu. O takovou otázku se jedná tehdy, když odvolací soud posuzoval právní otázku, která byla zásadní nejen z hlediska rozhodované věci, ale tato otázka má po právní stránce zásadní význam z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec. Z tohoto pohledu má rozhodnutí odvolacího soudu zásadní význam zpravidla tehdy, jestliže řeší takovou právní otázku, která judikaturou vyšších soudů nebyla vyřešena nebo jejíž výklad se v judikatuře těchto soudů dosud neustálil nebo jestliže odvolací soud posoudil určitou právní otázku jinak, než je řešena v konstantní judikatuře vyšších soudů. Přípustnost dovolání podle ustanovení § 239 odst. 2 OSŘ není založena již tím, že dovolatelé tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam; přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam skutečně má (Soubor rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazek 2, C 111, str. 92).

Žalobci před vyhlášením rozsudku odvolacího soudu vyslovení přípustností dovolání navrhli. Dovolací soud proto zkoumal, zda je splněn i další předpoklad přípustnosti dovolání podle § 239 odst. 2 OSŘ, totiž zda rozsudek odvolacího soudu je rozhodnutím po právní stránce zásadního významu.

Podle žalobců je rozsudek odvolacího soudu rozhodnutím zásadního právního významu pro nesprávné právní posouzení otázky, zda se žalobci stali oprávněnými držiteli nemovitostí, náležejících žalovaným.

V rozhodnutí uveřejněném pod č. 8/1991 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek se uvádí, že tvrzení držitele, že mu věc patří ( § 132 a § 135a zák. č. 40/1964 Sb, občanský zákoník, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 509/1991 Sb.) a že s ní nakládal jako s vlastní, musí být podloženo konkrétními okolnostmi, ze kterých lze usoudit, že toto přesvědčení držitele bylo po celou vydržecí dobu důvodné. Uvedený výklad pojmu oprávněné držby jako jednoho z předpokladu pro nabytí věci vydržením se týkal § 132 zák. č. 40/1964 Sb. před uvedenou novelou, a je použitelný i pro výklad tohoto pojmu, obsaženého nyní po novele, provedené uvedeným zákonem, v ustanovení § 130 odst. l. Nejvyšší soud dále k pojmu oprávněného držitele uvedl v rozsudku z 31. 3. 1998, sp. zn. 3 Cdon 395/96, že okolnostmi, které mohou svědčit pro závěr o existenci dobré víry jsou zpravidla okolnosti týkající se právního důvodu nabytí práva a svědčící o poctivosti nabytí".

Právní závěr odvolacího soudu, že žalobci nemohli být se zřetelem ke konkrétním okolnostem zjištěným v dané věci - neověření si hranic jim přidělených pozemků v roce 1979, jako nově vzniklých, opakované používání geometrických plánů v letech 1984,1985, 1993 a 1995, obsahujících zaměření jim přidělených a jimi užívaných pozemků i sousedních pozemků žalovaných, ze kterých byl zřetelný rozdíl ve tvaru pozemků jim přidělených a jimi užívaných - v dobré víře, že jim části pozemků žalovaných patří, odpovídá uvedeným rozhodnutím, resp. je v souladu s ustálenou soudní praxí. Kromě toho nelze přehlédnout, že žalobci se ze zákona stali spoluvlastníky pozemků jim přidělených do osobního užívání až k 1. 1. 1992. Do tohoto data mohli tedy užívat spolu s nimi sousední část pozemků žalovaných jen v přesvědčení, že jsou jejich osobními uživateli, nikoli že jim patří jako jejich vlastníkům.

Žalobci také namítali, že rozsudek odvolacího soudu (nepřiznání vlastnického práva k pozemkům žalovaných) je v rozporu s dobrými mravy podle § 3 odst. 1 ObčZ, který stanoví, že výkon práv a povinností musí být v souladu s dobrými mravy. Přehlížejí však, že i rozsudek Nejvyššího soudu, na který v dovolání poukazují, tj. rozsudek z 26. 6. 1997, sp. zn. 3 Cdon 69/96, vychází z toho, že podle tohoto ustanovení lze výkon práva jen omezit, nikoli konstituovat (srov. odst. 2 str. 177 č. 8/1997 časopisu Soudní judikatura a Soubor rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazek 2, str. 89, C 110), neboli vlastnické právo podle tohoto ustanovení nelze založit, ale jen omezit.

Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu není rozhodnutím po právní stránce zásadního významu ve smyslu § 239 odst. 2 OSŘ. Dovolání je proto nepřípustné a bylo odmítnuto [§ 243b odst. 4 a § 218 odst. l písm. c) OSŘ].

Výrok o nákladech dovolacího řízení je odůvodněn tím, že žalobce nebyl v řízení úspěšný a žalovaným náklady nevznikly (§ 243b odst. 4, § 224 odst. l, § 151 odst. l a § l42 odst. l OSŘ).

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 14. června 2001

JUDr. Marie R e z k o v á, v.r.

předsedkyně senátu