22 Cdo 5076/2015
Datum rozhodnutí: 09.12.2015
Dotčené předpisy: § 237 o. s. ř.



22 Cdo 5076/2015


U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a Mgr. Davida Havlíka ve věci žalobce L. J. , proti žalované I. J. , zastoupené Mgr. Lukášem Votrubou, advokátem se sídlem v Liberci 4 Perštýn, Moskevská 637/6, o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví, vedené u Okresního soudu v Liberci pod sp. zn. 19 C 138/2010, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem pobočky v Liberci ze dne 8. prosince 2014, č. j. 35 Co 206/2013-194, ve znění doplňujícího usnesení ze dne 8. prosince 2014, č. j. 35 Co 206/2013-199, takto:

I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:

Podle § 243f odst. 3 věty první občanského soudního řádu v odůvodnění usnesení, jímž bylo dovolání odmítnuto nebo jímž bylo zastaveno dovolací řízení, dovolací soud pouze stručně uvede, proč je dovolání opožděné, nepřípustné nebo trpí vadami, jež brání pokračování v dovolacím řízení, nebo proč muselo být dovolací řízení zastaveno.

Okresní soud v Liberci (dále jen soud prvního stupně ) rozsudkem ze dne 10. července 2012, č. j. 19 C 138/2010-100, zrušil podílové spoluvlastnictví žalobce a žalované k rodinnému domu v části obce S. n N. na pozemku parc. č. 615/37, k pozemku parc. č. 615/15 o výměře 254 m 2 a pozemku parc. č. 615/37 o výměře 153 m 2 (dále jen předmětné nemovitosti ), v obci a katastrálním území S. n N. zapsaných na LV č. 426 (výrok I.), nařídil prodej předmětných nemovitostí s tím, že výtěžek z prodeje bude rozdělen mezi oba účastníky každému s podílem 1/2 (výrok II.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky III. a IV.).

K odvolání žalované Krajský soud v Ústí nad Labem pobočka v Liberci (dále jen odvolací soud ) rozsudkem ze dne 8. prosince 2014, č. j. 35 Co 206/2013-194, ve znění doplňujícího usnesení ze dne 8. prosince 2014, č. j. 35 Co 206/2013-199, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil s tím, že výrok II. správně zní Nařizuje se prodej nemovitostí uvedených ve výroku I. ve veřejné dražbě s tím, že výtěžek prodeje bude rozdělen každému z účastníků jednou polovinou (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výroky II. a III.).
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, které považuje za přípustné podle § 237 občanského soudního řádu, neboť odvolací soud se při řešení otázky procesního práva odchýlil od ustálené judikatury dovolacího soudu, kdy zejména nectil základní práva žalované. Odvolací soud porušil její právo na spravedlivý proces, když ve věci jednal a rozhodl bez její účasti, ač doručila soudu omluvu z jednání z důvodu jejího zdravotního stavu. Skutkové zjištění, že její nemoc jí neznemožňovala účast u jednání, nemá oporu v provedeném dokazování, jedná se toliko o domněnku soudu, že to byla právě žalovaná, kdo donesla do podatelny soudu žádost o odročení jednání a omluvu. A i kdyby tomu tak bylo, nelze účast na jednání a donesení listiny na podatelnu srovnávat. Jelikož se nemohla zúčastnit předmětného jednání, bylo porušeno její právo vyjádřit se k průběhu soudního řízení před odvolacím soudem, navrhnout důkazy k provedení v řízení a učinit konečný návrh soudu ve věci samé. Ostatně soud mohl využít jiných institutů k zajištění její účasti při jednání. Žalovaná chtěla při ústním jednání tvrdit a dokázat, že proti jejímu majetku byla zahájena exekuce, což mělo bránit ve zrušení a vypořádání spoluvlastnictví, chtěla se vyjádřit ke znaleckému posudku provedenému v řízení. Jelikož nemá jinou možnost bydlení a prodej nemovitých věcí je pro ni zásadním zásahem do práva bydlení, byla ochotna vynaložit i zvýšené náklady na provedení rozdělení předmětných nemovitostí, aby jí bylo zachováno bydlení ve stávajícím domě. Rozhodnutí soudu se velmi negativně promítne do její sféry a prodejem dojde k zásadním ztrátám na jejím majetku i majetku žalobce. Žalovaná nebyla nikdy soudy dotazována, zda by chtěla při jednání konaném 8. 12. 2014 žádat o své oddělení ze spoluvlastnictví. A proto závěry, že žádný z účastníků nežádá o své oddělení ze spoluvlastnictví, vycházejí z neúplně zjištěného skutkového stavu a nemají oporu v provedeném dokazování. Stejně tak závěr, že nařízení prodeje předmětných nemovitostí nebrání žádné exekuční řízení, má oporu v provedeném dokazování pouze do té míry, že soud nezjišťoval stav ke dni 8. 12. 2014. Pokud odvolací soud rozhodoval ve věci dne 8. 12. 2014, nezjišťoval řádně podmínky pro takové rozhodnutí, a jediné správné rozhodnutí podle stavu zápisu v katastru nemovitostí bylo, že měl soud řízení zastavit, pokud je nepřerušil. S ohledem na uvedené navrhuje, aby dovolací soud napadené rozhodnutí změnil tak, že se řízení zastavuje a že žalobce je povinen nahradit České republice částku 1 452 Kč na nákladech řízení státu.

Žalobce se k dovolání nevyjádřil.

Obsah rozsudků soudů obou stupňů i obsah dovolání jsou účastníkům známy a tvoří obsah procesního spisu, a proto na ně dovolací soud pro stručnost odkazuje.

Nejvyšší soud jako soud dovolací věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen o. s. ř. ), neboť řízení v projednávané věci bylo zahájeno přede dnem 1. 1. 2014 (srovnej článek II bod 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony).

Dovolání není přípustné.

Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Má-li být dovolání přípustné podle § 237 o. s. ř. proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného či procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z dovolání patrno, o kterou otázku hmotného či procesního práva jde a od které ustálené rozhodovací praxe se při řešení této otázky odvolacím soudem odchyluje [srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013 (uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek)].

Podle § 241a odst. 1 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.

V posuzovaném případě není dovolání přípustné již z toho důvodu, že dovolatelka v dovolání řádně nevymezila otázku přípustnosti dovolání ve shodě s výše uvedenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, přičemž tato otázka se nepodává ani z obsahu dovolání. Z judikatury Ústavního soudu přitom vyplývá, že pokud Nejvyšší soud požaduje po dovolateli dodržení zákonem stanovených formálních náležitostí dovolání, nejedná se o přepjatý formalismus, ale o zákonem stanovený postup [např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. dubna 2015, sp. zn. I. ÚS 1092/15 (dostupné na http://nalus.usoud.cz )].

Obsahem dovolání je především námitka vady řízení mající spočívat v tom, že odvolací soud jednal a rozhodl v nepřítomnosti žalované, která měla být řádně omluvena, čímž jí odepřel procesní obranu a možnost tvrdit rozhodné skutečnosti a navrhovat patřičné důkazy.

Tato námitka přípustnost dovolání založit nemůže již proto, že jejím prostřednictvím žalovaná namítá, že jí nesprávným postupem soudů byla odňata možnost jednat před soudem, čímž vystihuje tzv. zmatečnostní vadu řízení podle § 229 odst. 3 o. s. ř., která však přípustnost dovolání založit nemůže; k posouzení její důvodnosti slouží od 1. ledna 2001 toliko žaloba pro zmatečnost [k tomu srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. srpna 2002 (uveřejněné pod č. 32/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek)].

Nadto dovolací soud připomíná, že podle § 241a odst. 1 o. s. ř. je jediným dovolacím důvodem nesprávné právní posouzení věci a až tehdy, když je dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (srovnej § 242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Z uvedeného vyplývá, že pokud dovolatel v souvislosti s tvrzenými vadami řízení nevymezí právní otázku, která by zakládala přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř., může dovolací soud k vadám řízení přihlédnout pouze v tom případě, že z jiného důvodu shledá dovolání jako přípustné [srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. září 2014, sp. zn. 22 Cdo 3332/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. listopadu 2014, sp. zn. 22 Cdo 4553/2014 (obě dostupná na www.nsoud.cz )].

Dovolatelka však v souvislosti s odnětím možnosti jednat před soudem, jakož i v souvislosti s dalšími vytýkanými vadami řízení (zejména pochybení soudu v průběhu řízení a dokazování, nesplnění podmínek pro meritorní rozhodnutí) žádnou (třeba i ne zcela přesně formulovanou) otázku procesního práva nevymezila, přičemž dovolací soud není oprávněn si otázku přípustnosti dovolání sám formulovat, neboť tím by zjevně narušil dispoziční zásadu a především zásadu rovnosti účastníků řízení. Vzhledem k tomu nebyl dovolací soud oprávněn se tvrzenými vadami řízení zabývat.

Namítá-li potom žalovaná, že rozhodnutí odvolacího soudu nemá z části či zcela oporu v provedeném dokazování a vychází z neúplně zjištěného skutkového stavu, uplatňuje nepřípustný dovolací důvod, neboť podle § 241a odst. 1 o. s. ř. je jediným dovolacím důvodem nesprávné právní posouzení věci. Ostatně z tohoto ustanovení vyplývá, že dovolací soud je skutkovým stavem tak, jak je zjistily nalézací soudy, vázán a nemůže jej v dovolacím řízení jakkoliv modifikovat.

Jelikož Nejvyšší soud neshledal dovolání přípustným, podle § 243c odst. 1 o. s. ř. je odmítl.

Podle § 243f odst. 3 vety druhé o. s. ř. bylo-li dovolání odmítnuto nebo bylo-li dovolací řízení zastaveno, nemusí být rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodněno.

Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 9. prosince 2015


Mgr. Michal Králík, Ph.D. předseda senátu