22 Cdo 5064/2015
Datum rozhodnutí: 17.01.2017
Dotčené předpisy: § 140 obč. zák.



22 Cdo 5064/2015
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a Mgr. Davida Havlíka ve věci žalobců: a) JUDr. J. P. , b) L. P. , c) Ing. R. R. , zastoupeného Mgr. Martinem Rimkem, advokátem se sídlem v Praze 10 Vinohradech, Benešovská 1897/24, d) J. K. , e) A. K. , proti žalované Prosecké skály s. r. o. , se sídlem v Praze 9, Freyova 1/12, IČO: 24243108, zastoupené Mgr. Jiřím Kokešem, advokátem se sídlem v Příbrami, Na Flusárně 168, o splnění povinnosti podle § 603 odst. 3 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 15 C 247/2013, o dovolání žalobce c) proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. června 2015, č. j. 13 Co 171/2015-108, takto:

Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 17. června 2015, č. j. 13 Co 171/2015-108, se v rozsahu, v němž bylo rozhodnuto ve vztahu k žalobci c), ruší a věc se v tomto rozsahu vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.

Odůvodnění:

Obvodní soud pro Prahu 9 (dále jen soud prvního stupně ) rozsudkem ze dne 28. 11. 2014, č. j. 15 C 247/2013-77, zamítl žalobu na uložení povinnosti žalované uzavřít v souladu s § 603 odst. 3 a násl. občanského zákoníku se žalobci kupní smlouvu na zpětnou koupi id. 3/18 pozemku parc. č. 182/40 o výměře 306 m 2 (dále jen předmětný pozemek ), zapsaného v katastru nemovitostí na LV č. 659 pro obec P. a k. ú. P., o obsahu ve výroku blíže specifikovaném s tím, že nesplněním povinnosti žalované uzavřít s žalobci kupní smlouvu ve stanovené lhůtě se kupní smlouva považuje za uzavřenou ve smyslu § 161 odst. 3 občanského soudního řádu nabytím právní moci rozsudku (výrok I.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.). Soud prvního stupně uvedl, že žalovaná, resp. její právní předchůdkyně, zakoupila spoluvlastnický podíl na předmětném pozemku, a to kupními smlouvami ze dne 9. 8. 2011, 16. 8. 2011 a 19. 2. 2013. Dané řízení vyvolali pouze někteří ze spoluvlastníků předmětného pozemku, přičemž bylo prokázáno, že při převodu spoluvlastnického práva na právního předchůdce žalované došlo k porušení zákonného předkupního práva podle § 140 občanského zákoníku, neboť prodávající nenabídli své spoluvlastnické podíly ke koupi ostatním spoluvlastníkům. Při porušení zákonného předkupního práva neučiněním nabídky v situaci, kdy se nároku z porušení předkupního práva domáhají pouze někteří ze spoluvlastníků, bylo namístě zjistit stanovisko zbývajících oprávněných spoluvlastníků k porušení předkupního práva; pokud by tito po zjištění porušení předkupního práva přistoupili rovněž k uplatnění nároku podle § 603 odst. 3 občanského zákoníku, bylo by namístě posoudit, zda tito spoluvlastníci jsou schopni uzavřít dohodu či nikoliv. V daném případě bylo nutno především reflektovat situaci, že dva spoluvlastníci coby oprávnění převedli rovněž svůj spoluvlastnický podíl na právního předchůdce žalované, takže participovali na porušení zákonného předkupního práva a nemohou se tak již domáhat nároku podle § 603 odst. 3 občanského zákoníku. Ostatní spoluvlastníci včetně žalobců jsou oprávněnými z předkupního práva, uzavření kupní smlouvy o převodu podílu žalované o velikosti id. 3/18 na předmětném pozemku se ovšem domáhali pouze žalobci, aniž by bylo prokázáno, že by všichni oprávnění spoluvlastníci uzavřeli dohodu o výkonu předkupního práva pouze žalobci. Za dané situace se žalobci mohli domáhat převodu pouze poměrné části spoluvlastnického podílu o celkové velikosti id. 3/18, a to v poměru podle velikosti svých spoluvlastnických podílů a podílů ostatních spoluvlastníků. Jelikož žalobci neměli nárok na převod celého spoluvlastnického podílu, nýbrž jen jeho poměrné části a soud není oprávněn zasahovat do navrženého znění smlouvy, přičemž žalobci na žalobním petitu setrvali i přes upozornění soudu, soud prvního stupně žalobu zamítl. Neshledal důvodnou námitku, že výkon práv žalobců je v rozporu s dobrými mravy z důvodu, že předkupní právo bylo uplatněno ve velkém časovém odstupu od okamžiku, kdy se žalobci dozvěděli o zcizení spoluvlastnických podílů, a že cílem žalobců mělo být zabránění žalované v přístupu na pozemky parc. č. 182/27 a 182/32 a znemožnění či podstatné ztížení developerského projektu žalované. K uplatnění předkupního práva žalobci, kteří se o první smlouvě ze srpna 2011 dozvěděli v říjnu 2011, přistoupili sice až v době, kdy stavební činností žalované bylo dotčeno vlastnické právo žalobců a ostatních spoluvlastníků garáží v dané lokalitě, nepřistoupili k němu však s úmyslem zamezit žalované v přístupu ke zmíněným pozemkům, když jí nabídli možnost řešit tento přístup např. zřízením věcného břemene chůze a jízdy na předmětném pozemku, nač žalovaná nijak nereagovala.
K odvolání žalobců Městský soud v Praze (dále jen odvolací soud ) rozsudkem ze dne 17. 6. 2015, č. j. 13 Co 171/2015-108, rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé potvrdil, ve výroku o nákladech řízení změnil tak, že se žalované právo na náhradu nákladů řízení nepřiznává (výrok I.), a žalované nepřiznal náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II.). Odvolací soud se ztotožnil se zjištěným skutkovým stavem a se závěrem soudu prvního stupně, že došlo k porušení zákonného předkupního práva, nikoliv však s tím, že se žalobci mohou domáhat pouze převodu poměrné části podílu k předmětnému pozemku z celkových id. 3/18. S odkazem na judikaturu dovolacího soudu zdůraznil, že předkupní právo spoluvlastníků, kteří spoluvlastnický podíl vykoupit nechtějí, přiroste ostatním spoluvlastníkům. Je přitom irelevantní, zda k porušení předkupního práva došlo v případě, že nabídka na odkup byla učiněna či nikoliv. Žalobcům tak svědčí právo domáhat se realizace předkupního práva v rozsahu celých id. 3/18 předmětného pozemku. Odvolací soud rovněž nesouhlasil se závěrem, že výkon práva žalobců není v rozporu s dobrými mravy. Zdůraznil, že první dva převody spoluvlastnických podílů proběhly v srpnu 2011, o čemž se žalobci dozvěděli nahlédnutím do katastru nemovitostí v říjnu 2011, k dalšímu převodu pak došlo v únoru 2013. O výkonu předkupního práva začali žalobci jednat s ostatními spoluvlastníky v březnu 2013 poté, co žalovaná zasáhla svou stavební činností do charakteru garáží, své právo pak vůči žalované uplatnili v květnu 2013. Z časové prodlevy mezi okamžikem, kdy se žalobci o prvních dvou případech porušení jejich předkupního práva dozvěděli, a okamžikem, kdy uplatnili právo na zpětný odkup u žalované, lze dovodit, že byli s převodem spoluvlastnických podílů srozuměni až do doby, kdy žalovaná svou developerskou činností zasáhla do jejich vlastnického práva ke garážím a přilehlým pozemkům. Odvolací soud se tak přiklonil k názoru žalované, že uplatnění předkupního práva stran prvních dvou převodů je třeba s ohledem na dobu, která od těchto převodů uplynula, a vzhledem k okolnostem, za nichž k uplatnění předkupního práva došlo, považovat za snahu o ztížení či znemožnění pokračování žalované v její developerské činnosti. Skutečnost, že žalobci a ostatní oprávnění spoluvlastníci navrhli žalované zřízení věcného břemene práva chůze a jízdy na tomto závěru ničeho nemění, neboť žalovaná by měla jako oprávněná z věcného břemene mnohem horší postavení než jako podílová spoluvlastnice; ostatně není zřejmé, za jakých okolností by žalobci byli ochotni věcné břemeno zřídit. Ohledně prvních dvou převodů je uplatnění předkupního práva v rozporu s dobrými mravy, a proto odvolací soud vázán žalobou nemohl žalobě vyhovět ani částečně co do převodu třetí id. 1/18 spoluvlastnického podílu na předmětném pozemku.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce c) dovolání, které považuje za přípustné podle § 237 občanského soudního řádu. Soudy obou stupňů shodně shledaly, že bylo v roce 2011 a 2013 bylo porušeno jeho předkupní právo, když žalovaná nabyla v součtu id. 1/6 předmětného pozemku. Přesto odvolací soud jeho předkupnímu právu neposkytl právní ochranu, když shledal, že uplatnění předkupního práva je v rozporu s dobrými mravy. Žalobce c) zdůrazňuje, že realizací předkupního práva se bránil proti aktivitám žalované, která ohrožovala svým projektem jeho vlastnické právo ke garáži. Domnívá se, že právní posouzení je v rozporu s judikaturou dovolacího soudu týkající se zákonného předkupního práva a dobrých mravů. Je zjevné, že by mělo být chráněno žalobcovo předkupní právo před jednáním žalované, která se nikdy netajila tím, že jejím zájmem není společné užívání předmětného pozemku ke stávajícímu účelu coby příjezdové cesty a manipulační plochy k němu přiléhajícím garážím, nýbrž využití pozemku pro projekt výstavby bytového domu po předchozím odstranění staveb garáží. Stran pozdního uplatnění předkupního práva zdůrazňuje, že bylo uplatněno v polovině obecné tříleté promlčecí lhůty. Poukaz na stavební činnost žalované rozhodně nebyl jediným důvodem uplatnění nároku žalobce c) z porušení předkupního práva, nýbrž cílem žaloby byla ochrana vlastnických práv žalobce c) a zachování předmětného pozemku a přilehlých garáží k jejich stávajícímu účelu využití, který je v protikladu s účelem, k němuž se předmětný pozemek snaží získat žalovaná. V rámci uplatnění předkupního práva žalobci nabídli žalované zřízení věcného břemene, to však bylo nesprávně odvolacím soudem odmítnuto s tím, že by údajně zřízení věcného břemene nepostačovalo k ochraně práv žalované. Poukaz na rozhodnutí dovolacího soudu sp. zn. 22 Cdo 364/2007 je nepatřičný, neboť rozhodnutí je postaveno na rozdílném skutkovém základu; stejně tak není aplikovatelné ani usnesení sp. zn. 22 Cdo 2401/2010. Žalobce c) se domnívá, že nikdo nemůže těžit ze svého protiprávního chování či protiprávního stavu, který vyvolal. Dále namítá, že před soudem prvního stupně navrhoval provedení některých důkazů, které měly objasnit okolnosti, za nichž došlo k uzavření kupních smluv u některých dalších vlastníků, soudem prvního stupně však byl návrh zamítnut a odvolací soud se s žalobcovou námitkou řádně nevypořádal. Odvolací soud také založil své rozhodnutí na skutkových zjištěních, která nemají oporu v provedeném dokazování, když se odchýlil od skutkových zjištění soudu prvního stupně, tím porušil zásadu dvojinstančnosti řízení, jakož i právo na spravedlivý proces. Rovněž je jeho rozhodnutí překvapivé, když účastníky před jeho vydáním neseznámil se svým právním názorem. Tím došlo k odnětí reálně efektivní možnosti účastníka jednat před soudem. Navrhuje, aby dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu v otázce výkonu práva v rozporu s dobrými mravy změnil, v ostatním potvrdil.
Žalovaná ve vyjádření s podaným dovoláním nesouhlasí. Předně namítá řádné nevymezení otázky přípustnosti dovolání, jak požaduje judikatura dovolacího soudu. Dovolání není rovněž důvodné, když odvolací soud zcela správně učinil závěr o výkonu předkupního práva žalobců v rozporu s dobrými mravy. Touto otázkou se žalovaná podrobně zabývá, když zpochybňuje jednotlivé argumenty žalobce c) a poukazuje na relevantní judikaturu dovolacího soudu. Navrhuje, aby dovolací soud dovolání pro nepřípustnost odmítl či pro nedůvodnost zamítl a přiznal žalované náhradu nákladů řízení.
Žalobce c) v replice nesouhlasí s tím, že řádně nevymezil otázku přípustnosti dovolání. Uvádí, že pokud by bylo z tohoto důvodu dovolání odmítnuto, jednalo by se o přepjatý formalismus. Rekapituluje svou dovolací argumentaci, přičemž zdůrazňuje patřičné otázky přípustnosti dovolání, které z argumentace vyplývají.
Nejvyšší soud jako dovolací soud projednal věc podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2013 (dále jen o. s. ř. ), neboť řízení v projednávané věci bylo zahájeno před 1. 1. 2014 (srovnej článek II bod 2. zákona č. 293/2013 Sb.).
Podle § 3028 odst. 1, 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, tímto zákonem se řídí práva a povinnosti vzniklé ode dne nabytí jeho účinnosti. Není-li dále stanoveno jinak, řídí se ustanoveními tohoto zákona i právní poměry týkající se práv osobních, rodinných a věcných; jejich vznik, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se však posuzují podle dosavadních právních předpisů.
Jelikož ke vzniku a porušení předkupního práva žalobce c) došlo před 1. 1. 2014, postupoval dovolací soud při posouzení tohoto nároku podle příslušných ustanovení zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen obč. zák. ) [k tomu srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 8. 2014, sp. zn. 22 Cdo 2821/2014 (dostupné na www.nsoud.cz )]. Pokud však jde o otázku souladnosti uplatněného zákonného předkupního práva podle § 140 obč. zák. s obecnými právními korektivy, je třeba tuto otázku po 1. 1. 2014 posoudit podle zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen o. z. ), a to především v režimu § 8 a zakotveného zákazu zjevného zneužití práva.
Dovolání je přípustné a zároveň i důvodné.
Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Žalobce c) namítá, že odvolací soud se odchýlil od judikatury dovolacího soudu tím, že učinil závěr o uplatnění zákonného předkupního práva žalobci v rozporu s dobrými mravy.
Dovolání je v této otázce přípustné a zároveň i důvodné, neboť odvolací soud se v rámci svého právního posouzení odchýlil od judikatury dovolacího soudu.
Předně je třeba poukázat na skutečnost, že odvolací soud nesprávně žalobu zamítl pro rozpor s dobrými mravy podle § 3 odst. 1 obč. zák. a nikoliv podle § 8 o. z. Dovolací soud však již v minulosti připustil, že judikaturu k § 3 odst. 1 obč. zák. lze přiměřeně aplikovat i ve vztahu k § 8 o. z. [usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 3. 2015, sp. zn. 22 Cdo 4065/2014 (dostupné na www.nsoud.cz )], a proto dovolací soud dospěl k závěru, že odkaz na nesprávný právní předpis by v posuzované věci neměl vliv na správnost napadaného rozhodnutí, tudíž by toto pochybení samo o sobě nemohlo vést ke zrušení napadeného rozhodnutí odvolacího soudu. Závěry odvolacího soudu nicméně neobstojí ani z hlediska svého obsahu.
Podle § 140 obč. zák. převádí-li se spoluvlastnický podíl, mají spoluvlastníci předkupní právo, ledaže jde o převod osobě blízké (§ 116, 117). Nedohodnou-li se spoluvlastníci o výkonu předkupního práva, mají právo vykoupit podíl poměrně podle velikosti podílů.
Podle § 603 odst. 3 obč. zák. bylo-li předkupní právo porušeno, může se oprávněný buď na nabyvateli domáhat, aby mu věc nabídl ke koupi, anebo mu zůstane předkupní právo zachováno.
Podle § 8 o. z. zjevné zneužití práva nepožívá právní ochrany.
Zákaz zneužití práva je institutem ztělesňujícím korigující funkci principu poctivosti. Slouží k tomu, aby pomocí něj byla odepřena právní ochrana takovému výkonu práva, který sice formálně odpovídá zákonu či obsahu existujícího právního vztahu, avšak jenž je vzhledem k okolnostem případu nepřijatelný. Za zneužití práva lze považovat výkon práva v rozporu s jeho účelem, kdy je právo vykonáno, ačkoliv nositel tohoto práva nemá žádný skutečný nebo jen nepatrný zájem na jeho výkonu, resp. se projevující jako rozpor mezi užitkem oprávněného, k němuž výkon práva skutečně směřuje, a užitkem oprávněného, pro nějž je právo poskytnuto, který v krajní podobě může nabýt povahu tzv. šikany, která je výkonem práva za účelem poškození druhé strany [srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 6. 2016, sp. zn. 22 Cdo 2135/2016 (dostupný na www.nsoud.cz )]. Z uvedeného je zřejmé, že zamítnutí žaloby pro zjevné zneužití práva přichází do úvahy jen výjimečně [srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2015, sp. zn. 22 Cdo 4755/2014, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2015, sp. zn. 22 Cdo 4884/2015 (obě rozhodnutí dostupná na www.nsoud.cz )].
Ustanovení § 8 o. z. patří k právním normám s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, tj. k právním normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem a které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Byla-li hypotéza právní normy vymezena správně, nemůže být rozhodnutí ve věci v rozporu se zákonem z důvodu, že nebyly objasněny okolnosti další, případně že nebylo přihlédnuto k jiným okolnostem, které v posuzovaném případě nelze považovat za podstatné či významné, neboť takové okolnosti nejsou součástí hypotézy právní normy, vymezené soudem v souladu se zákonem, z níž soud při právním posouzení věci vychází [srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2015, sp. zn. 22 Cdo 4755/2014 (dostupný na www.nsoud.cz )]. V dovolacím řízení lze úvahu (odvolacího) soudu o tom, zda v konkrétním případě jde o zjevné zneužití práva, zpochybnit jen tehdy, je-li tato úvaha z pohledu zjištěných skutečností zjevně nepřiměřená [srovnej mutatis mutandis rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2013, sp. zn. 26 Cdo 652/2013 (uveřejněný pod č. 7/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozh. obč.)].
Judikatura dovolacího soudu v minulosti dovodila, že i uplatnění zákonného předkupního práva může být považováno za rozporné s dobrými mravy [srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 8. 2003, sp. zn. 33 Odo 178/2003 (uveřejněný pod č. C 2 139 v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck dále jen Soubor ), rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2007, sp. zn. 22 Cdo 364/2007 (uveřejněný pod č. C 5 456 v Souboru), či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 6. 2015, sp. zn. 30 Cdo 567/2015 (dostupné na www.nsoud.cz )]; tyto závěry lze použít i pro účely posouzení zjevného zneužití práva [srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 3. 2015, sp. zn. 22 Cdo 4065/2014 (dostupném na www.nsoud.cz )].
Z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2007, sp. zn. 22 Cdo 364/2007 (uveřejněného pod č. C 5 456 v Souboru), se podává, že jestliže spoluvlastník až rok a půl poté, co se dozvěděl o porušení předkupního práva, vyzval nabyvatele převedeného spoluvlastnického podílu, aby mu prodal získaný podíl, a to v reakci na spory vzniklé ohledně správy společné věci, šlo v tomto konkrétním případě o výkon práva, který byl shledán v rozporu s dobrými mravy.
Na uvedené rozhodnutí navázal Nejvyšší soud v usnesení ze dne 10. 6. 2015, sp. zn. 30 Cdo 567/2015 (dostupném na www.nsoud.cz ), když aproboval závěr odvolacího soudu, podle něhož ze samotného časového odstupu mezi okamžikem, kdy se žalobce dozvěděl o porušení předkupního práva, a podáním žaloby, nelze dovozovat rozpor výkon práva s dobrými mravy. Výkon předkupního práva však může být shledán jako rozporný s dobrými mravy, pokud je učiněn jako reakce na spory, čímž se snaží obejít zákon při řešení neshod spoluvlastníků při správě společného majetku.
Z uvedených rozhodnutí tedy vyplývá, že delší časový odstup mezi okamžikem, kdy se spoluvlastník dozvěděl o porušení zákonného předkupního práva, a okamžikem, kdy spoluvlastník svůj nárok ze zákonného předkupního práva uplatnil, sám o sobě nečiní uplatnění zákonného předkupního práva rozporné s dobrými mravy, resp. není zjevným zneužitím práva; je totiž třeba zdůraznit, že obecný právní korektiv v tomto ohledu tvoří obecná tříletá promlčecí lhůta, v níž se může opomenutý spoluvlastník domáhat po nabyvateli nabídky společné věci ke koupi [k tomu srovnej Škárová, M. § 603 (Povaha předkupního práva). In Švestka, Jiří, a kol. Občanský zákoník II. § 460 až 880. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, str. 1748, marg. č. 6]. Ovšem v poměrech konkrétní věci může delší časový odstup při uplatnění předkupního práva společně s dalšími podstatnými okolnostmi případu vést k závěru, že uplatnění nároku na učinění nabídky spoluvlastnického podílu ke koupi z důvodu porušení zákonného předkupního práva je zneužitím práva ve smyslu § 8 o. z.
K obdobnému závěru ostatně dospěla i odborná literatura, která vychází z toho, že právo domáhat se převedení za úplatu na nástupci ale do značné míry činí postavení nástupce značně nejistým. Bylo by přiměřenější, kdyby oprávněný měl svoje oprávnění realizovat v přiměřené době poté, co se dozví o porušení svého předkupního práva. V extrémních případech by mohlo být uplatnění práva u soudu po delší době poté, kdy se oprávněný dozvěděl, že právo bylo porušeno, posouzeno i jako jednání, které není v souladu s dobrými mravy, a pak by soudní ochrana takovému požadavku nebyla namístě (srov. Szemzö, 1953, s. 920) [srovnej Hulmák, M. § 2144 (Předkupní právo věcné). In Hulmák, Milan a kol. Občanský zákoník VI. Závazkové právo. Zvláštní část (§ 2055 3014). Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2014, str. 123, marg. č. 15].
Při posuzování konkrétních okolností případu je však třeba mít vždy na paměti, že shledání výkonu předkupního práva jako rozporného s dobrými mravy, resp. jako zneužití práva, přichází do úvahy toliko výjimečně, kdy konkrétní okolnosti případu tomuto závěru jednoznačně nasvědčují.
V posuzovaném případě soud prvního stupně neshledal důvodnou námitku žalované, že žalobci uplatněním předkupního práva jednali v rozporu s dobrými mravy z důvodu časového odstupu mezi okamžikem, v němž se žalobci o zcizení spoluvlastnických podílů ve prospěch žalované dozvěděli, a okamžikem, kdy zákonné předkupní právo uplatnili, a z důvodu údajného znemožnění či podstatného ztížení developerského projektu žalované. Z listinných důkazů podle soudu prvního stupně vyplynulo, že k uplatnění předkupního práva přistoupili žalobci až poté, co bylo stavební činností žalované dotčeno vlastnické právo žalobců a ostatních spoluvlastníků, a to nikoliv s úmyslem zamezit žalované v přístupu k jejím pozemkům, když žalované nabídli možnost řešit přístup na její pozemky zřízením věcného břemene chůze a jízdy na pozemku, nač žalovaná nijak nereagovala.
S uvedeným právním posouzením se neztotožnil odvolací soud. Zdůraznil, že první dva převody spoluvlastnických podílů proběhly v srpnu 2011, o čemž se žalobci dozvěděli podle svých tvrzení nahlédnutím do katastru nemovitostí v říjnu 2011. K dalšímu převodu došlo v únoru 2013. O výkonu předkupního práva začali žalobci jednat s ostatními spoluvlastníky v březnu 2013 poté, co žalovaná zasáhla do stavebního charakteru stavby garáží, předkupní právo vůči žalované uplatnili v květnu 2013. Z časové prodlevy mezi okamžikem, kdy se žalobci o prvních dvou případech porušení svého zákonného předkupního práva dozvěděli, a okamžikem, kdy právo na zpětný odkup u žalované uplatnili, lze dovodit, že byli s převodem spoluvlastnických podílů srozuměni až do doby, kdy žalovaná svou developerskou činností zasáhla do jejich vlastnického práva ke garážím a přilehlým pozemkům. Odvolací soud tak přisvědčil žalované, že uplatnění nároku z předkupního práva, pokud jde o první dva převody, je s ohledem na dobu, která od těchto převodů uplynula, a vzhledem k okolnostem, za nichž k uplatnění předkupního práva došlo, je třeba považovat za snahu o ztížení či znemožnění pokračování žalované v její developerské činnosti. Skutečnost, že žalobci navrhli ve prospěch žalované zřízení věcného břemene práva chůze a jízdy na tomto závěru nemůže nic změnit, neboť jako oprávněná z věcného břemene by měla žalovaná mnohem horší právní postavení než jako spoluvlastnice a není zřejmé, za jakých podmínek by žalobci byli ochotni věcné břemeno zřídit.
Dovolací soud závěry odvolacího soudu ohledně rozporu s dobrými mravy přezkoumal, načež dospěl k závěru, že je nelze považovat za přiměřené.
Žalobcům vznikl porušením zákonného předkupního práva podle § 140 obč. zák. nárok domáhat se po nabyvateli, aby jim ve shodě s § 603 odst. 3 obč. zák. nabídl spoluvlastnický podíl na předmětném pozemku ke koupi. O tom se žalobci dozvěděli v říjnu 2011. K uplatnění těchto nároků sice přistoupili až v únoru 2013, ale v návaznosti na stavební činnost žalované, která měla ohrozit vlastnické právo žalobců ke stavbám garáží. Motivací žalobců tedy primárně byla ochrana jejich vlastnického práva. Byť by i obava žalobců ohledně dalšího osudu garáží nebyla založena na zcela racionálních základech, nelze bez dalšího učinit závěr, že jejich postup směřoval jen ke ztížení realizace stavebního projektu žalované. O tom svědčí právě i ta skutečnost, že žalobci společně s dalšími spoluvlastníky žalované nabídli zřízení věcného břemene chůze a jízdy na předmětném pozemku, čímž by žalovaná dosáhla adekvátního přístupu na své pozemky, na nichž měla původně své garáže, které sama svou stavební činností odstranila. Nelze se tak ztotožnit se závěrem odvolacího soudu, že by zřízení věcného břemene chůze a jízdy v daném případě nemělo žádný význam. Nelze souhlasit ani se závěrem, že postavení oprávněného z věcného břemene chůze a jízdy je vždy fakticky méně výhodné než postavení spoluvlastníka. Spoluvlastník má mimo jiné oprávnění užívat společnou věc v míře odpovídající jeho spoluvlastnickému podílu, ale není obecně vyloučeno, aby rozhodnutím většiny spoluvlastníků došlo k vyloučení některých spoluvlastníků z užívání společné věci. Naopak v případě věcného břemene chůze a jízdy omezení výkonu věcného břemene jednostranně rozhodnutím spoluvlastníků služebného pozemku či jejich většiny nepřichází do úvahy. Namítá-li odvolací soud, že nebylo najisto postaveno, zda a za jakých podmínek by skutečně bylo žalované věcné břemeno chůze a jízdy zřízeno, pak měl žalobce vyzvat, aby svá tvrzení doplnili a k jejich prokázání předložili patřičné důkazy, a následně tuto nabídku posoudit věcně.
Dovolací soud se tak přiklonil ke stanovisku soudu prvního stupně, že z okolností případu nelze v současnosti učinit nepochybný závěr o tom, že v dané věci žalobci uplatněním svého zákonného předkupního práva nesledovali ochranu svých vlastnických práv a že tak činili jen za účelem ztížení realizace stavebního projektu žalované; jinými slovy dovolací soud na základě doposud zjištěného skutkového stavu nedospěl k závěru, že by realizací zákonného předkupního práva došlo ze strany žalobců ke zjevnému zneužití práva. S ohledem na uvedené byl dovolací důvod nesprávného právního posouzení uplatněn právem.
Důvodnými naopak nejsou ostatní dovolací námitky. Především nelze souhlasit s tím, že by rozhodnutí odvolacího soudu bylo objektivně překvapivé. Problematika uplatnění předkupního práva v rozporu s dobrými mravy byla namítána žalovanou již od počátku řízení, a to i v rámci jejího vyjádření k odvolání, takže se s ní musely soudy obou stupňů náležitě vypořádat. Jestliže žalobce c) překvapilo , že odvolací soud posoudil námitku odlišně od soudu prvního stupně, jedná se toliko o jeho subjektivní vnímání, které však nelze podřadit pod ústavněprávní ochranu před překvapivým rozhodnutím [srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 10. 2016, sp. zn. 22 Cdo 1114/2016 (dostupný na www.nsoud.cz )].
Rovněž odvolací soud neporušil zásadu dvojinstančnosti řízení tím, že dospěl k jinému právnímu posouzení než soud prvního stupně, neboť odvolací soud podle § 219 o. s. ř. potvrdí rozhodnutí soudu prvního stupně, je-li ve výroku věcně správné [srovnej např. nález Ústavního soudu ze dne 11. 1. 2012, sp. zn. I. ÚS 451/11 (dostupný na http://nalus.usoud.cz )].
Nelze přisvědčit ani námitce žalobce c), že odvolací soud bez provedeného dokazování dospěl k odlišnému skutkovému stavu. Je třeba zdůraznit, že odvolací soud dokazování neprováděl, když se ztotožnil se zjištěným skutkovým stavem tak, jak jej zjistil soud prvního stupně. Pokud odvolací soud skutkový stav zjištěný soudem prvního stupně toliko odlišně právně kvalifikoval, tedy bez provedeného dokazování jej nijak nemodifikoval, což byl podle dovolacího soudu i tento případ, nelze jeho postupu nic vytknout.
Jelikož rozsudek odvolacího soudu spočívá ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. na nesprávném právním posouzení věci, dovolací soud s ohledem na samostatné procesní postavení žalobců zrušil v celém rozsahu rozsudek odvolacího soudu jen ve vztahu k žalobci c), který jako jediný podal proti rozhodnutí odvolacího soudu dovolání (§ 243e odst. 1 o. s. ř.) a vrátil věc v tomto rozsahu odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 o. s. ř.).
V další fázi řízení se odvolací soud bude znovu řádně zabývat otázkou, zdali se žalobce c) při uplatnění svého zákonného předkupního práva dopustil ve vztahu k žalované zjevného zneužití práva ve smyslu § 8 o. z. Zohlední přitom celkově všechny konkrétní okolnosti případu, tedy zejména okolnost, jak žalobce c) reagoval na porušení zákonného předkupního práva, proč své zákonné předkupní právo uplatnil až v odstupu takřka dvou let, co přesně realizací zákonného předkupního práva sledoval, jak bude uplatněním zákonného předkupního práva zmařena realizace stavby žalované a zejména zdali může žalovaná nadále dosáhnout zřízení služebnosti cesty na předmětném pozemku.
Odvolací soud je vysloveným právním názorem dovolacího soudu vázán (srovnej § 243g odst. 1 věta první, část věty za středníkem o. s. ř. ve spojení s § 226 o. s. ř.).
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení rozhodne odvolací soud v novém rozhodnutí o věci (srovnej § 243g odst. 1 in fine o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 17. ledna 2017

Mgr. Michal Králík, Ph.D.
předseda senátu