22 Cdo 5062/2009
Datum rozhodnutí: 26.09.2011
Dotčené předpisy: § 7 odst. 1 o. s. ř.




22 Cdo 5062/2009


U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců JUDr. Františka Baláka a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobce města Úštěk , se sídlem úřadu v Úštěku, Mírové náměstí 83, zastoupeného JUDr. Pavlem Krupkou, advokátem se sídlem v Litoměřicích, Palachova 14, proti žalovaným: 1) Správa a údržba silnic Ústeckého kraje, příspěvková organizace , se sídlem v Dubí, Ruská 260, zastoupenému JUDr. Karlem Veverou, advokátem se sídlem v Teplicích, Libušina 2358/10, 2) Povodí Ohře, státní podnik , se sídlem v Chomutově, Bezručova 4219, zastoupenému JUDr. Zuzanou Junkovou, advokátkou se sídlem v Chomutově, Borovská 1931, 3) Ústecký kraj , se sídlem úřadu v Ústí nad Labem, Velká Hradební 48/3118, 4) Česká republika Ministerstvo zemědělství České republiky , se sídlem v Praze 1, Těšnov 17, o určení vlastnického práva a práva správy k opěrné zdi, vedené u Okresního soudu v Litoměřicích pod sp. zn. 10 C 125/2002, o dovolání druhého žalovaného proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 26. února 2009, č. j. 11 Co 617/2006-261, takto:

Usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 26. února 2009, č. j. 11 Co 617/2006-261, se v napadených výrocích II., III., IV. a V. ruší a v tomto rozsahu se věc vrací Krajskému soudu v Ústí nad Labem k dalšímu řízení.

O d ů v o d n ě n í : Okresní soud v Litoměřicích (dále jen soud prvního stupně ) rozsudkem ze dne 21. června 2006, č. j. 10 C 125/2002-236, určil, že Česká republika je vlastníkem nábřežní opěrné zdi v Údolní ulici v Ú.,nacházející se mezi silnicí č. 3/2609 na pozemku parc. č. 158 a Úštěckým potokem na pozemku parc. č. 1195, obojí v katastrálním území Ú. a že tato nemovitost je ve správě druhého žalovaného Povodí Ohře, státního podniku se sídlem v Chomutově, Bezručova 4219 (výrok I. rozsudku). Žalobu na určení, že Ústecký kraj je vlastníkem předmětné nábřežní opěrné zdi a že tato je ve správě prvního žalovaného Správy a údržby silnic Ústeckého kraje, příspěvkové organizace se sídlem v Dubí, Ruská 260 zamítl (výrok II. rozsudku), žalobci uložil povinnost zaplatit na nákladech řízení prvnímu žalovanému 12 890,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok III. rozsudku), druhému žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobci na nákladech řízení 21 150,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok IV. rozsudku), druhému žalovanému dále uložil povinnost zaplatit státu České republice do pokladny Okresního soudu v Litoměřicích náklady řízení ve výši 6 341,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok V. rozsudku) a žádnému z ostatních účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení (výrok VI. rozsudku).

Soud prvního stupně vyšel z toho, že žalobce se domáhal určení, že třetí žalovaný je vlastníkem nábřežní opěrné zdi a že tato nemovitost je ve správě prvního žalovaného, anebo určení, že čtvrtý žalovaný je vlastníkem opěrné zdi a že tato nemovitost je ve správě druhého žalovaného. Shledal, že žalobce má na požadovaném určení naléhavý právní zájem, neboť v katastru nemovitostí není vlastník uvedené opěrné zdi uveden a bez rozhodnutí o určení vlastnictví jej nelze do katastru nemovitostí zapsat. Žalobce sice nežádá, aby on byl určen vlastníkem, když se domáhá určení vlastnického práva některého ze žalovaných, nicméně opěrná zeď se nachází v katastru města Ú., je v havarijním stavu a není, kdo by ji opravil a zamezil tak komunikačním problémům ve městě. Podle názoru soudu prvního stupně byla opěrná zeď postavena před rokem 1930 za účinnosti obecného zákoníku občanského, který nepřipouštěl oddělené vlastnictví stavby a pozemku, a jelikož s pozemkem parc. č. 158 silniční komunikací sloučena není, ale je z větší části sloučena do prostoru pozemku parc. č. 1195/1, Úštěckého potoka, nachází se tedy na pozemku patřícímu vodníku toku. Pozemek parc. č. 1195/1 vlastnicky náleží státu a ve správě ho má druhý žalovaný.

Krajský soud v Ústí nad Labem (dále jen odvolací soud ) k odvolání žalobce a druhého žalovaného, který mimo jiné namítal nedostatek pravomoci soudu k projednání nároku žalobce vůči druhému žalovanému, usnesením ze dne 26. února 2009, č. j. 11 Co 617/2006-261, odvolání žalobce odmítl (výrok I. usnesení), rozsudek soudu prvního stupně v napadené části výroku I., pokud jím bylo určeno, že nábřežní opěrná zeď v Údolní ulici v Ú., nacházející se mezi silnicí č. 3 / 2609 na parcele č. 158 a Úštěckým potokem na parcele č. 1195, obojí v k.ú. Ú., je ve správě druhého žalovaného Povodí Ohře, státního podniku se sídlem Chomutov, Bezručova 4219 zrušil, řízení v této části zastavil a v tomto rozsahu věc postoupil Ministerstvu zemědělství České republiky (výrok II. usnesení), dále rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi žalobcem a druhým žalovaným (výroky III. a IV. usnesení) a státu nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení (výrok V. usnesení).

Odvolací soud pro vady odmítl odvolání žalobce a ve vztahu k odvolání druhého žalovaného se zabýval v rámci zkoumání podmínek řízení posouzením, zda k projednání nároku žalobce je dána pravomoc soudu (§ 7 odst. 1, § 103, 104 odst. 1 občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř. )) a dospěl k závěru, že k projednání nároku pravomoc soudu dána není. Poukázal především na § 1 odst. 1 písm. d), odst. 2 písm. d), odst. 3, odst. 4, § 2, § 10 zákona č. 305/2000 Sb., o povodích, z nich učinil závěr, že k 1. 1. 2001 zanikla obchodní společnost Povodí Ohře, akciová společnost, a vznikl státní podnik Povodí Ohře, jehož postavení, právní poměry, činnost, sloučení, splynutí a rozdělení se ode dne účinnosti zákona č. 305/2000 Sb. řídí ustanoveními zákona o státním podniku, pokud zákon č. 305/2000 Sb. nestanoví jinak, přičemž funkci zakladatele Povodí jménem státu vykonává Ministerstvo zemědělství. Majetek k hospodaření Povodí Ohře, státního podniku byl určen ke dni vzniku tohoto státního podniku a pouze Ministerstvo zemědělství je oprávněno měnit vymezení takto určeného majetku za situace, kdy to vyžadují hospodářské nebo bezpečnostní zájmy státu.

Odvolací soud poukázal dále na § 1, § 3 odst. 1, § 4 odst. 1, § 17 odst. 1 zákona č. 77/1997 Sb., o státním podniku, a § 1, § 54 odst. 1 větu čtvrtou a pátou zákona č. 219/2000 Sb., o majetku České republiky a jejím vystupování v právních vztazích. S přihlédnutím k uvedeným zákonným ustanovením uzavřel, že je nepochybné, že zákon č. 219/2000 Sb. upravuje způsoby a podmínky hospodaření s majetkem státu, ovšem jeho působnost se vztahuje na organizační složky státu, nikoliv na státní podniky, založené podle zákona o státním podniku, včetně těch, které se považují za založené podle uvedeného zákona. Druhý žalovaný není organizační složkou státu, proto nelze aplikovat § 9 odst. 2, 3 zákona č. 219/2000 Sb., podle něhož v případě pochybností o příslušnosti organizační složky s určitým majetkem hospodařit je odstraní Ministerstvo financí; jednání a rozhodování v těchto věcech nespadá do pravomoci soudů.

S odkazem na uvedené závěry odvolací soud uzavřel, že je zřejmé, že rozhodnutí o změně vymezení majetku určeného k hospodaření Povodí Ohře, státního podniku, nespadá do pravomoci soudu, neboť o této změně může rozhodnout jen Ministerstvo zemědělství, které jménem státu vykonává funkci zakladatele tohoto státního podniku. V rozsahu uvedeném ve výroku svého rozhodnutí proto ve věci samé rozsudek soudu prvního stupně zrušil, řízení zastavil a věc postoupil Ministerstvu zemědělství České republiky.

Proti části výroku usnesení odvolacího soudu, jímž odvolací soud ve výroku II. svého usnesení zrušil napadenou část výroku I. rozsudku soudu prvního stupně a v tomto rozsahu řízení zastavil a rozhodl o postoupení věci podal druhý žalovaný (dále jen dovolatel ) dovolání, v němž uplatňuje dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.

Namítal, že odvolací soud nebyl oprávněn určit Ministerstvu zemědělství povinnost využít své pravomoci podle § 17 odst. 1 zákona o státním podniku, když není zřejmé, zda zrovna tato organizační složka státu je tou pravou pro nakládání s nemovitostí. Odvolací soud je ve svém doporučení změnit vymezení určitého majetku, se kterým dovolatel hospodaří, tzv. o krok napřed , neboť nejprve je nutné vyřešit kompetenční spor organizačních složek ve vztahu ke sporné nemovitosti, resp. k jejímu vlastnictví a hospodaření s ní. Pro úplnost pak dovolatel poukázal na skutečnost, že žalobce navrhoval určení vlastníka nemovitosti a správce nemovitosti, přičemž zákon nehovoří o správě státního majetku, ale o právu hospodaření, takže i určení, komu náleží správa nemovitosti je v podstatě nemožné. Podle zákona č. 305/2000 Sb. má totiž dovolatel ke svěřenému majetku právo hospodaření. Dovolatel dále zdůraznil, že Ministerstvo zemědělství nemůže dovolateli k hospodaření přidělit jakýkoliv majetek ve vlastnictví státu. Nejprve totiž musí být rozhodnuto, že konkrétní nemovitost náleží k hospodaření Ministerstvu zemědělství, a to ji pak může podle svého uvážení přidělit k hospodaření odvolateli či jinému státnímu podniku, kterého je zřizovatelem, anebo s ní může hospodařit samo. Dovolatel proto navrhl, aby dovolací soud zrušil napadené usnesení v části výroku II., která se týká orgánu, kterému má být věc postoupena a sám rozhodl, že věc bude postoupena Ministerstvu financí České republiky.

Žalobce se k dovolání nevyjádřil.

Podle čl. II. přechodná ustanovení, bodu 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, účinného od 1. 7. 2009 (vyjma ustanovení čl. I bodů 69, 71 a 100, ustanovení čl. XIII a ustanovení čl. XVII bodu 1, která nabývají účinnosti 23. 1. 2009), dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vyhlášeným (vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů; užití nového ustanovení § 243c odst. 2 tím není dotčeno.

Dovolací soud proto při projednání dovolání postupoval podle občanského soudního řádu ve znění účinném do novely provedené zákonem č. 7/2009 Sb.

Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, oprávněnou osobou, účastníkem řízení zastoupeným advokátem (§ 240 odst. 1 a § 241 odst. 1, 4 o. s. ř.), proti rozhodnutí, proti kterému je dovolání přípustné (§ 239 odst. 1 písm. a) o. s. ř.) a dospěl k závěru, že dovolání je důvodné.

Podle § 7 odst. 1 o. s. ř. v občanském soudním řízení projednávají a rozhodují soudy spory a jiné právní věci, které vyplývají z občanskoprávních, pracovních, rodinných a obchodních vztahů, pokud je podle zákona neprojednávají a nerozhodují o nich jiné orgány.

Podle § 103 o. s. ř. kdykoli za řízení přihlíží soud k tomu, zda jsou splněny podmínky, za nichž může rozhodnout ve věci samé (podmínky řízení).

Podle § 104 odst. 1 o. s. ř. jde-li o takový nedostatek podmínky řízení, který nelze odstranit, soud řízení zastaví. Nespadá-li věc do pravomoci soudů nebo má-li předcházet jiné řízení, soud postoupí věc po právní moci usnesení o zastavení řízení příslušnému orgánu; právní účinky spojené s podáním žaloby (návrhu na zahájení řízení) zůstávají přitom zachovány.

Podle § 211 o. s. ř. pro řízení u odvolacího soudu platí přiměřeně ustanovení o řízení před soudem prvního stupně, pokud není stanoveno něco jiného.

Dovolací soud se především ztotožňuje se závěry odvolacího soudu potud, pokud se týká jeho závěrů, proč na danou věc nelze za stávající důkazní situace aplikovat příslušná ustanovení zákona č. 219/2000 Sb. a v tomto rozsahu dovolací soud na rozhodnutí odvolacího soudu pro stručnost odkazuje. Uvedené závěry ostatně nezpochybňuje ani sám dovolatel ve svém velmi stručném dovolání. Ze závěrů učiněných odvolacím soudem ani z dosavadního stavu řízení se nepodávají v této fázi řízení žádné skutečnosti, z nichž by bylo možno usuzovat na dopad zákona č. 219/2000 Sb. v poměrech souzené věci.

Odvolací soud závěr o nedostatku pravomoci založil na argumentaci, podle níž rozhodnutí o změně vymezení majetku určeného k hospodaření odvolatele nespadá do pravomoci soudu, ale do pravomoci zřizovatele dovolatele.

Tento závěr není správný, pokud jde o jeho použitelnost v souzené věci.

Za nesprávné považuje dovolací soud již samotné východisko úvah odvolacího soudu, podle nichž má jít v daném případě o změnu vymezení majetku určeného k hospodaření dovolatele, přičemž je zřejmé, že v této souvislosti odvolací soud vychází z § 17 odst. 1 zákona č. 77/1997 Sb., o státním podniku, podle kterého zakladatel je oprávněn měnit vymezení určeného majetku v průběhu podnikatelské činnosti podniku, vyžadují-li to naléhavé hospodářské nebo bezpečnostní zájmy státu. Pokud by žalobce takový nárok uplatnil, muselo by jít o případ, kdy by se žalobce domáhal vydání konstitutivního rozhodnutí, jehož obsahem by byla změna vymezení majetku určeného k hospodaření dovolatele. Takový nárok však předmětem řízení není, neboť žalobce se v režimu § 80 písm. c) o. s. ř. naopak domáhá výslovně vydání toliko deklaratorního rozhodnutí, jímž by bylo osvědčeno, že dovolatel vykonává, resp. vykonávat má, k předmětné nábřežní opěrné zdi právo správy, neboť jde o věc, k níž mu právo svědčí, ačkoliv jej fakticky nerealizuje. Předmětem sporu tak není změna rozsahu majetku dovolatele, ale deklaratorní určení, že určitá nemovitost masu majetku spadající pod správu dovolatele tvoří.

Rozhodnutí odvolacího soudu však nemůže obstát ani v rovině své vlastní argumentace. Z odůvodnění napadeného usnesení je zřejmé, že na pravomoc Ministerstva zemědělství usuzoval odvolací soud z aplikovatelnosti zákona č. 305/2000 Sb. na poměry souzené věci.

Podle § 1 odst. 1 písm. d), odst. 2, odst. 3, odst. 4 zákona č. 305/2000 Sb., povodích, ke dni nabytí účinnosti tohoto zákona zaniká bez likvidace Povodí Ohře, akciová společnost, se sídlem v Chomutově, Bezručova 4219. Dnem účinnosti tohoto zákona vzniká Povodí Ohře, státní podnik, se sídlem v Chomutově, Bezručova 4219. Postavení, právní poměry, činnost, sloučení, splynutí a rozdělení Povodí se ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona řídí ustanoveními zákona o státním podniku, pokud tento zákon nestanoví jinak. Funkci zakladatele Povodí jménem státu vykonává Ministerstvo zemědělství.

Podle § 2 zákona o povodích věci ve vlastnictví jednotlivých akciových společností uvedených v § 1 odst. 1 písm. a) až e) přecházejí ke dni nabytí účinnosti tohoto zákona do vlastnictví státu. K témuž dni vzniká k těmto věcem a dále k věcem ve vlastnictví státu, které tyto akciové společnosti užívají ke dni nabytí účinnosti tohoto zákona, právo hospodaření příslušným Povodím uvedeným v § 1 odst. 2 písm. a) až e).

Z § 2 zákona o povodích se podává, že právo hospodaření příslušného Povodí (v daném případě Povodí Ohře) se může vázat k věcem, které: a) byly ve vlastnictví jednotlivých akciových společností uvedených v § 1 odst. 1 písm. a) e) zákona o povodích a jako takové přešly do vlastnictví státu účinnosti zákona č. 305/2000 Sb., tj. 1. lednu 2001 (§ 10 zákona), b) k věcem ve vlastnictví státu, které uvedené akciové společnosti užívaly ke dni nabytí účinnosti zákona.

Z dosavadních skutkových závěrů nalézacích soudů se však nepodávají zjištění, která by umožnila postavit najisto, zda k předmětné nábřežní opěrné zdi je režim zákona č. 305/2000 Sb. vůbec založen. Závěr o tom, že by uvedená zeď byla ve vlastnictví příslušné akciové společnosti Povodí Ohře soud prvního stupně ani odvolací soud neučinily. Soud prvního stupně totiž při závěru o tom, že zeď patří státu vyšel z toho, že zeď byla postavena za účinnosti obecného zákoníku občanského respektujícího zásadu, že stavba je součásti pozemku a dospěl k závěru, že zeď od svého zbudování byla a je jako součást pozemku ve vlastnictví státu vlastnictvím státu. Jiné skutkové zjištění odvolací soud neučinil. Ani závěr, že by se jednalo o věc ve vlastnictví státu, kterou by akciová společnost Povodí Ohře ke dni účinnosti zákona č. 305/2000 Sb. užívala, nalézací soud neučinily. Žaloba žalobce byla založena totiž mimo jiné na tvrzeních, že nábřežní opěrná zeď chátrá, je devastovaná a v havarijním stavu, přičemž ohrožuje provoz na komunikaci. Žádný subjekt vlastnická práva k této zdi nerealizuje. Nalézací soudy neučinily závěr, že k 1. lednu 2001 akciová společnost Povodí Ohře tuto zeď jako vlastnictví státu užívala.

Tato absence skutkových zjištění však posouzení důvodnosti dovolání v této fázi řízení není rozhodná. Jestliže by totiž na poměry souzené věci nedopadal zákon č. 305/2000 Sb., je zřejmé, že tím spíše by nemohl obstát závěr odvolacího soudu o pravomoci Ministerstva zemědělství, neboť ten spojil odvolací soud výhradně s aplikovatelností zákona č. 305/2000 Sb. Závěr o pravomoci Ministerstva zemědělství k projednání nároku žalobce není správný, když navíc z dosavadního stavu řízení se dosud nepodávají žádné případné skutečnosti zakládající úvahu, že by byla k projednání nároku žalobce jednoznačně založena pravomoc jiného orgánu než soudu. Jestliže pak dovolatel navrhoval v dovolání, aby dovolací soud rozhodl o tom, že věc bude postoupena Ministerstvu financí České republiky, pak tento jeho procesní požadavek není podložen jakoukoliv dovolací argumentací.

Pro úplnost dovolací soud dodává, že dovolatel důvodně poukazuje na skutečnost, že ve vztahu k němu se žalobce domáhá určení správy nemovitosti , ačkoliv zákon č. 305/2000 Sb. hovoří o právu hospodaření. Nicméně tento poukaz by sám o sobě v rovině věcného posouzení sporu nebránil případnému vyhovění žalobě.

Podle § 16 odst. 1, 2 zákona č. 77/1997 Sb., o státním podniku, obchodním majetkem podniku je souhrn věcí, práv a jiných majetkových hodnot státu, s nimiž má podnik právo hospodařit. Podnik vykonává při hospodaření s majetkem státu práva vlastníka podle zvláštních právních předpisů, vlastním jménem jedná v právních vztazích týkajících se majetku státu a účastní se řízení před soudy a jinými orgány ve věcech týkajících se majetku státu včetně řízení o určení, zda tu vlastnické nebo jiné obdobné právo státu je, či není.

Přestože se žalobce domáhá ve vztahu k dovolateli určení, že předmětná nábřežní opěrná zeď je v jeho správě, z obsahu celého řízení se jednoznačně podává, že procesním cílem žalobce je nalezení, určení a označení subjektu, který ve vztahu k této zdi bude vykonávat práva vlastníka při hospodaření, tedy ekonomickém nakládání s touto věcí, tj. domáhá se určení, jehož legislativním vyjádřením je právo hospodaření. Žalobce zjevně pojímá výkon práva správy jako realizaci hospodaření s věcí a tato okolnost by bez dalšího nemohla být důvodem pro případné zamítnutí žaloby.

Nejvyšší soud České republiky v usnesení ze dne 20. srpna 2003, sp. zn. 21 Cdo 909/2003, uveřejněném v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod pořadovým č. C 2375 vyložil, že požadavek ustanovení § 79 odst. 1 věty druhé o. s. ř., aby ze žaloby bylo patrno, čeho se žalobce domáhá, neznamená, že by žalobce byl povinen učinit soudu návrh na znění výroku jeho rozsudku. Označí-li žalobce v žalobě přesně, určitě a srozumitelně povinnost, která má být žalovanému uložena rozhodnutím soudu nebo způsob určení právního vztahu, práva nebo právní skutečnosti, soud nepostupuje v rozporu se zákonem, jestliže použitím jiných slov vyjádří ve výroku svého rozhodnutí stejná práva a povinnosti, kterých se žalobce domáhal. Pouze soud rozhoduje, jak bude formulován výrok jeho rozhodnutí; případným návrhem žalobce na znění výroku rozhodnutí přitom není vázán. Při formulaci výroku rozhodnutí soud musí dbát, aby vyjadřoval (z obsahového hlediska) to, čeho se žalobce žalobou skutečně domáhal.

Rozhodnutí odvolacího soudu tudíž není správné. Dovolací soud proto usnesení odvolacího soudu v rozsahu jeho napadení a v závislých výrocích o náhradě nákladů řízení podle ustanovení § 243b odst. 2, 3 o. s. ř. zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení, v němž je odvolací soud vázán vysloveným právním názorem dovolacího soudu ve smyslu § 243d odst. 1 věta první o. s. ř.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 26. září 2011 Mgr. Michal Králík, Ph. D., v. r.
předseda senátu