22 Cdo 4974/2007
Datum rozhodnutí: 23.11.2009
Dotčené předpisy:





22 Cdo 4974/2007


U S N E S E N Í


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Baláka a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobce V. H., zastoupeného advokátkou, proti žalované H. H., zastoupené advokátem, o určení vlastnictví, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 45 C 86/99, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 17. dubna 2007, č. j. 21 Co 401/2005-384, takto :


I. Řízení o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 24. května 2005, č. j. 45 C 86/99-319, se zastavuje.


II. Dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 17. dubna 2007, č. j. 21 Co 401/2005-384, se odmítá.


III. Žalovaná je povinna nahradit žalobci náklady dovolacího řízení ve výši 5 300,- Kč do tří dnů od právní moci usnesení k rukám zástupkyně žalobce.


O d ů v o d n ě n í :


Podle § 243c odst. 2 občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř. ) v usnesení, jímž bylo dovolání odmítnuto nebo jímž bylo zastaveno dovolací řízení, dovolací soud pouze stručně vyloží důvody, pro které je dovolání opožděné, nepřípustné, zjevně bezdůvodné nebo trpí vadami, jež brání pokračování v dovolacím řízení, nebo pro které muselo být dovolací řízení zastaveno.


Městský soud v Brně (dále jen soud prvního stupně ) rozsudkem ze dne 24. května 2005, č. j. 45 C 86/99-319, určil, že žalobce je vlastníkem nemovitostí specifikovaných ve výrokové části rozsudku a rozhodl o náhradě nákladů řízení.


Krajský soud v Brně (dále jen odvolací soud ) rozsudkem ze dne 17. dubna 2007, č. j. 21 Co 401/2005-384, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.


Proti rozsudku soudu prvního stupně a odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost odvozovala od § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.


Žalobce navrhl zamítnutí dovolání.


Obsah rozsudků soudů obou stupňů, jakož i obsah dovolání je účastníkům znám, vyjádření k dovolání je součástí procesního spisu, a dovolací soud proto na ně odkazuje.


Podle čl. II. přechodná ustanovení, bodu 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, účinného od 1. 7. 2009 (vyjma ustanovení čl. I bodů 69, 71 a 100, ustanovení čl. XIII a ustanovení čl. XVII bodu 1, která nabývají účinnosti 23. 1. 2009), dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vyhlášeným (vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů; užití nového ustanovení § 243c odst. 2 tím není dotčeno.


Dovolací soud proto při projednání dovolání postupoval podle občanského soudního řádu ve znění účinném do novely provedené zákonem č. 7/2009 Sb., neboť napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno dne 17. dubna 2007.


Dovolání není přípustné.


Podle § 237 odst. 1 o. s. ř. dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, a) jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé, b) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil, c) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.


Podle § 237 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [odstavec 1 písm. c)] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.


Dovolatelka v dovolání vedle rozsudku odvolacího soudu napadla výslovně i rozsudek soudu prvního stupně. Funkční příslušnost soudu k projednání dovolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně není dána; řízení o takovém podání Nejvyšší soud zastaví podle § 104 odst. 1 o. s. ř. (k tomu srovnej usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 4. 9. 2003, sp. zn. 29 Odo 265/2003, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, 2006, pod pořadovým č. 47). Dovolací soud proto řízení o dovolání žalované proti rozsudku soudu prvního stupně podle § 104 odst. 1 o. s. ř. zastavil.


Při posuzování přípustnosti dovolání pro řešení otázky zásadního právního významu se předpokládá, že dovolací soud bude reagovat na právní otázku, kterou dovolatel konkrétně vymezí (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 29. června 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod pořadovým č. C 3080, usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 30. září 2004, sp. zn. 29 Odo 775/2002, uveřejněné v časopise Právní rozhledy, 2005, č. 12, str. 457 a řadu dalších, implicite též nález Ústavního soudu České republiky ze dne 20. února 2003, sp. zn. IV. ÚS 414/01, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, C. H. Beck, svazek 29, 2003, pod pořadovým č. 23). Jestliže taková právní otázka není v dovolání určitě a s dostatečnou srozumitelností vymezena, nelze žádat po dovolacím soudu, aby se jeho dovolací přezkum stal bezbřehou revizí věci, jež by se ocitla v rozporu s přezkumnými limity dovolacího řízení, danými zejména ustanovením § 242 o. s. ř. (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 16. prosince 2008, sp. zn. 28 Cdo 3440/2008, uveřejněné na internetových stránkách Nejvyššího soudu České republiky www.nsoud.cz nebo usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 29. dubna 2009, sp. zn. 22 Cdo 1762/2007, uveřejněné tamtéž). Pokud dovolání neformuluje žádnou otázku zásadního právního významu, nevede ani polemiku s právními názory odvolacího soudu, ale zpochybňuje skutkové závěry odvolacího soudu, pak nemůže být přípustnost dovolání pro zásadní právní význam napadeného rozhodnutí založena (k tomu srovnej usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 18. října 2006, sp. zn. 28 Cdo 2551/2006, uveřejněné v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod pořadovým č. C 4666).


Žalovaná spatřovala otázku zásadního právního významu ve skutečnosti, že ač je judikaturou akcentována nutnost rozlišovat formu, směřování vůle chování stran, tak tato skutečnost byla soudem pominuta mylně posouzena .


Uvedené vymezení nemůže představovat otázku zásadního právního významu již pro svou obecnost, neumožňující dovolacímu soudu řešení konkrétního a jednoznačně vymezeného právního problému, a navíc z toho důvodu, že z obsahu dovolání vyplývá, což ostatně uvádí i samotná žalovaná, že takto vymezenou výhradou napadá skutková zjištění učiněná nalézacími soudy.


Odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně založil své rozhodnutí na závěru, vyplývajícím ze skutkových zjištění, že vůle účastníků kupní smlouvy nesměřovala k uzavření tohoto smluvního vztahu, ale představovala zajišťovací institut ke smlouvě o půjčce uzavřené mezi bratrem žalobce B. H. a D. K.


Dovolatelka kritiku právních závěrů zakládá na přesvědčení, že odvolací soud dospěl na základě provedených důkazů k nesprávným skutkovým zjištěním a z nich učinil nesprávné právní závěry. Její argumentace pak směřuje k přesvědčení, že kupní smlouva uzavřená mezi účastníky je platným právním úkonem, neboť vůle stran k uzavření kupní smlouvy skutečně směřovala.


Zkoumá-li soud kupní smlouvu z hlediska zjištění účelu uzavření tohoto smluvního vztahu, jedná se o skutkové závěry a nikoliv závěry právní (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 17. července 2001, sp. zn. 21 Cdo 2359/2000, uveřejněné v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod pořadovým č. C 632). Posuzuje-li se proto soud vůlí účastníků smluvního vztahu promítající se do jeho obsahu, činí skutkové závěry; právní posouzení se pak promítá do hodnocení, jaká práva a povinnosti smluvním stranám z takového právního úkonu vyplývají. Jinými slovy řečeno, zjišťuje-li soud obsah smlouvy, činí skutková zjištění, zabývá-li se tím, jaká práva a povinnosti z takového ujednání vznikají, činí závěry právní.


Odvolací soud ze skutkového zjištění o účelu uzavření kupní smlouvy učinil právní závěr o neplatnosti kupní smlouvy; dovolatelka polemizuje právě se skutkovým zjištěním odvolacího soudu a na základě odlišného hodnocení provedených důkazů dospívá k názoru, že účelem smluvního ujednání účastníků bylo uzavření kupní smlouvy. Na tomto skutkovém základě pak činí právní závěr o platnosti kupní smlouvy. Dovolatelka odvolacímu soudu fakticky vytýká nesprávné hodnocení důkazů potud, že podle jejího přesvědčení měl odvolací soud dospět k závěru, že vůle účastníků směřovala k uzavření kupní smlouvy.


Tím, že dovolatelka na odlišných skutkových závěrech buduje jiný názor na otázku platnosti kupní smlouvy, nezpochybňuje právní posouzení věci odvolacím soudem, ale skutková zjištění, která byla pro právní posouzení věci odvolacím soudem rozhodující a uplatňuje dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o. s. ř. Tímto důvodem však přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. založit nelze (srovnej též právní názor vyjádřený v usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 29. června 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněném v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. Beck, 2005, pod pořadovým č. C 3078, usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 24. června 2009, sp. zn. 22 Cdo 1514/2007, uveřejněné na internetových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz nebo nález Ústavního soudu České republiky ze dne 4. března 2009, sp. zn. II. ÚS 3005/2007, uveřejněný na internetových stránkách Ústavního soudu České republiky http://nalus.usoud.cz ).


Dovolatelka dále namítá, že rozhodnutí soudu zakládá větší nerovnost než stav před rozhodnutím, neboť soudním rozhodnutím bylo deklarováno vlastnické právo žalobce, jehož aktiva se také zvýšila o přijatou kupní cenu, zatímco aktiva žalované se naopak o vyplacenou kupní cenu snížila. Přestože v dané souvislosti dovolatelka neformuluje žádnou právní otázku, považuje dovolací soud za vhodné uvést, že dovolací soud v rozsudku velkého senátu občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 28. června 2006, sp. zn. 31 Cdo 1836/2005, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, 2007, sešit 6, pod pořadovým č. 53, vyslovil právní názor, podle kterého existence naléhavého právního zájmu na určení vlastnictví prodávajícího k nemovitosti po odstoupení od kupní smlouvy ve smyslu ustanovení § 80 písm. c) o. s. ř. není podmíněna tím, zda sám kupní cenu vrátil kupujícímu anebo zda podal žalobu na vyklizení kupujícího oproti vrácení kupní ceny. Jestliže se jednalo o právní úkon neplatný a žalobci bylo žalovanou poskytnuto plnění na základě neplatné smlouvy, stíhala by jej povinnost přijaté plnění vydat podle zásad obsažených v § 457 obč. zák. jakožto bezdůvodné obohacení získané plněním z neplatného právního úkonu.


Dovolání tak neobsahuje žádné skutečnosti, které by mohly zakládat přípustnost dovolání pro řešení otázky zásadního právního významu, rozhodnutí odvolacího soudu není ostatně ani v rozporu s hmotným právem.


Odvolací soud vyšel ze zjištění, že vůle smluvních stran nesměřovala k uzavření kupní smlouvy, ale k zajištění vrácení půjčky poskytnuté Davidem Konečným bratru žalobce B. H. tím, že v případě uplynutí doby k vrácení půjčky se stává žalovaná bezpodmínečnou vlastnicí předmětných nemovitostí, přičemž právně takové ujednání charakterizoval jako tzv. propadnou zástavu.


Tomuto závěru nelze nic vytknout. Výklad institutu propadné zástavy se v judikatuře již ustálil. Byl přijat právní názor, že kupní smlouva, která byla uzavřena za účelem, aby pohledávka kupujícího zástavního věřitele byla uspokojena tím, že na něj přejde vlastnictví prodávajícího zástavního dlužníka k zástavě, je neplatným právním úkonem podle § 39 obč. zák. (k tomu srovnej například rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 5. září 2000, sp. zn. 21 Cdo 2204/99, uveřejněný pod č. 131 v časopise Soudní judikatura, ročník 2000, usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 17. července 2001, sp. zn. 21 Cdo 2359/2000, uveřejněné v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod pořadovým č. C 632 nebo usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 6. prosince 2001, sp. zn. 22 Cdo 1273/2000, uveřejněné v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod pořadovým č. C 892).


Důsledkům z těchto rozhodnutím plynoucím a spočívajícím v neplatnosti kupní smlouvy nepřekáží skutečnost, že vlastník předmětu koupě není současně obligačním dlužníkem, neboť režim propadné zástavy dopadá i na případy, kdy dochází k převodu vlastnictví majitele věci odlišné od obligačního dlužníka (k tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 18. ledna 2001, sp. zn. 21 Cdo 2535/99, uveřejněný v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod pořadovým č. C 87). Obdobně lze závěr o propadné zástavě vztáhnout i na případy, kdy ze smluvního ujednání měla mít prospěch osoba blízká věřiteli (k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 12. prosince 2002, sp. zn. 22 Cdo 1053/2001, uveřejněný v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod pořadovým č. C 1621), přičemž o takový případ se jedná i v souzené věci, neboť osobou, která měla z kupní smlouvy prospěch nebyl věřitel (D. K.), ale jeho podle zjištění soudů - tehdejší přítelkyně a partnerka žalovaná.


Žalovaná dále odvolacímu soudu vytýká, že jeho rozhodnutím došlo k porušení jejího práva na spravedlivý proces. Porušení práva na soudní ochranu může být založeno i případnou vadou řízení (§ 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.), kterou dovolatelka spatřuje v tom, že soud se ve většině argumentace odvolává na trestní spis a ne na spis civilní . V daném směru dovolací soud dodává, že k okolnostem uplatněným dovolacím důvodem podle tohoto zákonného ustanovení, tj. že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, může být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., přihlédnuto pouze za předpokladu, že jde o řešení procesní otázky zásadního významu (jedná se o střet odlišných právních názorů na výklad procesního předpisu k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 26. května 2005, sp. zn. 20 Cdo 1591/2004, uveřejněné v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod pořadovým č. C 3339, usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 19. února 2008, sp. zn. 22 Cdo 3574/2006, uveřejněné v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod pořadovým č. C 5780 nebo nález Ústavního soudu České republiky ze dne 4. března 2009, sp. zn. II. ÚS 3005/2007, uveřejněný na internetových stránkách Ústavního soudu České republiky http://nalus.usoud.cz a tam uvedenou judikaturu).


Dovolatelka však žádnou procesní otázku zásadního významu nevymezuje a tato se nepodává ani z obsahu dovolání; okolnost, v jaké míře soud učinil skutková zjištění z trestního spisu otázkou zásadního právního významu zjevně není.


Nejvyšší soud České republiky dovolání žalobců proto podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl.


Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází z § 243b odst. 5, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. Náklady představují odměnu advokátky za zastoupení žalobce v dovolacím řízení v souvislosti s vypracováním vyjádření k dovolání a činí podle § 1 odst. 1, § 5 písm. b) § 10 odst. 3, § 14 odst. 1 ve spojení s § 15, § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění po novele provedené vyhláškou č. 277/2006 Sb. 5 000,- Kč. Náklady jsou dále tvořeny paušální náhradou hotových výdajů ve výši 300,- Kč podle § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. (advokátní tarif), ve znění po novele provedené vyhláškou č. 276/2006 Sb. za jeden úkon právní služby spočívající ve vyjádření žalobce k dovolání žalované (§ 11 odst. 1 písm. k) vyhlášky č. 177/1996 Sb.); náklady tak činí celkem 5 300,- Kč. Dovolací soud proto uložil žalované, aby nahradila tuto částku žalobci do tří dnů od právní moci usnesení k rukám zástupce žalobce (§ 149 odst. 1, § 160 odst. 1, § 167 odst. 2 o. s. ř.).


Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.


Nebude-li ve stanovené lhůtě splněna povinnost usnesení uložená, může se oprávněný domáhat výkonu rozhodnutí.


V Brně dne 23. listopadu 2009


JUDr. František B a l á k, v. r.


předseda senátu