22 Cdo 4949/2016
Datum rozhodnutí: 01.03.2017
Dotčené předpisy: § 237 o. s. ř., § 150 odst. 4 obč. zák., § 150 odst. 3 obč. zák.



22 Cdo 4949/2016


U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka a soudců JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a Mgr. Michala Králíka, Ph.D., ve věci žalobkyně M. Š., zastoupené JUDr. Tomášem Sokolem, advokátem se sídlem v Praze 2, Sokolská 1788/60, proti žalovanému M. Š., zastoupenému JUDr. Ivem Mrázem, advokátem se sídlem v Praze 1, Vladislavova 1747/16, o uložení povinnosti vyúčtovat majetek, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 4 C 21/2013, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. 4. 2016, č. j. 22 Co 423/2015-87, t a k t o :

I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:

Obvodní soud pro Prahu 6 (dále soud prvního stupně ) rozsudkem ze dne 5. 5. 2015, č. j. 4 C 21/2013-63, zamítl žalobu na uložení povinnost žalovanému písemně vyúčtovat k rukám žalobkyně veškerý majetek patřící do společného jmění manželů (dále SJM ), který ke dni právní moci rozvodu manželství vlastnil, užíval, požíval jeho plody a užitky a nakládal s ním (výrok I.), a dále rozhodl o nákladech řízení (výrok II.).

Městský soud v Praze (dále odvolací soud ) k odvolání žalobkyně rozsudkem ze dne 21. 4. 2016, č. j. 22 Co 423/2015-87, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I.) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II.).

Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně o tom, že účastníci řízení jsou bývalí manželé, jejichž manželství bylo rozvedeno rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 1. 10. 2010, č. j. 17 C 113/2010-57, který nabyl právní moci dne 10. 5. 2011. Žalobkyně podala žalobu o vypořádání SJM, která je u Obvodního soudu pro Prahu 6 vedena pod sp. zn. 13 C 159/2013.

S poukazem na právní úpravu občanského zákoníku účinnou do 31. 12. 2013, kterou se právní poměry SJM žalobkyně a žalovaného s ohledem na okamžik zániku SJM řídí, se odvolací soud ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně o tom, že řízení o uložení povinnosti žalovanému vyúčtovat majetek je bezpředmětné a samoúčelné. Vysvětlil, že okruh vypořádávaného majetku byl již dán žalobou o vypořádání SJM a jeho konkretizace je možná v uvedeném řízení. Konstatoval, že samotná žalobkyně (prostřednictvím svého zástupce) při jednání odvolacího soudu potvrdila, že okruh majetku vymezený žalobou v projednávané věci je zcela totožný s majetkem, jenž byl označen v žalobě o vypořádání SJM. O společném majetku má přitom určitou povědomost, a proto jej v řízení o vypořádání SJM označila v hrubých rysech.

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání. Jeho přípustnost vymezila odkazem na § 237 o. s. ř. a uvedla, že rozhodnutí odvolacího soudu se odchyluje od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a že jde zároveň i o věc, která přináší novou judikaturu s možným dopadem na rozhodování soudů v obdobných případech a řešící otázku mající v dané věci určující význam. Dále uplatnila dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.).

Po obsáhlé rekapitulaci dosavadního průběhu nalézacího řízení a důvodů, na nichž spočívají rozhodnutí soudů obou stupňů, nesouhlasila se závěrem odvolacího soudu, že uplatňování nároku na vyúčtování majetku žalovaným, jehož se domáhá v tomto řízení, je bezpředmětné. Vysvětlila, že předměty řízení o uložení povinnosti vyúčtovat majetek a řízení o vypořádání SJM se nepřekrývají, byť spolu souvisejí. Připomněla, že v řízení o vypořádání SJM byla schopna v zákonné tříleté lhůtě alespoň v hrubých rysech společný majetek předložený k vypořádání označit a sdělit opěrné body skutkových tvrzení, na jejichž základě by mohla v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu (žalobkyně zmínila rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 23. 5. 2007, sp. zn. 22 Cdo 1112/2006, ze dne 29. 1. 2014, sp. zn. 22 Cdo 2851/2013, a ze dne 21. 4. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1433/2015) nastoupit vysvětlovací povinnost procesní strany nezatížené důkazním břemenem. Pro poměry projednávané věci platí, že žalobkyně není schopna společný majetek označit ani v hrubých rysech a v řízení o vypořádání SJM bude podle předběžného právního názoru soudu vypořádán pouze majetek, který byl žalobkyní v zákonné tříleté lhůtě řádně označen. Proto žalobkyně zahájila zvláštní řízení o uložení povinnosti žalovaného, jehož výsledek má sloužit jako předpoklad pro vypořádání SJM, a dále pro jiné řízení o majetkovém vypořádání účastníků. V tomto řízení však není předložena k řešení otázka, zda ten či onen majetek je předmětem SJM, nýbrž jaký majetek do SJM vlastně patří. S odkazem na závěr vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. 1. 2014, sp. zn. 22 Cdo 2851/2013, uvedla, že majetek, na nějž by se měla vztahovat povinnost žalovaného, bude podléhat vypořádání jako majetek v podílovém spoluvlastnictví, neboť ohledně něj nastoupila dne 10. 5. 2014 fikce vyplývající z § 150 odst. 4 in fine zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále obč. zák. ). S odkazem na názory prezentované v odborné literatuře (žalobkyně cituje z publikace Macur, J. Důkazní břemeno v civilním soudním řízení. Masarykova univerzita v Brně, 1995, s. 121 a násl.; a Macur, J. Kompenzace informačního deficitu procesní strany v civilním soudním sporu. Masarykova univerzita v Brně, 2000) uvedla, že v řízení o vypořádání SJM bude jistě v důsledku jejího informačního deficitu užita zásada vysvětlovací povinnosti, což však bude možné jen v rámci řízení, v němž se majetek určený k vypořádání podařilo žalobkyni náležitě konkretizovat, což však není případ řízení o uložení povinnosti žalovaného vyúčtovat majetek.

V další části dovolání žalobkyně namítala, že rozsudek soudu prvního stupně je v závěru o bezpředmětnosti nároku uplatňovaného v tomto řízení nepřezkoumatelný, a proto měl být ve smyslu § 219a o. s. ř. odvolacím soudem zrušen a věc vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Ten však rozsudek soudu prvního stupně přezkoumal pouze povrchně a bez dostatečných důvodů se ztotožnil se závěrem o bezpředmětnosti uplatňovaného nároku. Odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů tak postrádají náležitosti vyplývající z § 157 odst. 2 o. s. ř. a jsou nezákonná i proto, že porušují ústavně garantované právo žalobkyně na spravedlivý proces zakotvené v článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Argumentaci o potřebě náležitého odůvodnění soudního rozhodnutí žalobkyně podpořila odkazem na nález Ústavního soudu ze dne 22. 12. 2015, sp. zn. I. ÚS 1680/13, a na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 10. 2014, sp. zn. 21 Cdo 3466/2013. Navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu a rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Žalovaný se k dovolání nevyjádřil.

Obsah rozhodnutí soudů obou stupňů a obsah dovolání jsou účastníkům řízení známy a tvoří obsah procesního spisu; proto na ně nad rámec výše uvedeného dovolací soud odkazuje.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) postupoval v řízení a o dovolání rozhodl podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013, neboť řízení bylo u soudu prvního stupně zahájeno dne 7. 2. 2013 (srovnej část první, čl. II, bod 7. zákona č. 404/2012 Sb. a část první, čl. II, bod 2. zákona č. 293/2013 Sb.); po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu, u něhož to zákon připouští (§ 236 o. s. ř.), že bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1 věta první o. s. ř.) a že je splněna i podmínka povinného zastoupení dovolatelky advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.), zabýval se tím, zda je dovolání žalobkyně přípustné (§ 237 o. s. ř.).

Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Podle § 241a odst. 1 až 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.

Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle § 241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (jako v projednávané věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237 o. s. ř. či jeho části (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, a ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, jež jsou přístupná na internetových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz , stejně jako ostatní dále citovaná rozhodnutí).

Dovolání žalobkyně není přípustné již proto, že v rozporu se shora označenou judikaturou dovolacího soudu řádně nevymezila některé ze zákonných hledisek přípustnosti dovolání upravených v § 237 o. s. ř. Uvádí sice, že rozhodnutí odvolacího soudu se odchyluje od ustálené judikatury, nicméně již neuvádí, o jakou judikaturu se jedná, a rovněž, ve které otázce hmotného či procesního práva je rozhodnutí odvolacího soudu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu v rozporu. Argument, podle kterého při řešení otázky hmotného, resp. procesního, práva se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu , může být způsobilým vymezením přípustnosti dovolání ve smyslu § 241a odst. 2 o. s. ř., jen tehdy, je-li z dovolání patrno, o kterou takovou právní otázku jde a od které ustálené rozhodovací praxe se řešení této otázky odvolacím soudem odchyluje (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Dovolatelka obsáhle cituje z judikatury dovolacího soudu, jež pojednává o problematice tzv. informačního deficitu a s ním souvisejícího vzniku vysvětlovací povinnosti procesní strany nezatížené důkazním břemenem. Přehlíží však, že na této otázce procesního práva rozsudek odvolacího soudu nezávisí. Základní předpoklad přípustnosti dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř., k němuž se připíná některé z hledisek v citovaném ustanovení uvedené, spočívá v tom, že s judikaturou dovolacího soudu, popřípadě s její absencí, se poměřuje rozhodnutí odvolacího soudu v řešení právní otázky, na níž závisí. Na řešení procesní otázky informačního deficitu žalobkyně a následného vzniku vysvětlovací povinnosti žalovaného však rozsudek odvolacího soudu v tomto řízení založen není.

V projednávané věci rozsudek odvolacího soudu jednoznačně vymezuje důvody, pro které soud dospěl k závěru o bezpředmětnosti (a tedy nedůvodnosti) žaloby v řízení o uložení povinnosti žalovanému vyúčtovat majetek. Dovodil, že okruh majetku, který je označen v žalobě v tomto řízení, je totožný s jeho vymezením v žalobě o vypořádání SJM, v níž byl označen v hrubých rysech. Na základě sdělení zástupce žalobkyně (viz zvukový záznam o jednání před odvolacím soudem ze dne 21. 4. 2016, časový úsek 9:00 až 9:10 a 11:00 až 11:07) uzavřel, že z hlediska popsaného majetku jde o totožné texty žalob. Požadavek na zohlednění judikatury v otázce informačního deficitu a vzniku vysvětlovací povinnosti bude tedy uplatnitelný v řízení o vypořádání SJM, v němž podle závěru odvolacího soudu vycházejícího ze samotného tvrzení zástupce dovolatelky byl okruh společného majetku vymezen v rozsahu a způsobem, který jeho vypořádání soudem umožní. Pokud žalobkyně připouští, že v obou řízeních vymezila shodný rozsah hrubě označeného okruhu majetku (viz bod 23 jejího dovolání), avšak současně uvádí, že je třeba jej vnímat odlišnou optikou obou řízení, pak si sama v tomto bodě dovolání dále protiřečí. Jestliže v obou řízeních vymezila způsobem výše uvedeným okruh majetku patřícího do SJM a v řízení o vypořádání SJM tak učinila ve lhůtě uvedené v § 150 odst. 4 obč. zák., pak takový majetek bude vypořádán postupem uvedeným v § 150 odst. 3 obč. zák. s přihlédnutím ke kritériím upraveným v § 149 odst. 2 a 3 obč. zák. Jinými slovy řečeno, žalobkyně v řízení o uložení povinnosti žalovanému vyúčtovat majetek nevymezila v hrubých rysech jiný společný majetek, na jehož právní režim by po zániku SJM mohlo dopadnout pravidlo obsažené v § 150 odst. 4 obč. zák. K žalobkyní žádané konkretizaci majetku pak dojde v řízení o vypořádání SJM v podobě vzniku vysvětlovací povinnosti žalovaného se všemi procesními důsledky, které jsou s tímto zvláštním případem vyšetřovacího důkazu v civilním sporném řízení spojeny (k problematice informačního deficitu a vysvětlovací povinnosti rovněž srovnej, kromě odborných prací citovaných žalobkyní, Macur, J. Vysvětlovací povinnost strany nezatížené důkazním břemenem v civilním soudním řízení, časopis Právní rozhledy, č. 5/2000, str. 2000). Cituje-li dále žalobkyně na podporu argumentace o nutnosti konkretizovat společný majetek, na nějž se uplatní režim § 150 odst. 4 obč. zák., z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. 1. 2014, sp. zn. 22 Cdo 2851/2013, pak přehlíží, že ve věci dříve posuzované dovolacím soudem, se jednalo o řádně označenou (konkretizovanou) majetkovou hodnotu, která byla jedním z účastníků řízení o vypořádání SJM navržena k vypořádání po uplynutí zákonné tříleté lhůty. Vyslovený závěr dovolacího soudu tak byl spojen s řešením odlišné procesní situace.

Přípustnost dovolání dále nemůže založit ani vágně formulovaný argument, že v tomto řízení jde zároveň i o věc, která přináší novou judikaturu s možným dopadem na rozhodování soudů v obdobných případech a řešící otázku mající v dané věci určující význam. Měla-li žalobkyně na mysli, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena, pak z jeho obsahu nebylo patrno, kterou otázku hmotného nebo procesního práva měla dovolatelka za dosud nevyřešenou dovolacím soudem (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Dovolací soud přitom není oprávněn si sám vymezit otázku přípustnosti dovolání namísto dovolatele, neboť takovým postupem by zjevně porušil zásady, na nichž spočívá dovolací řízení, a to především zásadu dispoziční a zásadu rovnosti účastníků řízení. Ostatně judikatura dovolacího soudu akceptuje, že dovolací řízení nemá být bezbřehým přezkumem, v němž procesní aktivitu stran nahrazuje soud (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2008, sp. zn. 28 Cdo 2402/2007, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1936/2015).

Přípustnost dovolání nemůže založit ani námitka procesní povahy, kterou žalobkyně odvolacímu soudu vytýká, dle jejího mínění, nesprávný procesní postup. Namísto toho, aby odvolací soud pro nedostatek odůvodnění rozsudek soudu prvního stupně podle § 219a odst. 1 o. s. ř. jako nepřezkoumatelný zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení, povrchně jej přezkoumal a ztotožnil se s nesprávným závěrem, že majetek v SJM, jak jej hrubě nastínila dovolatelka v obou řízeních, je totožný. Tento závěr dovolatelka současně označila za nesrozumitelný. Nedostatky odůvodnění rozhodnutí soudů znamenají v konečném důsledku porušení ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces podle článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

Tvrzený nesprávný procesní postup odvolacího soudu, který měl, podle názoru dovolatelky, o rozsudku soudu prvního stupně rozhodnout jiným způsobem, vystihuje případ vady řízení. S účinností od 1. 1. 2013 je ovšem jediným zákonným dovolacím důvodem nesprávné právní posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.), a teprve tehdy, je-li dovolání z jiného důvodu přípustné, přihlédne dovolací soud též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.).

Bez vlivu na závěr o nepřípustnosti dovolání (z důvodu uplatněné námitky nesprávného procesního postupu) považuje dovolací soud za potřebné uvést, že úvaha odvolacího soudu, jak má být s rozhodnutím soudu prvního stupně naloženo, vychází primárně ze znění rozsudečného výroku. Pokud je prvostupňové rozhodnutí ve výrokové části věcně správné, pak pouze nedostatečně či nesrozumitelně odůvodněný závěr, na němž rozhodnutí spočívá, může vést k vydání kasačního rozhodnutí odvolacího soudu. Měřítkem toho, zda rozhodnutí soudu prvního stupně je či není přezkoumatelné, nejsou ovšem požadavky odvolacího soudu na náležitosti odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně, ale především zájem účastníků řízení na tom, aby mohli náležitě použít v odvolání proti tomuto rozhodnutí odvolací důvody. I když rozhodnutí soudu prvního stupně nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly podle obsahu odvolání na újmu uplatnění práv odvolatele (k tomu srovnej Drápal, L., Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád I, II Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, str. 1769). Uvedený závěr je promítnut i do rozhodovací praxe dovolacího soudu (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, jenž byl uveřejněn pod č. 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Na citované rozhodnutí dovolacího soudu pak ohledně popsaného kritéria přezkoumatelnosti soudního rozhodnutí odkazují i pozdější rozhodnutí Nejvyššího soudu, tedy i rozhodnutí označené žalobkyní v dovolání. Závěrům uvedeným v části odůvodnění, kterou žalobkyně cituje, a jež odpovídá rozhodnutí dovolacího soudu publikovanému ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ovšem postup odvolacího soudu, proti němuž žalobkyně brojí, vyhovuje. Určitý deficit odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně nijak žalobkyni nebránil, aby jej napadla odvoláním v rozsahu čtyř stran textu, z nichž vyplývá, že nepochybně věděla, jak soud prvního stupně rozhodl a proč její žalobu zamítl. Protože nedostatky odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně nebyly (nemohly být) na újmu práv žalobkyně, nebylo možné úspěšně dovozovat, že by rozhodnutí soudu prvního stupně bylo nepřezkoumatelné, a že by proto mělo být zrušeno. Stejným měřítkem je potom třeba posuzovat i odůvodnění závěru, na němž spočívá rozsudek odvolacího soudu. Dovolací soud nepovažuje za opodstatněnou námitku, že rozhodnutí odvolacího soudu postrádá alespoň základní odůvodnění, když je založeno na konstatování jistého závěru, aniž by bylo zřejmé, jak k takovému závěru soud dospěl. Z písemného odůvodnění rozsudku odvolacího soudu (strana třetí, odstavec začínající formulací Tento obecný závěr . ) vyplývá, že závěr o totožném textu žalob v obou řízeních a stejném vymezení okruhu majetku v hrubých rysech potvrdila sama žalobkyně prostřednictvím svého zástupce u jednání před odvolacím soudem dne 21. 4. 2016. Obsah přednesů žalující strany je přitom ověřitelný ze zvukového záznamu jednání zachyceného na připojeném nosiči CD. Nelze proto souhlasit s námitkou, že by rozhodnutí v nalézacím řízení byla způsobilá zasáhnout do ústavně zaručeného práva dovolatelky na spravedlivý proces. Poukaz žalobkyně na část odůvodnění nálezu Ústavního soudu ČR ze dne 22. 12. 2015, sp. zn. I. ÚS 1680/2015 (dovolatelka cituje body 21. a 25. odůvodnění nálezu), není přiléhavý bez přiměřeného objasnění, k jakému konkrétnímu deficitu odůvodnění rozhodnutí obecných soudů se závěr nálezu vztahoval, a jakou intenzitou se tento deficit mohl dotknout ústavně zaručených práv stěžovatelky. Z plného textu citovaného nálezu přístupného na internetových stránkách Ústavního soudu nalus.usoud.cz vyplývá, že zásah Ústavního soudu do rozhodovací činnosti obecných soudů byl vyvolán specifickými skutkovými okolnostmi a jim odpovídajícím právním posouzením konkrétní kauzy, s nimiž nemají (z hlediska požadavku na náležité odůvodnění rozhodnutí) okolnosti v projednávané věci vůbec žádnou podobnost.

Protože žalobkyně napadá dovoláním rozhodnutí odvolacího soudu v obou výrocích , zabýval se dovolací soud rovněž přípustností dovolání do výroku, jímž bylo rozhodnuto o nákladech odvolacího řízení. Podle § 237 o. s. ř. je dovolání přípustné též proti akcesorickým výrokům rozhodnutí odvolacího soudu, jímž se odvolací řízení končí, včetně výroků o nákladech řízení (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1172/2013, uveřejněné pod č. 80/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). I pro tyto akcesorické výroky ovšem platí, že dovolatel je povinen v dovolání vymezit, které z hledisek přípustnosti dovolání uvedených v § 237 o. s. ř. považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání, stejně jako v případě meritorního výroku, nepostačuje pouhá citace § 237 o. s. ř. (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013). Tomuto požadavku žalobkyně v dovolání nedostála, a proto ani proti nákladovému výroku není její dovolání přípustné.

Jelikož Nejvyšší soud neshledal dovolání žalobkyně přípustným, podle § 243c odst. 1 o. s. ř. je odmítl.

V souladu s § 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř. rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení neobsahuje odůvodnění.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 1. března 2017

Mgr. David Havlík
předseda senátu