22 Cdo 4949/2014
Datum rozhodnutí: 25.08.2015
Dotčené předpisy: § 237 o. s. ř.



22 Cdo 4949/2014

U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a Mgr. Michala Králíka, Ph.D., ve věci žalobkyně J. D., zastoupené Mgr. Ing. Vlastimilem Mlčochem, advokátem se sídlem v Praze 5, Janáčkovo nábřeží 84/9, proti žalovanému M. Z., o vypořádání společného jmění manželů, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 4 C 80/2013, o dovolání žalobkyně proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 26. června 2013, č. j. 30 Co 246/2013-18, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.):

Obvodní soud pro Prahu 3 (dále soud prvního stupně) usnesením ze dne 2. května 2013, č. j. 4 C 80/2013-10, odmítl žalobu, jíž se žalobkyně domáhala vypořádání společného jmění manželů (výrok I.), vrátil žalobkyni soudní poplatek 2 000,- Kč (výrok II.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok III.). Žalobkyně přes výzvu soudu neodstranila vady žaloby, když neoznačila majetek, kterého se má vypořádání týkat.

Městský soud v Praze jako soud odvolací k odvolání žalobkyně usnesením ze dne 26. června 2013, č. j. 30 Co 246/2013-10, usnesení soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.

Proti usnesení odvolacího soudu podává žalobkyně dovolání, jehož přípustnost odvozuje z § 237 občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř. ) a jako důvod uvádí nesprávné právní posouzení věci. Navrhuje, aby dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu i soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení, nebo aby ve věci sám rozhodl.

Žalovaný se k dovolání nevyjádřil.

Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Podle § 241a odst. 1 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.

Žalobkyně především namítá, že soudy obou stupňů nesprávně právně posoudily otázku odstranění vad podání podle § 43 o. s. ř. a že žalobní návrh obstojí z hlediska jeho určitosti. Nezohlednily především skutečnost, že společné jmění účastníků bylo předchozím rozhodnutím soudu zúženo na věci tvořící obvyklé vybavení domácnosti a podle přechodné úpravy § 3038 nového občanského zákoníku č. 89/2012 Sb. (dále jen o. z. ), věci náležející do obvyklého vybavení rodinné domácnosti přestávají být dnem 1. 1. 2014
předmětem společného jmění. Domnívá se proto, že již soud prvního stupně měl rozhodnout, že majetek zúžený na obvyklé vybavení domácnosti se vypořádává podle průběhu dokazování, in eventum měl deklarovat, že majetek tvořící obvyklé vybavení domácnosti je vypořádán k 1. 1. 2014 ze zákona s ohledem na ustanovení § 3038 zákona 89/2012. Podle názoru dovolatelky se přitom jedná o otázku hmotného a také procesního práva, která v rozhodovací praxi dosud nebyla řešena. Tak tomu ale není.

Žaloba je podání, kterým se zahajuje řízení před soudem. Žaloba musí obsahovat kromě obecných náležitostí podání uvedených v ustanovení § 42 odst. 4 o. s. ř. mimo jiné vylíčení rozhodujících skutečností, označení důkazů, jichž se žalobce dovolává, a musí z ní být patrno, čeho se žalobce domáhá (srov. § 79 odst. 1 větu druhou o. s. ř.).


Neobsahuje-li žaloba všechny stanovené náležitosti nebo je-li neurčitá nebo nesrozumitelná, předseda senátu usnesením žalobce vyzve, aby žalobu doplnil nebo opravil, určí mu k tomu lhůtu a poučí jej, jak je třeba doplnění nebo opravu provést (srov. § 43 odst. 1 o. s. ř.). Není-li přes výzvu předsedy senátu žaloba opravena nebo doplněna a nelze-li pro tento nedostatek v řízení pokračovat, soud usnesením žalobu odmítne, jestliže žalobce byl o tomto následku poučen (srov. § 43 odst. 2 o. s. ř.).

Otázkou odmítnutí žalobního podání soudem postupem podle § 43 odst. 1) a 2) o. s. ř. se Nejvyšší soud již zabýval např. v usnesení ze dne 26. února 2009, sp. zn. 21 Cdo 1836/2008, uveřejněném na internetových stránkách Nejvyššího soudu - www.nsoud.cz , v němž uvedl, že požadavek, aby ze žaloby bylo patrno, čeho se žalobce domáhá (tzv. žalobní petit), nelze vykládat tak, že by žalobce byl povinen vždy učinit soudu návrh na znění výroku jeho rozsudku. Žalobce uvede, čeho se žalobou domáhá, i tehdy, jestliže v žalobě přesně a jednoznačně označí (tak, aby ji bylo možné z obsahu bez pochybností dovodit) povinnost, která má být žalovanému uložena rozhodnutím soudu (srov. též právní názor vyjádřený v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. října 2002 sp. zn. 21 Cdo 370/2002, které bylo uveřejněno pod č. 209 v časopise Soudní judikatura, roč. 2002).

V ustálené soudní praxi není pochyb o tom, že § 79 odst. 1 o. s. ř. vymezuje obsahové a nikoli formální náležitosti žaloby. Tyto náležitosti je však třeba v žalobě uvést takovým způsobem, aby z jejího obsahu jednoznačně vyplývaly, popřípadě aby je bylo možné bez jakýchkoliv pochybností z textu žaloby dovodit. Nezáleží však na tom, v jakém pořadí nebo uspořádání jsou v žalobě uvedeny (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2002, sp. zn. 29 Odo 421/2002, uveřejněné v časopisu Soudní judikatura č. 11, ročník 2002, pod č. 210). Požadavek, aby ze žaloby bylo patrno, čeho se žalobce domáhá, neznamená, že by žalobce byl povinen učinit soudu návrh na znění výroku rozsudku. Označí-li žalobce v žalobě přesně, určitě a srozumitelně povinnost, která má být žalovanému uložena rozhodnutím soudu (v případě žaloby podané podle § 80 písm. b/ o. s. ř.), nebo způsob určení právního vztahu, práva nebo právní skutečnosti (požaduje-li ve smyslu § 80 písm. c/ o. s. ř. nebo podle zvláštních právních předpisů určení, zda tu právní vztah, právo nebo právní skutečnost je či není), soud nepostupuje v rozporu se zákonem, jestliže použitím jiných slov vyjádří ve výroku svého rozhodnutí stejná práva a povinnosti, kterých se žalobce domáhal. Pouze soud rozhoduje, jak bude formulován výrok jeho rozhodnutí; případným návrhem žalobce na znění výroku rozhodnutí přitom není vázán. Soud tedy musí pamatovat na to, aby jím formulovaný výrok rozhodnutí vyjadřoval (z obsahového hlediska) to, čeho se žalobce žalobou skutečně domáhá (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 8. 2003, sp. zn. 21 Cdo 909/2003, uveřejněné v časopisu Soudní judikatura č. 9, ročník 2003, pod č. 152, dále jeho rozsudek ze dne 24. 5. 2006, sp. zn. 22 Cdo 659/2005, publikovaný v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, vydávaném nakladatelstvím C. H. Beck /dále jen Soubor / pod č. C 4447). Nejvyšší soud v usnesení ze dne 18. 2. 2009, sp. zn. 23 Odo 1612/2006, uveřejněném v Souboru pod č. C 7084, prezentoval názor, podle něhož žalobce není povinen učinit soudu návrh na znění výroku jeho rozsudku; postačí, označí-li v žalobě (v kterékoliv části jejího textu, popřípadě i výslovným odkazem na přílohu) přesně, určitě a srozumitelně povinnost, která má být žalovanému uložena, nebo způsob určení právního vztahu, práva nebo právní skutečnosti.

Dovolací soud opakovaně uzavřel, že v řízení o vypořádání společného jmění manželů (bezpodílového spoluvlastnictví) soud vypořádá jen ty věci (majetek) náležející do tohoto spoluvlastnictví, které účastníci učinili předmětem řízení. Překročit jejich návrhy může jen ohledně ceny vypořádávaného majetku a toho, jak jej mezi manžely rozdělí (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. září 2004, sp. zn. 22 Cdo 684/2004, uveřejněný v Souboru pod č. C 2943). V řízení o vypořádání společného jmění proto účastník musí alespoň jednoznačně identifikovat majetek, jehož vypořádání požaduje.

Jestliže odvolací soud dospěl k závěru, že žalobní návrh dovolatelky neobsahoval veškeré potřebné náležitosti pro to, aby mohl být projednán, zejména neobsahoval vymezení věcí, případně jiných majetkových hodnot, jejichž vypořádání se žalobkyně svým návrhem domáhala, vylíčení skutkových okolností, z nichž by plynula jejich jednoznačná specifikace, údaj, kde se tyto věci aktuálně nacházejí, ani to, jakým způsobem mají být tyto věci vypořádány, je jeho závěr správný a v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu. Sama skutečnost, že dovolatelka s těmito závěry odvolacího soudu nesouhlasí, nemůže založit přípustnost dovolání.

Nejvyšší soud proto s ohledem na výše uvedené dovolání žalobkyně podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.

V souladu s § 243f odst. 2 věta druhá o. s. ř. rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení neobsahuje odůvodnění.

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 25. srpna 2015

Mgr. David Havlík předseda senátu