22 Cdo 4941/2007
Datum rozhodnutí: 21.10.2009
Dotčené předpisy:



22 Cdo 4941/2007
ROZSUDEK

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Baláka a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a Mgr. Michala Králíka, Ph.D., ve věci žalobců: a) P. A. , R., b) H. H. , R., c) J. F. a d) Z. F. , obou v R., e) J. S. a f) D. S. , obou v R., g) B. K. , R., h) P. T. , R., a ch) J. T. , R., zastoupených JUDr. Michaelou Pretschovou, advokátkou se sídlem ve Varnsdorfu, Pražská 2951, proti žalovanému F. K. , R., zastoupenému Mgr. Vladimírem Buršíkem, advokátem se sídlem v Ústí nad Labem, Velká Hradební 484/2, o určení vlastnického práva k nemovitostem, vedené u Okresního soudu v Děčíně pod sp. zn. 18 C 429/2004, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci, ze dne 25. ledna 2007, č. j. 36 Co 331/2006-71, takto:

Rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci, ze dne 25. ledna 2007, č. j. 36 Co 331/2006-71, se ruší a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
O d ů v o d n ě n í :

Okresní soud v Děčíně (dále soud prvního stupně ) rozsudkem ze dne 16. června 2005, č. j. 18 C 429/2004-30, určil, že žalobci a) a b) jsou podílovými spoluvlastníky, a to v podílu ideálních polovin, pozemků parcelních čísel 731/2, 731/10, 731/12 a 731/15, žalobci c) a d) mají ve společném jmění manželů pozemky parcelních čísel 731/6 a 731/13, žalobci e) a f) mají ve společném jmění manželů pozemky parcelních čísel 731/4, 731/5 a 731/14, žalobce g) je výlučným vlastníkem pozemků parcelních čísel 759/2, 759/4 a 759/7, žalobci h) a ch) jsou podílovými spoluvlastníky, a to v podílu ideálních polovin, pozemků parcelních čísel 731/3, 731/11 a 731/16, zapsaných u Katastrálního úřadu pro Ústecký kraj na LV č. 2726 pro obec a kat. území R. Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení.

Soud prvního stupně zjistil, že MěstNV v Rumburku a žalobci a) a b) uzavřeli 18. 5. 1979 dohodu o zřízení práva osobního užívání pozemku parc. č. 731/2 v kat. území R., která byla registrována Státním notářstvím v Děčíně 27. 6. 1979, a 5. 9. 1984 dohodu o zřízení práva osobního užívání pozemku parc. č. 731/10 v kat. území R., registrovanou téhož dne Státním notářstvím v Děčíně. MěstNV v Rumburku a žalobci c) a d) uzavřeli 13. 3. 1985 dohodu o zřízení práva osobního užívání pozemku parc. č. 731/6 v kat. území R. a 2. 4. 1985 dodatek k této dohodě, která včetně dodatku byla registrována Státním notářstvím v Děčíně 16. 4. 1985. MěNV v Rumburku a žalobci e) a f) uzavřeli 11. 3. 1985 dohodu o zřízení práva osobního užívání pozemku parc. č. 731/5 v kat. území R., registrovanou včetně dodatku k této dohodě z 2. 4. 1985 Státním notářstvím v Děčíně 16. 4. 1985 a 5. 8. 1985 dohodu o zřízení práva osobního užívání pozemku parc. č. 731/4 v kat. území R., registrovanou Státním notářstvím v Děčíně 24. 9. 1985. Dne 25. června 1982 byla uzavřena mezi MěNV v Rumburku a žalobcem g) a jeho bývalou manželkou E. K. dohoda o zřízení práva osobního užívání pozemku parc. č. 759/2 v kat. území R., registrovaná Státním notářstvím v Děčíně 29. 7. 1982, a následně dohoda o zřízení práva osobního užívání pozemku parc. č. 759/7 v kat. území R., registrovaná státním notářstvím 18. 1. 1990. MěNV v Rumburku a žalobci h) a ch) uzavřeli 10. 7. 1979 dohodu o zřízení práva osobního užívání pozemku parc. č. 731/3 v kat. území R., registrovanou státním notářstvím 29. 1. 1979, a 5. 9. 1984 dohodu o zřízení práva osobního užívání pozemku parc. č. 731/11 v kat. území R., registrovanou 19. 9. 1984. Uzavření všech dohod o zřízení práva osobního užívání pozemku předcházela rozhodnutí finančního odboru ONV v Děčíně o přidělení označených pozemků těm kterým žalobcům do osobního užívání. Rozhodnutím Státního notářství v Děčíně z 25. 11. 1970, sp. zn. 3 D 857/69, které nabylo právní moci 18. 12. 1970, se žalovaný stal spoluvlastníkem předmětných pozemků a na základě usnesení Okresního soudu v Děčíně z 31. 1. 1994, č. j. D 654/90-28, které nabylo právní moci 11. 3. 1994, jejich výlučným vlastníkem. Na LV č. 2726 pro obec kat. území R. je u Katastrálního úřadu pro Ústecký kraj duplicitní zápis vlastnického práva k předmětným pozemkům ve prospěch žalobců i žalovaného. Soud prvního stupně žalobě vyhověl s tím, že žalobcům vzniklo k označeným pozemkům právo osobního užívání pozemku, které podle § 872 odst. 1 občanského zákoníku (dále občZ. ), se dnem 1. ledna 1992 změnilo na právo vlastnické a k tomuto okamžiku došlo zároveň k zániku vlastnického práva původního vlastníka, ať státu či jiného subjektu. Odkázal na rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 28. 5. 1997, sp. zn. II. ÚS 103/96, a dodal, že přidělení pozemku do osobního užívání bylo projevem státní moci, nikoliv projevem vůle státu jako vlastníka, a proto okolnost, že státu nesvědčilo vlastnické právo k předmětným pozemkům, nemohla mít vliv na neúčinnost rozhodnutí .

Krajský soud v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci, jako soud odvolací k odvolání žalovaného rozsudkem ze dne 25. ledna 2007, č. j. 36 Co 331/2006-71, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu zamítl. Dále rozhodl o nákladech řízení.

Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, nikoli s jeho právním posouzením věci. Podle názoru odvolacího soudu na daný případ nelze aplikovat nález Ústavního soudu ze dne 28. 5. 1997, sp. zn. II. ÚS 103/96, neboť ten vychází z odlišného skutkového stavu. Uvedl, že dohody o zřízení práva osobního užívání pozemků, uzavřené mezi MěstNV v Rumburku a žalobci, nemohou být platné, protože byly uzavřeny v rozporu s § 199 občZ.ve znění před novelou provedenou zákonem č. 509/1991 Sb. Dohody se týkaly pozemků, které nebyly v socialistickém společenském vlastnictví, a navíc šlo o zemědělskou půdu. Protože žalobcům právo osobního užívání pozemků platně nevzniklo, žalobci se podle § 872 odst. 1 občZ. nemohli stát jejich vlastníky a vlastnictví nenabyli ani vydržením. Žalobci před 1. 1. 1992 nebyli oprávněnými držiteli pozemků, neboť s nimi nenakládali jako s pozemky, které jim patří jako vlastníkům, ale mohli být jen v dobré víře, že pozemky užívají z titulu práva osobního užívání pozemku. Po 1. 1. 1992 i kdyby byli přesvědčeni, že jim vlastnické právo k pozemkům vzniklo, pak jejich dobrá víra by trvala jen od 1. 1. 1992 do 11. 4. 1997, kdy katastrálním pracovištěm v Rumburku byli upozorněni na duplicitní zápis vlastnického práva k předmětným pozemkům, takže neuplynula desetiletá vydržecí doba.

Proti rozhodnutí odvolacího soudu podali žalobci dovolání z důvodu nesprávného právního posouzení věci. Žalobci jsou názoru, že jejich případ je obdobný případu, který řešil Ústavní soud v nálezu ze dne 28. 5. 1997, sp. zn. II. ÚS 103/96. Namítli, že práva osobního užívání pozemků, později vlastnická práva, nabyli v dobré víře, která vychází jednak z presumpce správnosti správních rozhodnutí a také z absolutní nečinnosti žalovaného a jeho matky . Rozhodnutí správního orgánu o přidělení pozemků do osobního užívání jsou sice neplatné akty, neboť v době, kdy žalobcům byly přidělovány, nebyly v socialistickém vlastnictví podle § 199 obč. zák. v tehdy platném znění, ale nejedná se o akty nulitní, protože žalobci nabyli svých práv v dobré víře a pro takto vadná rozhodnutí platí zásada presumpce správnosti, kdy tyto nelze již zrušit či změnit (zákon č. 71/1967 Sb., správní řád) . Sporné pozemky byly v roce 1971 sloučeny do parcel č. 731 a 759. V letech 1978 a 1980 postupně došlo k rozdělení těchto parcel na menší, určené k výstavbě rodinných domů. Část pozemku parc. č. 759 nabyl MěstNV v Rumburku v dobré víře hospodářskou smlouvou ze dne 15. 7. 1980 od Státního statku v Rumburku. Závěr odvolacího soudu, že dohody o zřízení práva osobního užívání pozemků se týkaly zemědělské půdy, nemá oporu v provedeném dokazování. Pojem zemědělská půda užitý v § 199 odst. 1 občZ. ve znění před novelou provedenou zákonem č. 509/1991 Sb. má na mysli to, zda jde o půdu, která slouží k zemědělské výrobě v ekonomickém slova smyslu jako základní zemědělský výrobní prostředek . Pozemky přidělované do osobního užívání musely být účelově určeny pro osobní užívání v rámci územního plánování a územního řízení. Tento proces nepochybně v daném případě proběhl, neboť opak nebyl tvrzen ani prokázán. Žalovaný pozbyl vlastnických práv k předmětným pozemků k 1. 1. 1992. Podle názoru žalobců se žalovaný mohl domáhat odškodnění v rámci restitučních předpisů. Navrhli, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.

Žalovaný navrhl zamítnutí dovolání. Uvedl, že transformace práva osobního užívání pozemku na vlastnické právo podle § 872 odst. 1 občZ. se mohla týkat pouze zániku práva osobního užívání k pozemkům v socialistickém vlastnictví, k nimž mohlo být platně zřízeno toto právo. Názor Ústavního soudu vyslovený v nálezu z 28. 5. 1997, sp. zn. II. ÚS 103/96, je přepjatě či extrémně extenzivní . Skutečnost, že pozemky byly v soukromém vlastnictví, byla státu známa. V letech 1979 až 1984 stát předmětné pozemky usurpoval , přestože sloužily k zemědělské výrobě, a přidělil do osobního užívání. Žalovaný, ani jeho matka do své smrti, se těžko mohli domáhat vydání pozemků či náhrady za ně podle zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, protože v katastru nemovitostí byli vedeni jako jejich vlastníci a po zjištění duplicitního zápisu se mohli domáhat nápravy jen určovací žalobou na určení vlastnictví. Pokud by měl být správný názor dovolatelů, který zastávají v dovolání, došlo by k nové křivdě vyvlastnění vlastníka bez náhrady, bez zákonného podkladu a bez možnosti žalovaného se zákonnými prostředky bránit .

Podle čl. II. přechodná ustanovení, bodu 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, účinného od 1. 7. 2009 (vyjma ustanovení čl. I bodů 69, 71 a 100, ustanovení čl. XIII a ustanovení čl. XVII bodu 1, která nabývají účinnosti 23. 1. 2009), dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vyhlášeným (vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů; užití nového ustanovení § 243c odst. 2 tím není dotčeno.

Nejvyšší soud České republiky (dále Nejvyšší soud ) proto při projednání dovolání postupoval podle občanského soudního řádu ve znění účinném do novely provedené zákonem č. 7/2009 Sb., neboť napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno dne 25. ledna 2007.

Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu (dále o. s. ř. ), že je uplatněn dovolací důvod upravený v § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. a že jsou splněny i další náležitosti dovolání a podmínky dovolacího řízení (zejména § 240 odst. 1, § 241 o. s. ř.), napadené rozhodnutí přezkoumal a zjistil, že dovolání je důvodné.

Dovolací soud se v dané věci nemíní odchýlit od dosud aktuálního právního názoru, který vyslovil v rozsudku velkého senátu občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 7. prosince 2007, č. j. 31 Cdo 1529/2004, publikovaným v Souboru civilních r ozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaném nakladatelstvím C. H. Beck (dále Soubor rozhodnutí ) pod č. C 4091, podle něhož o právněný držitel práva osobního užívání pozemku se stal k 1. 1. 1992 jeho vlastníkem . Dále podle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 11. listopadu 2006, sp. zn. 22 Cdo 2550/2006, publikovaného v Souboru r ozhodnutí pod č. C 4622, oprávněný držitel práva osobního užívání pozemku měl k 1. 1. 1992 stejná práva jako osobní uživatel pozemku; proto se jeho právo k uvedenému datu změnilo v právo vlastnické. Pro vznik vlastnického práva transformací práva osobního užívání není podstatné, že toto právo bylo zřízeno vadně, rozhodující je okolnost, že subjekt vadně zřízeného práva byl se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že mu toto právo náleží.

Vychází li tedy odvolací soud ve svém rozhodnutí ze závěrů, že žalobcům právo osobního užívání pozemků platně nevzniklo a proto se podle § 872 odst. 1 obč. zák. nemohli stát jejich vlastníky, a dále že vlastnictví nenabyli ani vydržením, nelze jeho posouzení věci považovat za správné.

Nejvyšší soud proto rozhodnutí odvolacího soudu z důvodu nesprávného právního posouzení, které mělo za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (vady vyjmenované v § 229 odst. l, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř., ani jiné vady řízení, které by měly za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, nebyly zjištěny), zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení (§ 243b odst. 2 a 3 o. s. ř.).

Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 21. října 2009

JUDr. František Balák
předseda senátu