22 Cdo 4933/2016
Datum rozhodnutí: 07.12.2016
Dotčené předpisy: § 237 o. s. ř.



22 Cdo 4933/2016


U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a Mgr. Davida Havlíka ve věci žalobců a) C. M. a b) M. M. a obou zastoupených JUDr. Radkou Buzrlovou, advokátkou se sídlem v Břeclavi, Hybešova 3041/6, proti žalovaným 1) J. F. a 2) I. F. a oběma zastoupeným Mgr. Miroslavem Fotrem, advokátem se sídlem v Hodoníně, Velkomoravská 378/1, o vyklizení pozemku, vedené u Okresního soudu v Břeclavi pod sp. zn. 7 C 320/2006, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 17. března 2016, č. j. 14 Co 360/2015-372, takto:

I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobce a) je povinen každému z žalovaných zaplatit na náhradě nákladů dovolacího řízení 675 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám zástupce žalovaných Mgr. Miroslava Fotra, advokáta se sídlem v Hodoníně, Velkomoravská 378/1.
III. Žalobkyně b) je povinna každému z žalovaných zaplatit na náhradě nákladů dovolacího řízení 675 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám zástupce žalovaných Mgr. Miroslava Fotra, advokáta se sídlem v Hodoníně, Velkomoravská 378/1.
Odůvodnění:

Podle § 243f odst. 3 věty první zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (viz čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb. dále jen o. s. ř. ), v odůvodnění usnesení, jímž bylo dovolání odmítnuto nebo jímž bylo zastaveno dovolací řízení, dovolací soud pouze stručně uvede, proč je dovolání opožděné, nepřípustné nebo trpí vadami, jež brání pokračování v dovolacím řízení, nebo proč muselo být dovolací řízení zastaveno.

Okresní soud v Břeclavi (dále jen soud prvního stupně ) rozsudkem ze dne 26. 6. 2015, č. j. 7 C 320/2006-334, zamítl žalobu na uložení povinnosti žalovaným odstranit na vlastní náklady stavbu část rodinného domu a hospodářské budovy na pozemku parc. č. 1005/1, zapsaného na LV č. 626 vedeného u Katastrálního úřadu pro Jihomoravský kraj, Katastrální pracoviště Břeclav, pro obec a k. ú. H., označenou pod body A, B, C, D, E, M, N, P, O ve znaleckém posudku č. 1/2011 Ing. Jaroslava Sáčka (který je nedílnou součástí tohoto rozsudku), a to do 30 dnů od právní moci rozsudku (výrok I.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky II. a III.).

K odvolání žalobců Krajský soud v Brně (dále jen odvolací soud ) rozsudkem ze dne 17. 3. 2016, č. j. 14 Co 360/2015-372, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. potvrdil [výrok I. bod a)] a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů [výrok I. body b) a c) a výrok II.].

Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobci dovolání, které považují za přípustné podle § 237 o. s. ř. Nesprávné právní posouzení spatřují v tom, že soudy vůbec neřešily, že původní dům žalovaných byl menší než současný dům přiléhající k domu žalobců. Jestliže se dům žalovaných rozšířil, pak se nutně zúžil dům žalobců. Poukazují na okap v dvorní části, který byl odsekán bez povolení stavebního úřadu. Nemovitost s okapem užívali v dobré víře od roku 1934 až do roku 2004, nikdo do jejich pokojné držby nezasahoval. Rozporují výsledky dokazování, kdy poukazují na nepřesnost některých znaleckých posudků, na chybně vyměřené hranice a na skutečnost, že původně mezi zdí žalobců a žalovaných byla ponechána mezera 30 cm. Odvolací soud přitom nesprávně hodnotil základní fakt, že mezi nemovitostmi žalobců a žalovaných existovala 70 let zaužívaná hranice , kterou si žalovaní svévolně změnili. Namítají, že odvolací soud nesprávně posoudil otázku pokojně užívané držby žalobců po dobu minimálně od roku 1934 do započetí přestavby žalovaných v roce 1989. Soud si měl v řízení o odstranění stavby posoudit jako předběžnou otázku průběh vlastnické hranice mezi pozemky účastníků, neboť byla zpochybněna správnost postupu katastrálního úřadu. Odvolací soud nerespektoval skutečnost, že existuje rozpor mezi stavem evidovaným v katastru nemovitostí a stavem skutečným. Nesprávně se zabýval podmínkami aplikovatelnosti zákona č. 89/2012 Sb. Navrhují, aby dovolací soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Žalovaní ve vyjádření považují rozhodnutí soudů obou stupňů za věcně správné. Soudy provedly rozsáhlé dokazování, na jehož základě učinily skutková zjištění, která žalobci zpochybňují. Vyjadřují se k procesu dokazování a navrhují, aby dovolací soud dovolání zamítl.

Dovolání není přípustné.

Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Podle § 241a odst. 1 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.

Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle § 241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237 o. s. ř. či jeho části [k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sp. zn. 29 NSČR 55/2013 (dostupné na www.nsoud.cz )]. K přípustnosti dovolání nepostačuje ani vymezení jednotlivých dovolacích námitek, aniž by společně s nimi byla vymezena otázka přípustnosti dovolání [k tomu srovnej usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13 (dostupné na http://nalus.usoud.cz )], neboť dovolací řízení nemá být bezbřehým přezkumem, v němž procesní aktivitu stran nahrazuje soud [srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2008, sp. zn. 28 Cdo 2402/2007, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1936/2015 (obě dostupná na www.nsoud.cz )]. Otázku přípustnosti dovolání si není oprávněn vymezit sám dovolací soud, neboť tím by narušil zásady, na nichž spočívá dovolací řízení, zejména zásadu dispoziční a zásadu rovnosti účastníků řízení. Z judikatury Ústavního soudu se potom podává, že pokud zákon po dovolateli vyžaduje a Nejvyšší soud přezkoumává dodržení zákonem stanovených formálních náležitostí dovolání, nejedná se o přepjatý formalismus, ale o zákonem stanovený postup [např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 1092/15 (dostupné na http://nalus.usoud.cz) ].

V dané věci není dovolání přípustné z toho důvodu, že dovolatelé v rozporu s právní úpravou, jakož i judikaturou dovolacího soudu v dovolání nevymezili splnění předpokladu přípustnosti dovolání a ani z toho vyplývající žádnou právní otázku, kterou by se měl dovolací soud zabývat, přičemž taková otázka se nepodává ani z obsahu dovolání. Obsahem dovolání žalobců je rozsáhlá polemika se zjištěným skutkovým stavem, k němuž dospěly soudy obou stupňů, konkrétně polemika s vedením vlastnické hranice mezi nemovitostmi žalobců a žalovaných [viz též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2007, sp. zn. 22 Cdo 1217/2006 (uveřejněné pod C 5043 v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck)]. Podle § 241a odst. 1 o. s. ř. je však jediným dovolacím důvodem nesprávné právní posouzení věci, dovolací soud je tak skutkovým stavem, jak jej zjistily nalézací soudy, vázán a nemůže jej v dovolacím řízení jakkoliv revidovat. K přípustnosti dovolání nemůže vést ani ta skutečnost, že jsou na základě dovolateli odlišně vymezeného skutkového stavu dovozeny jiné právní závěry, než ke kterým dospěl odvolací soud.

Namítají-li dovolatelé, že se soud zcela nesprávně zabývá skutečností, že dle současné právní úpravy by měla již věc být posuzována jinak , pak tato námitka není důvodná.

Soud prvního stupně věc posoudil podle zákona č. 40/1964 Sb. a s tímto jeho závěrem se odvolací soud ztotožnil. Toliko nad rámec svých závěrů, na kterých založil své rozhodnutí, poukázal na úpravu obsaženou v zákoně č. 89/2012 Sb., pouze však z hlediska, kdyby ve věci vycházel ze zjištění, že skutečně žalovaní stavbou svého domu zasáhli do pozemku žalobců. Jednalo se však o argumentaci použitou odvolacím soudem pouze pro případ jiných skutkových zjištění, kdy odvolací soud argumentoval, že ani v takovém případě by žaloba žalobců mohla být důvodná. Protože je však rozhodnutí odvolacího soudu založeno na jiných skutkových východiscích, ani případný nesprávný poukaz odvolacího soudu by na jeho rozhodnutí nemohl mít vliv.

Jelikož dovolatelé nevymezili otázku přípustnosti dovolání, Nejvyšší soud dovolání jako nepřípustné podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.

V souladu s § 243f odst. 3 větou druhou o. s. ř. rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení neobsahuje odůvodnění.

Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

Nesplní-li žalobci povinnost uloženou tímto usnesením, mohou se žalovaní domáhat výkonu rozhodnutí nebo exekuce.

V Brně dne 7. prosince 2016


Mgr. Michal Králík, Ph.D. předseda senátu