22 Cdo 4924/2016
Datum rozhodnutí: 08.03.2017
Dotčené předpisy: § 237 o. s. ř., § 136 odst. 1 obč. zák., § 51 obč. zák.



22 Cdo 4924/2016


U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a Mgr. Davida Havlíka ve věci žalobce P. V., zastoupeného Mgr. Tomášem Bubrjakem, advokátem se sídlem v Praze 8, Prvního pluku 206/7, proti žalované K. Š. , zastoupené Mgr. Jiřím Šolcem, advokátem se sídlem v Písku, Prokopova 339, o zaplacení částky 175 203 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Písku pod sp. zn. 19 C 232/2014, o dovolání žalované proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 11. 5. 2016, č. j. 7 Co 757/2016-433, takto:

Dovolání se odmítá.

Odůvodnění:

Okresní soud v Písku (dále soud prvního stupně ) rozsudkem ze dne 5. 1. 2016, č. j. 19 C 232/2014-404, zamítl žalobu o zaplacení částky 175 203 Kč se zákonným úrokem z prodlení od 16. 10. 2014 do zaplacení (výrok I.), uložil žalované povinnost zaplatit žalobci v obecné pariční lhůtě částku 1 971 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05% ročně od 16. 10. 2014 do zaplacení (výrok II.) a žalobci uložil povinnost nahradit žalované v obecné pariční lhůtě k rukám jejího zástupce náklady řízení ve výši 66 828,30 Kč (výrok III.).

Krajský soud v Českých Budějovicích (dále odvolací soud ) k odvolání žalobce usnesením ze dne 11. 5. 2016, č. j. 7 Co 757/2016-433, rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I. a III. zrušil a v tomto rozsahu věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Odvolací soud při posouzení nároku žalobce na peněžité plnění ve výši 168 000 Kč (úhrada podílu žalované na nákladech na pořízení společného pozemku, projektové dokumentace a na provádění společné stavby) se neztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že se jedná o nárok z bezdůvodného obohacení, ale o plnění ze smlouvy a v důsledku námitky promlčení vznesené žalovanou nemůže být promlčen. Odkázal na § 37 odst. 1 a § 136 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále obč. zák. ), jenž na právní posouzení věci aplikoval vzhledem k § 3028 odst. 3 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále o. z. ). Uvedl, že žalobcem tvrzenou dohodu o povinnosti žalované podílet se na nákladech na pořízení společné nemovité věci nelze považovat v části předmětu financování ( provádění stavby ) za neurčitou, neboť v době jejího uzavření nemohla být známa konečná podoba budoucího společného domu. Ustanovení § 136 odst. 1 obč. zák. a judikatura dovolacího soudu ustanovení reflektující (odvolací soud odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 11. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1174/2001, a na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 2004, sp. zn. 22 Cdo 349/2004) umožňují, aby budoucí spoluvlastníci uzavřeli smlouvu o vzniku spoluvlastnictví i ke stavbě, která má teprve vzniknout, a v rámci smluvní autonomie si mohou dohodnout i další otázky, tedy například i způsob financování společné věci. Nebylo přitom nutné a z povahy věci to není ani vždy možné, aby spoluvlastníci znali přesnou výši nákladů spojených s výstavbou domu. Postačí shoda o rámcových parametrech zamýšlené stavby, například odkazem na projektovou dokumentaci. Žalobcem tvrzená dohoda o způsobu financování společného domu a o následné povinnosti žalované podílet se polovinou na nákladech formou splátek není v rozporu se zákonem. Navíc nelze preferovat výklad, který z formálních důvodů vede k závěru o neplatnosti právního jednání. V souvislosti se závěrem o platném uzavření dohody odvolací soud označil za nesprávný postup soudu prvního stupně, který žalobci poskytl poučení podle § 118a odst. 2 občanského soudního řádu (dále o. s. ř. ). Uvedl, že poučovací povinnost má ve smyslu citovaného ustanovení objektivní povahu a její potřeba nastane pouze tehdy, pokud soud na základě správného právního názoru vyzve účastníka řízení k doplnění takových rozhodných skutečností, jež právnímu názoru korespondují. V ostatních případech znamená postup podle citovaného ustanovení, respektive absence takového postupu, vadu řízení, která může mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.

Proti usnesení odvolacího soudu podala žalovaná dovolání. Jeho přípustnost vymezila odkazem na zákonná hlediska rozporu rozhodnutí odvolacího soudu s judikaturou soudu dovolacího, a věci dovolacím soudem dosud neřešené. Dále vymezila důvod přípustnosti dovolání tak, že věc má být dovolacím soudem posouzena odchylně od soudu odvolacího. Nesouhlasila se závěrem odvolacího soudu, že soud prvního stupně žalobce neměl v důsledku jiného právního názoru na uplatněný nárok poučovat podle § 118a odst. 2 o. s. ř. Připomněla, že i pro případ, že by postup soudu prvního stupně nebyl správný, mohl žalobce setrvat na právní kvalifikaci nároku jako plnění ze smlouvy. Žalobce však po poučení soudem prvního stupně právní kvalifikaci nároku změnil, když jako důvod požadovaného plnění uvedl, že investoval do výstavby nemovitosti, která je v podílovém spoluvlastnictví účastníků. Přesto však odvolací soud, aniž by si k tomu opatřil náležitý skutkový podklad, uzavřel, že účastníci uzavřeli platnou dohodu o způsobu financování společného domu, jejíž obsah ovšem nebyl žalobcem ani tvrzen. Odvolací soud proto nemohl dospět k závěru, že žalované plnění je nárokem ze smlouvy, pokud se žalobce domáhal svého nároku z důvodu jiného. Dále žalovaná namítala, že usnesení odvolacího soudu řešilo otázku hmotného práva, tj. zda může být v režimu hospodaření se společnou věcí (§ 137 obč. zák.) uzavřena dohoda spoluvlastníků o investicích do ještě neexistující věci, v rozporu se zákonem. Takovou dohodu je možné, jak správně uzavřel soud prvního stupně, uzavřít pouze ohledně věci již existující. Nárok žalobce tak nemohl být kvalifikován jako majetkové právo investujícího spoluvlastníka dle § 137 obč. zák., ale jako bezdůvodné obohacení. Pro tento případ však již byl nárok promlčen, což také žalovaná namítla. Navrhla, aby dovolací soud usnesení odvolacího soudu ve výrocích I. a III. změnil tak, že se odvolání žalobce proti rozsudku soudu prvního stupně v uvedeném rozsahu jako nedůvodné zamítá.

Žalobce označil dovolání za nepřípustné, neboť žalovaná v něm nevymezila žádný z důvodu jeho přípustnosti upravený v § 237 o. s. ř. Uvedl, že žalovaný nárok skutkově založil na existenci smlouvy a důvod, z něhož se plnění domáhá, nijak nezměnil ani po nesprávném poučení soudem prvního stupně. Právě soud prvního stupně žalované plnění chybně právně posoudil jako bezdůvodné obohacení. Žalobce pod hrozbou neúspěchu ve sporu svá skutková tvrzení doplnil. Na původní žalobě však nadále setrval. Navrhl, aby dovolací soud dovolání odmítl, popřípadě, shledá-li dovolání přípustným, aby je zamítl.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu, u něhož to zákon připouští (§ 236 o. s. ř.), že bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1, věta první, o. s. ř.), že je uplatněn dovolací důvod uvedený v ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř. a že je splněna i podmínka povinného zastoupení dovolatelky advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.), se zabýval tím, zda je dovolání žalované přípustné (§ 237 o. s. ř.).

Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Podle § 241a odst. 1 až 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.

Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle § 241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (jako v projednávané věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237 o. s. ř. či jeho části (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, a ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, jež jsou přístupná na internetových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz , stejně jako ostatní dále citovaná rozhodnutí). Má-li být dovolání přípustné proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena , musí být z jeho obsahu patrno, kterou otázku hmotného nebo procesního práva má dovolatel za dosud nevyřešenou dovolacím soudem. Argument, podle kterého při řešení otázky hmotného, resp. procesního, práva se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu , může být způsobilým vymezením přípustnosti dovolání ve smyslu § 241a odst. 2 o. s. ř., jen tehdy, je-li z dovolání patrno, o kterou takovou právní otázku jde a od které ustálené rozhodovací praxe se řešení této otázky odvolacím soudem odchyluje (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 4/2014). Má-li být dovolání přípustné podle § 237 o. s. ř. proto, že dovolacím soudem vyřešená právní otázka má být posouzena jinak, jde o způsobilé vymezení přípustnosti dovolání ve smyslu § 241a odst. 2 o. s. ř. jen tehdy, je-li z dovolání patrno, od kterého svého řešení otázky hmotného či procesního práva se má, podle mínění dovolatele, dovolací soud odchýlit (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, a ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013).

Žalovaná vymezila shora popsané důvody přípustnosti dovolání odkazem na jejich znění obsažené v § 237 o. s. ř. Přehlédla však, že ohledně téže právní otázky, která je předkládána k řešení, nemůže být současně naplněn důvod přípustnosti dovolání, spočívající v rozporu rozhodnutí odvolacího soudu s ustálenou rozhodovací praxí soudu dovolacího, a důvod přípustnosti založený na argumentu o právní otázce v praxi dovolacího dosud neřešené. Nebyla-li právní otázka hmotného či procesního práva v praxi dovolacího soudu dosud řešena, pak zde není žádná ustálená rozhodovací praxe dovolacího soudu, od níž by se mohl odvolací soud odchýlit. Z logiky věci dále vyplývá, že ohledně stejné právní otázky, nemůže být současně naplněn ani důvod přípustnosti dovolání, spočívající v existenci právní otázky v praxi dovolacího soudu dosud neřešené, a požadavek, aby právní otázka již dříve dovolacím soudem řešená byla posouzena jinak. V souvislosti s tímto důvodem přípustnosti dovolání dovolací soud ve své rozhodovací praxi již uvedl, že dovolací námitka, aby dovolací soud otázku řešenou soudem odvolacím posoudil jinak, významově neodpovídá tomu, aby dovolacím soudem (již dříve) vyřešená právní otázka byla (dovolacím soudem) posouzena jinak (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1172/2013, uveřejněné pod č. 80/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Důvod přípustnosti dovolání, spočívající v rozporu rozhodnutí odvolacího soudu s ustálenou rozhodovací praxí soudu dovolacího, a požadavek, aby právní otázka již dříve dovolacím soudem řešená byla posouzena jinak, sice vedle sebe při řešení stejné právní otázky obstát mohou, nicméně v uvedeném směru žalovaná v dovolání ničeho neuvedla. I pokud by žalovaná důvody přípustnosti dovolání vymezila in eventum, pak stejně dovolání trpí absencí náležitostí vyplývajících z § 241a odst. 2 o. s. ř.

V posuzované věci dovolání není přípustné již z toho důvodu, že žalovaná v rozporu se shora označenou judikaturou dovolacího soudu nevymezila žádnou otázku přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř. a tato nevyplývá ani z jeho obsahu. Dovolací soud přitom není oprávněn si sám vymezit otázku přípustnosti dovolání namísto dovolatele, neboť takovým postupem by zjevně porušil zásady, na nichž spočívá dovolací řízení, a to především zásadu dispoziční a zásadu rovnosti účastníků řízení. Ostatně judikatura dovolacího soudu akceptuje, že dovolací řízení nemá být bezbřehým přezkumem, v němž procesní aktivitu stran nahrazuje soud (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2008, sp. zn. 28 Cdo 2402/2007, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1936/2015).

Bez vlivu na závěr o nepřípustnosti dovolání považuje dovolací soud za nezbytné doplnit, že ani uplatněný dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci, který sám o sobě nemůže zákonem požadované vymezení přípustnosti dovolání nahradit, v poměrech projednávané věci není dán. Žalovaná jednak namítala, že odvolací soud nesprávně posoudil žalovaný nárok jako plnění z dohody spoluvlastníků o investicích do společné věci, která ovšem může být v režimu § 137 obč. zák. uzavřena pouze v případě investic do již (právně) existující věci, a dále nesouhlasila s odvolacím soudem, který i přes žalobcem uplatněná tvrzení (po poučení soudem prvního stupně podle § 118a odst. 2 o. s. ř.) dospěl k závěru, že žalobce se na žalované domáhá peněžitého plnění ze smlouvy a nikoliv z bezdůvodného obohacení.

V nalézacím řízení soudy správně na zjištěný skutkový stav aplikovaly právní úpravu občanského zákoníku účinnou do 31. 12. 2013, neboť žalobcem tvrzený nárok na úhradu poloviny nákladů vynaložených na pořízení společné věci měl vzniknout před účinností zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále o. z. ) srovnej § 3028 odst. 3 o. z. Přiléhavé proto bylo užití nejen § 37 odst. 1 obč. zák. na posouzení platnosti dohody (z hlediska určitosti právního úkonu), jež měla být uzavřena mezi žalobcem a žalovanou, ale i § 136 obč. zák. Toto ustanovení odvolací soud správně připomněl coby uvozující ustanovení institutu podílového spoluvlastnictví. Protože v posuzovaném případě uplatněný nárok úzce souvisí s originárním nabytím vlastnického práva více osob ke společné nemovité věci jejím zhotovením, nebylo možné opomenout ani judikaturu dovolacího soudu, jež problematiku založení spoluvlastnictví k nově vytvořené věci (stavbě) reflektuje.

V rozsudku ze dne 5. 11. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1174/2001, jenž byl publikován v časopise Soudní rozhledy č. 2, roč. 2003, str. 47, Nejvyšší soud, mimo jiného uvedl, že při posouzení vlastnických a jiných právních vztahů ke stavbě vzniklé společnou činností více osob je třeba vycházet z obsahu dohody uzavřené mezi těmito osobami. Taková dohoda, která nemusí být písemná, založí spoluvlastnictví, jen je-li z jejího obsahu (příp. s přihlédnutím k dalším zjištěným skutečnostem) zřejmé, že účastníci dohody chtěli založit spoluvlastnický vztah.

V rozsudku ze dne 16. 9. 2013, sp. zn. 22 Cdo 2507/2012, Nejvyšší soud zdůraznil, že pokud stavbu provádí více osob, které o vlastnictví k nové stavbě neuzavřely žádnou dohodu, přičemž z okolností věci není zřejmé, že mělo jít o stavbu ve vlastnictví jen některých z těchto osob (jako v případě pouhé výpomoci se stavebními pracemi), nelze vyloučit závěr, že stavebníky v občanskoprávním smyslu jsou všechny tyto osoby, které se stávají podílovými spoluvlastníky stavby. Tak tomu bude zejména, pokud více osob bez dohody o vlastnictví ke stavbě zřídí stavbu za účelem jejího společného užívání a podílí se na jejím vzniku vlastní prací i dodáním materiálu, nevyplývá-li z okolností věci ohledně vlastnických vztahů ke stavbě něco jiného.

Z uvedených rozhodnutí, která tvoří součást poměrně bohaté judikatury dovolacího soudu k problematice vzniku vlastnictví více osob ke společné stavbě, vyplývá závěr, který přijal i odvolací soud, tj. že založit spoluvlastnický poměr k zamýšlené stavbě lze zřídit bezformálním způsobem (ústně i konkludentně), přičemž ze souhrnu okolností každého případu, jenž je třeba hodnotit individuálně, musí být zřejmá vůle více osob vztah ke společné věci založit. Požadavek na precizní vymezení práv a povinností těchto osob před započetím stavby, včetně například konkrétní výše finančního podílu spoluvlastníka na předmětu financování, nebude vždy možné objektivně naplnit, což s sebou přináší potřebu některé otázky v případě uzavřených dohod formulovat obecněji. Dohoda o financování zamýšlené (ještě neexistující) stavby přitom není dohodou, na jejímž základě by investujícímu spoluvlastníku vznikl majetkový nárok ve smyslu § 137 odst. 1 obč. zák. Jedná se o dohodu související s nabytím vlastnického práva k věci originárním způsobem. Takový právní úkon nemůže být s ohledem na zásadu smluvní autonomie v soukromoprávních vztazích (§ 2 odst. 3 obč. zák.) zapovězen, neboť svým obsahem a účelem neodporuje zákonu. Pokud určitý smluvní typ není z hlediska obsahu či formy výslovně právním předpisem upraven, je pouze na smluvních stranách, zda a jakým způsobem si určitý případ svá práva a povinnosti vymezí. Autonomie vůle, specificky ztělesněná autonomií smluvní, představuje přitom volnost uzavírání smluv a spočívá zejména ve volnosti výběru typu smluv, smluvního partnera, utváření obsahu smluv i ve volnosti formy. Projevem takové autonomie je existence institutu smlouvy nepojmenované (§ 51 obč. zák.).

V projednávané věci byl na základě nesporného tvrzení účastníků a provedených důkazů postaven najisto závěr, že účastníci řízení nabyli do podílového spoluvlastnictví pozemek a zakoupili i projektovou dokumentaci na výstavbu společného domu. Rozestavěnou stavbu pak nechali zapsat jako předmět spoluvlastnictví do katastru nemovitostí. Takto zřetelně projevená vůle založit spoluvlastnictví k věci dohodou nevylučovala existenci i další dohody, například o financování. S ohledem na povahu a okolnosti, za nichž měla být podle tvrzení žalobce dohoda s žalovanou uzavřena (odvolací soud správně připomněl, že její obsah bude muset být v dalším řízení prokazován), lze souhlasit s odvolacím soudem i v závěru, že určitost tvrzené dohody z hlediska vymezení předmětu financování bylo třeba posoudit za užití zásady in favorem negotii, tedy upřednostněním výkladu právního jednání směřujícího k závěru o jeho platnosti. Požadavek na respektování této zásady obecnými soudy vyplývá i z rozhodovací praxe Ústavního soudu (srovnej např. nález Ústavního soudu ze dne 14. 4. 2005, sp. zn. I. ÚS 625/03, jenž je přístupný na internetových stránkách Ústavního soudu nalus.usoud.cz).

V řízení o dvoustranných právních vztazích mezi žalobcem a žalovaným (v tzv. sporném řízení, o něž šlo i v projednávané věci), které je ovládáno dispoziční zásadou, platí, že soud je vázán žalobou, tedy, řečeno jinak, tím, jak žalobce vymezil předmět řízení. Předmět řízení žalobce vymezuje v žalobě vylíčením skutečností (skutkových tvrzení), jimiž uvádí skutkový děj, na jehož základě žalobním petitem uplatňuje svůj nárok. Právní charakteristika vylíčených skutkových tvrzení (tzv. právní důvod žaloby) není součástí vymezení předmětu řízení a žalobce ji není povinen uvádět; uvede-li ji, není pro soud závazná, neboť soud rozhoduje na základě zjištěného skutkového stavu věci a pro jeho rozhodnutí není významné, jak žalobce nebo jiný účastník řízení skutkový stav věci právně posuzuje. Dospěje-li soud k závěru, že skutková zjištění učiněná v řízení lze subsumovat pod jinou hypotézu právní normy, než tu, jejíhož naplnění se dovolává účastník řízení, je povinen tak učinit (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 2003, sp. zn. 25 Cdo 1934/2001, publikovaný pod č. 78/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, obdobně rozsudky ze dne 25. 11. 2004, sp. zn. 32 Odo 160/2002, ze dne 21. 9. 2005, sp. zn. 32 Odo 1025/2004 a ze dne 28. 2. 2007, sp. zn. 26 Cdo 2729/2006).

Splnění povinnosti tvrzení a povinnosti důkazní a unesení břemene tvrzení a důkazního břemene patří k základním požadavkům občanského soudního řízení při zjišťování skutkového stavu. Účastník, který tyto povinnosti nesplní, nemůže mít ve věci úspěch. V zájmu předvídatelnosti soudních rozhodnutí je potřebné, aby o těchto procesních povinnostech byli účastníci náležitě poučeni. Poučovací povinnost soudu ve smyslu § 118a o. s. ř. se uplatní v případech, kdy se v průběhu řízení ukáže, že účastník nevylíčil všechny rozhodné skutečnosti, nebo že je uvedl neúplně (odst. 1), nebo má-li předseda senátu zato, že věc je možné po právní stránce posoudit jinak než podle účastníkova právního názoru, pročež je nutné v potřebném rozsahu doplnění vylíčení rozhodných skutečností (odst. 2). K poučení podle § 118a odst. 2 o.s.ř. je třeba přistoupit pouze v případě, že soud uvažuje o posouzení předmětu řízení podle jiných hmotněprávních norem, než odpovídá názoru účastníka, jímž není navíc soud vázán, vyvolá-li tento nesoulad v právní kvalifikaci potřebu doplnění dalších skutkových tvrzení (srovnej např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 11. 4. 2006, sp. zn. 21 Cdo 1586/2005, ze dne 23. 6. 2010, sp. zn. 23 Cdo 721/2008, a ze dne 11. 1. 2016, sp. zn. 32 Cdo 137/2014). Postačují-li ovšem v řízení přednesená tvrzení a navržené (či nenavržené, ale provedené) důkazy pro objasnění skutkové stránky věci i při případném jiném právním názoru soudu, není třeba k poučení podle ustanovení § 118a odst. 2 o.s.ř. přistupovat (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2006, sp. zn. 22 Cdo 2335/2005, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2003, sp. zn. 21 Cdo 121/2003).

V projednávané věci dospěl soud prvního stupně před poskytnutím poučení podle § 118a odst. 2 o. s. ř. žalobci k závěru, že nárok uplatněný žalobou je třeba jinak právně kvalifikovat (nikoliv jako nárok ze smlouvy, ale jako nárok na plnění z bezdůvodného obohacení). Z tohoto důvodu vyzval žalobce k doplnění žalobních tvrzení, která by odpovídala tomu, jak hodlal nárok právně posoudit. Na základě poučení, jež se mu dostalo při jednání dne 16. 9. 2015, žalobce doplnil požadovaná skutková tvrzení tím, že specifikoval jednotlivé investice, které požaduje na žalované uhradit, včetně vynaložených nákladů na ně. Na podkladě doplněných tvrzení soud prvního stupně, vycházeje ze změněného právního posouzení věci jako nároku z bezdůvodného obohacení, a poté, kdy žalovaná vznesla námitku promlčení, žalobu zamítl. K závěru, že nárok je promlčen, přitom využil skutkového tvrzení, které žalobce uplatnil již v žalobě, tj. že společný dům byl zkolaudován dne 17. 10. 2012, a nejpozději v tomto okamžiku tak mohly být vynaloženy investice, jejichž částečného zaplacení se žalobce na žalované domáhá.

Z uvedeného vyplývá, že poučení, kterého se žalobci soudem prvního stupně podle § 118a odst. 2 o. s. ř. dostalo, bylo pro právní posouzení věci zcela nadbytečné. V souvislosti s nesprávným závěrem o neplatnosti tvrzené dohody pro její neurčitost se navíc jednalo i o chybný procesní postup, jak správně uzavřel odvolací soud. Právně nevýznamnou je přitom námitka žalované, že sám žalobce na základě poučení soudem prvního stupně doplněnými skutkovými tvrzeními změnil i titul, na jehož základě se peněžitého plnění na žalované domáhá. Z podání žalobce ze dne 8. 10. 2015 na č. l. 323 až 327 se žádná změna náhledu žalobce na kvalifikaci uplatněného nároku nepodává. Z výčtu investic a jejich výše, jež žalobce výlučně bez přispění žalované měl vynaložit, nelze dovodit, že by se jejich částečné náhrady domáhal například z titulu bezdůvodného obohacení. Doplněná tvrzení mohou být stejně relevantně považována za specifikaci nákladů na předmět financování, na jejichž úhradě se s žalovanou podle uplatněného žalobního tvrzení dohodl, přičemž jejich existence a výše bude předmětem dalšího dokazování.

I pokud by dovolání žalované bylo přípustné, usnesení odvolacího soudu by z hlediska právních otázek, jejichž řešení vyplývá z jeho odůvodnění, v intencích uplatněného dovolacího důvodu nesprávného právního posouzení věci plně obstálo.

O nákladech dovolacího řízení Nejvyšší soud nerozhodoval, neboť dovoláním napadené usnesení odvolacího soudu není rozhodnutím, kterým se řízení ve věci samé končí (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2002, sp. zn. 20 Cdo 970/2001, jež bylo publikováno pod číslem 48/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 8. března 2017

JUDr. Jiří Spáčil, CSc.
předseda senátu