22 Cdo 490/2017
Datum rozhodnutí: 04.05.2017
Dotčené předpisy: § 237 o. s. ř., § 129 odst. 1 obč. zák., § 130 odst. 1 obč. zák., § 134 odst. 1 obč. zák.



22 Cdo 490/2017
U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a Mgr. Davida Havlíka ve věci žalobkyně ČEZ a. s. , se sídlem v Praze 4, Duhová 2/1444, identifikační číslo osoby: 45274649, proti žalované AUTO CB, spol. s r. o. , se sídlem v Plzni, Nepomucká 487/119, zastoupené JUDr. Pavlem Reiserem, advokátem se sídlem v Plzni, Mikulášská 455/9, o určení vlastnického práva, vedené u Okresního soudu Plzeň-město pod sp. zn. 28 C 115/2014, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 8. 9. 2016, č. j. 10 Co 230/2016-240, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:

Okresní soud Plzeň-město (dále soud prvního stupně ) rozsudkem ze dne 30. 3. 2016, č. j. 28 C 115/2014-200, zamítl žalobu na určení, že žalobkyně je vlastníkem budovy transformační stanice, provozní název TS Mototechna Nepomucká, zapsané na pozemku parc. č. 812/10, v katastrálním území H. u P. jako budova bez č. p. nebo č. e., stavba občanského vybavení dále trafostanice (výrok I.). Žalobkyni dále uložil povinnost nahradit žalované v obecné pariční lhůtě k rukám jejího zástupce náklady řízení ve výši 10 000 Kč (výrok II.). Žalobkyni rovněž uložil povinnost nahradit České republice Okresnímu soudu Plzeň-město v obecné pariční lhůtě náklady řízení státu ve výši 3 183,70 Kč (výrok III.).

Krajský soud v Plzni (dále odvolací soud ) k odvolání žalobkyně i žalované (žalovaná podala odvolání pouze proti výroku o nákladech řízení II.) rozsudkem ze dne 8. 9. 2016, č. j. 10 Co 230/2016-240, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobkyni určil vlastníkem budovy trafostanice (výrok I.). Dále rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu těchto nákladů (výrok II.). Žalobkyni a žalované (každé z nich) uložil povinnost nahradit na účet Okresního soudu Plzeň-město v obecné pariční lhůtě náklady řízení státu ve výši 1 591,85 Kč (výrok III.).

Odvolací soud se po opakování důkazů provedených soudem prvního stupně neztotožnil se skutkovými a ani právními závěry, k nimž prvostupňový soud dospěl. Uvedl, že dne 1. 10. 1974 uzavřel Mototechna n. p., jenž byl investorem stavby trafostanice, a Západočeské energetické závody, n. p., jenž byl dodavatelem technologického vybavení trafostanice, hospodářskou smlouvu o bezúplatném převodu národního majetku a právní předchůdce žalobkyně měl od uvedeného data právo hospodaření k trafostanici. Takový postup měl oporu v tehdejší právní úpravě (odvolací soud odkázal na zákon č. 79/1957 Sb., na nařízení vlády č. 80/1957 Sb. a na zákon č. 109/1964 Sb., hospodářský zákoník). Po roce 1990, kdy došlo k transformaci Západočeských energetických závodů, n. p., byla trafostanice, jakožto součást distribuční soustavy, vložena do majetku Západočeské energetiky, a. s. Od 1. 10. 2007 je ve vlastnictví žalobkyně, která se k uvedenému dni stala jejím právním nástupcem. K listinám, jimiž žalovaná argumentovala ve prospěch stanoviska o jejím vlastnickém právu, odvolací soud uvedl, že všechny tyto listiny časově následují po uzavření hospodářské smlouvy a po majetkových transferem souvisejících s privatizací právního předchůdce žalobkyně a skutečnost, že žalovaná je jako vlastník trafostanice zapsána v katastru nemovitostí, je patrně dána tím, že žalovaná je vlastníkem pozemku, na němž je trafostanice postavena. Přitom po celou dobu existence budovy její provoz zajišťuje žalobkyně.

K námitce žalované o vydržení vlastnického práva k trafostanici odvolací soud s odkazem na text ustanovení § 129 odst. 1, § 130 odst. 1 a § 134 odst. 1 až 4 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále obč. zák. ) vysvětlil, že žalovaná by mohla tímto způsobem nabýt vlastnické právo pouze za splnění zákonných předpokladů, tj. oprávněné držby věci po zákonem stanovenou dobu. Uzavřel, že tímto způsobem vlastnické právo vydržet nemohla, a to s ohledem na povahu trafostanice jako spojení její technologické a stavební části. Oprávněnost držby žalované zpochybňuje i skutečnost, že trafostanice je součástí elektrické, přenosové a distribuční soustavy a nikdy nesloužila žádnému jinému účelu. Závěr o neoddělitelnosti obou částí trafostanice založil odvolací soud na znaleckém posudku, v němž bylo konstatováno, že vnitřní zařízení trafostanice je při implementaci do jiné stavby obtážně využitelné, a dovodil, že technologické zařízení je součástí stavby ve smyslu § 120 odst. 1 obč. zák. Odkázal přitom na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 2012, sp. zn. 29 Cdo 3345/2011, řešící skutkově obdobný případ. Dobrá víra žalované, že jí držená věc patří, byla rovněž zpochybněna tím, že žalovaná neměla k trafostanici přístup a nemohla s ní nakládat jako s věcí vlastní. K odprodeji jednoho z transformátorů, jímž byla trafostanice vybavena, došlo v důsledku změny legislativy na poli výroby, distribuce a prodeje elektřiny, v jejímž důsledku by žalovaná byla jako zákazník přeřazena do jiné kategorie odběratelů.

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání. V něm vymezila s odkazem na § 237 občanského soudního řádu (dále o. s. ř. ) důvod přípustnosti dovolání spočívající v posouzení otázky hmotného a procesního práva, na jejímž řešení rozhodnutí odvolacího soudu závisí, v rozporu s rozhodovací praxí dovolacího soudu, a dále v tom, že relevantní právní otázka má být posouzena jinak. Uplatnila dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.), k němuž uvedla, že odvolací soud na zjištěný skutkový stav chybně aplikoval § 120 a § 130 obč. zák., ač obě ustanovení na něj dopadají. V podrobnostech žalovaná namítala, že odvolací soud dospěl k nesprávnému závěru o neoddělitelnosti technologické části trafostanice od vlastní stavby, přičemž vyšel z původního znaleckého posudku, jenž byl ovšem v doplňku korigován tak, že technologické zařízení je z trafostanice demontovatelné bez poškození stavebních prvků. Nesouhlasila rovněž se závěrem odvolacího soudu, že se stavbou nemohla volně nakládat. Připomněla, že ji nabyla zcela svobodně od předchozího vlastníka, že stavbu udržovala a že ji v posledních letech používala pro umístění transformátoru zakoupeného od žalobkyně. Nesouhlasila rovněž se závěrem, že trafostanici nemohla vydržet. Ač primárně založila procesní obranu proti důvodnosti určovací žaloby na tom, že trafostanici nabyla od svých právních předchůdců, za irelevantní označila závěry odvolacího soudu, který zpochybnil její dobrou víru i s ohledem na fakt, že po žalobkyni nepožadovala nájemné. Vysvětlila, že takovou potřebu nikdy neměla. Naopak jako hledisko svědčící pro oprávněnou držbu uvedla, že žalobkyně po celou dobu její vlastnictví nezpochybnila. Navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu změnil a rozsudek soudu prvního stupně potvrdil.

Žalobkyně ve vyjádření k dovolání uvedla, že rozsudek odvolacího soudu je v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu, pokud jde o posouzení technologického zařízení trafostanice jako součásti stavby. Odkázala rovněž na judikaturu, která popisuje výjimku z uvedeného závěru. Dále nesouhlasila s námitkou, že odvolací soud nesprávně posoudil i otázku vydržení vlastnického práva žalované k trafostanici. Zdůraznila, že až do konce roku 1993 ji vlastnil stát a v důsledku privatizace n. p. Západočeské energetické závody její právní předchůdce, a to i přesto, že v privatizačním projektu nebyla výslovně uvedena. Po celou dobu žalobkyně trafostanici v souladu s jejím účelovým určením užívá, udržuje ji, volně s ním nakládá a má do ni neomezený přístup na základě zákonného zmocnění [§ 25 odst. 3 písm. f) zákona č. 458/2000 Sb.]. Na druhé straně, žalovaná byla od samého počátku seznámena s tím, že do trafostanice nemá přístup a že je v ní umístěna technologie, jejímž vlastníkem je žalobkyně. Navrhla, aby bylo dovolání zamítnuto.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu, u něhož to zákon připouští (§ 236 o. s. ř.), že bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1, věta první, o. s. ř.), že je uplatněn dovolací důvod uvedený v ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř. a že je splněna i podmínka povinného zastoupení dovolatelky advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.), zabýval se tím, zda je dovolání přípustné (§ 237 o. s. ř.).

Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Podle § 241a odst. 1 až 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.

Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle § 241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (jako v projednávané věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237 o. s. ř. či jeho části (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, a ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, jež jsou přístupná na internetových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz , stejně jako ostatní dále citovaná rozhodnutí). Má-li být dovolání přípustné proto, že se při řešení otázky hmotného nebo procesního práva odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, může být způsobilým vymezením přípustnosti dovolání ve smyslu § 241a odst. 2 o. s. ř., jen tehdy, je-li z dovolání patrno, o kterou takovou právní otázku jde a od které ustálené rozhodovací praxe se řešení této otázky odvolacím soudem odchyluje (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 4/2014). Má-li být dovolání přípustné podle § 237 o. s. ř. proto, že dovolacím soudem vyřešená právní otázka má být posouzena jinak, jde o způsobilé vymezení přípustnosti dovolání ve smyslu § 241a odst. 2 o. s. ř. jen tehdy, je-li z dovolání patrno, od kterého svého řešení otázky hmotného či procesního práva se má, podle mínění dovolatele, dovolací soud odchýlit (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, a ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013).

V projednávané věci nemůže být dovolání přípustné ohledně požadavku na odchylné posouzení relevantní právní otázky dovolacím soudem, neboť jím není vystižen důvod přípustnosti dovolání uvedený v § 237 o. s. ř. Námitka směřující k odchylnému posouzení právní otázky, kterou měl odvolací soud řešit nesprávně, významově neodpovídá tomu, aby dovolacím soudem (již dříve) vyřešená právní otázka byla (dovolacím soudem) posouzena jinak (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1172/2013, uveřejněné pod č. 80/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Přípustnost dovolání dále nemůže založit ani námitka, že rozhodnutí odvolacího soudu je založeno na řešení otázky procesního práva, kterou odvolací soud vyřešil v rozporu s rozhodovací praxí soudu dovolacího. Odvolací soud v napadeném rozsudku žádnou pro rozhodnutí relevantní procesní otázku neřešil a dovolatelka ji ani nijak nevymezila.

Dovolatelka rovněž namítala, že rozhodnutí odvolacího soudu je v rozporu s rozhodovací praxí dovolacího soudu při řešení otázky hmotného práva. Aniž tuto otázku výslovně vymezila a identifikovala rozhodovací praxi dovolacího soudu, s níž je rozhodnutí odvolacího soudu v rozporu, z obsahu dovolání vyplývá, že nesouhlasila s tím, jak odvolací soud řešil otázku součásti věci a vydržení vlastnického práva ve specifických poměrech řízení, v němž byla předmětem navrhovaného určení budova trafostanice. Ani ohledně této námitky dovolání není přípustné, neboť rozsudek odvolacího soudu není v rozporu s rozhodovací praxí Nejvyššího soudu. Navíc na posouzení, zda technologická část trafostanice je součástí budovy nebo samostatnou věcí, rozsudek odvolacího soudu ve skutečnosti není založen.

Odvolací soud, na rozdíl od soudu prvního stupně, dospěl k závěru, že hospodářská smlouva uzavřená mezi investorem stavby trafostanice (Mototechna n. p.) a dodavatelem její technologické části (Západočeské energetické závody, n. p.) dne 1. 10. 1974 byla platným právním titulem pro bezúplatný převod národního majetku ve smyslu § 347 hospodářského zákoníku, přičemž této majetkové dispozici nekladl žádnou překážku ani zákon č. 79/1957 Sb., o výrobě, rozvodu a spotřebě elektřiny (elektrisační zákon). Na základě zákona č. 92/1991 Sb. vlastnické právo k trafostanici nabyla Západočeská energetická, a. s. a v rámci procesu oddělování jednotlivých činností na poli elektroenergetiky od 1. 10. 2007 žalobkyně. Tyto závěry založené na posouzení platnosti hospodářské smlouvy a dalších úkonů dovolatelka nijak nezpochybnila. Proti nim postavila tvrzení a předložila listiny z pozdější doby, jež měly prokazovat její vlastnické právo k trafostanici (poukazuje na to, že podle některých těchto listin byl proveden zápis do katastru nemovitostí). Nijak již ovšem nereaguje na závěry odvolacího soudu, který předloženým listinám k prokázání jejího vlastnického práva žádný právní význam nepřikládal. Proto ani správnost těchto závěrů nemohla být podrobena dovolacímu přezkumu.

Jedinou právní otázkou, jíž se mohl dovolací soud z hlediska naplnění některého z důvodů přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř. zabývat, byla námitka nesprávného právního posouzení předpokladů vydržení vlastnického práva k trafostanici žalovanou v poměrech právní úpravy účinné do 31. 12. 2013 a tvrzený rozpor při řešení této otázky s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu.

Podle hlavy II. ustanovení přechodných a závěrečných dílu 1 přechodných ustanovení oddílu 1 všeobecných ustanovení - § 3028 odst. 1, 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, tímto zákonem se řídí práva a povinnosti vzniklé ode dne nabytí jeho účinnosti. Není-li dále stanoveno jinak, řídí se ustanoveními tohoto zákona i právní poměry týkající se práv osobních, rodinných a věcných; jejich vznik, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se však posuzují podle dosavadních právních předpisů.

Protože k tvrzenému nabytí vlastnického práva žalovanou mělo dojít před 1. 1. 2014, postupoval dovolací soud při posouzení věci, stejně jako odvolací soud, podle příslušných ustanovení zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013, konkrétně ustanovení § 129 odst. 1, § 130 odst. 1 a § 134 odst. 1 a 3 obč. zák.

Držitelem je ten, kdo s věcí nakládá jako s vlastní nebo kdo vykonává právo pro sebe (§ 129 odst. 1 obč. zák.). Je-li držitel se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře o tom, že mu věc nebo právo patří, je držitelem oprávněným (§ 130 odst. 1 věta první obč. zák.). Oprávněný držitel se stává vlastníkem věci, má-li ji nepřetržitě v držbě po dobu tří let, jde-li o věc movitou, a po dobu deseti let, jde-li o nemovitost (§ 134 odst. 1 obč. zák.).

Z výše uvedeného vyplývá, že má-li být hodnocena dobrá víra držitele věci ve smyslu § 130 odst. 1 obč. zák. jakožto předpoklad oprávněné držby vedoucí (při splnění dalších podmínek) k nabytí vlastnického práva vydržením podle § 134 odst. 1 obč. zák., musí být nejdříve postaveno najisto, že daná osoba je držitelem ve smyslu § 129 odst. 1 obč. zák. Jinými slovy řečeno, nemůže být někdo držitelem oprávněným, pokud vůbec držitelem není. A není-li někdo držitelem vůbec, nemůže nabýt vlastnické právo k věci vydržením.

Tradičně se uznává, že držba zahrnuje faktické ovládání věci (corpus possessionis) a držební vůli, tedy úmysl věc držet pro sebe , nikoliv pro jiného (animus possidendi). V této souvislosti Nejvyšší soud např. v rozsudku ze dne 17. 1. 2002, sp. zn. 22 Cdo 728/2000, vyslovil toto: Pro vznik držby je nezbytné naplnění dvou předpokladů: vůle s věcí nakládat jako s vlastní (animus possidendi - prvek subjektivní) a faktické ovládání věci - panství nad věcí (corpus possessionis - prvek objektivní). Faktickým ovládáním se nerozumí jen fyzické ovládání věci. Fakticky věc ovládá ten, kdo podle obecných názorů a zkušeností vykonává tzv. právní panství nad věcí. Proto je držitelem pozemku i ten, kdo na něj fakticky dlouhou dobu nevstoupil, pokud se držby nechopí někdo jiný, a také ten, kdo vykonává držbu prostřednictvím jiné osoby (tzv. detentora). Je však nezbytné, aby detentor věc fyzicky ovládal pro držitele a jeho jménem (například jako jeho nájemce). Důkazní břemeno, že tomu tak bylo, leží na tom, kdo tvrdí, že ten, kdo věc fyzicky ovládal, byl jeho detentorem.

Je-li někdo zapsán ve veřejných knihách jako vlastník pozemku, nicméně pozemek fakticky (byť např. prostřednictvím detentora, který může být nájemcem či jiným uživatelem, odvozujícím své právo od knihovního vlastníka) neovládá, má tzv. knihovní držbu. Knihovní držba není skutečnou držbou a nepožívá ochrany [viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČSR ze dne 30. 4. 1932, sp. zn. Rv I 75/31 (dostupné v právních informačních systémech ASPI nebo beck-online.cz)]. Držba předpokládá skutečné, faktické ovládání věci (corpus possessionis viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 7. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1664/2000, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2013, sp. zn. 22 Cdo 3787/2012).

Výše uvedené judikatorní závěry jsou aplikovatelné nejenom v případech vydržení vlastnického práva k pozemku, ale i k jiné věci, jež může být způsobilým předmětem vydržení. Týká se to i stavby, jež se zapisuje se do katastru nemovitostí.

V projednávané věci bylo dokazováním před odvolacím soudem skutkově postaveno najisto (skutkovými zjištěními je dovolací soud vázán, a musí z nich při dovolacím přezkumu vycházet), že stavba trafostanice slouží po dobu více než čtyřiceti let pro umístění technologických zařízení umožňujících distribuci elektrické energie v dané lokalitě, a to nikoliv pouze pro potřeby žalované. Trafostanice je užívána výlučně žalobkyní a žalovaná do ní nemá přístup, neboť nemá k dispozici klíče od budovy. Pokud pracovník žalované v minulosti prováděl nějakou údržbu budovy, šlo o drobnější práce na venkovních částech budovy. Žalovanou nebylo tvrzeno, že by držbu stavby trafostanice vykonávala prostřednictvím detentora (v poměrech projednávané věci například na základě smluvního vztahu s žalobkyní či s některým z jejích právních předchůdců).

Lze proto uzavřít, že nedrží-li žalovaná věc, k níž bylo vydržení vlastnického práva uplatněno, fakticky, tedy ji vlastní mocí neovládá, nemůže vykonávat oprávněnou držbu, byť je jako její vlastník v katastru nemovitostí zapsána; platí totiž, že prostá knihovní držba nenaplňuje zákonné atributy držby oprávněné jako zákonného předpokladu pro vydržení vlastnického práva k věci.

Dovolací soud se ztotožňuje s odvolacím soudem i v hodnocení dobré víry žalované z hlediska povahy a účelového využití stavby trafostanice.

Nejvyšší soud např. v rozsudku ze dne 24. 2. 2015, sp. zn. 22 Cdo 4742/2014, uvedl, že k posuzování právní otázky, zda je držitel v dobré víře či nikoli, Nejvyšší soud zaujal právní názor v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 7. 5. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1843/2000, podle něhož při hodnocení dobré víry je vždy třeba brát v úvahu, zda držitel při běžné (normální) opatrnosti, kterou lze s ohledem na okolnosti a povahu daného případu po každém požadovat, neměl, resp. nemohl mít, po celou vydržecí dobu důvodné pochybnosti o tom, že mu věc nebo právo patří. Dobrá víra je psychický stav držitele takový držitel se domnívá, že mu vykonávané právo patří, ačkoliv tomu tak ve skutečnosti není. Skutečnost, zda držitel je se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že mu věc nebo právo náleží, je třeba vždy hodnotit objektivně, a nikoli pouze ze subjektivního hlediska (osobního přesvědčení) samotného účastníka. Držitel není vzhledem ke všem okolnostem v dobré víře v případě, že je sice subjektivně přesvědčen, že mu věc anebo právo patří, avšak při zachování obvyklé opatrnosti by musel vědět, že tomu tak není. Protože dobrou víru je třeba hodnotit objektivně, nelze dospět k závěru, že za stejné situace by jedna osoba byla v takto kvalifikované dobré víře, a druhá nikoliv; to se týká i právních předchůdců [usnesení Ústavního soudu ze dne 3. června 2004, sp. zn. III. ÚS 50/04 (dostupné na http://nalus.usoud.cz ), obdobně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 11. 2000, sp. zn. 22 Cdo 1253/99]. V rozsudku ze dne 10. 10. 2002, sp. zn. 22 Cdo 490/2001 (uveřejněném pod č. C 1481 v Souboru), Nejvyšší soud uvedl, že oprávněná držba se zakládá na omylu držitele, který se domnívá, že je vlastníkem držené věci nebo subjektem vykonávaného práva. Oprávněná držba se nemůže zakládat na takovém omylu držitele, kterému se mohl při normální opatrnosti vyhnout. Je třeba zdůraznit, že jde o opatrnost normální, obvyklou, posuzovanou z objektivního hlediska. Omyl držitele musí být omluvitelný. Omluvitelným je omyl, ke kterému došlo přesto, že mýlící se postupoval s obvyklou mírou opatrnosti, kterou lze se zřetelem k okolnostem konkrétního případu po každém požadovat. Pokud omyl přesahuje rámec běžného, obvyklého posuzování věcí, není omluvitelný. Držitel, který drží věc na základě takového omylu, může být sice v dobré víře, avšak nikoliv se zřetelem ke všem okolnostem, a proto nemůže být držitelem oprávněným.

Samotný charakter stavby trafostanice a její neměnné účelové využití po dobu několika desetiletí subjekty odlišnými od žalované a obsluha a údržba technologických zařízení žalobkyní, jsou skutečnostmi, jež z pohledu běžného držitele a při zachování normální opatrnosti byly způsobilé vyvolat pochybnosti žalované, že se jedná o věc, která jí patří. Otázka, zda vnitřní technologické zřízení je součástí stavby či samostatnou věcí, není při zkoumání splnění předpokladů pro vydržení právně významná, neboť z pohledu užívání trafostanice se do současné doby jedná o jeden celek. Případné úvahy o oddělení technologického zařízení od stavby do budoucna, jimiž se v dovolání žalovaná obšírně zaobírá, jsou bez jakékoliv vlivu na hodnocení tvrzené oprávněné držby v průběhu vydržecí doby, jež z logiky věci mohla plynout pouze v minulosti.

Jelikož žalovaná napadla dovoláním rozhodnutí odvolacího soudu bez výslovného uvedení, že by směřovalo pouze proti některému z jeho výroků, zabýval se dovolací soud rovněž přípustností dovolání do výroků, jimiž bylo rozhodnuto o nákladech řízení. Podle § 237 o. s. ř. je dovolání přípustné též proti akcesorickým výrokům rozhodnutí odvolacího soudu, jímž se odvolací řízení končí, včetně výroků o nákladech řízení (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1172/2013, uveřejněné pod č. 80/2013 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek). I pro tyto akcesorické výroky ovšem platí, že dovolatel je povinen v dovolání vymezit, které z hledisek přípustnosti dovolání uvedených v § 237 o. s. ř. považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání, stejně jako v případě meritorního výroku, nepostačuje pouhá citace § 237 o. s. ř. (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013). Tomuto požadavku však žalovaná v dovolání nedostála. Proto ani proti výrokům o nákladech řízení a o nákladech řízení státu nemůže být dovolání přípustné.

Jelikož Nejvyšší soud neshledal dovolání přípustným, podle § 243c odst. 1 o. s. ř. je odmítl.

V souladu s § 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř. rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení neobsahuje odůvodnění.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 4. května 2017
JUDr. Jiří Spáčil, CSc.
předseda senátu