22 Cdo 49/2004
Datum rozhodnutí: 26.01.2005
Dotčené předpisy: § 139 odst. 2 předpisu č. 40/1964Sb.




22 Cdo 49/2004

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Rezkové a soudců JUDr. Františka Baláka a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobkyně I. J., zastoupené advokátem, proti žalovaným: 1) Ing. J. Ď., 2) O. Ď. a 3) Mgr. M. Ď., zastoupeným advokátem, o hospodaření se společnou věcí, vedené u Okresního soudu v Nymburce pod sp. zn. 7 C 979/96, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 15. května 2003, č. j. 24 Co 153/2003-197, 24 Co 154/2003, takto:

I. Dovolání proti výroku rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 15. května 2003, č. j. 24 Co 153/2003-197, 24 Co 154/2003, jímž byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Nymburce ze dne 7. března 2002, č. j. č. j. 7 C 979/96-146, ve znění doplňujícího rozsudku z 31. 1. 2003, č. j. 7 C 979/96-171, ve výrocích o úpravě užívání bytů a půdy účastníky v domě čp. 617 na st. pl. 1532 v P., se odmítá.

II. Dovolání proti výroku rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 15. května 2003, č. j. 24 Co 153/2003-197, 24 Co 154/2003, jímž byl rozsudek Okresního soudu v Nymburce ze dne 7. března 2002, č. j. 7 C 979/96-146, ve znění doplňujícího rozsudku z 31. 1. 2003, č. j. 7 C 979/96-171, změněn ve výroku o užívání sklepů v domě čp. 617, se zamítá.

III. Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 15. května 2003, č. j. 24 Co 153/2003-197, 24 Co 154/2003, jímž byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Nymburce ze dne 7. března 2002, č. j. 7 C 979/96-146, ve znění doplňujícího rozsudku z 31. ledna 2003, č. j. 7 C 979/96-171, ve výrocích, jimiž byla zamítnuta žaloba o úpravu užívání terasy a aby žalovaným bylo uloženo předat žalobkyni veškeré příjmové a výdajové doklady, jakož i peněžní deník a knihu pohledávek, týkající se účetnictví domu čp. 617 v P. za roky 1989-1998, a aby účastníci byli povinni veškeré příjmy z domu čp. 617 v P. skládat na účet u spořitelny, a. s., pobočka P. č. , a rozhodnuto o nákladech řízení, a v těchto výrocích také rozsudek Okresního soudu v Nymburku ze dne 7. března 2002, č. j. 7 C 979/96-146, a doplňující rozsudek z 31. ledna 2003, č. j. 7 C 979/96-171, se zrušují a věc se vrací v tomto rozsahu Okresnímu soudu v Nymburce k dalšímu řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Okresní soud v Nymburce (dále soud prvního stupně ) rozsudkem ze 7. 3. 2002, č. j. 7 C 979/96-146, ve znění doplňujícího rozsudku z 31. 1. 2003, č. j. 7 C 979/96-171, rozhodl, že žalobkyně je oprávněna výlučně užívat v domě čp. 617 na st. p. č. 1532 v P. byt sestávající se z kuchyně, pokoje a příslušenství napravo od schodiště v přízemí, byt sestávající se z kuchyně, pokoje a příslušenství napravo od schodiště v I. poschodí a byt sestávající se z kuchyně, pokoje a příslušenství napravo od schodiště ve II. poschodí. Žalovaní 1) a 3) jsou oprávněni výlučně užívat v předmětném domě byt sestávající se z kuchyně, čtyř pokojů a příslušenství ve IV. poschodí a půdu. Žalovaný 3) je oprávněn výlučně užívat v předmětném domě byt sestávající se z kuchyně, pokoje a příslušenství nalevo od schodiště v přízemí. Účastníci jsou oprávněni společně užívat prádelnu ve sklepních prostorách, dvůr a sklepy a jsou povinni navzájem výkon práva užívání, jak je upraven tímto rozsudkem trpět a zdržet se jakéhokoliv jednání, kterým by do práva druhého zasahovali (výrok I.). Dále žalobu v části, ve které se žalobkyně domáhala, aby žalovaní byli povinni předat žalobkyni všechny příjmové a výdajové doklady, jakož i peněžní deník a knihu pohledávek týkající se účetnictví domu č. p. 617 v P. za roky 1989-1998 a aby účastníci byli povinni veškeré příjmy z domu č. p. 617 v P. skládat na účet u spořitelny, a. s. pobočka P., č. , a v části o užívání terasy, zamítl (výrok II.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok III.).

Krajský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem z 15. 5. 2003, č. j. 24 Co 153/2003-197, 24 Co 154/2003, změnil rozsudek soudu prvního stupně jen tak, že žalobkyně je oprávněna užívat sklepní kóji ve směru příchodu od schodiště první vpravo, druhou a čtvrtou vlevo, první žalovaný a druhá žalovaná jsou oprávněni užívat sklepní kóji ve směru příchodu od schodiště pátou vpravo a třetí žalovaný je oprávněn užívat sklepní kóji ve směru příchodu od schodiště čtvrtou vpravo. Jinak rozsudek soudu prvního stupně potvrdil s tím, že správné příjmení žalobkyně je J. a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.

Odvolací soud převzal zjištění soudu prvního stupně, že účastníci jsou spoluvlastníky shora uvedených nemovitostí, přičemž žalobkyni náleží spoluvlastnický podíl v rozsahu ideální poloviny, žalovanému 3) ideální čtvrtina a žalovaní 1) a 2) jde o rodiče žalovaného 3) - mají ve společném jmění manželů rovněž ideální čtvrtinu. Mezi účastníky, a to žalobkyní na straně jedné a žalovanými na straně druhé, došlo k neshodě o užívání společného domu, o němž soudy rozhodly podle § 139 odst. 2 ObčZ. Užívání bytů účastníky ve společném domě (jsou v něm ještě další čtyři byty užívané nájemníky) upravily soudy podle stavu, jak je účastníci fakticky užívají, když takovou úpravu navrhovala žalobkyně a žalovaní s tímto řešením souhlasili. Svými výměrami byty, které užívají žalovaní, odpovídají třem bytům, které má možnost užívat žalobkyně, čímž je zachován na obou stranách sporu jejich 50% spoluvlastnický podíl na věci. Za správné považoval odvolací soud rozhodnutí soudu prvního stupně o užívání půdy jen žalovanými 1) a 2), jestliže jen oni mají na půdu přístup z bytu, který jim byl určen k užívání. Kromě toho nelze půdu vzhledem k jejímu propojení s bytem žalovaných 1) a 2) z hlediska protipožárních předpisů používat k uskladnění věcí, což je právě účel, pro který se žalobkyně užívání půdy domáhá. Dvůr užívají účastníci společně, prádelna ve sklepních prostorách je uzamčena, ale žalovaní souhlasí se společným užíváním se žalobkyní. Změnu rozsudku soudu prvního stupně v úpravě užívání sklepů odůvodnil odvolací soud tím, že podle jeho rozhodnutí bude účastníkům ke každému bytu jim určeného k užívání náležet k užívání ještě sklep. Jeden ze sklepů určených k užívání žalobkyni je prostorově větší, čímž je kompenzováno výlučné užívání půdy žalovanými 1) a 2). Ohledně návrhu na užívání terasy soud prvního stupně zjistil, že terasa v domě neexistuje. Podle záznamu o místním šetření, které z podnětu žalobkyně provedl Ing. J., v severní části střechy je proveden betonový povrch s vodotěsnou izolací, po okapních a štítových stranách je vytažena podezdívka s kotvenými sloupky pro zábradlí, v podlaze jsou instalovány vpustě pro odtok dešťových vod a staticky není doloženo, zda je konstrukce vhodná pro nahodilé zatížení. Tato severní část střechy je propojena prosklenou stěnou s balkonovými dveřmi v rovině střechy s půdou . Žalovaní takto upravenou část střechy neužívají. Mezi účastníky probíhá u soudu prvního stupně pod sp. zn. 4 C 946/2000 spor, v němž se žalovaní domáhají proti žalobkyni vydání rozsudku o nahrazení souhlasu žalobkyně s dodatečným povolením stavebních úprav střechy předmětného domu v rozsahu, který je předmětem stavebního řízení vedeného u Městského úřadu v P., tedy s vybudováním výstupu z půdy na rovnou část střechy vsazení vikýře do původní sedlové střechy a vsazení dveří a dvou skleněných výplní. Odvolací soud byl se soudem prvního stupně zajedno, že stavbu, která vyžaduje stavební povolení, lze užívat jen na základě kolaudačního rozhodnutí (§ 76 odst. 1 stavebního zákona). Nelze proto soudním rozhodnutím upravit užívání stavby, resp. její součásti, pokud nebyla k užívání povolena. Od roku 1989 vedou žalovaní účetnictví k domu: příjmové a výdajové doklady a peněžní deník. Příjmy jsou tvořeny z pronájmu bytů, výdaje úhradami za služby, domovní daň a pojištění. Na účet zřízený u spořitelny a. s., označený v žalobě, je poukazováno nájemné od nájemců; pouze v jednom případě je nájemné placeno hotově k rukám žalovaných 1) a 2). Předmětný účet založili žalobkyně a žalovaní 1) a 2) společně, k dispozici s účtem je zapotřebí tří podpisů. Ohledně příjmových a výdajových dokladů a peněžního deníku, dospěl odvolací soud shodně se soudem prvního stupně k závěru, že jde sice o věci v právním slova smyslu, ale vytvořené žalovanými, a proto také o věci v jejich vlastnictví. Odvolací soud poukázal na to, že ve smyslu zákona o účetnictví (zákon č. 563/1991 Sb. ve znění změn a doplňků) a zákona o dani z příjmu (zákona č. 586/1992 Sb. ve znění změn a doplňků) fyzické osoby, které mají příjem z pronájmu nemovitosti podle § 9 zákona o dani z příjmu, nejsou účetní jednotkou a o svých příjmech a výdajích z pronájmu nejsou povinny účtovat v soustavě jednoduchého či podvojného účetnictví. Chtějí-li tyto osoby uplatňovat své skutečné výdaje (nikoliv 20% paušálem), mají povinnost vést o svých příjmech a výdajích v časovém sledu záznamy v jejich celkových ročních úhrnech. V opačném případě nejsou tyto fyzické osoby povinny vést ani tyto záznamy. V případě spoluvlastníků nemovitosti každý ze spoluvlastníků tyto záznamy sloužící ke zdanění příjmů a výdajů vede sám za sebe, protože každý ze spoluvlastníků je povinen sám za sebe podávat daňové přiznání u příslušného správce daně, tedy finančního úřadu. Žalovaní nepodnikají a ani neprovozují jinou samostatnou výdělečnou činnost ve smyslu § 7 zákona o daních z příjmů, přičemž takovou činností není pronájem bytu (§ 9 zák. č. 586/1992 Sb. ve znění změn a doplňků). Jejich záznamy o příjmech a výdajích jsou listiny, které si žalovaní vytvářejí pro svoji potřebu, jsou výlučně v jejich vlastnictví a i z tohoto důvodu nemohou splňovat znaky příslušenství společné věci podle § 121 odst. 1 ObčZ, když podle tohoto ustanovení jsou příslušenstvím věci, které náležejí vlastníku věci hlavní a jsou jím určeny k tomu, aby byly s hlavní věcí trvale užívány. Názor žalobkyně, že předání těchto dokladů žalovanými žalobkyni je namístě podřadit pod právní režim hospodaření se společnou věcí podílovými spoluvlastníky ve smyslu § 139 odst. 2 ObčZ, tak není správný. Totéž platí ohledně povinnosti žalovaných ukládat výnosy ze společné nemovitosti na konkrétní společný účet. Výnos ze společné nemovitosti není součástí ani příslušenstvím věci a řídí se jiným právním režimem, neboť pro případ, že by žalovaní jako podíloví spoluvlastníci užívali společnou věc nad rozsah svého spoluvlastnického podílu, vznikalo by jim na úkor žalobkyně bezdůvodné obohacení, za které by byli povinni žalobkyni jako spoluvlastníci nemovitosti poskytnout peněžitou náhradu.

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání. Považuje dovolání za přípustné podle § 237 odst. l písm. a) a c) OSŘ s tím, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci a má po právní stránce zásadní význam. Nesouhlasí se závěry soudů, že účetnictví vypracované žalovanými je jejich vlastnictvím. Podle žalobkyně je i za tohoto stavu nezbytným příslušenstvím společného domu. Argumentace soudu prvního stupně, že si může vypracovat účetnictví sama bez součinnosti žalovaných není na místě, neboť účetnictví nelze vypracovat bez dokladů, které jsou výlučně v držení žalovaných. Za otázku zásadního právního významu považuje otázku, zda vypracované účetnictví je příslušenstvím společného domu či nikoliv, a tedy zda spoluvlastník nemovitosti má právo do tohoto účetnictví nahlížet a domáhat se toho, aby mu bylo účetnictví k nahlédnutí vydáno. Nesouhlasí také s tím, že o užívání terasy nemůže být rozhodnuto do doby než bude ve stavebním řízení rozhodnuto o povolení jejího užívání, když navíc soud prvního stupně o její žalobě nerozhodl vůbec. Pokud k faktickému vybudování terasy došlo, mělo být o této terase soudem prvního stupně rozhodnuto, byť třeba zamítnutím této části žaloby. Dále žalobkyně nesouhlasí s tím, že byt v přízemí byl přikázán do užívání žalovanému 3), když tohoto bytu se původně také k užívání v žalobě domáhala. Úpravou užívání bytů v domě se vytvořil stav, kdy žalovaní užívají z obytných prostor domu výrazně vyšší část, přestože jim náleží spoluvlastnický podíl v rozsahu jedné poloviny. Rozsudek proto odporuje dobrým mravům, a to i přihlédnutím k tomu, že podle provedené úpravy má žalobkyně užívat byty samostatné, které nejsou zceleny, a tedy vhodnější k užívání jednou rodinou, jak je tomu u části nemovitosti, která byla přikázána k užívání žalovaným. Žalobkyně navrhla, aby rozsudky soudů obou stupňů byly zrušeny a věc vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Žalovaní se k dovolání nevyjádřili.

Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno včas řádně zastoupenými účastníky řízení, dále zkoumal, zda jde dovolání přípustné.

Podle § 236 odst. 1 OSŘ lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Podle § 242 odst. l OSŘ dovolací soud přezkoumá rozsudek soudu prvního stupně v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden.

Podle § 242 odst. 2 písm. d) OSŘ dovolací soud není vázán rozsahem dovolacích návrhů, jestliže z právních předpisů vyplývá určitý způsob vypořádání.

Dovolací soud není oprávněn přezkoumávat věcnou správnost výroku rozsudku odvolacího soudu, proti němuž není dovolání přípustné, i když z pohledu ustanovení § 242 odst. 2 písm. d) OSŘ jde o spor, v němž určitý způsob vypořádání vztahu mezi účastníky vyplývá z právního předpisu. Propojení výroku odvolacího soudu, proti němuž dovolání přípustné je, s výrokem, který není přípustno zkoumat, se při rozhodování o dovolání projevuje v tom, že shledá-li soud důvody pro zrušení přezkoumávaného výroku, zruší současně i výrok, jehož sepětí se zkoumaným výrokem vymezuje ustanovení § 242 odst. 2 OSŘ [srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu uveřejněná pod č. 37 Sbírky rozhodnutí a stanovisek z roku 1999 a C 12 Svazek 1 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaného nakladatelstvím C. H. Beck, (dále jen Soubor )]. Z uvedené judikatury Nejvyššího soudu pro daný případ vyplývá oddělené posuzování přípustnosti dovolání ve vztahu k jednotlivým výrokům rozsudku odvolacího soudu.

Podle § 237 odst. l písm. a) OSŘ je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně.

Odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně jen ve výroku ohledně užívání sklepů. Jinak rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé potvrdil.

Dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu je přípustné za splnění předpokladů stanovených v ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) a c), odst. 3 OSŘ. Protože předpoklad stanovený v § 237 odst. 1 písm. b) OSŘ nebyl naplněn, přicházela v úvahu přípustnost dovolání jen podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c), odst. 3 OSŘ, podle nichž je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.

Jak vyplývá z tohoto ustanovení je dovolání přípustné jen pro řešení otázek právních (k tomu srovnej usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 20 Cdo 1986/2001, uveřejněné pod C

1164 ve Svazku 16 Souboru Nejvyššího soudu, vydávaného nakladatelstvím C. H. Beck).

Za otázku zásadního významu nepovažuje dovolací soud úpravu užívání bytů účastníky ve společném domě. Dovolací soud je vázán skutkovým zjištěním, z něhož odvolací soud vycházel, tj., že plocha bytů určených k užívání žalobkyni odpovídá ploše bytů určených k užívání žalovaným. Kromě toho nelze přehlédnout, že o užívání bytů v domě bylo rozhodnuto tak, jak žalobkyně sama navrhovala.

Dovolání je však přípustné proti výroku rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, kterým byla zamítnuta žaloba na úpravu užívání terasy ve společném domě účastníků. Závěr odvolacího soudu, že soud nemůže rozhodnout o užívání stavby spoluvlastníky podle § 139 odst. 2 ObčZ, dokud není ohledně užívání stavby, případně její části, vydáno kolaudační rozhodnutí podle § 79 odst. l stavebního zákona, je v rozporu s rozhodnutím dovolacího soudu. Nejvyšší soud uvedl v rozsudku sp. zn. 22 Cdo 2429/99 z 25. 10. 2001, publikovaném pod C 824 sv. 12 Souboru, že úpravě užívání místností ve společném domě rovnodílnými spoluvlastníky nebrání skutečnost, že stavební úřad nevydal povolení k jejich užívání . Dovolací soud v tomto rozhodnutí dospěl k závěru, že podle § 139 odst. 2 ObčZ lze upravit užívání části společného domu i v případě, že jde o část dosud nezkolaudovanou. Uvedený závěr je i nadále použitelný. Právní posouzení věci odvolacím soudem v této části je proto nesprávné. Žalobkyně se domáhá úpravy užívání terasy, kterou však blíže nespecifikovala, a jde zřejmě o vybetonovanou plochu bez zábradlí, která se nachází ve střeše společného domu. Soudy obou stupňů nevedly žalobkyni k odstranění vady žaloby v této části tak, aby určitě a srozumitelně uvedla, ohledně které části domu má být užívání upraveno. Upravit užívání nezkolaudované části domu může soud totiž jen za předpokladu, že jde o část skutečně existující v takovém stavu, že může být fakticky užívána.

Dále dovolací soud považuje rozsudek odvolacího soudu za rozhodnutí po právní stránce zásadního významu pro řešení otázky, zda spoluvlastník je oprávněn požadovat, aby mu byly druhým spoluvlastníkem předloženy k nahlédnutí příjmové a výdajové doklady týkající se společné věci a peněžní a pokladní deník, vedený druhým spoluvlastníkem, a dále, zda soud může rozhodnout podle § 139 odst. 2 OSŘ o neshodě mezi spoluvlastníky o hospodaření se společnou věcí tak, že jsou povinni ukládat výnosy ze společné věci na společný účet.

Podle § 136 odst. l ObčZ věc může být v podílovém spoluvlastnictví více vlastníků.

Podle § 137 odst. l ObčZ podíl vyjadřuje míru, jakou se spoluvlastníci podílejí na právech a povinnostech vyplývající ze spoluvlastnictví ke společné věci

Podle § 139 odst. 2 ObčZ o hospodaření se společnou věcí rozhodují spoluvlastníci většinou, počítanou podle velikosti podílů. Při rovnosti hlasů nebo nedosáhne-li se většiny anebo dohody, rozhodne na návrh kteréhokoliv spoluvlastníka soud.

Z těchto ustanovení vyplývá, že náleží-li věc více subjektům, mají jako spoluvlastníci právo podílet se podle výše svých podílů jak na příjmech ze společné věci, tak povinnost podílet ve stejném rozsahu na výdajích spojených s opravami a údržbou společné věci. Je-li takovou společnou věcí obytný dům, v němž se nacházejí pronajaté byty, mají spoluvlastníci podle výše svých podílů právo na výnos z nájmu a v témže poměru se podílí na nákladech, které byly při pronajímání bytů (včetně nákladů na opravy a údržbu domu) vynaloženy. Výběr nájmů a úhrada nákladů s pronájmem bytů ve společném domě, zajišťování údržby a oprav společného domu, včetně hodnotové evidence a vyjádření této činnosti, je také správou společného domu. Účelem této obvyklé správy je zajištění hospodářského využití domu a lze ji proto podřadit pod pojem hospodaření se společnou věcí ve smyslu § 139 odst. 2 ObčZ. Podobně bylo v § 833 obecného občanského zákoníku z roku 1811 (dále OZO) stanoveno, že držba a správa věci náleží všem podílníkům vespolek. Ve věcech, které se týkají jen řádné správy a užívání základní podstaty, rozhoduje většina hlasů, které se nepočítají podle osob, nýbrž podle poměru podílů podílníků . V komentáři k OZO, autorů Dr. F. Roučka a Dr. F. Sedláčka, vydaném Právnickým a nakladatelstvím knihkupectvím V. Linhart, Praha 1936, díl III. strana 616, je uvedeno, že správa jest buď řádná, která se podle povahy předmětu obyčejně vykonává, anebo mimořádná, která pozůstává v důležitých, zvláštními okolnostmi podmíněných změnách. K řádné správě náleží např. určení místa uschování společné věci movité, vybírání úroků z jistiny, vybírání činže nebo pachtovného, provádění menších oprav a vůbec stále se opakujících udržovacích opatření, obyčejné hospodaření při podnicích zemědělských a obchodních.

Pokud podle dohody rovnodílných spoluvlastníků nebo na základě rozhodnutí soudu podle § 139 odst. 2 ObčZ jeden z nich bude vykonávat správu společného domu, rozumí se tím, že obstará hospodářské využití domu ve smyslu shora uvedeném, včetně toho, že bude vést listiny o výdajích a příjmech ze společné věci a provádět záznamy o příjmech a výdajích. Pak je spoluvlastník-správce povinen umožnit dalšímu spoluvlastníku (spoluvlastníkům), aby se seznámili s obsahem listin a záznamů správcem vedených (k tomu srovnej na str. 627 již zmíněného Komentáře k OZO pod bodem 8 odkaz na rozhodnutí JBL 1917 str. 9, že soudem ustanovený správce musí připustiti věcný dohled spoluvlastníků nebo jejich zmocněnců. ). Bez významu nemůže být ani stav, kdy rovnodílný spoluvlastník vykonává správu společné věci, resp. část této správy, jen fakticky bez souhlasu dalšího spoluvlastníka. Pak by bylo použitelné ustanovení o jednatelství bez příkazu podle § 746 ObčZ, v němž se stanoví, že jednatel bez příkazu je povinen dokončit jednání, podat o něm vyúčtování a převést vše, co přitom získal, na toho, koho záležitost obstaral. Jestliže jeden z rovnodílných spoluvlastníků shromáždí u sebe doklady o příjmech a výdajích týkající se společného domu, lze tak pro něj dovodit povinnost umožnit dalším spoluvlastníkům, aby se s obsahem těchto listin rovněž seznámili. V daném případě žalobkyně v žalobě uvádí, že žalovaného v roce 1989 zmocnila ke správě poloviny domu i k volné dispozici s účtem domu , a žalovaní při jednání soudu prvního stupně 20. 6. 2000 (č. l. 68) uvedli, že od roku 1989 účetnictví vedou, jedná se o příjmové a výdajové doklady a peněžní deník .

Jestliže, jak již bylo uvedeno, je správa společné věci záležitostí společného hospodaření, může soud také (jako o neshodě spoluvlastníků při výkonu správy) rozhodnout, že účastníci jsou povinni ukládat výnosy ze společné věci na bankovní účet, k němuž mají účastníci společné dispoziční právo, neboť i neshoda o tom je případem neshody podle § 139 odst. 2 ObčZ.

Ze shora uvedeného vyplývá, že dovolání proti výroku rozsudku odvolacího soudu, jímž byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen ohledně úpravy užívání bytů a půdy jako příslušenství bytu (§ 121 odst. 2 ObčZ), není ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c) OSŘ přípustné. V tomto rozsahu bylo proto dovolání odmítnuto /§ 243b odst. 5, § 218 písm. c) OSŘ/. Sklepy tvoří rovněž příslušenství bytu ve smyslu § 121 odst. 2 ObčZ, takže dovoláním žalobkyně proti výrokům o úpravě užívání bytů byl napaden i měnící výrok rozsudku odvolacího soudu o užívání sklepů. Dovolání v této části bylo zamítnuto, neboť správnost tohoto výroku žalobkyně samostatně nezpochybnila.

V dalších dovoláním napadených výrocích, jimiž byla zamítnuta žaloba o úpravu užívání terasy a o vydání dokladů, deníků a o uložení povinnosti účastníků ukládat výnosy z domu na bankovní účet, byly rozsudek odvolacího soudu a rozsudek soudu prvního stupně, z důvodu nesprávného právního posouzení, které mělo vliv na správnost rozhodnutí ve věci, a ohledně užívání terasy ještě pro vadu řízení, zrušeny a věc byla soudu prvního stupně v tomto rozsahu vrácena k dalšímu řízení (§ 243b odst. 2 a 3 OSŘ). Žalobkyni soud prvního stupně také vyzve k opravě a doplnění žaloby tak, aby v žalobním petitu určitě a srozumitelně vymezila povinnost, která má být žalovaným ohledně listin a deníků uložena.

Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 26. ledna 2005



JUDr. Marie Rezková, v. r.

předsedkyně senátu