22 Cdo 4881/2015
Datum rozhodnutí: 14.12.2016
Dotčené předpisy: § 80 písm. c) o. s. ř.



22 Cdo 4881/2015
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobkyně J. G., zastoupené Mgr. Janou Klosovou, advokátkou se sídlem v Olomouci, tř. Svobody 2, proti žalovanému L. G., zastoupenému Mgr. Petrou Hrachy, advokátkou se sídlem v Brně, Cihlářská 19, o určení vlastnictví, vedené u Okresního soudu ve Vyškově pod sp. zn. 7 C 196/2008, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 1. 7. 2015, č. j. 16 Co 309/2013-267, takto:
I. Dovolání proti výroku I. rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 1. 7. 2015, č. j. 16 Co 309/2013-267, se v části, ve které odvolací soud potvrdil výrok I. rozsudku Okresního soudu ve Vyškově ze dne 5. 2. 2013, č. j. 7 C 196/2008-233, odmítá .
II. Ve zbývajícím rozsahu se rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 1. 7. 2015, č. j. 16 Co 309/2013-267, ruší a věc se v tomto rozsahu vrací Krajskému soudu v Brně k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud ve Vyškově (dále jen soud prvního stupně ) rozsudkem ze dne 3. 6. 2010, č. j. 7 C 196/2008-87, zamítl návrh na určení, že rozestavěná budova objektu bydlení na parc. č. st. 414, rozestavěné garáže a sklady na parc. č. 235/2 v k. ú. N. (dále jen předmětné stavby či předmětné nemovitosti ) náleží do společného jmění manželů L. G. a J. G. (výrok I.). Dále zamítl návrh na určení, že předmětné nemovitosti jsou v rovnodílném podílovém spoluvlastnictví účastníků (výrok II.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok III.).
Žalobkyně se domáhala určení, že předmětné nemovitosti náleží do společného jmění účastníků, eventuálně [pokud by soud dospěl k závěru, že předmětné nemovitosti vznikly jako stavby ve smyslu zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále jen obč. zák. ), před uzavřením manželství] určení, že předmětné stavby jsou v podílovém spoluvlastnictví účastníků. Soud prvního stupně konstatoval, že žalobkyně prokázala naléhavý právní zájem na požadovaném určení, neboť se domáhala určení vlastnického práva k nemovitostem, u nichž je v katastru nemovitostí uveden jako vlastník pouze žalovaný. Účastníci řízení jsou bývalí manželé, jejichž manželství bylo uzavřeno 25. 4. 2001 a rozvedeno rozsudkem Okresního soudu ve Vyškově ze dne 29. 10. 2009, č. j. 3 C 101/2007-27, který nabyl právní moci 2. 12. 2009. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že předmětné nemovitosti se staly věcí ve smyslu obč. zák. ještě před uzavřením manželství, tudíž nenáleží do společného jmění manželů (dále rovněž jako SJM ). Nevzal přitom za prokázané, že by se žalobkyně na jejich zhotovení podílela (finančně či formou odvedených prací). Nebyla tedy stavebníkem ve smyslu občanského práva a nemohla nabýt spoluvlastnický podíl jejich zhotovením. Žalobu na požadované určení zamítl.
Krajský soud v Brně jako soud odvolací k odvolání žalobkyně usnesením ze dne 25. 1. 2012, č. j. 16 Co 408/2010-114, zrušil rozsudek soudu prvního stupně a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Shledal rozsudek soudu prvního stupně nepřezkoumatelný pro nedostatek důvodů vysvětlujících neprovedení důkazů navrhovaných žalobkyní k prokázání jejích tvrzení.
Okresní soud ve Vyškově rozsudkem ze dne 5. 2. 2013, č. j. 7 C 196/2008-233, zamítl návrh na určení, že předmětné nemovitosti jsou ve společném jmění účastníků (výrok I.), dále zamítl návrh na určení, že předmětné nemovitosti jsou v rovnodílném podílovém spoluvlastnictví účastníků (výrok II.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok III.).
Dospěl k závěru, že stavby nebyly realizovány po uzavření manželství, a nenáleží proto do společného jmění účastníků řízení. Žalovaná se nepodílela na spolufinancování staveb a mezi účastníky nebyla uzavřena spoluvlastnická dohoda. Žalobkyně tedy nenabyla spoluvlastnické právo k předmětným nemovitostem jejich zhotovením. Žalobu jako zcela nedůvodnou zamítl.
Krajský soud v Brně jako soud odvolací k odvolání žalobkyně rozsudkem ze dne 1. 7. 2015, č. j. 16 Co 309/2013-267, rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I. a II. potvrdil (výrok I.), změnil výrok soudu prvního stupně o náhradě nákladů řízení (výrok II.), a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok III.).
Odvolací soud přihlédl ke skutečnosti, že v průběhu soudního řízení bylo manželství účastníků rozvedeno. Po zániku SJM neshledal odvolací soud naléhavý právní zájem žalobkyně na požadovaném určení, přičemž odkázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 5. 2013, sp. zn. 31 Cdo 1726/2012 (toto a další níže uvedená rozhodnutí dovolacího soudu jsou dostupná na webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz ). Uvedl, že naléhavý právní zájem není dán, neboť v řízení o vypořádání společného jmění manželů soud nejprve řeší jako předběžnou otázku, zda majetkové hodnoty, které účastníci učinili předmětem řízení, skutečně do jejich společného jmění manželů patří, a jestliže na ni kladně odpoví, rozhodne o jejich vypořádání a finančním plnění (náhradě) za takové vypořádání. Otázka společného vlastnictví k určité věci je v rámci řízení o vypořádání SJM otázkou předběžnou pro vlastní vypořádání. Tento závěr rovněž vztáhl na návrh žalobkyně na určení, že předmětné stavby jsou v podílovém spoluvlastnictví účastníků, tedy k petitu eventuálnímu.
Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalobkyně dovolání, jehož přípustnost opírá o § 237 o. s. ř. a v němž uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. Uvádí, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Ztotožňuje se s názorem odvolacího soudu, že již není dán naléhavý právní zájem na určení, že předmětné stavby náleží do SJM, neboť toto určení je předběžnou otázkou v rámci řízení o vypořádání SJM. Avšak nesouhlasí s tím, že lze tyto závěry vztáhnout rovněž na eventuální petit, kterým se domáhá určení, že předmětné stavby jsou v podílovém spoluvlastnictví účastníků. Pokud předmětné stavby vznikly jako věci před uzavřením manželství, nelze v rámci řízení o vypořádání SJM tyto nemovitosti vypořádat. Žalobkyně má na požadovaném určení naléhavý právní zájem, neboť je v katastru nemovitostí jako vlastník předmětných staveb uveden žalovaný a není jiný způsob, jak docílit změny zápisu v katastru nemovitostí, než žalobou na určení spoluvlastnického práva žalobkyně. Navrhuje, aby dovolací soud zrušil napadené rozhodnutí odvolacího soudu a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalovaný se k dovolání nevyjádřil.
Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle § 241a odst. 1 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání je přípustné podle § 237 o. s. ř., že je uplatněn dovolací důvod uvedený v § 241a odst. 1 o. s. ř. a že jsou splněny i další náležitosti dovolání a podmínky dovolacího řízení (zejména § 240 odst. 1, § 241 o. s. ř.), napadené rozhodnutí přezkoumal a zjistil, že dovolání je důvodné.
Vzhledem k tomu, že v posuzovaném případě nastaly všechny právní skutečnosti, s nimiž právní předpisy spojují nabytí vlastnického práva přede dnem 1. 1. 2014, je třeba na daný případ aplikovat příslušná ustanovení zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, účinného do 31. 12. 2013 (dále jen obč. zák. ) [k tomu srovnej hlavu II. ustanovení přechodná a závěrečná díl 1 přechodná ustanovení oddíl 1 všeobecná ustanovení - § 3028 odst. 1, 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku].
Podle § 80 o. s. ř. určení, zda tu právní poměr nebo právo je či není, se lze žalobou domáhat jen tehdy, je-li na tom naléhavý právní zájem .
Podle ustálené soudní praxe je naléhavý právní zájem na určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není, dán zejména tam, kde by bez tohoto určení bylo ohroženo právo žalobce, nebo kde by se bez tohoto určení jeho právní postavení stalo nejistým; žaloba domáhající se určení podle § 80 o. s. ř. nemůže být zpravidla opodstatněna tam, kde lze žalovat na splnění povinnosti (k tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 1971, sp. zn. 2 Cz 8/71, uveřejněný pod č. 17/1972 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu).
Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 31. 3. 2009, sp. zn. 22 Cdo 2930/2006, zaujal a odůvodnil závěr, že pokud se domáhá žalobce určení, že je vlastníkem nemovitosti, u níž je v katastru nemovitostí veden jako vlastník někdo jiný, má ve vztahu k této osobě nepochybně naléhavý právní zájem na požadovaném určení, neboť s přihlédnutím k významu vlastnického práva v katastru nemovitostí je odůvodněn závěr, že právní postavení žalobce je za této situace nejisté a bez uvažovaného určení by jeho právo mohlo být i ohroženo. Protože soudní rozhodnutí o určení vlastnického práva k nemovitostem je podkladem pro provedení změny zápisu v katastru nemovitostí, je žaloba na určení vlastnického práva způsobilým právním prostředkem k odstranění nejistoty o skutečných právních vztazích mezi účastníky .
V rozsudku ze dne 23. 8. 2008, sp. zn. 22 Cdo 4709/2009, dovolací soud uvedl, že podle § 154 odst. 1 o. s. ř. pro rozsudek je rozhodující stav v době jeho vyhlášení. Stav v době vyhlášení rozsudku je rozhodující i pro posouzení existence naléhavého právního zájmu na určovací žalobě podle § 80 písm. c) o. s. ř. Obecně totiž není vyloučeno, aby naléhavý právní zájem na určovací žalobě v průběhu řízení pominul, popř. aby teprve nastal. Podle názoru dovolacího soudu lze za trvání společného jmění manželů připustit existenci naléhavého právního zájmu na určení, že určitá věc náleží do společného jmění manželů - účastníků, zvláště jde-li o nemovitost, která je evidována v katastru nemovitosti. Obvykle to bude v případech, kdy si na spornou nemovitost činí vlastnické nároky osoba třetí nebo v případě neplatnosti převodu takové věci na jinou osobu jen jedním z manželů bez účasti druhého manžela. Není vyloučen naléhavý právní zájem ani v případě představovaném žalobou v této věci, kdy jeden z manželů koupí nemovitost ze zdrojů, jež (podle tvrzení druhého manžela) mají náležet do společného jmění manželů, jen pro sebe.
Dovolací soud však má za to, že v případě neshody mezi manžely o tom, zda určitá věc patří či nepatří do společného jmění manželů, není bez významu, zda taková sporná otázka nemůže být již řešena jako předběžná v rámci řízení o vypořádání společného jmění manželů, jestliže již (k dané věci) zaniklo. V řízení o vypořádání společného jmění manželů soud nejprve řeší jako předběžnou otázku, zda majetkové hodnoty, které účastníci učinili předmětem řízení, skutečně do jejich společného jmění manželů patří, a jestliže na ni kladně odpoví, přikáže je některému z účastníků (popř. oběma do podílového spoluvlastnictví) a rozhodne o finančním plnění (náhradě) za takové přikázání. Jestliže je odpověď záporná, žalobu v tomto rozsahu zamítne. Z uvedeného je zřejmé, že otázka společného vlastnictví k určité věci je v rámci řízení o vypořádání společného jmění manželů otázkou předběžnou pro vlastní vypořádání .
V posuzované věci odvolací soud v souladu se shora uvedenou ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu neshledal naléhavý právní zájem žalobkyně na určení, zda předmětné stavby náleží do společného jmění účastníků řízení, neboť SJM již zaniklo a tato otázka je jako předběžná řešena v rámci řízení o vypořádání SJM. V tomto rozsahu tedy dovolání není přípustné a dovolací soud ho odmítl podle § 243c odst. 1 o. s. ř.
Žalobkyně se dále eventuálním petitem domáhala určení, že předmětné stavby jsou v podílovém spoluvlastnictví účastníků, a to za předpokladu, že vznikly jako věci v právním smyslu před uzavřením manželství.
Dovolací soud se opakovaně zabýval otázkou posouzení vzniku stavby jako věci v právním slova smyslu a dospěl k závěru, že rozhodný je okamžik, v němž je stavba vybudována minimálně do takového stadia, od něhož počínaje všechny další stavební práce směřují již k dokončení takto druhové i individuálně určené věci (k tomu srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2007, sp. zn. 22 Cdo 2554/2007). K tomu u nadzemních staveb dochází vytvořením stavu, kdy je již jednoznačně a nezaměnitelným způsobem patrno alespoň dispoziční řešení prvního nadzemního podlaží (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 2. 2002, sp. zn. 22 Cdo 2534/2000).
Pokud odvolací soud dospěje k závěru, že předmětné stavby jakožto věci v právním smyslu vznikly před uzavřením manželství (srov. i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2014, sp. zn. 22 Cdo 1938/2012), má žalobkyně na projednání žaloby, konkrétně eventuálního petitu, naléhavý právní zájem, neboť se domáhá určení, že je podílovým spoluvlastníkem nemovitostí, u nichž je v katastru nemovitostí veden jako vlastník někdo jiný (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2009, sp. zn. 22 Cdo 2930/2006), přičemž tato otázka nemůže být řešena jako předběžná v rámci řízení o vypořádání SJM.
Poté odvolací soud posoudí, zda žalobkyně byla stavebníkem v občanskoprávním smyslu a zhotovením nabyla spoluvlastnické právo k předmětným nemovitostem. Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 29. 2. 2012, sp. zn. 22 Cdo 3710/2011, uvedl, že vlastnictví k nově zhotovené věci nabývá originárně ten, kdo věc vytvořil (poněkud odlišná pravidla platí pro zpracování cizí věci - viz § 135b obč. zák.). Jde-li o stavbu, nabývá k ní takto vlastnictví stavebník v občanskoprávním smyslu, tedy ten, který stavbu uskutečnil s (právně relevantně projeveným) úmyslem mít ji pro sebe (viz například nález Ústavního soudu ze dne 25. 9. 1997, sp. zn. III ÚS 336/96). Není rozhodné, komu bylo adresováno rozhodnutí o stavebním povolení. Při posouzení vlastnických a jiných právních vztahů ke stavbě vzniklé společnou činností více osob je třeba vycházet z obsahu dohody uzavřené mezi těmito osobami. Taková dohoda, která nemusí být písemná, založí spoluvlastnictví, jen je-li z jejího obsahu (příp. s přihlédnutím k dalším zjištěným skutečnostem) zřejmé, že účastníci dohody chtěli založit spoluvlastnický vztah. Není třeba, aby se účastníci dohodli o výši podílů (srov. rozhodnutí publikované pod č. 16/1983 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Konečně je třeba uvést, že vzhledem k tomu, že stavba není součástí pozemku, není pro nabytí vlastnictví ke stavbě rozhodující vlastnictví pozemku, na kterém je umístěna.
Pokud však stavbu provádí více osob, které o vlastnictví k nové stavbě neuzavřely žádnou dohodu, přičemž z okolností věci není zřejmé, že mělo jít o stavbu ve vlastnictví jen některých z těchto osob (jako v případě pouhé výpomoci se stavebními pracemi), nelze vyloučit závěr, že stavebníky v občanskoprávním smyslu jsou všechny tyto osoby, které se stávají podílovými spoluvlastníky stavby (resp. jde-li o manžele, je podíl předmětem jejich společného jmění). Tak tomu bude, zejména pokud více osob bez dohody o vlastnictví ke stavbě zřídí stavbu za účelem jejího společného užívání a podílí se na jejím vzniku vlastní prací i dodáním materiálu, nevyplývá-li z okolností věci ohledně vlastnických vztahů ke stavbě něco jiného (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 11. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1174/2001). Stavebníkem je osoba, která se fakticky podílí na zřízení stavby, není-li z dohody nebo z okolností zřejmé, že tato osoba jen pomáhá jinému (např. řemeslník, sousedská či rodinná výpomoc). Posouzení, zda jde o takový případ, záleží na provedených důkazech a na jejich hodnocení soudem (§ 132 o. s. ř.) (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2007, sp. zn. 22 Cdo 2258/2007).
Ze shora uvedeného vyplývá, že vznikly-li předmětné stavby jako věci v právním slova smyslu před uzavřením manželství, nelze uzavřít, že otázka určení spoluvlastnického práva žalobkyně (tedy zda byla stavebníkem v občanskoprávním smyslu a zhotovením nabyla předmětné stavby originárně spolu s žalovaným do podílového spoluvlastnictví ještě před vznikem manželství, potažmo společného jmění účastníků) může být jako předběžná řešena v rámci řízení o vypořádání SJM, a není správný závěr, že žalobkyně nemá na požadovaném určení naléhavý právní zájem. V této části spočívá rozhodnutí odvolacího soudu na nesprávném právním posouzení věci.
Neobstojí ovšem námitka žalobkyně, že rozhodnutí odvolacího soudu je překvapivé, neboť odvolacím soudem byla otázka naléhavého právního zájmu posouzena jinak než soudem prvního stupně, přičemž skutkový stav zůstal nezměněn. Procesní postup odvolacího soudu je v souladu s § 118a odst. 2 o. s. ř. a § 101 odst. 3 o. s. ř. Odvolací soud nemohl žalobkyni poskytnout poučení podle § 118a odst. 2 o. s. ř., neboť žalobkyně ani její zástupkyně se nedostavily k jednání odvolacího soudu a soud není oprávněn ani povinen žalobkyni sdělovat potřebná poučení jinak (srov. rovněž usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 2010, sp. zn. 28 Cdo 3665/2009).
Z výše uvedeného se podává, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá částečně na nesprávném právním posouzení věci, a dovolání je tak důvodné. Proto nezbylo, než rozhodnutí odvolacího soudu v uvedeném rozsahu (včetně závislých nákladových výroků) zrušit a věc vrátit tomuto soudu k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 14. prosince 2016
Mgr. David Havlík
předseda senátu