22 Cdo 488/2004
Datum rozhodnutí: 06.10.2004
Dotčené předpisy: § 126 předpisu č. 40/1964Sb.




22 Cdo 488/2004

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl ve senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců JUDr. Františka Baláka a JUDr. Marie Rezkové, ve věci žalobce J. P., zastoupeného advokátem, proti žalované JUDr. M. R., o určení vlastnictví, vedené u Okresního soudu v Nymburce pod sp. zn. 4 C 876/96, o dovolání žalované 1) proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 12. srpna 2003, č. j. 31 Co 186/2003-239, takto:

Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 12. srpna 2003, č. j. 31 Co 186/2003-239, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Žalobce se domáhal určení vlastnického práva k parcele uvedené níže s tím, že žalovaná užívá spolu se svým pozemkem neoprávněně část parcely která je ve vlastnictví žalobce. Žalovaná namítala vydržení vlastnického práva, neboť ona a její právní předchůdci (její rodiče F. a M. K.) drželi spornou část od roku 1969 v dobré víře, že jsou jejími vlastníky. V řízení zpočátku vystupovaly na žalované straně kromě žalované ještě další osoby, které však nejsou účastníky dovolacího řízení.

Okresní soud v Nymburce (dále soud prvního stupně ) rozsudkem ze dne 16. května 2002, č. j. 4 C 876/96-176, ve znění opravného usnesení ze dne 2. dubna 2003, č. j. 4 C 876/96-210, zamítl žalobu, že ve vlastnictví žalobce a jako součást jeho parcely PK 1355, katastrální území P. ve zjednodušené evidenci u Katastrálního úřadu v N., nadále pod tímto číslem, se navrženou změnou výměry dle geometrického plánu č. 1355 113/2000 ze dne 9. 9. 2000 140 m2 jsou: a) parcela 1. až 4. žalovaného č. 1357/2 v katastrálním území P. 92 m2 dle oddělovacího geometrického plánu č. 1198 -185/98 ze dne 3. 12. 1998, b) parcely evidované dosud jako vlastnictví žalovaných 5. až 7. v témže katastrálním území č. 1356/2 46 m2 a č. 1356/3 21 m2, oddělené geometrickým plánem č. 1355-113/2000 . Dále rozhodl o nákladech řízení.

Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že žalobce je vlastníkem pozemkové parcely č. 1355 v katastrálním území P. a žalovaná je vlastnicí parcely č. 1357. Pozemky žalované (a dalších osob) sousedily s pozemkem žalobce, od něhož byly odděleny plotem, který však k pozemku žalované připlotil též část pozemku žalobce; plot nebyl od roku 1960, resp. 1968 přemisťován. F. a M. K. kupní smlouvou z roku 1968 nabyli od R. K. mj. parcelu č. 1357 a žalované - jejich dceři - ji v roce 1990 darovali. Poté vyšlo najevo, že žalovaná užívá i část parcely žalobce (č. 1357/2). Soud prvního stupně s odkazem na § 135a občanského zákoníku (dále ObčZ ) ve znění do 31. 12. 1991 a § 134 ObčZ ve znění účinném od 1. 1. 1992 uzavřel, že žalovaná tuto část vydržela, neboť ona a její právní předchůdci drželi pozemek v dobré víře minimálně do roku 1994.

Krajský soud v Praze jako soud odvolací k odvolání žalobce rozsudkem ze dne 12. srpna 2003, č. j. 31 Co 186/2003-239, výrokem pod bodem I. zrušil rozsudek soudu I. stupně ve znění opravného usnesení ve vztahu mezi žalobcem a žalovanými 2, 3, 4 a v tomto rozsahu řízení zastavil (účastnicí dovolacího řízení na straně žalované je tak jen žalovaná JUDr. M. R.). Výrokem pod bodem III. rozhodl, že rozsudek soudu I. stupně ve znění opravného usnesení se v napadené části ve vztahu mezi žalobcem a prvou žalovanou mění tak, že se určuje, že ve vlastnictví žalobce je jako součást jeho parcely PK 1355 v k. ú. P. ve zjednodušené evidenci u Katastrálního úřadu v N. parcela č. 1357/2 o výměře 92 m2 v k. ú. P. dle oddělovacího geometrického plánu č. 1198-185/98 vyhotoveného a ověřeného dne 14. 12. 1998 Ing. L. P. a schváleného Katastrálním úřadem v N. dne 9. 12. 1998 pod č. j. 1077/98 . Výroky pod body II., IV. a V. rozhodl o nákladech řízení.

Odvolací soud doplnil dokazování zprávou Katastrálního úřadu v N. a zopakoval výslechy účastníků řízení a svědkyně H. S. S přihlédnutím k právní úpravě institutu vydržení vlastnického práva počínaje novelizací ObčZ provedenou zákonem č. 131/1982 Sb. a s ohledem na provedené důkazy dospěl k závěru, že právní předchůdci žalované nebyli minimálně od roku 1981 v dobré víře, že jim část žalobcova pozemku č. 1355 patří, a podmínky pro vydržení vlastnického práva upravené v § 135a odst. 1, 2 ve spojení s § 132a odst. 1 ObčZ, ve znění účinném od 1. 4. 1983, nesplnili. Žalovaná pak nedržela pozemek po potřebnou vydržecí dobu deseti let.

Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalovaná dovolání. Tvrdí, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkových zjištění, která nemají oporu v provedeném dokazování a že řízení bylo postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Podrobně specifikuje údajné pochybení odvolacího soudu při zjišťování skutkového stavu ohledně ploch částí předmětných pozemkových parcel a zpochybňuje zejména jeho poznatek o tom, že plocha části pozemku žalobce připojená k pozemku žalované je dvakrát větší než nezastavěná část pozemku žalované, když ve skutečnosti je jedenapůlkrát menší. Nelze spravedlivě argumentovat běžnou opatrností ve vztahu k požadavku rozlišit cca 12% výměry parcel za situace, kdy žalovaná ani její rodiče o žádné přisloučené ploše nevěděli. Poukazuje na rozpory ve výpovědích svědků a na to, že soud stavěl pouze na domněnkách; vycházel izolovaně z nesprávně interpretovaných výpovědi H. S. a J. Š., což dále dovolatelka v podrobnostech rozvádí. Nesouhlasí se zjištěními, které odvolací soud učinil z přípisu MěNV P. z 13. 7. 1981 na č. l. 24 spisu a uvádí, že nebyl ani řádně proveden důkaz touto listinou. Nebylo prokázáno, že by K. byla písemnost na č. l. 24 doručena. Podotýká, že jestliže stát konstituoval v průběhu držby předchůdců žalované výměru tak, jak byla promítnuta do darovací smlouvy se žalovanou, nemohla žalovaná strana důvodně předpokládat, že tato smlouva zakotvuje nesprávnou výměru. Pokud byla smlouva sepisována notářským zápisem, nebylo možno spravedlivě vyžadovat, aby účastníci smlouvy přezkoumávali její obsah co do věrohodnosti a správnosti údajů, jež notář obstaral jako závazné podklady pro uvedení náležitostí smlouvy. Výpovědi M. a F. K. odvolací soud označil za nevěrohodné a odchýlil se tak od jejich hodnocení soudem prvního stupně, aniž tyto důkazy opakoval. Z těchto a dalších podrobně rozvedených skutečností dovolatelka dovozuje vady ve zjišťování skutkového stavu a nesprávné hodnocení důkazů odvolacím soudem. Konstatuje, že ona i její právní předchůdci splnili podmínky vydržení vlastnického práva, resp. podmínku dobré víry, když byli vnitřně přesvědčeni, že nejednají bezprávně, přičemž tento psychický stav nemůže být předmětem dokazování. V průběhu dokazování nebyl prokázán opak. Poukazuje na usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 17/98. Rozhodnutí odvolacího soudu napadá i pokud jde o náklady řízení. Uzavírá, že i nečinnost vlastníka je zákonným důvodem zániku vlastnického práva v důsledku nepřetržité oprávněné držby, když žalobce prohlásil, že on i jeho otec byli nečinní, o nemovitost se nestarali a nezajímali. Navrhuje, aby dovolací soud napadené rozhodnutí zrušil, věc odvolacímu soudu vrátil k dalšímu řízení a jeho vykonatelnost odložil na neurčito.

Žalobce ve vyjádření k dovolání odkazuje na argumentaci odvolacího soudu, s níž se ztotožňuje, a navrhuje zamítnutí dovolání.

Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) OSŘ, že jsou uplatněny dovolací důvody upravené v § 241a odst. 2 písm. a) OSŘ a v § 241a odst. 3 OSŘ a že jsou splněny i další náležitosti dovolání a podmínky dovolacího řízení (zejména § 240 odst. 1, § 241 OSŘ), napadené rozhodnutí přezkoumal a zjistil, že dovolání je důvodné.

Žalobce se domáhal určení jeho vlastnického práva ke spornému pozemku a tvrdil, že jde o součást jeho parcely č. 1355 v katastrálním území P.; žalovaná se hájila námitkou vydržení s tím, že ona a její právní předchůdci užívají spornou část již od roku 1969 a byli přitom po dobu potřebnou k vydržení v omluvitelném omylu o tom, že jsou vlastníky i té části parcely žalobce, kterou užívali. Odvolací soud opřel závěr o tom, že právní předchůdci žalované nebyli se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že jsou vlastníky (spoluvlastníky) i té části pozemku č. p. 1355 v katastrálním území P., kterou užívali spolu s pozemkem č. p. 1357 na základě kupní smlouvy, uzavřené 5. 12. 1968, především o toto zjištění: Pokud se nabyvatel nemovitostí na základě právní skutečnosti způsobilé k nabytí vlastnického práva chopí držby pozemku, na který se tato právní skutečnost nevztahuje, může být se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že je vlastníkem i tohoto pozemku. Jedním z hledisek pro posouzení omluvitelnosti omylu držitele je v takovém případě i poměr plochy nabytého a skutečně drženého pozemku (viz např. rozhodnutí publikované ve svazku 8/2001 pod č. C 631 v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaném nakladatelstvím C. H. Beck - dále jen Soubor ). Pozemek, který předchůdci žalobkyně koupili, měl podle kupní smlouvy plochu 266 m2, část pozemku patřící žalobci, kterou užívali předchůdci žalované a poté i sama žalovaná, měla 92 m2. Podle snímku Katastrálního úřadu v N. i podle geometrických plánů ze dne 9. 12. 1998 a ze dne 18. 9. 2001 je však pozemek č. p. 1357 přibližně ze ¾ zastavěn, takže přisloučená část pozemku č. p. 1355 o výměře 92 m2 je fakticky dvakrát větší než nezastavěná část pozemku p. č. 1357. Při porovnání ploch pozemku p. č. 1357 a části p. č. 1355 je zřejmé, že přisloučená část pozemku p. č. 1355 představuje asi ¼ z celkem užívané plochy, což je podíl poměrně vysoký .

V rozhodnutí sp. zn. 22 Cdo 2941/2000, publikovaném v Souboru pod č. C 1399, sv. 20, dovolací soud uvedl: Stává se, že kupující se ujme na základě různých skutečností držby pozemku o větší výměře, než jaký koupil. Nejde-li o naprosto podstatné překročení výměry, může jít o stav, kdy kupující ani při zachování obvyklé opatrnosti nemusel mít pochybnosti o svém právu. Pokud se však chopí držby plochy více než dvojnásobné, tyto pochybnosti objektivně měl mít . Samotná okolnost, že se kupující chopil užívání pozemku o výměře 358 m2, zatímco v kupní smlouvě byla uvedena výměra 266 m2, nemusí ještě znamenat, že by kupující nebyl se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že je vlastníkem celého drženého pozemku, neboť nejde o tak rozsáhlé překročení výměry pozemku, které by muselo být na zřejmé (nejsou-li tu zvláštní okolnosti, ze kterých se jednoznačně podává, že toto překročení při zachování obvyklé opatrnosti zřejmé být mohlo a mělo). Odvolací soud však opřel nedostatek dobré víry držitelů právních předchůdců žalované - i o poměr užívané a zastavěné plochy. Při stanovení tohoto poměru vycházel ze snímku Katastrálního úřadu v N. a z geometrických plánů, ve kterých není výměra zastavěné plochy uvedena a navíc jde o doklady, které se vztahují až ke stavu v době vedení sporu a nevypovídají o zastavěnosti pozemku v době, kdy se předchůdci žalované chopili držby sporného pozemku; přitom pro posouzení věci je podstatný stav v době, kdy se předchůdci žalované chopili držby pozemku. Proto závěry o poměru zastavěné a nezastavěné části pozemku č. p. 1357 na jedné straně a nezastavěné části pozemku p. č. 1357 a připojené části pozemku p. č. 1355 (t. j. pozemku p. č. 1357/2) na straně druhé, nemají v podstatné části oporu v provedeném dokazování a je tak dán dovolací důvod, upravený v § 241a odst. 3 OSŘ.

Odvolací soud vycházel z výpovědí J. Š., učiněné před soudem prvního stupně (v průběhu řízení J. Š. zemřel), H. S. a z přípisu MěNV P. z 13. 7. 1981; také na základě těchto důkazů dospěl k závěru o nedostatku relevantní dobré víry právních předchůdců žalobkyně. Odvolací soud však přehlédl rozpory mezi výpovědí J. Š. (č. l. 26) a skutkovými zjištěními, které učinil soud prvního stupně. J. Š. uvedl, že jeho rodiče spornou nemovitost koupili asi před 70 lety (počítáno od roku 1997) a on sám ji postupně zdědil po jejich smrti. Soud prvního stupně však zjistil, že J. Š., narozený v roce 1931, nabyl ideální části nemovitosti koupí od jeho matky a od J. Š., nar. 1950, přičemž jeho matka ji získala koupí v roce 1969 (tedy asi 30 let před výpovědí J. Š. před soudem prvního stupně).Také jeho tvrzení, že předchozím vlastníkem nemovitostí byl jakýsi major K., je v rozporu s dalšími důkazy, ze kterých vyplývá, že tato osoba jen užívala pozemek jako nájemník. Z jeho výpovědi se též podává, že sporná část by měla mít jen 1, 40 m až 1, 50 m. Dále J. Š. uvedl, že o hranici pozemku se začal zajímat, když zdědil polovinu po otci (ale z rozsudku soudu prvního stupně nevyplývá, že by část nemovitostí nabyl děděním). Tehdy se dověděl, že parcela 1355 není naše (o tom ale nikdy nebyl spor, šlo o část této parcely), a dále uvedl, že o posunutí hranice by mohl vědět (nikoliv např. musel vědět ) druhý majitel, konkrétně K. (t. j. předchůdci žalované). Pokud tedy chtěl odvolací soud z této výpovědi vycházet, měl nejprve vysvětlit uvedené rozpory a dovodit, proč je navzdory nim výpověď J. Š. věrohodná a proč z ní lze dovodit závěr o tom, že K. o posunutí hranice museli vědět.

Z výpovědi svědkyně H. S. se podává, že byla u toho, když její strýc otec žalobce jednal někdy po roce 1975 s majorem K., který nebyl vlastníkem pozemku, ale zahrádku pouze obhospodařoval , toho se všichni v domě báli a zahrádku užíval jen on. Ten měl také otci žalobce sdělit, že byla podána žádost o posunutí hranice pozemku a že strýc výslovně označil část pozemku za plotem jako svůj pozemek. Odvolací soud však neuvedl, jaký má vztah vědomost (případně jednání) majora K., příp. vědomost otce žalobce k vědomosti právních předchůdců žalované o skutečném stavu věci. Bylo též třeba vyrovnat se s výpovědí samotného žalobce, který uvedl, že o tom, že výměra jeho pozemku ve skutečnosti neodpovídá listu vlastnictví se dověděl až v roce 1990, kdy po otci zdědil předmětné nemovitosti (č. l. 25 v.); bylo třeba vyhodnotit skutečnost, že otec žalobce se žalobci nezmínil o údajném svévolném (podle H. S. - č. l. 169 a 225 - zřejmě i umožněném politickým postavením majora K.), zabrání části jeho pozemku, když podle obecných zkušeností takové křivdy jsou blízkým rodinným příslušníkům zpravidla známy.

Z uvedeného je zřejmé, že odvolací soud při hodnocení provedených důkazů nepřihlédl ke všem významným skutečnostem, které v řízení vyšly najevo; jeho skutkové zjištění tak nemá oporu v provedeném dokazování a je dán dovolací důvod, upravený v § 241a odst. 3 OSŘ.

Odvolací soud též učinil skutkové zjištění z přípisu Městského národního výboru v P. z 13. 7. 1981 na č. l. 24. Důkaz listinou se provede tak, že ji nebo její část při jednání předseda senátu přečte nebo sdělí její obsah (§ 129 odst. 1 OSŘ). Řádné provedení důkazu listinou je důležité i proto, že takové provedení dává účastníkům možnost vyjádřit se k tomuto důkazu (viz § 123 OSŘ). V dané věci nebyl důkaz listinou na č. l. 24 řádně proveden, ačkoliv odvolací soud právě na základě této listiny učinil skutkové zjištění, významné pro posouzení věci. Řízení tak trpí vadou, uvedenou v § 241a odst. 2 písm. a) OSŘ, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.

To, že právní předchůdci žalované manželé K. o skutečném stavu věci věděli (a nebyli tudíž se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že jsou vlastníky sporného pozemku), dovodil odvolací soud z přípisu MěstNV v P. z 13. 7. 1981, adresovaného též F. K. Výpověď manželů K. pak považoval za nevěrohodnou, a to i s přihlédnutím k jejich věku, zdravotnímu stavu i k delšímu odstupu od popisované události. Kromě již zmíněné skutečnosti, že důkaz zmíněnou listinou nebyl řádně proveden, je třeba poznamenat, že odvolací soud se odchýlil od hodnocení výpovědi manželů K., provedeného soudem prvního stupně, aniž by důkaz touto výpovědí opakoval (k tomu srov. například R 92/1968 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Soud prvního stupně, před kterým byli jmenovaní slyšeni, závěr o nevěrohodnosti jejich výpovědi neučinil. I v tomto případě jde o vadu řízení, uvedenou v § 241a odst. 2 písm. a) OSŘ.

Z uvedeného je zřejmé, že dovolání je důvodné. Proto nezbylo, než rozhodnutí odvolacího soudu zrušit a věc vrátit tomuto soudu k dalšímu řízení (243b odst. 2, 3 OSŘ). S ohledem na shodu jmen soudkyně a žalované dovolací soud poznamenává, že mezi nimi není žádný vztah.

Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 6. října 2004

JUDr. Jiří Spáčil, CSc., v. r.

předseda senátu