22 Cdo 487/2017
Datum rozhodnutí: 12.04.2017
Dotčené předpisy: § 1147 o. z.



22 Cdo 487/2017
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a Mgr. Davida Havlíka ve věci žalobkyně J. H. , zastoupené JUDr. Miloslavem Noskem, advokátem se sídlem v Semilech, Nádražní 24, proti žalovaným: 1) J. K. , zastoupené JUDr. Lukášem Havlem, advokátem se sídlem v Trutnově, Libušinka 180, 2) N. H. , 3) Iv. H. , zastoupeným Mgr. Klárou Valentovou, advokátkou se sídlem v Praze 8 Karlíně, Karolínská 661/4, 4) M. S. , zastoupenému JUDr. Lukášem Havlem, advokátem se sídlem v Trutnově, Libušinka 180, 5) P. S. , 6) Mgr. V. V. a 7) J. V. , zastoupeným JUDr. Lukášem Havlem, advokátem se sídlem v Trutnově, Libušinka 180, o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví k nemovitým věcem, vedené u Okresního soudu v Trutnově pod sp. zn. 9 C 132/2013, o dovolání žalovaných 1) až 4), 6) a 7) proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 13. září 2016, č. j. 26 Co 194/2016-236, takto:

I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaní 1) až 4), 6) a 7) jsou povinni společně a nerozdílně nahradit žalobkyni náklady dovolacího řízení ve výši 14 278 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám zástupce žalobkyně JUDr. Miloslava Noska, advokáta se sídlem v Semilech, Nádražní 24.
III. Ve vztahu mezi žalobkyní a žalovanou 5) žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:

Podle § 243f odst. 3 věty první zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2013 (viz čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb. dále jen o. s. ř. ), v odůvodnění usnesení, jímž bylo dovolání odmítnuto nebo jímž bylo zastaveno dovolací řízení, dovolací soud pouze stručně uvede, proč je dovolání opožděné, nepřípustné nebo trpí vadami, jež brání pokračování v dovolacím řízení, nebo proč muselo být dovolací řízení zastaveno.

Okresní soud v Trutnově (dále jen soud prvního stupně ) rozsudkem ze dne 9. 3. 2016, č. j. 9 C 132/2013-190, zrušil spoluvlastnictví účastníků k nemovitým věcem ke stavební parcele č. 265, jejíž součástí je dům a k pozemku parc. č. 482/3 (dále jen předmětné nemovitosti ), zapsaným na LV č. 3607 v katastru nemovitostí vedeném Katastrálním úřadem pro Královéhradecký kraj, Katastrální pracoviště Vrchlabí, pro obec V. a část obce H. V. (výrok I.), přikázal předmětné nemovitosti do spoluvlastnictví žalovaných, a to žalované 1) v rozsahu id. 227/1000 celku, žalovaným 2) a 3) do jejich společného jmění manželů v rozsahu id. 319/1000 celku, žalovaným 4) a 5) každému v rozsahu id. 221/2000 celku a žalovaným 6) a 7) do jejich společného jmění manželů v rozsahu id. 233/1000 celku (výrok II.). Dále uložil žalovaným povinnost zaplatit žalobkyni na vzájemné vypořádání podílů, a to žalované 1) částku 90 800 Kč, žalovaným 2) a 3) společně a nerozdílně částku 127 600 Kč, každému z žalovaných 4) a 5) částku 44 200 Kč, a žalovaným 6) a 7) společně a nerozdílně částku 93 200 Kč, vše do 1 měsíce od právní moci rozsudku (výrok III.), zastavil řízení o návrhu žalovaných 1), 6) a 7) na širší vypořádání spoluvlastnictví (výrok IV.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky V. a VI.).

K odvolání všech účastníků s výjimkou žalované 5) Krajský soud v Hradci Králové (dále jen odvolací soud ) rozsudkem ze dne 13. 9. 2016, č. j. 26 Co 194/2016-236, změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I., II. a III. tak, že zrušil spoluvlastnictví k předmětným nemovitostem [výrok I. bod 1)], předmětné nemovitosti přikázal do spoluvlastnictví žalovaných, a to žalované 1) v rozsahu id. 227/1000 celku, žalovaným 2) a 3) do jejich společného jmění manželů v rozsahu id. 319/1000 celku, žalovaným 4) a 5) každému v rozsahu id. 221/2000 celku a žalovaným 6) a 7) do jejich společného jmění manželů v rozsahu id. 233/1000 celku [výrok I. bod 2)], uložil žalovaným povinnost zaplatit žalobkyni na vzájemné vypořádání podílů celkem 793 800 Kč, a to žalované 1) částku 180 193 Kč, žalovaným 2) a 3) společně a nerozdílně částku 253 222 Kč, každému z žalovaných 4) a 5) částku 87 715 Kč, a žalovaným 6) a 7) společně a nerozdílně částku 184 955 Kč, vše do 1 měsíce od právní moci rozsudku [výrok I. bod 3)] a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (výroky II. až IV.).

Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalovaní 1) až 4), 6) a 7) dovolání, které považují za přípustné podle § 237 o. s. ř. Otázku přípustnosti dovolání spatřují v přezkumu otázky, zda je likvidovaná nemovitost reálně dělitelná za situace, kdy je zákon založen na požadavku priority reálného rozdělení věci, jak vyplývá i z judikatury dovolacího soudu. Soudní znalec sdělil, že dům je možné rozdělit na jednotky a je možné realizovat i půdní vestavbu ve prospěch žalobkyně, žalovaní jsou připraveni se finančně na rozdělení podílet; to však odvolací soud nerespektoval a svůj závěr o reálné nedělitelnosti objektu opřel o nesprávnou úvahu soudu prvního stupně, že půdní vestavba není ještě realizována, a tedy objekt není reálně dělitelný za situace, kdy se spoluvlastnickým podílem žalobkyně není spojeno právo užívat byt, takže by byla fakticky vyloučena z vypořádání na jednotky. Reálné rozdělení však s sebou přináší teprve nutnost provést stavební úpravy, bez nichž by se rozdělení věci nemohlo téměř nikdy uskutečnit, a proto ani nová jednotka nemusí ke dni rozhodnutí vůbec existovat. Na uvedeném ničeho nemění ani okolnost, že žalobkyně jednotku v prostorách půdy nechce s poukazem, že ji čekají nákladné stavební práce, neboť v době zakoupení podílu věděla, že s podílem není spojeno právo užívat byt, a učinila příslib, že podkrovní byt na své náklady vybuduje. Dělitelnost domu včetně na bytové jednotky dokládají tím, že po právní moci rozhodnutí uzavřeli dohodu o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví rozdělením na bytové jednotky, přičemž katastrální úřad akceptoval návrh na vklad vlastnického práva k jednotkám. Přípustnost dovolání zakládají na přezkumu otázky výše přiměřené náhrady vypořádacího podílu a jejího snížení s poukazem na § 2 odst. 3 občanského zákoníku oproti poměrné výplatě z obvyklé ceny, přičemž tato otázka má být rozhodována rozdílně a má být posouzena jinak. Nesouhlasí s postupem odvolacího soudu, který na rozdíl od soudu prvního stupně odmítl snížit vypořádací podíl žalobkyně s odkazem na nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 3168/09. Poukazují na skutečnost, že podíl žalobkyně byl obtížně prodejný, když vlastník podílu přislíbil na své náklady vybudovat podkrovní byt a že s podílem není spojeno právo užívat plnohodnotný byt, nýbrž holý byt o výměře 21 m 2 a ve zbylé části půdu. Sám znalec ocenil spoluvlastnický podíl na hodnotu 270 000 Kč, z níž měl odvolací soud vyjít; v této souvislosti poukazují na postup při znaleckém zkoumání. V neposlední řadě je přípustnost dovolání založena na přezkumu otázky, zda odvolací soud náležitě v rámci obecné předvídatelnosti rozsudku informoval účastníky, podle jaké právní úpravy bude věc posuzována; poukazují přitom na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 1450/2015 a na skutečnost, že žaloba byla podána ještě za účinnosti zákona č. 40/1964 Sb. Poukazují pak na vadu, jíž se měl dopustit odvolací soud, spočívající v tom, že odvolací soud jinak hodnotil důkazy, aniž by sám v rozporu se zásadou přímosti znovu provedl dokazování, a to stran závěrů znalce Řezníčka. Závěrem navrhují, aby dovolací soud napadené rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Žalobkyně ve vyjádření souhlasí se soudy obou stupňů v tom, že dům č. p. 234 nelze rozdělit na bytové jednotky, neboť má o jednoho spoluvlastníka více, než kolik je v něm fyzicky existujících bytů; přebytečným spoluvlastníkem je přitom ona. Vyjadřuje se dále k půdní vestavbě, uvádí důvody, proč nemohla být realizována. Stran náhrady za spoluvlastnický podíl nesouhlasí s tím, že by měl být její vypořádací podíl snížen, když žalovaní neuvedli ničeho, proč by k modifikaci mělo dojít. Závěrem navrhuje, aby bylo dovolání odmítnuto nebo zamítnuto a žalované byla přiznána náhrada nákladů dovolacího řízení.

Žalovaná 5) se k dovolání ostatních žalovaných nevyjádřila.

Jelikož o zrušení spoluvlastnictví bylo odvolacím soudem rozhodováno po 1. 1. 2014, postupoval dovolací soud podle příslušných ustanovení zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen o. z. ) [k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1450/2015 (uveřejněný pod č. 5/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozh. obč.)].

Dovolání není přípustné.

Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden (§ 242 odst. 1 o. s. ř.). Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny (§ 242 odst. 3 o. s. ř.).

Dovolatelé v první řadě namítají, že odvolací soud v rozporu s judikaturou dovolacího soudu netransformoval spoluvlastnictví na bytové spoluvlastnictví, když z dokazování vyplynulo, že tato varianta je možná.

Tato otázka přípustnost dovolání nezakládá, neboť její řešení se stalo v daném případě již bezpředmětné. Jak sami dovolatelé výslovně poukazují, po právní moci rozhodnutí odvolacího soudu, kterým bylo spoluvlastnictví vypořádáno tím způsobem, že předmětné nemovitosti byly přikázány do spoluvlastnictví žalovaným, a před podáním dovolání, žalovaní uzavřeli dohodu o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví k předmětným nemovitostem, kterou následně nechali zapsat do katastru nemovitostí; touto dohodou žalovaní zřídili bytové spoluvlastnictví, jak navrhovali v soudním řízení, a proto rozhodnutí dovolacího soudu by nemohlo v tomto ohledu pro ně vyznít příznivěji. To platí obzvláště za situace, kdy soudy obou stupňů odmítly v prostorách půdy zřídit jednotku z důvodu její neexistence, kterou však žalovaní následnou dohodou zřídili, přičemž svým postupem se snaží přesvědčit dovolací soud, že takový postup byl možný i soudním rozhodnutím.

Nelze rovněž pominout, že by zrušení rozhodnutí odvolacího soudu nevedlo k neplatnosti dohody o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví žalovaných, žalovanými vytvořený současný stav by tak nebyl odstraněn, v důsledku čehož by již nebylo co v odvolacím řízení vypořádávat; tím by přitom bylo nepřípustně zasaženo do práv žalobkyně, která na základě rozhodnutí odvolacího soudu má vůči žalovaným přiznán nárok na vypořádací podíl.

Dovolatelé dále namítají, že odvolací soud v rozporu s judikaturou dovolacího soudu žalované stanovil náhradu v nesprávné výši.

Tato námitka přípustnost dovolání založit nemůže, neboť rozhodnutí je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu.

Podle ustálené rozhodovací praxe výše náhrady má základ v obvyklé ceně společné věci, tedy ceně v daném místě a čase v době rozhodování [srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2012, sp. zn. 22 Cdo 976/2011 (uveřejněný pod č. C 13 303 v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck dále jen Soubor )]. Při stanovení náhrady se vychází z podílu ceny, za niž by bylo reálně možno prodat celou věc, nikoliv ceny, za níž by bylo možno prodat příslušný spoluvlastnický podíl [srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 11. 2015, sp. zn. 22 Cdo 2908/2015 (uveřejněné v časopise Soudní rozhledy, 2016, č. 6, str. 193) nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 1998, sp. zn. 2 Cdon 425/96 (uveřejněný pod č. 15/1999 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozh. obč.)]. Judikatura Nejvyššího soudu sice připustila, že vypořádací podíl může být s ohledem na § 2 odst. 3 o. z. nižší než vyplývající z ceny obvyklé, jedná se však o postup výjimečný přicházející do úvahy při zásadním rozporu jednání účastníků s dobrými mravy [srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 11. 2015, sp. zn. 22 Cdo 2908/2015 (uveřejněné v časopise Soudní rozhledy, 2016, č. 6, str. 193), nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 1. 2017, sp. zn. 22 Cdo 5348/2016 (dostupný na www.nsoud.cz) ]. Ustanovení § 2 odst. 3 o. z. patří k právním normám s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Odpovídající úsudek soudu musí být podložen důkladnými skutkovými zjištěními a musí současně přesvědčivě dokládat, že tato zjištění dovolují v konkrétním případě závěr, že výkon práva je s dobrými mravy skutečně v rozporu. Dovolací soud má oprávnění učinit otázku aplikace dobrých mravů z pohledu uvedených ustanovení předmětem svého přezkumu jen v případě zjevné nepřiměřenosti relevantních úvah soudů v nalézacím řízení [srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 12. 2015, sp. zn. 22 Cdo 3619/2015 (uveřejněný v časopise Soudní rozhledy, 2016, č. 5, str. 155)].

Odvolací soud v dané věci neshledal žádné natolik závažné okolnosti, které by měly vést soud k závěru, že vyplacení vypořádacího podílu žalobkyně ve výši odpovídající jejímu spoluvlastnickému podílu odvozenému z obvyklé ceny předmětných nemovitostí by bylo v rozporu s dobrými mravy. Takový důvod nespatřoval ve skutečnosti, že žalobkyně nabyla svůj spoluvlastnický podíl za poloviční částku, než jaká je výše jejího současného vypořádacího podílu. Zdůraznil, že ostatně i žalovaní nabyli své spoluvlastnické podíly od města Vrchlabí za výrazně nižší ceny, než za jaké by mohli realizovat prodej svých podílů v současnosti. Na tom ničeho nemění okolnost, že žalobkyně mohla fakticky užívat jen jednu místnost a část neobyvatelných půdních prostor. Žalobkyně je jediným ze spoluvlastníků, který reálně nemůže využívat svých spoluvlastnických práv, přesto plní své povinnosti spoluvlastníka. Rovněž pouze jí nelze klást k tíži, že bytová jednotka nebyla v půdních prostorách doposud vybudována, když žalovaní se až do nedávné doby odmítali spolupodílet na vyztužení společných prvků stavby nezbytných k tomu, aby v podkroví mohla být tato jednotka vybudována.

Dovolací soud se ztotožňuje se závěry odvolacího soudu v tom, že je třeba při výpočtu vypořádacího podílu vycházet z obvyklé ceny celé věci a že v dané věci nejsou dány žádné natolik závažné okolnosti, které by měly vést ke snížení vypořádacího podílu žalobkyně, a proto závěry ohledně vypořádacího podílu v dovolacím řízení pro svou přiměřenost zjevně obstojí; na uvedeném ničeho nemění ani nepřípadný poukaz dovolatelů na nález Ústavního soudu ze dne 5. 8. 2010, sp. zn. II. ÚS 3168/09 (uveřejněný v časopise Bulletin advokacie, 2010, č. 11, str. 46). K uvedenému lze dodat, že pokud by skutečně byl v daném případě snížen vypořádací podíl žalobkyně, aniž by pro takový postup existoval jakýkoliv závažný důvod, došlo by reálně k bezdůvodnému zhodnocení spoluvlastnických podílů žalovaných právě na úkor žalobkyně. Zcela správné je i hodnocení dohody spoluvlastníků učiněné odvolacím soudem; dovolatelé v této souvislosti pomíjí podstatu institutu spoluvlastnictví, který je založen na vlastnictví ideálního spoluvlastnického podílu a nikoliv reálné části společné věci, na čem ničeho nemění ani dohoda spoluvlastníků o faktické úpravě užívání společné věci mezi spoluvlastníky.

Dovolatelé dále namítají, že odvolací soud se odchýlil od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1450/2015 (uveřejněného pod č. 5/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozh. obč.), neboť neinformoval účastníky řízení o tom, že bude v řízení postupovat podle o. z.

Tato námitka přípustnost dovolání založit nemůže, neboť uvedené rozhodnutí není v dané věci přiléhavé a odvolací soud nezatížil své rozhodnutí vadou spočívající v nepředvídatelnosti. Byť v dané věci byla žaloba skutečně podána ještě za účinnosti zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, soud prvního stupně rozhodoval až po 1. 1. 2014, přičemž již on ve věci aplikoval o. z., jak je patrno z jeho rozhodnutí. Jestliže následně i odvolací soud aplikoval ve věci o. z., nelze jeho postup považovat za jakkoliv nepředvídatelný.

Dovolatelé v neposlední řadě poukázali na vadu, jíž se měl dopustit odvolací soud, spočívající v tom, že odvolací soud jinak hodnotil důkazy, aniž by sám v rozporu se zásadou přímosti znovu provedl dokazování.

Tato námitka přípustnost dovolání založit v dané věci nemůže. Jejím prostřednictvím je naznačována údajná vada řízení; podle § 241a odst. 1 o. s. ř. je jediným dovolacím důvodem nesprávné právní posouzení věci. Pokud dovolatel v souvislosti s tvrzenými vadami řízení nevymezí otázku procesního práva, která by zakládala přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř., může odvolací soud k vadám řízení přihlédnout pouze v případě, z jiného důvodu shledá dovolání přípustné (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 9. 2014, sp. zn. 22 Cdo 3332/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2014, sp. zn. 22 Cdo 4553/2014, dostupná na www.nsoud.cz ). Vymezení přípustnosti dovolání ve vztahu k této námitce však v dovolání zcela absentuje a schází i vymezení důvodu dovolání. Dovolatel je totiž povinen označit zákonné ustanovení, jehož se aplikační činnost soudu týkala, vysvětlit, v čem spočívala její nesprávnost, a jakým způsobem měl soud předmětnou procesní otázku vyřešit. Dovolání se však v této části omezuje pouze na obecnou výhradu, že odvolací soud aniž by prováděl dokazování změnil rozhodnutí soudu prvního stupně na základě odlišného hodnocení důkazů provedených před soudem prvního stupně bez jakékoliv konkretizace, jak se měla tato vada nepříznivě projevit ve vztahu k dovolatelům.

Nad rámec uvedeného lze dodat, že odvolací soud v dané věci neprováděl dokazování a vyšel toliko ze skutkového zjištění soudu prvního stupně postaveného na znaleckém posudku Ing. Pažouta, jenž stanovil obvyklou cenu předmětných nemovitostí na částku 5 880 000 Kč, a proto z hlediska zásady přímosti nelze odvolacímu soudu nic vytknout. K uvedenému lze dodat, že pokud by odvolací soud vyšel ze znaleckého posudku Ing. Řezníčka s obvyklou cenou předmětných nemovitostí na 6 280 000 Kč, pak by tato skutečnost byla v neprospěch dovolatelů, neboť by jim musel být uložen vyšší vypořádací podíl, než nalézací soudy stanovily (847 800 Kč oproti v součtu uložené částce 793 800 Kč).

Jelikož Nejvyšší soud neshledal dovolání žalovaných 1) 4), 6) a 7) přípustným, podle § 243c odst. 1 o. s. ř. je odmítl.

V souladu s § 243f odst. 3 větou druhou o. s. ř. rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení neobsahuje odůvodnění.

Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

Nesplní-li žalovaní povinnost uloženou tímto rozhodnutím, může se žalobkyně domáhat výkonu rozhodnutí nebo exekuce.

V Brně dne 12. dubna 2017
Mgr. Michal Králík, Ph.D. předseda senátu