22 Cdo 4852/2015
Datum rozhodnutí: 15.03.2017
Dotčené předpisy: § 237 o. s. ř.



22 Cdo 4852/2015


U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a Mgr. Davida Havlíka ve věci žalobkyně IIS Tábor - AKRO s. r. o. , se sídlem v Bechyni, Dobronice u Bechyně 113, IČO: 25154788, zastoupené JUDr. Alešem Janů, advokátem se sídlem v Táboře, Čelkovická 445, proti žalovanému K. Š. , zastoupenému JUDr. Janou Kopáčkovou, advokátkou se sídlem v Praze 5 Smíchově, Kroftova 329/1, o zrušení věcného břemene, vedené u Okresního soudu v Táboře pod sp. zn. 11 C 93/2013, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích pobočky v Táboře ze dne 25. června 2015, č. j. 15 Co 235/2015-163, takto:

I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení 3 388 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám zástupce žalobkyně JUDr. Aleše Janů, advokáta se sídlem v Táboře, Čelkovická 445.
Odůvodnění:

Podle § 243f odst. 3 věty první zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2013 (viz čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb. dále jen o. s. ř. ), v odůvodnění usnesení, jímž bylo dovolání odmítnuto nebo jímž bylo zastaveno dovolací řízení, dovolací soud pouze stručně uvede, proč je dovolání opožděné, nepřípustné nebo trpí vadami, jež brání pokračování v dovolacím řízení, nebo proč muselo být dovolací řízení zastaveno.

Okresní soud v Táboře (dále jen soud prvního stupně ) rozsudkem ze dne 23. 2. 2015, č. j. 11 C 93/2013-136, zrušil věcné břemeno užívání pozemků parc. č. st. 363 a parc. č. 695/7 a budovy občanské vybavenosti bez č. p./č. e. na pozemku parc. č. st. 363 (dále jen sociální zařízení ), to vše v obci a katastrálním území D. u B., zřízené ve prospěch pozemků parc. č. st. 361 a parc. č. st. 362 a staveb pro rodinnou rekreaci, nacházející se na pozemku parc. č. st. 361, a č. e. 127, nacházející se na pozemku parc. č. st. 362, to vše v katastrálním území a obci D. u B.(výrok I.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky II. IV.).

K odvolání žalovaného Krajský soud v Českých Budějovicích pobočka v Táboře (dále jen odvolací soud ) rozsudkem ze dne 25. 6. 2015, č. j. 15 Co 235/2015-163, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II.).

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, které považuje za přípustné podle § 237 o. s. ř., neboť odvolacím soudem vyřešená právní otázka má být posouzena jinak a rozhodnutí odvolacího soudu je navíc v rozporu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu.

V dovolání pak vylíčil obsáhle skutkový stav věci. Uvedl, že ke změně na služebné věci došlo přičiněním povinné, čili v souladu s judikaturou dovolacího soudu je vyloučeno zrušení služebnosti pro změnu poměrů. Jestliže tedy sama žalobkyně tvrdila, že na konci roku 2010 bylo sociální zařízení v havarijním stavu, žalobkyně jako povinná se na tom podílela svým jednáním, a to zejména tím, že nepoužívala peněžité prostředky vybrané od oprávněných (včetně dovolatele) na údržbu, neoznámila jim včas, že je třeba s havarijním stavem něco dělat a věc nechala dojít do situace, kdy bylo nutné sociální zařízení okamžitě uzavřít. Uznal však, že část peněz musela jít na provozní výdaje, nicméně existovala zde možnost, že zbytek peněz byl odkloněn . K těmto tvrzením odvolací soud nepřihlédl. Žalobkyně postupovala v přímém rozporu s principy práva a se zásadou, aby nikdo neměl prospěch z jednání ve zlé víře či proti dobrým mravům. Žalobkyně sama sociální zařízení užívala v letech 2008 2011, než si ho vybudovala u svých chat samostatně, tento objekt nepotřebovala a rozhodla se činit veškeré kroky, aby bylo zařízení pro potřeby oprávněných osob uzavřeno. To za situace, kdy jí dovolatel nabídl odkup pozemků. Dále dovolatel namítl rozpor rozsudku odvolacího soudu s judikaturou soudu dovolacího v tom, že nevzal v úvahu újmu, která oprávněnému vznikne v důsledku zrušení služebnosti za náhradu a ani ji neporovnal s újmou, která by nezrušením služebnosti vznikla vlastníku zatížené nemovitosti. Pokud by tak učinil, zjistil by, že žalobkyni jako vlastnici zatížené věci žádná újma vzniknout nemohla, naproti tomu žalovanému vznikla značná újma, která nadále trvá, neboť musel vzhledem ke zrušení věcného břemene ohledně chaty uzavřít dohodu o užívání sociálního zařízení, za které musí platit. Skutečnost, že si dovolatel vybudoval sociální zařízení pro jednu chatu neznamená, že tu jsou podmínky pro zrušení věcného břemene u obou chat (tedy i u chaty). Ostatně dovolatel byl ochoten k tomu, aby v případě chaty bylo věcné břemeno zrušeno, ovšem za přiměřenou náhradu na sociální zařízení, které si vybudoval sám, tedy ve výši 350 000 Kč. Nehodlá však ustoupit od zrušení věcného břemene k chatě, u které sociální zařízení vybudováno není. Odvolací soud měl také zohlednit skutečnost, že většina vlastníků chat, kteří byli rovněž sociální zařízení oprávněni užívat z titulu věcného břemene, musela své chaty pod cenou prodat. Ostatní vlastníci, kteří se chat nechtěli vzdát, vynáší fekálie do blízkého okolí přilehlé chráněné oblasti. Dovolatel proto navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Žalobkyně se k dovolání vyjádřila tak, že rozhodnutí odvolacího soudu považuje za správné. Polemika žalovaného v dovolání se nedotýká právních otázek, na kterých by bylo rozhodnutí odvolacího soudu založeno. Poukázala také na to, že úvahu odvolacího soudu o hrubém nepoměru mezi služebností a výhodou oprávněného může dovolací soud přezkoumávat pouze v případě její zjevné nepřiměřenosti, což v řešeném případě naplněno není. Navrhla, aby dovolací soud dovolání žalovaného odmítl, případně zamítl.

Dovolání není přípustné.

Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Podle § 241a odst. 1 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.

Má-li být dovolání přípustné proto, že dovolacím soudem vyřešená právní otázka má být posouzena jinak , jde o způsobilé vymezení přípustnosti dovolání ve smyslu § 241a odst. 2 o. s. ř., jen je-li z dovolání zřejmé, od kterého svého řešení otázky hmotného nebo procesního práva se má (podle mínění dovolatele) dovolací soud odchýlit [srov. shodně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013 (dostupné na www.nsoud.cz ), nebo ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013 (uveřejněné pod č. C 12774 v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck dále jen Soubor )].

Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle § 241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř., je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237 o. s. ř. či jeho části [k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013 (dostupné na www.nsoud.cz )]. K přípustnosti dovolání nepostačuje ani vymezení jednotlivých dovolacích námitek, aniž by společně s nimi byla vymezena otázka přípustnosti dovolání [k tomu srovnej usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13 (dostupné na http://nalus.usoud.cz )], neboť dovolací řízení nemá být bezbřehým přezkumem, v němž procesní aktivitu stran nahrazuje soud [srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2008, sp. zn. 28 Cdo 2402/2007, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1936/2015 (obě dostupná na www.nsoud.cz )]. Otázku přípustnosti dovolání si není oprávněn vymezit sám dovolací soud, neboť tím by narušil zásady, na nichž spočívá dovolací řízení, zejména zásadu dispoziční a zásadu rovnosti účastníků řízení. Z judikatury Ústavního soudu se potom podává, že pokud občanský soudní řád vyžaduje a Nejvyšší soud posuzuje splnění zákonem stanovených formálních náležitostí dovolání, nejedná se o přepjatý formalismus, ale o zákonem stanovený postup [např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 1092/15 (dostupné na http://nalus.usoud.cz) ].¨

Ačkoliv dovolatel předesílá, že má být dovolání přípustné proto, že dovolacím soudem vyřešená právní otázka má být posouzena jinak, žádnou takovou právní otázku neformuluje, neodkazuje na žádné konkrétní rozhodnutí dovolacího soudu, jehož závěry by měly být podrobeny přezkumu, a taková otázka ani není zjistitelná z obsahu dovolání.

Z obsahu dovolání je však zřejmé, že dovolatel rovněž uplatňuje důvod přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř. spočívající v tom, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného či procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud měl odchýlit od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.

Dovolatel považuje rozhodnutí odvolacího soudu za nesouladné s ustálenou judikaturou dovolacího soudu, podle které nelze služebnost zrušit tehdy, pokud změnu poměrů navodila svým přičiněním sama povinná.

Na řešení této otázky však rozhodnutí odvolacího soudu není založeno.

Odvolací soud v řešené věci zrušil služebnost, a tedy nevyhověl žalovanému na základě dvou důvodů, a to, že a) žalovaný může při užívání chat a využívat vlastní sociální zařízení, které si vybudoval, b) žalovaný se jako oprávněný odmítl podílet na nákladech rekonstrukce sociálního zařízení ve vlastnictví žalobkyně, které mělo sloužit výkonu služebnosti tak, aby bylo provozuschopné.

Jestliže odvolací soud svůj právní závěr založil na dvou na sobě nezávislých důvodech, pak sama okolnost, že jeden z těchto důvodů (eventuálně) neobstojí, nemůže mít vliv na správnost závěru odvolacího soudu, jestliže obstojí důvod druhý [rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 10. 2001, sp. zn. 21 Cdo 2426/2000 (uveřejněný v Souboru pod č. C 779]. To platí i tehdy, nemohl-li být druhý důvod podroben dovolacímu přezkumu [rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 6. 2003, sp. zn. 32 Odo 330/2003 (uveřejněný v Souboru pod č. C 2021), viz též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 12. 1997, sp. zn. 3 Cdon 1374/96 (uveřejněný v časopise Soudní judikatura, 1998, č. 2, bod 17)].

Odvolací soud učinil skutkové zjištění (kterým je dovolací soud vázán), že žalovaný může užívat vlastní sociální zařízení pro řádné užívání chat. Ve vztahu k chatě uvedl, že tato chata může pro naplnění svého účelu využít sociálního zařízení žalovaného nacházejícího se u chaty. Odvolací soud uzavřel, že žalovaný má v současné době u svých chat vybudováno sociální zařízení, které plně slouží svému účelu .

Zákon přímo neuvádí hlediska, ze kterých by bylo možno usuzovat na to, kdy jde o hrubý nepoměr mezi věcným břemenem a výhodou oprávněného a ponechává řešení této otázky uvážení soudu, rozhodujícího konkrétní případ. Nelze proto pro každou v úvahu přicházející situaci stanovit pravidla pro rozhodnutí soudu. V dovolacím řízení tak lze zpochybnit úvahu odvolacího soudu o tom, zda jde o takový nepoměr, jen jde-li o úvahu zjevně nepřiměřenou [usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2011, sp. zn. 22 Cdo 562/2009 (dostupné na www.nsoud.cz a další judikatura tam uvedená); tento právní názor se uplatní i při posuzování věci podle § 1299 odst. 2 občanského zákoníku č. 89/2012 Sb.].

Jestliže soudy obou stupňů učinily (skutkový) závěr, že žalovaný má vlastní sociální zařízení, které může užívat, přičemž služebné sociální zařízení ve vlastnictví žalobkyně užívat nelze s ohledem na jeho technický stav, a tyto skutečnosti vyhodnotily jako změnu poměrů, zakládající důvodnost požadavku na zrušení věcného břemene, nelze jejich úvahám vytknout zjevnou nepřiměřenost. Tento dílčí právní závěr je v souladu s názory vyslovenými v odborné literatuře a dovolací soud neshledal v dané věci důvod se od nich odchýlit [Spáčil, J. a kol. Občanský zákoník III. Věcná práva (§ 976 1474), 1. vydání, 2013, C. H. Beck, str. 1031]. Tomuto závěru v rovině právní ostatně dovolání nijak věcně argumentačně neoponuje.

S ohledem na to, že rozhodnutí odvolacího soudu obstojí ohledně posouzení prvního důvodu, na kterém je založeno, dovolací soud se z důvodu procesní ekonomie nezabýval druhým důvodem, tedy tím, že se žalovaný odmítl podílet na nákladech, ať již případně proto, že měla havarijní stav způsobit žalobkyně nebo z jiného důvodu.

Namítá-li dovolatel, že soud nevzal v úvahu újmu, která oprávněnému vznikne v důsledku zrušení služebnosti za náhradu a neporovnal ji s újmou, která by nezrušením služebnosti vznikla povinnému, pak dovolací soud vychází ze své ustálené judikatury potud, že i když v odvolacím řízení lze rozsudek soudu prvního stupně přezkoumat i z důvodů, které nebyly v odvolání uplatněny, samotná skutečnost, že odvolací soud se nezabýval otázkou v odvolání neuplatněnou, nezakládá dovolací důvod spočívající v nesprávném právním posouzení věci [k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 7. 2009, sp. zn. 22 Cdo 122/2008 (uveřejněné v časopise Soudní rozhledy, 2009, č. 12, str. 467)]. V této souvislosti dovolací soud dodává, že i když rozhodnutí odvolacího soudu přímo o porovnání újmy obou účastníků nehovoří, z obsahu celého rozhodnutí je zřejmé, že tuto újmu odvolací soud posuzoval v rámci obecného zkoumání podmínek pro zrušení služebnosti a závěr o vzniku hrubého nepoměru v sobě implicitně obsahuje i řešení této otázky.

Konečně pokud dovolatel namítá, že soudy k určitým skutečnostem či nepřihlédly nebo je opominuly, v daném směru namítá tvrzenou vadu řízení. Vady řízení obecně nejsou způsobilým dovolacím důvodem, neboť jejich případnou existenci může dovolací soud posuzovat jen tehdy, je-li dovolání přípustné. Jediným dovolacím důvodem je totiž podle § 241a odst. 1 o. s. ř. nesprávné právní posouzení věci [srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 9. 2014, sp. zn. 22 Cdo 3332/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2014, sp. zn. 22 Cdo 4553/2014 (obě dostupná na www.nsoud.cz) ].

Jelikož Nejvyšší soud neshledal dovolání žalovaného přípustným, podle § 243c odst. 1 o. s. ř. je odmítl.

V souladu s § 243f odst. 3 větou druhou o. s. ř. rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení neobsahuje odůvodnění.

Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

Nesplní-li žalovaný povinnost uloženou tímto rozhodnutím, může se žalobkyně domáhat výkonu rozhodnutí nebo exekuce.

V Brně dne 15. března 2017


Mgr. Michal Králík, Ph.D. předseda senátu