22 Cdo 480/2005
Datum rozhodnutí: 31.03.2005
Dotčené předpisy: § 104 odst. 1 předpisu č. 99/1963Sb., § 237 odst. 1 písm. c) předpisu č. 99/1963Sb., § 243c odst. 1 písm. c) předpisu č. 99/1963Sb.




22 Cdo 480/2005

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Baláka a soudců JUDr. Marie Rezkové a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobce P. S., zastoupeného advokátem, proti žalované E. S., zastoupené advokátem, o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví manželů, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 8 C 23/2000, o dovolání žalobce proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 9. dubna 2003, č. j. 8 C 23/2000-121, a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 3. prosince 2003, č. j. 11 Co 375/2003-149, takto:



I. Řízení o dovolání proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 9. dubna 2003, č. j. 8 C 23/2000-121, se zastavuje.

II. Dovolání proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 3. prosince 2003, č. j. 11 Co 375/2003-149, se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Obvodní soud pro Prahu 4 (dále soud prvního stupně ) rozsudkem ze dne 9. dubna 2003, č. j. 8 C 23/2000-121, vypořádal bezpodílové spoluvlastnictví účastníků tak, že do výlučného vlastnictví žalobce přikázal osobní automobil zn. Renault 2l, rok výroby 1988, SPZ v ceně 80 000,- Kč, a kupní cenu z prodeje vozu Mazda 929, SPZ , ve výši 70 000,- Kč. Do výlučného vlastnictví žalované přikázal věci movité (vesměs vybavení bytu) vše v ceně 35 290,- Kč. Žalobci uložil, aby žalované na vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví zaplatil částku 57 355,- Kč. Dále rozhodl o nákladech řízení a soudním poplatku.

Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že manželství zaniklo rozvodem k 25. 2. 1997, kdy nabyl právní moci rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze 17. 12. 1996, sp. zn. 9 C 380/95. K tomuto dni také zaniklo bezpodílové spoluvlastnictví účastníků. K dohodě o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví účastníků nedošlo. Na podkladě provedeného dokazování dospěl soud prvního stupně k závěru, že do bezpodílového spoluvlastnictví účastníků patří věci, které učinil předmětem vypořádání. Do bezpodílového spoluvlastnictví účastníků mj. nezahrnul osobní automobil zn. Peugeot 306, neboť z výpovědí svědků JUDr. M. Č., J. B. a potvrzení z 24. 11. 1999 vzal za prokázané, že tento automobil v roce 1994 dostala žalovaná od společnosti C. jako sponzorský dar. Podle potvrzení finančního úřadu žalovaná toto vozidlo používala ke svému podnikání a řádně jej odepisovala. Naopak do vypořádání zahrnul 70 300,- Kč, představujících částku, za kterou žalobce prodal bez souhlasu žalované osobní automobil zn. Mazda a kterou použil pro svoji potřebu, neboť neprokázal, že by ji vložil do společného majetku účastníků.

Městský soud v Praze jako soud odvolací k odvolání obou účastníků rozsudkem ze dne 3. prosince 2003, č. j. 11 Co 375/2003-149, rozsudek soudu prvního stupně změnil ve věci samé tak, že z věcí patřících do bezpodílového spoluvlastnictví účastníků do výlučného vlastnictví žalobce přikázal osobní automobil zn. Renault 2l v ceně 80 000,- Kč a žalobci uložil, aby žalované na vypořádání podílu zaplatil částku 22 355,- Kč. Dále jej změnil ve výroku o soudním poplatku a jinak rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Konečně rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Na rozdíl od soudu prvního stupně odvolací soud do vypořádání nezahrnul částku 70 000,- Kč z prodeje osobního automobilu zn. Mazda. Mezi účastníky bylo sporné, zda tuto částku žalobce použil bez vědomí a souhlasu žalované pro sebe, nebo zda byla použita na nákup osobního automobilu zn. Renault. Z provedených důkazů, zejména ze zprostředkovatelské smlouvy o prodeji vozidla zn. Mazda z 12. 1. 1996 a kupní smlouvy o koupi vozidla zn. Renault z 18. 1. 1996, odvolací soud učinil závěr, že výtěžek z prodeje vozidla zn. Mazda byl použit na nákup vozidla zn. Renault. Pokud jde o osobní automobil zn. Peugeot 306, odvolací soud se i přes určitou rozpornost ve výpovědi svědka JUDr. Č., ztotožnil s rozhodnutím soudu prvního stupně s tím, že nebylo prokázáno, že by tento automobil nabyli oba účastníci jako společný sponzorský dar. S ohledem na to, že do vypořádání nebyla pojata částka 70 000,- z projede automobilu zn. Mazda, odvolací soud změnil výši částky, kterou je žalobce povinen zaplatit žalované na vypořádání jejich bezpodílového spoluvlastnictví.

Proti rozsudkům soudů obou stupňů podal žalobce dovolání, z důvodů (podle jeho obsahu) nedostatečně zjištěného skutkového stavu a nesprávného právního posouzení věci ohledně osobního automobilu zn. Peugeot. Vytýká soudům obou stupňů, že nezjišťovaly, zda finanční prostředky za tento automobil patřily JUDr. Č. a jeho manželce nebo C. a zda se darování tohoto automobilu promítlo v daňovém přiznání. Navrhl, aby dovolací soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů a věc vrátil k dalšímu řízení.

Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.

Podle § 236 odst. 1 občanského soudního řádu (dále OSŘ ) lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Opravným prostředkem proti rozhodnutí soudu prvního stupně je podle § 210 OSŘ odvolání. Proto občanský soudní řád neupravuje funkční příslušnost soudu pro projednání dovolání proti takovému rozsudku. Nedostatek funkční příslušnosti je ovšem neodstranitelným nedostatkem podmínky řízení, a tak nezbylo, než řízení o dovolání žalobce proti rozsudku soudu prvního stupně z 9. 4. 2003, č. j. 8 C 23/2000-121, podle § 104 odst. 1 a § 243c OSŘ zastavit. K tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR z 31. 1. 2001, sp. zn. 33 Cdo 3072/2000, publikovaný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaném nakladatelstvím C. H. Beck, pod C 143, Svazek 2.

Nejvyšší soud jako soud dovolací po zjištění, že dovolání proti rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou včas, nejprve zkoumal, zda jde o dovolání přípustné.

Podle § 237 odst. 1 písm. a) OSŘ dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé.

Podle § 242 odst. 1 OSŘ dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden.

Podle § 242 odst. 2 písm. d) OSŘ dovolací soud není vázán rozsahem dovolacích návrhů, jestliže z právních předpisů vyplývá určitý způsob vypořádání vztahu mezi účastníky.

Nejvyšší soud v usnesení ze dne 31. ledna 2001, sp. zn. 20 Cdo 1190/99, publikovaném v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaném nakladatelstvím C. H. Beck (dále Soubor ), svazku 2, pod C 132 uvedl, že pro posouzení toho, zda je rozsudek odvolacího soudu rozsudkem měnícím ve smyslu ustanovení § 238 odst. 1 písm. a) OSŘ ve znění před novelou č. 30/2000 Sb., není rozhodující, jak odvolací soud formuloval výrok ve věci samé, ale jak ve vztahu k rozhodnutí soudu prvního stupně vymezil obsah posuzovaného právního vztahu účastníků, případně zda práva a povinnosti účastníků stanovil oproti rozhodnutí soudu prvního stupně odlišně. Odlišností je potom myšlen jen takový závěr, který rozdílně konstituuje nebo deklaruje práva a povinnosti v právních vztazích účastníků řízení . Stejný právní názor zaujal v usneseních ze dne 1. února 2001, sp. zn. 30 Cdo 2733/99, a ze dne 5. února 2001, sp. zn. 22 Cdo 1989/99, publikovaných v tomtéž svazku Souboru pod C 149 a C 159 a ze dne 5. února 2001, sp. zn. 22 Cdo 2669/2000, ve svazku 1 pod C 12, v němž dále dovodil, že dovolací soud není oprávněn přezkoumávat věcnou správnost výroku rozsudku odvolacího soudu, proti němuž není dovolání přípustné, i když z pohledu ustanovení § 242 odst. 2 písm. d) OSŘ ve znění před novelou č. 30/2000 Sb. jde o spor, v němž určitý způsob vypořádání vztahu mezi účastníky vyplývá z právního předpisu . K obdobnému právnímu názoru dospěl v rozsudku ze dne 25. června 1998, sp. zn. 3 Cdon 117/96, uveřejněném již dříve ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 27, sešit 5, ročník 1999, podle kterého dovolací soud není oprávněn přezkoumávat věcnou správnost výroku rozsudku odvolacího soudu, proti němuž není dovolání přípustné, i když z pohledu ustanovení § 242 odst. 2 písm. d) OSŘ jde o spor, v němž určitý způsob vypořádání vztahu mezi účastníky vyplývá z právního předpisu. Propojení výroku odvolacího soudu, proti němuž dovolání přípustné je, s výrokem, který není přípustno zkoumat, se při rozhodnutí o dovolání projevuje v tom, že shledá-li soud důvody pro zrušení přezkoumávaného výroku, zruší současně i výrok, jehož sepětí se zkoumaným výrokem vymezuje ustanovení § 242 odst. 2 OSŘ . Uvedené právní závěry jsou zcela použitelné i pro posouzení přípustnosti dovolání z hlediska § 237 odst. 1 písm. a) OSŘ.

Odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního soudu prvního stupně ve věci samé jen tak, že z věcí přikázaných žalobci vypustil částku 70 000,- Kč z prodeje vozidla zn. Mazda, a v návaznosti na toto rozhodnutí tak, že snížil částku, kterou je žalobce povinen zaplatit žalované na vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví. Nejvyšší soud již v rozsudku z 23. 7. 2001, sp. zn. 33 Odo 258/2001, publikovaném v Souboru pod C 637, svazek 8, uvedl, že dovolání může podat jen ten účastník, kterému rozhodnutím odvolacího soudu byla způsobena určitá újma na jeho právech, jestliže ji lze odstranit zrušením napadeného rozhodnutí. Rozhodujícím přitom je výrok tohoto rozhodnutí. Pokud tedy odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně ve prospěch žalobce, není dovolání z hlediska subjektivní přípustnosti v tomto rozsahu přípustné. Žalobce napadl rozsudek odvolacího soudu pokud soudy do bezpodílového spoluvlastnictví nezařadily a nevypořádaly osobní automobil zn. Peugeot. S ohledem na to, že soudy obou stupňů věc v tomto rozsahu posoudily naprosto shodně, je rozsudek odvolacího soudu v této části rozsudkem potvrzujícím.

Protože předpoklad stanovený v § 237 odst. 1 písm. a) a b) OSŘ nebyl naplněn, přicházela v úvahu přípustnost dovolání jen podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c), odst. 3 OSŘ, podle nichž je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem. O rozhodnutí odvolacího soudu, které má po právní stránce zásadní význam, se jedná, je-li v něm řešena právní otázka významná nejen pro rozhodnutí v dané konkrétní věci. Napadené rozhodnutí otázku zásadního právního významu neřeší.

Je-li dovolání přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c) OSŘ, nemůže dovolací soud s ohledem na ustanovení § 241a odst. 3 OSŘ přezkoumávat správnost skutkových zjištění, na nichž právní posouzení věci odvolacím soudem spočívá, a je tudíž povinen z těchto skutkových závěrů vycházet.

Dovolací soud dospěl k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu nemá ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Ostatně dovolatel to ani netvrdí. Jeho dovolací námitky vytýkají nesprávně a neúplně zjištěný skutkový stav ohledně automobilu zn. Peugeot a podle obsahu dovolání v návaznosti na nedostatečně zjištěný skutkový stav nesprávné právní posouzení věci, pokud tento automobil nebyl zařazen do bezpodílového spoluvlastnictví účastníků. Právní otázka, zda sporný osobní automobil patří do bezpodílového spoluvlastnictví účastníků či nikoli, nebyla řešena v rozporu s hmotným právem a právní posouzení věci v této části odpovídá učiněným skutkovým závěrům soudů obou stupňů. Protože dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) OSŘ může být připuštěno jen pro řešení právních otázek, je dovolatel oprávněn napadnout rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž byla přípustnost dovolání založena podle tohoto ustanovení, jen dovolacím důvodem uvedeným v § 241a odst. 2 písm. b) OSŘ, a je-li dovolání přípustné, též v § 241a odst. 2 písm. a), odst. 3 OSŘ. S ohledem na uvedené námitkami, týkajícími se dokazování, by se dovolací soud mohl zabývat jen v případě přípustného dovolání.

Z těchto důvodů dovolací soud neshledal předpoklady přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu naplněny.

Dovolací soud proto podle § 243b odst. 5 za použití § 218 písm. c) OSŘ dovolání žalobce jako nepřípustné odmítl.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází z toho, že dovolání žalobce bylo odmítnuto a žalované náklady nevznikly (§ 243b odst. 5, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 OSŘ).

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 31. března 2005

JUDr. František Balák,v.r.

předseda senátu