22 Cdo 4786/2007
Datum rozhodnutí: 16.09.2008
Dotčené předpisy: § 237 odst. 1 písm. c) předpisu č. 99/1963Sb.




22 Cdo 4786/2007

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy

JUDr. Františka Baláka a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a JUDr. Jiřího Zrůsta, ve věci žalobkyně L. K., zastoupené advokátem, proti žalovanému JUDr. M. K., zastoupenému advokátem, o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví, vedené u Okresního soudu v Blansku pod sp. zn. 5 C 372/92, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 15. května 2007, č. j. 37 Co 105/2004-256, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Okresní soud v Blansku (dále soud prvního stupně ) rozsudkem ze dne

20. listopadu 2003, č. j. 5 C 372/92-235, ve znění usnesení téhož soudu ze dne

20. listopadu 2003, č. j. 5 C 372/92-238, a ze dne 16. února 2004, č. j. 5 C 372/92-248, pod bodem I. výroku přikázal do výlučného vlastnictví žalobkyně blíže označené věci movité, vesměs vybavení bytu. Pod bodem II. do výlučného vlastnictví žalovaného přikázal blíže označené věci movité a dále vklad na sporožirovém účtu, vedeném u České spořitelny, a. s., okresní pobočky v B., Sukova 4, ve výši 1 694,30 Kč, vklad na sporožirovém účtu č. 11947 na jméno M. K., vedeném u České spořitelny, a. s., pobočky v B., ve výši 15 760,55 Kč, vklad na výherní vkladní knížce, vedené u České spořitelny, a. s., v B., ve výši 13 000,- Kč, jmění firmy S. ve výši 113 040,26 Kč a jmění firmy V. B. ve výši 215 044,60 Kč. Pod bodem III. uložil žalovanému, aby žalobkyni zaplatil na vyrovnání podílu částku 157 022,80 Kč. Pod body IV. až VI. rozhodl o nákladech řízení.

Soud prvního stupně zjistil, že manželství účastníků, uzavřené 4. 11. 1972, zaniklo rozvodem 3. 1. 1992. Rozsudkem Okresního soudu v Blansku z 27. 11. 1990,

č. j. 3 C 347/90-6, který nabyl právní moci 20. 12. 1990, bylo za trvání manželství zrušeno bezpodílové spoluvlastnictví účastníků. K dohodě o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví mezi účastníky nedošlo. V průběhu řízení se účastníci dohodli na rozdělení věcí movitých, sporné mezi nimi zůstaly půjčky žalovaného jím tvrzené v souvislosti s jeho podnikáním. Smlouvami o půjčkách uzavřenými mezi věřiteli M. a V. K. a žalovaným 24. 2. 1990 a 24. 3. 1990 půjčili věřitelé žalovanému v prvním případě částku 20 000,- Kč na nákup nákladního automobilu zn. A., ve druhém případě částku 50 000,- Kč na nákup nákladního automobilu zn. Š. 106 MTV. Podle smlouvy o půjčce z 10. 9. 1990 půjčil R. F. žalovanému částku 80 000,- Kč a podle smlouvy o půjčce z 25. 4. 1990 JUDr. J. B. částku 100 000,- Kč, která měla být použita na vklad do společného podnikání ve společné firmě. Žalobkyně smlouvy nepodepsala, nebyla o nich informována a nevěděla o nich. Uvedené částky z půjček znalec Ing. T. P. zahrnul při oceňování majetku žalovaného ve firmách S. a V. do závazků žalovaného v souvislosti s jeho podnikáním, takže o částku 250 000,- Kč byla snížena jeho aktiva. Soud prvního stupně rozdělil movité věci mezi účastníky v souladu s tím, jak si je sami rozdělili. Žalovanému dále přikázal zůstatky na označených bankovních účtech a jmění firmy S. a jmění ve sdružení V. ve vztahu k žalovanému jako účastníku tohoto sdružení, přičemž pokud jde o jmění ve firmách vyšel ze znaleckého posudku Ing. T. P. s tím, že u zůstatku na účtu uvažoval s částkou 73 826,39 Kč, neboť kreditní obrat k tomuto dni činil částku 1 397,- Kč, takže konečný zůstatek ze dne 19. 12. 1990 ve výši 73 826,39 Kč je počátečním zůstatkem na účtu ke dni 20. 12. 1990 , ke kterému znalec vypracoval evidenci majetku a závazků. Nevyhověl návrhu žalovaného, aby dluhy z půjček byly zahrnuty do pasiv bezpodílového spoluvlastnictví. K tomu uvedl, že půjčky byly uzavřeny bez souhlasu žalobkyně, a pokud by takto byly zahrnuty, bylo by s nimi uvažováno podruhé. Žalobkyni byly přikázány věci v ceně 47 794,- Kč, žalovanému věci, zůstatky na bankovních účtech a jmění firem v celkové výši 361 839,60 Kč. Žalovaný je tak povinen zaplatit žalobkyni na vypořádání jejího podílu částku 157 022,80 Kč.

Krajský soud v Brně jako soud odvolací rozsudkem ze dne 15. května 2007, č. j. 37 Co 105/2004-256, rozsudek soudu prvního stupně změnil ve věci samé jen ve výroku pod bodem III. tak, že žalovanému uložil, aby žalobkyni zaplatil na vypořádání podílu částku 138 303,30 Kč, jinak jej potvrdil. Dále rozhodl o nákladech řízení. Změna rozsudku soudu prvního stupně vyplývá z toho, že odvolací soud na rozdíl od soudu prvního stupně vyšel ze zůstatku na účtu firmy S. k 20. 12. 1990, tj. ke dni zániku bezpodílového spoluvlastnictví. Jinak se zcela ztotožnil se závěry soudu prvního stupně.

Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal žalovaný dovolání z důvodu nesprávného právního posouzení věci. Namítl, že nebyla objasněna otázka, zda závazky jsou závazky ovlivňujícími obchodní jmění společností (sdružení), kde žalovaný podnikal, a nebo, zda se jedná o osobní závazky žalovaného vzniklé při jeho podnikatelské činnosti . Pokud oba soudy konstatovaly, že k půjčkám žalovaného nelze znovu přihlédnout, neboť již snížily obchodní jmění společností, pak tato skutečnost ze znaleckého posudku Ing. T. P. nevyplývá. Ze znaleckého posudku se podává ke každému podnikatelskému subjektu jeho čisté obchodní jmění a samostatně se uvádí závazky žalovaného. Z čeho je dovozováno, že se jedná o tytéž závazky, není žalovanému jasno. Bezpodílové spoluvlastnictví manželů tvoří jednak podíly na podnikání žalovaného, ale také závazky žalovaného, o nichž nebylo prokázáno, že by byly jeho osobními závazky. Žalovaný je zavázán zaplatit vypořádací podíl i z majetku, který není o tyto závazky snížen, přitom je v průběhu doby zaplatil ze svého, takže by mu měly být započteny ku prospěchu. Z bezpodílového spoluvlastnictví mimo podíly na podnikání převzal i závazky minimálně ve výši 170 000,- Kč. Navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu ve výroku pod bodem II. zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.

Žalobkyně se k dovolání nevyjádřila.

Nejvyšší soud České republiky (dále Nejvyšší soud ) jako soud dovolací po zjištění, že dovolání proti rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou včas, se především zabýval dovoláním z hlediska jeho přípustnosti.

Podle § 236 odst. 1 občanského soudního řádu (dále OSŘ ) lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Podle § 237 odst. 1 písm. a) OSŘ dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé.

Podle § 237 odst. 1 písm. b) OSŘ dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil.

Podle § 237 odst. 1 písm. c) dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.

Podle § 242 odst. 1 OSŘ dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden.

Podle § 242 odst. 2 písm. d) OSŘ dovolací soud není vázán rozsahem dovolacích návrhů, jestliže z právních předpisů vyplývá určitý způsob vypořádání vztahu mezi účastníky.

Přípustnost dovolání v daném případě byla v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu posuzována odděleně ve vztahu k jednotlivým výrokům rozsudku odvolacího soudu [k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu z 25. 6. 1998, sp. zn. 3 Cdon 117/96, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 27, sešit 5, ročník 1999, a usnesení Nejvyššího soudu z 5. 2. 2001, sp. zn. 22 Cdo 2669/2000, publikované v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. Beck, (dále Soubor rozhodnutí ) pod C 12].

Odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé jen ohledně částky 18 719,50 Kč, o kterou snížil částku, kterou je žalovaný povinen zaplatit žalobkyni na vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví. Ve vztahu ke všem ostatním částem rozsudku odvolacího soudu ve věci samé je rozsudek odvolacího soudu rozsudkem potvrzujícím.

Dovolání může podat jen ten účastník, kterému rozhodnutím odvolacího soudu byla způsobena určitá újma na jeho právech, jestliže ji lze odstranit zrušením napadeného rozhodnutí. Rozhodujícím přitom je výrok tohoto rozhodnutí. K tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu z 23. 7. 2001, sp. zn. 33 Odo 258/2001, publikovaný v Souboru rozhodnutí pod C 637. Pokud tedy odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně není dovolání z hlediska subjektivní přípustnosti v tomto rozsahu přípustné, neboť žalovanému měnícím výrokem rozsudku odvolacího soudu žádná újma na jeho právech nevznikla.

Dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu je přípustné za splnění předpokladů stanovených v ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) a c), odst. 3 OSŘ. Protože předpoklad stanovený v § 237 odst. 1 písm. b) OSŘ nebyl naplněn, přicházela v úvahu přípustnost dovolání jen podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) OSŘ. Podle § 237 odst. 3 OSŘ rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.

Protože dovolání opírající se o § 237 odst. 1 písm. c) OSŘ je přípustné jen pro řešení právních otázek, je v tomto případě dovolatel oprávněn napadnout rozhodnutí odvolacího soudu jen z dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b) OSŘ. V dovolání proto nelze uplatnit dovolací důvod podle § 241a odst. 3 OSŘ a dovolací soud tak musí vycházet ze skutkových zjištění učiněných v nalézacím řízení, což znamená, že se nemůže zabývat jejich správností. Dovolacím důvodem podle § 241a odst. 2 písm. a) OSŘ, tj. vadami řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, by se dovolací soud mohl zabývat, i když nebyly v dovolání uplatněny (§ 242 odst. 3 OSŘ), v případě, že by dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam a dovolání je tak podle § 237 odst. 1 písm. c) OSŘ přípustné. Tak tomu ale v daném případě není.

Dovolací soud dospěl k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu nemá ve věci samé po právní stránce zásadní význam, neboť rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu s hmotným právem a nezahrnuje posouzení takové právní otázky, která by v konečném účinku mohla mít vliv na obecnou rozhodovací činnost soudů. K tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR z 5. 11. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1174/2001, publikovaný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. Beck Praha, pod C 1536, svazek 22, citovaný i v rozsudku soudu prvního stupně, a usnesení Nejvyššího soudu ČR z 29. 4. 2002, sp. zn. 20 Cdo 1986/2001, publikované tamtéž pod C 1164, svazek 16. Hmotněprávní posouzení věci zcela odpovídá skutkovému zjištění učiněnému soudem prvního stupně a převzatému odvolacím soudem, že smlouvy o předmětných půjčkách byly žalovaným uzavřeny bez souhlasu žalobkyně a že se závazky z těchto půjček, bylo uvažováno znalcem Ing. T. P. při oceňování majetku žalovaného ve firmách S. a V., kdy byly zahrnuty do závazků žalovaného v souvislosti s jeho podnikáním a snížena jeho aktiva o 250 000,- Kč. Správností těchto skutkových zjištění, jakož i tím, zda skutkové zjištění soudů o majetkovém podílu žalovaného na ceně obou podniků má oporu v provedeném dokazování (znaleckém posudku Ing. T. P.), se dovolací soud nemohl zabývat. Otázka, zda k závazkům žalovaného jako podnikatele z půjček jím uzavřených bylo či nebylo přihlédnuto při stanovení ceny uvedených podniků, není otázka právní, ale skutková. K tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze 6. 6. 2007, publikované v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod C 5211, podle kterého otázka správnosti stanovení obvyklé ceny věci k tomu povolaným soudním znalcem není otázkou právní, ale skutkovou. Námitky dovolatele, týkající se tak správnosti skutkových zjištění a hodnocení provedeného dokazování, proto samy o sobě nemohly založit přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) OSŘ.

S ohledem na uvedené dovolací soud neshledal předpoklady přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) OSŘ v daném případě naplněny.

Dovolací soud proto podle § 243b odst. 5 za použití § 218 písm. c) OSŘ dovolání žalovaného jako nepřípustné odmítl.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází z toho, že dovolání žalovaného bylo odmítnuto a žalobkyni nevznikly náklady (§ 243b odst. 5, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 OSŘ).

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 16. září 2008

JUDr. František Balák, v. r.

předseda senátu