22 Cdo 4756/2010
Datum rozhodnutí: 28.11.2012
Dotčené předpisy: § 137 odst. 1 obč. zák., § 139 odst. 2 obč. zák.




22 Cdo 4756/2010
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a JUDr. Zdeňka Pulkrábka, Ph.D., ve věci žalobce Ing. J. F. , bytem v B., G. P. 12, zastoupeného Mgr. Jiřím Hrubanem, advokátem se sídlem v Brně, Antonínská 2, proti žalovaným 1) Ing. L. P. , bytem v B., R. 40, 2) Z. W. , bytem v B., R. 40, zastoupeným JUDr. Eliškou Chobolovou, advokátkou se sídlem v Brně, Cihlářská 19, o 193.800,- Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 32 C 43/2001, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 1. října 2009, č. j. 38 Co 82/2008-237, takto:

Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 1. října 2009, č. j. 38 Co 82/2008-237, se ve výrocích II., III., IV. a V. ruší a věc se vrací v tomto rozsahu tomuto soudu k dalšímu řízení.
O d ů v o d n ě n í :


Žalobce se domáhal zaplacení částky 193.800,- Kč s příslušenstvím z titulu bezdůvodného obohacení získaného užíváním domu č. p. 1161, nacházejícího se na pozemku parc. č. 2136, zastavěná plocha a nádvoří, a pozemku parc. č. 2137, zahrada, to vše v katastrálním území K. P. v obci B. (dále jen ,,předmětné nemovitosti ), žalovanými nad rámec jejich spoluvlastnických podílů, aniž by existovala dohoda mezi spoluvlastníky o užívání předmětných nemovitostí v rozhodné době, tj. od 1. dubna 1999 do 30. června 2002.
Městský soud v Brně (dále jen soud prvního stupně ) rozsudkem ze dne 21. prosince 2006, č. j. 32 C 43/2001-193, zastavil ve výroku I. řízení co do části úroků z prodlení v tomto výroku uvedených. Žalované zavázal zaplatit žalobci společně a nerozdílně částku 193.318,50 Kč se specifikovaným úrokem z prodlení (výrok II.) a zamítl žalobu co do úroků z prodlení uvedených ve výroku III. tohoto rozsudku. Ve výrocích IV. a V. pak rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Soud prvního stupně vzal za prokázané, že žalobce a žalovaní jsou spoluvlastníky předmětných nemovitostí. Před rozhodnou dobou existovala ústní dohoda o hospodaření s nemovitostmi v podobě, že žalobce měl začít užívat předmětné nemovitosti jen v případě smrti jeho matky, paní F., nebo po rozvodu manželství žalovaného 2). Již v té době měl v jedné místnosti v přízemí domu uskladněny své movité věci. Po smrti paní F. projevil vůli užívat předmětné nemovitosti, žalovaní mu to však neumožnili. V rozhodné době tak užívali předmětné nemovitosti výlučně žalovaní. Proto soud prvního stupně žalobci z titulu bezdůvodného obohacení přiznal částku 193.318,50 Kč, přičemž vyšel z ,,obvyklé ceny odpovídající částkám vynakládaných obvykle v daném místě a čase za nájem obdobných nemovitostí . Žalovaní v řízení uplatnili námitku započtení svých pohledávek spočívajících v nákladech na předmětné nemovitosti v rozhodné době. Té však soud prvního stupně nevyhověl, protože zčásti žalovaní vznik těchto nákladů neprokázali a zčásti tyto náklady vznikly až po rozhodné době. Žalobce uplatnil také námitku promlčení nároku žalovaných spočívajícího v neuhrazení části nákladů na předmětné nemovitosti, tu však soud prvního stupně neshledal důvodnou, protože promlčecí doba stanovená zákonem pro vydání bezdůvodného obohacení podle jeho názoru ještě neuplynula.
Soud prvního stupně dospěl k závěru, že žalovaní učinili v rozhodné době jako většinoví spoluvlastníci rozhodnutí, že budou předmětné nemovitosti výlučně užívat. Protože tím znemožnili žalobci užívat nemovitosti a sami je užívali nad rámec svých spoluvlastnických podílů, získali majetkový prospěch na úkor žalobce. Proto soud prvního stupně žalobci z titulu bezdůvodného obohacení přiznal částku 193.800,-Kč, kterou žalobce požadoval, a jejíž výší byl soud prvního stupně vázán. Na tuto částku započetl nárok žalovaných, vzniklý uhrazením nákladů na předmětné nemovitosti, pouze ve výši 481,50 Kč z titulu zaplacení pojistného a daně z nemovitostí, který se žalovaným podařilo jako jediný prokázat. Soud prvního stupně přiznal žalobci i úroky z prodlení, protože žalovaní nesplnili svoji povinnost splnit závazek řádně a včas. Zčásti vzal žalobce žalobu co do úroků z prodlení zpět, proto soud prvního stupně v tomto rozsahu řízení zastavil. Zčásti byly úroky žalobcem požadovány za dobu předcházející prodlení žalovaných, v tomto rozsahu tedy soud prvního stupně rozhodl o zamítnutí žaloby.
K odvolání žalovaných proti výrokům II., IV. a V. rozsudku soudu prvního stupně Krajský soud v Brně (dále jen ,,odvolací soud ) rozsudkem ze dne 1. října 2009, č. j. 38 Co 82/2008-237, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil v části napadeného výroku II., v níž byla žalovaným uložena povinnost zaplatit částku 57.435,-Kč s úrokem z prodlení (výrok I. rozsudku odvolacího soudu). V části výroku II., v níž bylo žalovaným uloženo zaplatit žalobci společně a nerozdílně 136 365,- Kč s příslušenstvím změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že v tomto rozsahu žalobu zamítl (výrok II. rozsudku) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok III. V. rozsudku).
Odvolací soud vyšel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně, se kterým se ztotožnil. Pokud jde o právní posouzení věci, měl na rozdíl od soudu prvního stupně za to, že nárok žalobce vzniklý užíváním společné věci nad rámec spoluvlastnického podílu ze strany žalovaných není nárokem na vydání bezdůvodného obohacení, nýbrž nárokem opírajícím se o ustanovení § 137 odst. 1 občanského zákoníku (dále jen ,,obč. zák. ). Nárok žalobce, který se opírá o zákonné ustanovení, tak nemůže být bezdůvodným obohacením. Poukázal přitom na nález Ústavního soudu ze dne 22. února 2006, sp. zn. II. ÚS 471/05. Vzhledem k tomu, že se v dané věci nejedná o nárok na vydání bezdůvodného obohacení, je třeba aplikovat obecnou tříletou promlčecí lhůtu podle § 101 obč. zák. Podle názoru odvolacího soudu na základě tohoto ustanovení obč. zák. nepřichází v úvahu promlčení žádné části nároku žalobce.
Při stanovení výše náhrady, na kterou má žalobce nárok podle § 137 odst. 1 obč. zák., odvolací soud na rozdíl od soudu prvního stupně vyšel z částky zohledňující regulované nájemné v rozhodné době. Odvolací soud konstatoval, že žalobce nemůže požadovat náhradu spočívající v obvyklé ceně za užívání nemovitostí, protože jako podílový spoluvlastník nemůže pronajmout ideální 1/3 nemovitosti a protože žalovaní užívali byty nacházející se v předmětné nemovitosti dlouhodobě, a to již před jejich rozhodnutím o vyloučení žalobce z užívání předmětných nemovitostí. Nelze proto vycházet z toho, že by mohla být sjednána nájemní smlouva s novým nájemcem, týkající se toliko ideální jedné třetiny předmětné nemovitosti a nikoliv konkrétního bytu (v této souvislosti odvolací soud odkázal na ustanovení § 2 odst. 2 písm. b) vyhlášky č. 176/1993 Sb.).
Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce dovoláním. V něm konstatuje, že právní úvahy odvolacího soudu jsou vadné a poukazuje mimo jiné na způsob, jakým žalovaní nabyli spoluvlastnické podíly na předmětných nemovitostech. Z obsahu dovolání lze vyvodit, že dovolatel nesouhlasí s výší náhrady za užívání předmětných nemovitostí nad rámec spoluvlastnického podílu, ztotožnil-li ji odvolací soud s výší regulovaného nájemného. Podle jeho názoru by měl získat minimálně tolik, kolik mu přiznal soud prvního stupně. Vytkl odvolacímu soudu, že ,,se zcela bez důvodu soustředil jen na užší bydlení v domě a vůbec neuvažoval o hodnotě prostor nebytových, které mohly přinést užitek všem spoluvlastníkům domu . Pokud se většinoví spoluvlastníci rozhodli užívat dům výlučně ve svůj prospěch, není důvod, aby byli ,,chráněni regulovaným nájemným. Dovolatel navrhl, aby dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k novému rozhodnutí.
Žalovaní se k dovolání nevyjádřili.
Dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden (§ 242 odst. 1 občanského soudního řádu dále jen o. s. ř. ). Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodů uplatněných v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny (§ 242 odst. 3 o. s. ř.).
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, oprávněnou osobou, účastníkem řízení zastoupeným advokátem (§ 240 odst. 1 a § 241 odst. 1, 4 o. s. ř.), zkoumal přípustnost dovolání.
Podle § 237 odst. 1 o. s. ř. dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, a) jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé, b) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil, c) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Dovolatel v dovolání napadá tu část rozsudku odvolacího soudu, kterou odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně; potud je přípustnost dovolání založena ustanovením § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř.
Dovolání je důvodné.
Pro právní posouzení věci je určující závěr odvolacího soudu, podle kterého v období od 1. dubna 1999 do 30. června 2002, za které se žalobce domáhá zaplacení náhrady za užívání věci nad rámec svého spoluvlastnického podílu, užívali celou nemovitost (rodinný dům) pouze žalovaní na základě předchozího rozhodnutí o užívání věci v podílovém spoluvlastnictví, kterým žalobce z užívání věci vyloučili.
Dovolací soud se shoduje s odvolacím soudem potud, že nárok žalobce na zaplacení náhrady za neužívání společné věci v rozsahu spoluvlastnického podílu má v daném případě základ v ustanovení § 137 odst. 1 obč. zák.
Dovolací soud v rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia ze dne 10. října 2012, sp. zn. 31 Cdo 503/2011, uveřejněném na internetových stránkách Nejvyššího soudu ( www.nsoud.cz ), vyložil, že právo každého ze spoluvlastníků věc užívat je omezeno stejným právem ostatních užívat věc podle velikosti podílu. Podle konstantní judikatury mohou spoluvlastníci (dohodou nebo většinovým rozhodnutím) nebo soud o hospodaření se společnou věcí rozhodnout podle § 139 odst. 2 obč. zák. tak, že některého ze spoluvlastníků z fyzického užívání věci zcela nebo zčásti vyloučí (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. listopadu 1999, sp. zn. 3 Cdon 1313/97, uveřejněný pod číslem 19/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek - dále jen R 19/2001 ); v takovém případě logicky užívá některý ze spoluvlastníků věc nad rámec jeho podílu (neužívá věc v souladu s kritériem vytýčeným v § 137 odst. 1 obč. zák.). Jde však o omezení práva dovolené zákonem (§ 139 odst. 2 obč. zák.), za které z užívání zcela či z části vyloučenému spoluvlastníkovi náleží (nedohodl-li se s ostatními spoluvlastníky jinak) náhrada ve výši odpovídající rozsahu jeho újmy. Spoluvlastník užívající věc nad rámec svého podílu v tomto případě neužívá věc bez právního důvodu, a proto jejím užíváním nemůže získat bezdůvodné obohacení; žádná skutková podstata uvedená v § 451 obč. zák. na tento případ nedopadá.
Právo spoluvlastníka na náhradu za to, že neužívá společnou věc v rozsahu odpovídajícím jeho spoluvlastnickému podílu, je dáno zákonem a vyplývá z práva spoluvlastníka podílet se na užívání společné věci v míře odpovídající jeho podílu. Rozsah tohoto užívacího práva ke společné věci (stejně jako výše spoluvlastnického podílu) nemůže být proti vůli spoluvlastníka rozhodnutím spoluvlastníků modifikován. Neumožňují-li existující poměry nebo rozhodnutí, popřípadě dohoda spoluvlastníků některému spoluvlastníku plnou realizaci tohoto práva, náleží mu za to (jestliže se ovšem strany nedohodly jinak) odpovídající náhrada (srov. opět R 19/2001). Jde o náhradu za omezení spoluvlastnického práva. Potud lze odkázat na konstantní judikaturu, podle které i v případě, že zákon výslovně nezakládá právo na náhradu za omezení vlastnického práva, vyplývá toto právo přímo z článku 11 odst. 4 Listiny základních práv a svobod (srov. např. nález pléna Ústavního soudu ze dne 11. března 1998, sp. zn. Pl. ÚS 41/97, uveřejněný pod číslem 27/1998 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu a pod č. 88/1998 Sb.); v daném případě je lze též výkladem dovodit z § 137 odst. 1 obč. zák. .
Dovolací soud se však neztotožnil se způsobem, jakým odvolací soud určil výši náhrady náležející v daném případě žalobci za neužívání věci v rozsahu jeho spoluvlastnického podílu.
Ve výše citovaném rozsudku velkého senátu dovolací soud ve vztahu k náhradě náležející spoluvlastníku vyložil, že pro posouzení výše náhrady pro vyloučeného spoluvlastníka není - podobně jako v jiných případech stanovení náhrady za omezení práva - rozhodující to, co spoluvlastník užívající věc nad rámec podílu získává (oč se obohatí); podstatná je újma vznikající vyloučenému spoluvlastníku. Tu musí soud stanovit na základě úvahy vycházející ze skutkových zjištění ohledně toho, co by spoluvlastník při obvyklém užívání věci v rámci svého podílu získal.
Podle přesvědčení dovolacího soudu nelze tuto náhradu v dané věci stanovit podle tzv. regulovaného nájemného, tj. podle nájemného vycházejícího z vyhlášky ministerstva financí č. 176/1993 Sb., o nájemném z bytu a úhradě za plnění poskytovaná s užíváním bytu. Základem úvahy pro stanovení výše náhrady totiž musí být posouzení, co by žalobce jako podílový spoluvlastník získal při obvyklém užívání domu (v rámci svého podílu) v období, za které se domáhá náhrady. Jestliže v tomto období užívali dům toliko žalovaní z titulu spoluvlastnického práva, není důvod výši náhrady poměřovat úrovní nájemného regulovaného vyhláškou č. 176/1993 Sb., neboť je zřejmé, že i kdyby v tomto rozhodném období došlo k uzavření nájemní smlouvy k domu, resp. k bytům v něm, na takto vzniklý nájemní vztah by se regulace nájemného již nevztahovala (§ 2 odst. 2 písm. b) vyhlášky č. 176/1993 Sb.). Okolnost uvažovaná odvolacím soudem že žalovaní jako spoluvlastníci užívají byty v nemovitosti dlouhodobě nemůže být důvodem pro úvahu o výši náhrady opírající se nikoliv o obvyklou cenu za užívání nemovitosti, ale o vyhlášku č. 176/1993 Sb., neboť faktický stav užívání nemovitosti samotnými spoluvlastníky se poměrů ustavených vyhláškou č. 176/1993 Sb. žádným způsobem nedotýká.
Uvedená vyhláška na právní poměry účastníků nemůže být aplikována ostatně již z toho důvodu, že podle jejího ustanovení § 1 stanoví způsob určení maximální výše nájemného z bytu a úhrady za plnění poskytovaná s užíváním bytu a způsob sjednávání a placení nájemného a cen služeb mezi pronajímatelem a nájemcem; o nájemní vztah mezi účastníky se zde zjevně nejedná.
V dané věci je proto nutno vycházet z užitku, kterého by bylo v rozhodném období dosaženo s přihlédnutím k tomu, že jde o dům v podílovém spoluvlastnictví, přičemž výše náhrady žalobce se následně bude odvíjet od velikosti jeho spoluvlastnického podílu. Takový způsob určení výše náhrady totiž vyjadřuje to, co by spoluvlastník při obvyklém užívání věci v rámci svého podílu získal. Nemohl-li žalobce v důsledku a právě jen v důsledku rozhodnutí žalovaných uspokojovat v nemovitosti v jeho spoluvlastnictví svou potřebu bydlení, kterou naopak realizovali právě žalovaní, je zřejmé, že výše náhrady nemůže mít základ v regulaci nájemného, jež předpokládá existující nájemní vztah ke dni účinnosti vyhlášky č. 176/1993 Sb., tj. k 1. červenci 1993 (§ 18 ve spojení s § 2 odst. 2 vyhlášky č. 176/1993 Sb.), ale v úvaze o výši obvyklého nájemného.
Vycházel-li odvolací soud z jiného právního názoru, spočívá jeho rozhodnutí na nesprávném právním posouzení věci a dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. byl uplatněn právem. Dovolací soud ze shora uvedených důvodů rozsudek odvolacího soudu v napadeném výroku a závislých výrocích o náhradě nákladů řízení podle § 243b odst. 2, 3 věta první o. s. ř. zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení, v němž je odvolací soud vázán vysloveným právním názorem dovolacího soudu ve smyslu § 243d odst. 1 věta první o. s. ř.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 28. listopadu 2012
Mgr. Michal K r á l í k, Ph.D.
předseda senátu