22 Cdo 4755/2014
Datum rozhodnutí: 09.12.2015
Dotčené předpisy: § 1042 o. z.




22 Cdo 4755/2014

ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a Mgr. Davida Havlíka ve věci žalobců: a) A. A. , b) J. M. , c) P. Š. , d) E. Š. , zastoupených JUDr. Michalem Zsemlerem, advokátem se sídlem v Plzni Jižní Předměstí, Kardinála Berana 967/8, proti žalovanému L. B. , zastoupenému JUDr. Zdeňkem Veberem, advokátem se sídlem v Plzni, Purkyňova 10, o odstranění nepovolených úprav nemovitosti a navrácení do původního stavu, vedené u Okresního soudu Plzeň-město pod sp. zn. 20 C 209/2008, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 30. června 2014, č. j. 56 Co 79/2014-464, takto:

Rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 30. června 2014, č. j. 56 Co 79/2014-464, se ruší a věc se vrací Krajskému soudu v Plzni k dalšímu řízení.
Odůvodnění

Okresní soud Plzeň-město (dále jen soud prvního stupně ) rozsudkem ze dne 23. září 2013, č. j. 20 C 2009/2008-425, zamítl žalobu na uložení povinnosti žalovanému odstranit nepovolené úpravy v bytě o výměře 42,1 m 2 v 1. podlaží domu v P. a to odstranit nové vchodové dveře, jakož i vnitřní dveře a nahradit je původními dveřmi, odstranit betonové podlahy a nahradit je dřevěnými, odstranit nově vybudovanou elektroinstalaci a rozvody plynu, odstranit nově vybudované příčky a sociální zařízení včetně odvětrávání do fasády domu a obnovit fasádu v místě vývodu odvětrávání do původního stavu a odstranit etážové topení včetně kotle (výrok I.), uložil žalovanému povinnost odstranit vývod spalin do fasády domu a obnovit fasádu v místě vývodu spalin do původního stavu ve lhůtě 60 dnů od právní moci rozsudku (výrok II.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky III. až V.).

Soud prvního stupně zjistil, že účastníci jsou podílovými spoluvlastníky domu, přičemž spoluvlastnický podíl žalobců dohromady činí 27592/31802 a žalovaného 4210/31802 k celku. Na základě dohody o výlučném hospodaření s podíly ze dne 1. 8. 2006 je žalovaný oprávněn výlučně hospodařit s bytem o výměře 42,10 m 2 , což odpovídá velikosti jeho podílu, a sklepem o ploše 9,46 m 2 . Žalovaný se v dohodě zavázal, že náklady na údržbu a úpravu prostor, které má ve výlučném hospodaření, uhradí z vlastních finančních prostředků. V rozmezí ledna až března 2008 žalovaný bez souhlasu ostatních spoluvlastníků provedl stavební úpravy spočívající v odstranění původních dřevěných dvoukřídlých dveří i s obložkami, které nahradil jinými menších rozměrů, nahradil i vnitřní dveře v bytě a jejich původní obložky, dále odstranil původní dřevěné podlahy a nahradil je betonovými, vybudoval příčky, zbudoval tak koupelnu a sociální zařízení, přičemž odvětrávání vyvedl do fasády domu, provedl v bytě elektroinstalaci a rozvody plynu, etážové topení s plynovým kotlem, vývod spalin z kotle rovněž vyvedl do fasády domu. Před rekonstrukcí byl byt vybydlený, v jedné místnosti bylo WC za zástěnou, byl tam sprchový plechový kout, z něhož tekla voda na podlahu, podlahy byly shnilé, byly na nich položeny dřevotřískové desky, byt byl vytápěn topením WAV v kuchyni, původní vchodové dveře byly ve špatném stavu, netěsnily, pravděpodobně několikráte byly vykopnuté, v části kolem kliky oplechované, stlučené hřebíky. Stavební práce byly prováděny pod stavebním dozorem, podle jehož názoru rekonstrukce bytu žalovaného nezasáhla do statiky nebo bezpečnosti domu. Zednické práce provedly pro žalovaného odborné firmy.

Na základě zjištěného skutkového stavu soud prvního stupně dovodil, že mezi účastníky došlo k neshodě o změně společné věci provedením stavebních úprav v bytě. Soud prvního stupně, jsa vázán názorem odvolacího soudu, dospěl k závěru, že žalovaný provedl stavební úpravy v bytě bez souhlasu žalobců, neboť dohoda ze dne 1. 8. 2006 jej k provedení úprav neopravňovala. Vzhledem k tomu zkoumal u každé z provedených stavebních úprav, jakým způsobem může ohrozit zájem žalobců, a zda se nemůže jednat o výkon práva v rozporu s dobrými mravy. Na základě provedeného dokazování dospěl k závěru, že s výjimkou vývodu spalin do fasády domu, který byl proveden v rozporu s normou ČSN 73 4501, je ve vztahu ke zbývajícím stavebním úpravám na místě návrh pro rozpor s dobrými mravy zamítnout. Provedenými stavebními úpravami byl nahrazen nevyhovující stav, jednoznačně došlo ke zvýšení standardu bytu a tím i k jeho zhodnocení. Pokud žalobci požadovali, aby stavební úpravy byly odstraněny a případně aby byl obnoven původní stav, je nutné zdůraznit i náklady spojené s odstraněním stavebních úprav v porovnání s majetkovými poměry žalovaného. U vchodových dveří se soud neztotožnil s tvrzeními žalobců o jednotném vzhledu společných prostor domu. Byť dveře mají menší rozměry oproti předchozím, jejich výměna by nepřinesla prospěch vyjma požadovaného estetického dojmu, nové dveře jsou bezpečnější, jejich tvar navazuje na další úpravy v bytě žalovaného a osazení nových dveří žalovaným představuje zhodnocení bytové jednotky . Kompromisní řešení v podobě předsazení původních vchodových dveří před stávající dveře nebylo žalovaným akceptováno, i s takovýmto řešením by byly spojené další výdaje, kterými by byl poškozen. Co se týče odstranění betonových podlah, původní prkna tvořící podlahu byla shnilá a bylo nutné je vyměnit. Podstatná námitka neúměrného zatížení podlahy není důvodná, neboť rezerva nosnosti klenby je dostatečná. Co se týče námitky chybějícího stavebního povolení, podle Úřadu městského obvodu Plzeň 3 nepodléhají práce v bytě ohlášení stavebnímu úřadu. Při zkoumání funkčnosti ve vztahu k provedené elektroinstalaci, osazenému plynovému turbo kotli, k rozvodům plynu v předmětném bytě vyšel z revizních zpráv, z nichž je zřejmé, že je provozování zařízení bezpečné a jednoznačně zvýšilo komfort v užívání bytu při vědomí nákladů s tím spojených. Jiná situace je u odvodu spalin do fasády domu, k němuž nebyla předložena revizní zpráva, neboť žalobci jsou ohroženi spalinami. A proto i při vědomí nákladů spojených s nutností komín vyvložkovat, bylo namístě uložit žalovanému povinnost odstranit vývod spalin a obnovit fasádu do původního stavu. Ve vztahu k nově vybudovaným příčkám a sociálnímu zařízení včetně odvětrávání do fasády domu soud měl opět za to, že není namístě stanovit žalovanému povinnost odstranit zásahy, neboť se zvýšil komfort užívání bytu.

K odvolání žalobců Krajský soud v Plzni (dále jen odvolací soud ) rozsudkem ze dne 30. června 2014, č. j. 56 Co 79/2014-464, rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I. a IV. potvrdil (výrok I.), změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku III. tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně (výrok II.) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok III.).

Odvolací soud uvedl, že žalovaný sice nevyžadoval souhlas žalobců s úpravami, ale vztahy spoluvlastníků nebyly bez dalšího ponechány obecné právní úpravě, nýbrž mezi účastníky byla uzavřena dne 1. 8. 2006 dohoda spoluvlastníků. Výklad jednotlivých ustanovení nebyl jednoznačný, o čemž svědčí jak postoje žalovaného, tak i soudu prvního stupně, proto odvolací soud v předchozím rušícím rozhodnutí zavázal soud prvního stupně zkoumat, zda by nemělo dojít k zamítnutí žalobního návrhu pro rozpor s dobrými mravy. Žaloba byla podána v roce 2008, přičemž do současnosti v důsledku provedených prací k žádnému poškození společných částí domu či k ohrožení oprávněných zájmů žalobců nedošlo. Pro posouzení žaloby je relevantní zjištění, že žalovaný nepostupoval v souladu s § 139 občanského zákoníku, když postrádal souhlas ostatních spoluvlastníků. S ohledem na možnost uplatnění korektivu dobrých mravů bylo třeba zkoumat, zda v okamžiku rozhodování soudu žalovaným provedené práce splňují předpoklady pro bezpečný provoz, nehrozí vznik škody na nemovitosti či jiným způsobem nejsou ohroženy oprávněné zájmy žalobců. Pokud jde o požadavek na odstranění nových vchodových a vnitřních dveří v bytě, výměnou vnitřních dveří žalovaný nezasáhl do společných částí domu a žádným způsobem neohrozil žalobce jako spoluvlastníky. Nelze hovořit o jednotném vzhledu společných prostor domu při srovnání jednotlivých podlaží. Jelikož se prokázalo, že dům nemá historickou hodnotu, požadavek na výměnu dveří by žalobcům nepřinesl odpovídající prospěch, a proto je rozporný s dobrými mravy. Stran požadavku na odstranění betonové podlahy nebylo shledáno zatížení kleneb nad únosnou míru. Nadto odstranění betonových podlah za pomoci bourací techniky by přinášelo další rizika a nepřineslo by žalobcům odpovídající prospěch. Co se týče požadavku na odstranění nově vybudované elektroinstalace a rozvodů plynu, žalovaný doložil potřebné revizní zprávy a to, že elektroinstalace a rozvody plynu jsou schopné bezpečného užívání. Vyhověním žalobnímu požadavku by byl žalovaný vážně poškozen za předpokladu, že by měl provádět nové rozvody elektroinstalace a plynu, které by nepřinesly žalobcům požadovaný prospěch. I odstranění nově vybudované příčky, sociálního zařízení včetně odvětrávání do fasády domu by bylo pro žalobce bez praktického významu a pro žalovaného by obnášelo zbytečné náklady, přičemž původně vynaložené náklady bezesporu zvýšily úroveň bydlení v předmětném bytě oproti stavu předcházejícímu.

Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobci dovolání, které považují za přípustné podle § 237 občanského soudního řádu. Spravedlivé rozhodnutí spočívá na vyřešení právní otázky, zda je v rozporu s dobrými mravy, pokud většinoví spoluvlastníci požadují po menšinovém spoluvlastníku s podílem 4210/31802, který provedl stavební úpravy společného domu proti jejich výslovně projevené vůli a dokonce v rozporu se stavebními předpisy, odstranění těchto stavebních úprav a uvedení domu do řádného stavu. Soudy obou stupňů vlastnickou žalobu zamítly, aniž by byly splněny podmínky, za nichž by tak soud mohl výjimečně učinit. Nesprávně nepřičetly žalovanému k tíži porušení stavebních předpisů, čímž zaujaly právní názor, že není nutné odstraňovat černou stavbu a většinoví spoluvlastníci se musí s takovou stavbou v jejich domě smířit. Rozhodnutí odvolacího soudu neobstojí ve srovnání s rozhodnutím Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 740/99, podle něhož lze zamítnout vlastnickou žalobu pro rozpor s dobrými mravy jen výjimečně. Přestože žalovaný žádným způsobem neprokázal, že by byl uvedením domu do řádného stavu vážně poškozen, že by žalobcům požadované úpravy nepřinesly řádný prospěch a že by se vyhovění žalobě dotýkalo zvlášť významného zájmu žalovaného, soud jeho postup posvětil jako mravný a požadavek žalobců jako rozporný s dobrými mravy. Žalovaný toliko namítal, že s jeho příjmem 14 500 Kč nelze požadovat provedení oprav ve výši 200 000 Kč, když jejich provedením nemají žalobcům vzniknout žádné výhody. Žalobci však žalovaného dopředu upozorňovali, že s plánovanými úpravami bytu a společných prostor nesouhlasí, žalovaný měl dostatek času stavební práce pozastavit, byl si tedy dobře vědom jejich nesouhlasu a porušování stavebních předpisů. S ohledem na povahu úprav je přitom zřejmé, že žalovaný potřeboval pro provedení změn stavební povolení, to si však nezajistil, a proto se jedná o černou stavbu. Žalobci se následně vyjadřují k jednotlivým stavebním úpravám a rozporují závěry odvolacího soudu. Závěrem vyjadřují přesvědčení, že rozhodnutí sp. zn. 22 Cdo 740/99 jistě nechrání vědomé protiprávní jednání menšinového spoluvlastníka, který ač byl dopředu upozorněn, nedbá zájmů a názorů většinových spoluvlastníků a dělá si se společnou věcí jen to, co vyhovuje jemu . Žalovanému nikdo nebrání, aby bydlel v řádně postaveném bytě, jediným požadavkem žalobců bylo, aby žalovaný dodržoval právní předpisy a normy a respektoval jejich oprávněné a všem známé zájmy. S ohledem na uvedené navrhují, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Žalovaný se k dovolání nevyjádřil.

Nejvyšší soud jako soud dovolací věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen o. s. ř. ), neboť řízení v projednávané věci bylo zahájeno přede dnem 1. 1. 2014 (srovnej článek II bod 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony).

Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Podle § 241a odst. 1 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.

V posuzovaném případě dovolatelé namítají, že odvolací soud v rozporu s rozhodovací praxí dovolacího soudu zamítl žalobu na odstranění zásahů do společné věci náležející do podílového spoluvlastnictví pro rozpor s dobrými mravy.

Dovolání je v této otázce přípustné a zároveň důvodné již z toho důvodu, že odvolací soud na věc aplikoval nesprávný právní předpis.

Podle § 3028 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, (dále též i o. z. ) není-li dále stanoveno jinak, řídí se ustanoveními tohoto zákona i právní poměry týkající se práv osobních, rodinných a věcných; jejich vznik, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se však posuzují podle dosavadních právních předpisů.

V předmětné věci se žalobci domáhali ochrany svého spoluvlastnického práva tzv. negatorní žalobou vůči žalovanému s poukazem, že žalovaný neoprávněně zasáhl do jejich spoluvlastnického práva jednáním, které nemělo oporu v platném rozhodnutí spoluvlastníků.

Dovolací soud se ztotožňuje s nalézacími soudy potud, že oprávnění žalovaného jako spoluvlastníka k provedení příslušných stavebních činností, které byly realizovány před účinností o. z., tj. před 1. lednem 2014, na věci v podílovém spoluvlastnictví, je nutno posuzovat ve shodě s § 3028 odst. 2 o. z. podle právní úpravy účinné v době jejich provedení, tj. podle zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále též i obč. zák. ).

Soud prvního stupně, který ve věci rozhodoval před 1. lednem 2014, také správně aplikoval ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák., odvolací soud však rozhodoval po 1. lednu 2014, tj. v době, kdy o. z. již nabyl účinnosti.

Dovolací soud vychází z již ustálené judikatury vyjádřené usnesením Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 20. ledna 2014, sp. zn. 17 Co 423/2013 (uveřejněným pod č. 5/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), potud, že ochranu vlastnického práva, o níž soud rozhoduje po 1. lednu 2014 je nutno v poměrech negatorní žaloby poměřovat úpravou obsaženou v novém občanském zákoníku, a to v jeho ustanovení § 1042. Z uvedeného také vyplývá, že zákonem č. 89/2012 Sb. se řídí jednak samotné posouzení předpokladů pro vyhovění negatorní žalobě, ale také případné důvody, pro které lze uvažovat o zamítnutí této žaloby. Jestliže však odvolací soud aplikoval důvody (§ 3 odst. 1 obč. zák.) pro zamítnutí vlastnické žaloby obsažené v zákoně č. 40/1964 Sb. a nikoliv vztahující se k zákonu č. 89/2012 Sb., spočívá již z tohoto důvodu rozhodnutí odvolacího soudu na nesprávném právním posouzení věci.

Nicméně rozhodnutí odvolacího soudu by neobstálo ani v rovině jeho věcného přezkumu.

Podle § 139 odst. 2 a 3 obč. zák. o hospodaření se společnou věcí rozhodují spoluvlastníci většinou, počítanou podle velikosti podílů. Při rovnosti hlasů, nebo nedosáhne-li se většiny anebo dohody, rozhodne na návrh kteréhokoliv spoluvlastníka soud. Jde-li o důležitou změnu společné věci, mohou přehlasovaní spoluvlastníci žádat, aby o změně rozhodl soud.

Za hospodaření se společnou věcí podle § 139 odst. 2 obč. zák. lze považovat mimo jiné údržbu věci, její opravu, ale také její úpravu, resp. její změnu [srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. března 2003, sp. zn. 22 Cdo 1300/2001 (uveřejněný v časopise Soudní rozhledy, 2003, č. 9, str. 307)]. Změna prostor, které neslouží k bydlení, ať již proto, že k tomu nejsou určeny, nebo proto, že jsou vzhledem ke špatnému stavu pro bydlení nevhodné, na prostory sloužící k bydlení, je důležitou změnou společné věci ve smyslu § 139 odst. 3 obč. zák. Taková změna vede k trvalé změně ekonomického určení části společné věci, která nadále může právně i fakticky sloužit k jinému účelu než doposud, zejména může-li uspokojovat právem chráněný zájem spoluvlastníka na bydlení. Jestliže tedy spoluvlastník nemůže dosáhnout souhlasu ostatních spoluvlastníků k takové rekonstrukci, která by umožnila nadále užívat prostory v domě k bydlení odpovídajícímu alespoň běžnému standardu, může se domáhat rozhodnutí soudu o zamýšlené změně [srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. září 2010, sp. zn. 22 Cdo 3287/2008 (uveřejněný pod č. C 8956 v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck dále jen Soubor )].

Pojem hospodaření se společnou věcí zahrnuje i užívání společné věci jejími spoluvlastníky. Určujícím činitelem pro rozhodování o hospodaření se společnou věcí je pouze velikost spoluvlastnických podílů, bez ohledu na to, zda jde mezi spoluvlastníky o běžné záležitosti či nikoliv. Nelze z něj dovodit, že by neshody podílových spoluvlastníků při hospodaření se společnou věcí mohly být řešeny jen v jednotlivostech, tj. při každém konkrétním případě neshody, a že by nemohly být ohledně užívání společné věci trvale vymezeny sféry či části (u stavby určité prostory) takové věci, v nichž by užívání a nakládání s ní (v rámci zachovalého spoluvlastnictví) příslušelo výlučně (nebo společně s dalším spoluvlastníkem) tomu kterému ze spoluvlastníků. Stejně jako se mohou podíloví spoluvlastníci při hospodaření se společnou věcí dohodnout na každé jednotlivosti, mohou se dohodnout i na rozsáhlé a se vším počítající úpravě užívání celé věci, v níž by mohlo být pamatováno i na situace, které dosud nenastaly. Pokud by se podíloví spoluvlastníci shodli na takové celkové úpravě vzájemných vztahů vznikajících při hospodaření se společnou věcí, jistě by to samo o sobě nebylo důvodem neplatnosti takové dohody. Jestliže může být taková dohoda platná, může ve stejném rozsahu a za podmínek uvedených v § 139 odst. 2 obč. zák. dojít k neshodě mezi podílovými spoluvlastníky. V uvedeném případě je soud povolán o takovém předmětu řízení rozhodnout, přičemž nalézacímu soudu nic nebrání, aby takovou neshodu řešil a rozhodl o úpravě užívání celé věci v potřebném rozsahu, tj. v takové šíři, v níž mezi spoluvlastníky panuje neshoda podmiňující rozhodování soudu (rovnost hlasů spoluvlastníků, popř. nedostatek většiny jejich hlasů či dohody). Ostatně dohody, jimiž si podíloví spoluvlastníci rozdělí užívání celého společného domu, popř. spory, v nichž jde o takové rozdělení, nejsou v právní praxi ničím výjimečným, stejně jako dohody či neshody o tom, jak budou užívány jen některé prostory ve společné nemovitosti. Není tedy žádného relevantního důvodu k rozlišování neshod spoluvlastníků při hospodaření se společnou věcí podle jejich rozsahu [rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. ledna 2003, sp. zn. 22 Cdo 1524/2001 (uveřejněný v časopise Právní rozhledy, 2003, č. 5, str. 252)]. Mohou-li účastníci uzavřít dohodu o hospodaření se společnou věcí, v níž si upraví užívací právo ke společné věci, mohou si v dohodě ujednat i podmínky, za nichž je možné realizovat opravy, úpravy, údržbu takto vymezených částí.

Ochranou spoluvlastníka proti zásahům provedeným druhým spoluvlastníkem v případech, kdy rovnodílný spoluvlastník provede na společné věci změnu, se kterou druhý spoluvlastník nesouhlasí, se Nejvyšší soud zabýval v rozsudku ze dne 27. dubna 2010, sp. zn. 22 Cdo 622/2008 (uveřejněném v časopise Soudní rozhledy, 2011, č. 4, str. 133). Východiska těchto situací nastínil dovolací soud dvěma principy: a) podílový spoluvlastník je oprávněn domáhat se ochrany proti opatřením provedeným ostatními spoluvlastníky za předpokladu, že zasahují do jeho spoluvlastnických práv; podmínkou pro poskytnutí ochrany je skutečnost, že opatření provedená ostatními spoluvlastníky zasahují do jeho spoluvlastnických práv, tj. do práv založených existencí spoluvlastnického podílu, b) změna na věci v podílovém spoluvlastnictví učiněná v rozporu s § 139 odst. 2 obč. zák. by v případě obrany spoluvlastníka proti této změně měla v zásadě vést k uvedení do původního stavu. S ohledem na okolnosti konkrétního případu se však soud musí zabývat naturální restitucí z hlediska její účelnosti, efektivity a hospodárnosti [viz také rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. února 2013, sp. zn. 22 Cdo 20/2011 (uveřejněný pod č. C 12 249 v Souboru)]. Hledisko účelnosti, efektivity a hospodárnosti Nejvyšší soud zdůraznil z toho důvodu, že i v případě uvedení do původního stavu z důvodu protiprávního postupu by se mohli žalovaní spoluvlastníci následně prostřednictvím soudního rozhodnutí domáhat prosazení stejné změny, kterou provedli, s argumentem, že ohledně této změny nedošlo k dosažení dohody ani většiny hlasů. Rozhodnutí nalézacích soudů by tak měla přihlédnout k tomu, jakým způsobem by bylo rozhodnuto o tomto zásahu. Nejvyšší soud navíc připustil, že potřeba souhlasu by mohla být modifikována relevantní dohodou o užívání věci všemi spoluvlastníky, z níž by mohlo vyplývat, že zásah byl učiněn v souladu s ní, popřípadě v jejím duchu (například jako technický předpoklad pro naplnění dohody). Mimoto Nejvyšší soud nevyloučil podle konkrétních okolností posouzení žaloby prostřednictvím jejího souladu s dobrými mravy ve smyslu § 3 odst. 1 obč. zák.

V posuzovaném případě namítali žalobci zásah do jejich spoluvlastnických práv rekonstrukcí bytu, který byl žalovanému dohodou vymezen k výhradnímu užívání, bez souhlasu většiny spoluvlastníků, přičemž rekonstrukcí mělo být zasaženo do společných částí věci (zejména zásah do vnější stěny, zásah do klenby, zásah do společných částí domu); proto nebylo možné zamítnout žalobu jen z důvodu absence zásahu do spoluvlastnických práv většinových spoluvlastníků. Vzhledem k tomu bylo třeba dále zkoumat, zdali měl žalovaný k provedení zásahu do společné věci potřebné oprávnění podle § 139 obč. zák. Jak zjistily soudy obou stupňů, žalovaný provedl rekonstrukci bytu, který mu byl dohodou vymezen k výhradnímu užívání, bez předchozího souhlasu ostatních spoluvlastníků. Ti žalovanému v průběhu rekonstrukce (poté, kdy se o jejím provádění dozvěděli) sdělili, že s prováděním rekonstrukce způsobem, jakým jej žalovaný realizuje, zásadně nesouhlasí, přesto žalovaný rekonstrukci dokončil. Lze tak souhlasit se závěry soudů obou stupňů v tom směru, že pokud žalovaný provedl úpravy bytu bez potřebného souhlasu ostatních spoluvlastníků podle § 139 obč. zák., je jeho zásah protiprávní, a je tak povinen zásahy do společné věci odstranit a uvést společnou věc do původního stavu. Na tom ničeho nemění skutečnost, že podle judikatury dovolacího soudu by rekonstrukci bytu, aby byl řádně obyvatelný, bylo podle všeho možné posoudit jako důležitou změnu společné věci, neboť jak vyplývá z obsahu spisu, žalovaný se proti většinovému rozhodnutí spoluvlastníků nebránil právně předvídaným způsobem, a to žalobou podle § 139 odst. 3 obč. zák.

Souhlasu většiny spoluvlastníků by nebylo třeba, pokud by byla mezi účastníky uzavřena dohoda, kterou by došlo k modifikaci správy předmětu spoluvlastnictví. V posuzovaném případě soudy obou stupňů zjistily, že mezi účastníky řízení byla dne 1. 8. 2006 uzavřena dohoda o výlučném hospodaření s podíly s tím, že žalovaný bude výlučně užívat byt o ploše 42,10 m 2 a se sklepem o ploše 9,46 m 2 . Žalovaný se v dohodě zavázal, že finanční náklady vynaložené na údržbu a opravu prostor, které má ve svém výlučném hospodaření, uhradí z vlastních finančních prostředků. Odvolací soud nicméně dovodil, že uvedenou dohodou nebylo založeno právo žalovaného na provádění údržby a oprav bez potřeby dalšího souhlasu ostatních spoluvlastníků. Tento závěr přitom v dovolacím řízení nikdo nerozporuje, a proto se dovolací soud touto otázkou blíže nezabýval.

Ve výše uvedeném rozsudku ze dne 26. února 2013, sp. zn. 22 Cdo 20/2011 (uveřejněný pod č. C 12 249 v Souboru), Nejvyšší soud s ohledem na konkrétní okolnosti daného případu, kdy nebylo spoluvlastníky o zásahu rozhodnuto a kterýkoliv ze spoluvlastníků by se mohl případně s návrhem na rozhodnutí obrátit na soud, zavázal soudy, aby mimo existenci souhlasu či existenci relevantní dohody spoluvlastníků zkoumaly i hledisko účelnosti, efektivnosti a hospodárnosti provedených zásahů, neboť v případě uvedení do původního stavu z důvodu protiprávního postupu by se mohl povinný následně prostřednictvím soudního rozhodnutí domáhat prosazení stejné změny, kterou provedl, s argumentem, že ohledně této změny nedošlo k dosažení dohody ani většiny hlasů. V posuzovaném případě však toto zkoumání nepřichází do úvahy již z toho důvodu, že podle skutkových zjištění soudů ostatní spoluvlastníci, kteří disponovali většinou spoluvlastnických podílů (87 %), o provedení úprav rozhodli, a sice tím způsobem, že s rekonstrukcí vyslovili kategorický a zásadní nesouhlas. Za dané situace měl žalovaný rozhodnutí většiny respektovat, nebo v případě nesouhlasu s ním za předpokladu, že by se jednalo o důležitou změnu společné věci, měl právo obrátit se podle § 139 odst. 3 obč. zák. na soud, aby o změně rozhodl. Žalovanému tedy v případě důležité změny společné věci poskytoval občanský zákoník plnohodnotný prostředek ochrany, přičemž záleželo na svobodném rozhodnutí žalovaného, zda jej využije či nikoliv. Pokud tak podle obsahu spisu neučinil, jde jeho nečinnost zcela k jeho tíži.

Za stávající situace je proto správný závěr soudu prvního stupně, že zamítnutí žaloby na odstranění neoprávněných zásahů přicházelo do úvahy jen pro rozpor s dobrými mravy podle § 3 obč. zák.

Ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák. patří k právním normám s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, tj. k právním normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem a které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Pro použití korektivu dobré mravy zákon nestanoví, z jakých hledisek má soud vycházet; vymezení hypotézy právní normy tedy závisí v každém konkrétním případě na úvaze soudu [srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. srpna 2003, sp. zn. 21 Cdo 633/2002 (uveřejněný pod č. C 2084 v Souboru)]. Byla-li hypotéza právní normy vymezena správně, nemůže být rozhodnutí ve věci v rozporu se zákonem z důvodu, že nebyly objasněny okolnosti další, případně že nebylo přihlédnuto k jiným okolnostem, které v posuzovaném případě nelze považovat za podstatné či významné, neboť takové okolnosti nejsou součástí hypotézy právní normy, vymezené soudem v souladu se zákonem, z níž soud při právním posouzení věci vychází [srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. září 2002, sp. zn. 22 Cdo 264/2001 (uveřejněný pod č. C 1404 v Souboru)].

Vzhledem k uvedenému charakteru § 3 odst. 1 obč. zák. jako právní normy s relativně neurčitou hypotézou je třeba rozhodnutí o tom, zda jsou splněny podmínky pro použití § 3 odst. 1 obč. zák., učinit vždy po pečlivé úvaze, v jejímž rámci musí být zváženy všechny rozhodné okolnosti případu na stranách obou účastníků sporu. Odpovídající úsudek soudu tu musí být podložen důkladnými skutkovými zjištěními a musí současně přesvědčivě dokládat, že tato zjištění dovolují v konkrétním případě závěr, že výkon práva je s dobrými mravy skutečně v rozporu [srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. srpna 2003, sp. zn. 21 Cdo 633/2002 (uveřejněný pod č. C 2084 v Souboru), či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. listopadu 2002, sp. zn. 31 Cdo 1096/2000 (uveřejněný v časopise Soudní judikatura, 2002, č. 11, str. 839)].

Z judikatury dovolacího soudu vyplývá, že zamítnutí žaloby pro rozpor s dobrými mravy je ve své podstatě případem nuceného omezení vlastnického práva, a proto vždy půjde o výjimečné případy, kdy výkon práva vážně poškodí uživatele věci (zde menšinového spoluvlastníka), aniž by vlastníkovi (zde většinovým spoluvlastníkům) přinesl odpovídající prospěch, a vyhovění žalobě by se dotýkalo zvlášť významného zájmu žalovaného [ mutatis mutandis rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. listopadu 2000, sp. zn. 22 Cdo 740/99 (uveřejněný v časopise Soudní rozhledy, 2001, č. 4, str. 111)]. Výjimečnost zamítnutí vlastnické žaloby je ve spoluvlastnických poměrech zdůrazněna ještě skutečností, že za podmínek § 139 odst. 3 obč. zák. má přehlasovaný spoluvlastník právo obrátit se na soud, aby rozhodnutí většiny spoluvlastníků přezkoumal, resp. skutečností, že rozhodování spoluvlastníků je v případě absence dohody založeno na rozhodování většiny a přehlasovaná menšina musí rozhodnutí většiny respektovat a mimo případů § 139 odst. 3 obč. zák. nemá oprávnění domáhat se jeho soudního přezkumu.

V posuzovaném případě soudy obou stupňů zkoumaly povahu jednotlivých úprav, přičemž především dovodily, že jejich provedením nejsou ostatní spoluvlastníci nijak zvlášť ohroženi, neboť statika domu není bezprostředně ohrožena, dům nemá jednotnou podobu ani historickou hodnotu, hodnota domu se zásahy žalovaného zvýšila, a proto by odstranění zásahů nepřineslo žalobcům adekvátní prospěch, oproti tomu žalovanému se zvýšila úroveň bydlení a případné odstranění úprav by si vyžádalo částku přesahující 200 000 Kč, přičemž čistý měsíční příjem žalovaného činí 14 000 Kč.

Dovolací soud se s tímto posouzením neztotožňuje, neboť soud prvního stupně řádně nezohlednil všechny konkrétní okolnosti případu, především nezohlednil skutečnost, že žalovaný si k provedení úprav nevyžádal předchozí souhlas ostatních spoluvlastníků ve smyslu § 139 odst. 2 obč. zák. a že poté, co mu ostatní spoluvlastníci sdělili zásadní nesouhlas s prováděním úprav, v těchto úpravách pokračoval. Přitom zejména druhá skutečnost je pro spravedlivé posouzení případu zcela zásadní, neboť i kdyby se žalovaný snad mohl domnívat, že dohoda spoluvlastníků ho opravňuje k provedení zásahu, po sdělení nesouhlasu ostatními spoluvlastníky by jeho přesvědčení o existenci oprávnění k provedení zásahu muselo či alespoň mělo být narušeno. Pokud za dané situace žalovaný v započatých úpravách pokračoval, jednal evidentně přes odpor většiny spoluvlastníků a takovému vědomému protiprávnímu jednání by primárně neměla být poskytnuta právní ochrana tím spíše, jestliže by se jednalo o případ spadající pod § 139 odst. 3 obč. zák. Oproti přesvědčení soudu prvního stupně je žalovanému nutno přičíst spíše k tíži než k dobru i to, že mu žalobci nabízeli kompromisní řešení například v podobě předsazení původních dřevěných dveří, ale žalovaný ani toto řešení nepřijal. Odvolací soud se posléze s uvedenými závěry soudu prvního stupně ztotožnil.

Vzhledem k těmto okolnostem případu, jakož i vzhledem k výjimečnosti zamítnutí vlastnické žaloby pro rozpor s dobrými mravy podle § 3 obč. zák. je dovolací soud přesvědčen, že důvody pro zamítnutí spoluvlastnické žaloby by musely být natolik zásadního charakteru, že by ospravedlnily především vědomé porušení rozhodnutí většiny spoluvlastníků o zákazu provádění úprav, obzvláště za situace, kdy by se menšinový spoluvlastník mohl bránit proti rozhodnutí většiny postupem podle § 139 odst. 3 obč. zák. a takový postup by vůbec nezvolil. Mimoto důvodem pro zamítnutí žaloby z důvodu výkonu práva v rozporu s dobrými mravy by mohly být okolnosti, které nastaly v mezidobí od nezákonného provedení úprav do rozhodnutí soudu v této věci. Okolnost, že doposud nedošlo k narušení statiky domu v důsledku nezákonného provedení úprav, však k tomuto závěru zjevně nepostačuje. Nesprávnost právního posouzení odvolacího soudu je pak dána již jeho stěžejní úvahou o aplikovatelnosti § 3 odst. 1 obč. zák., tj. právní úpravy účinné do 31. prosince 2013.

V další fázi řízení proto bude odvolací soud znovu zkoumat, zdali jsou v posuzovaném případě skutečně dány okolnosti, které výjimečně odůvodní zamítnutí vlastnické žaloby, přičemž tuto svou úvahu bude poměřovat již zákonem č. 89/2012 Sb. V této souvislosti nepřehlédne, že problematika dobrých mravů je obsažena v § 2 odst. 3 o. z.; na výkon práva dopadá ustanovení § 8 o. z. v podobě vyloučení právní ochrany při zjevném zneužití práva. Současně pak do své úvahy promítne také úpravu obsaženou v § 6 odst. 1, 2 o. z., podle které má každý povinnost jednat v právním styku poctivě, přičemž nikdo nesmí těžit ze svého nepoctivého nebo protiprávního činu ani z protiprávního stavu, který vyvolal nebo nad kterým má kontrolu.

Jelikož rozsudek odvolacího soudu ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. spočívá na nesprávném právním posouzení věci, dovolací soud podle § 243e odst. 1 o. s. ř. napadený rozsudek v celém rozsahu zrušil a věc mu vrátil podle § 243e odst. 2 věty první o. s. ř. k dalšímu řízení. Odvolací soud je vysloveným právním názorem dovolacího soudu vázán (§ 243g odst. 1 věta první, část věty za středníkem o. s. ř. ve spojení s § 226 o. s. ř.).

O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení rozhodne odvolací soud v novém rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1 in fine o. s. ř.).

Poučení: Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 9. prosince 2015


Mgr. Michal Králík, Ph.D. předseda senátu