22 Cdo 4736/2016
Datum rozhodnutí: 25.01.2017
Dotčené předpisy: § 237 o. s. ř., § 130 odst. 1 obč. zák., § 134 odst. 1 obč. zák., § 120 odst. 1 o. s. ř., § 125 o. s. ř., § 120 odst. 2 o. s. ř.



22 Cdo 4736/2016


U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobců a) M. M. a b) A. M. , zastoupených Mgr. Sandrou Podskalskou, advokátkou se sídlem v Brně, Údolní 33, proti žalovanému Hlavnímu městu Praha , IČO: 00064581, se sídlem v Praze, Mariánské nám. 2/2, zastoupenému JUDr. Ing. Světlanou Zvolánkovou Semrádovou, advokátkou se sídlem v Praze, Karlovo náměstí 18, za účasti vedlejší účastnice na straně žalované městské části Praha Běchovice , IČO: 00240044, se sídlem v Praze Běchovicích, Českobrodská 3, zastoupené JUDr. Petrem Kšádou, advokátem se sídlem v Praze, Počernická 3104/27, o určení vlastnického práva k pozemkům, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 9 C 366/2014, o dovolání žalobců proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. 5. 2016, č. j. 19 Co 138/2016-86, takto:

I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobci jsou povinni společně a nerozdílně zaplatit žalované náklady dovolacího řízení ve výši 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí k rukám zástupkyně žalované JUDr. Ing. Světlany Zvolánkové Semrádové.
III. Žalobci jsou povinni zaplatit společně a nerozdílně vedlejší účastnici náklady dovolacího řízení ve výši 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí k rukám zástupce vedlejší účastnice JUDr. Petra Kšády.
O d ů v o d n ě n í:

Obvodní soud pro Prahu 9 (dále jen soud prvního stupně ) rozsudkem ze dne 14. 10. 2015, č. j. 9 C 366/2014-51, zamítl žalobu na určení, že pozemky parc. č. 1084 a parc. č. 1085 v k. ú. B., vedené u Katastrálního úřadu pro Hlavní město Prahu, Katastrální pracoviště Praha (dále jen předmětné pozemky ), náleží do společného jmění žalobců (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II. a III.).

Městský soud v Praze jako soud odvolací k odvolání žalobců rozsudkem ze dne 11. 5. 2016, č. j. 19 Co 138/2016-86, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé. Dále změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o náhradě nákladů řízení vzniklých před soudem prvního stupně a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.

Proti rozsudku odvolacího soudu podávají žalobci dovolání, jehož přípustnost opírají o § 237 o. s. ř. a v němž uplatňují dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. Namítají, že odvolací soud se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu v otázce posouzení dobré víry žalobců jako jednoho z předpokladů nabytí vlastnického práva vydržením. Nesouhlasí se závěrem, že od roku 1997 nemohli být oprávněnými držiteli předmětných pozemků, protože se dozvěděli o stavu evidovaném v katastru nemovitostí, kde byla jako vlastnice vedena Česká republika. Domnívali se, že v roce 1997 nebylo jejich vlastnické právo vzniklé na základě transformace práva osobního užívání k předmětným pozemkům doposud v katastru nemovitostí zapsáno a jako vlastnice byla stále zapsána Česká republika. Žalobci se až v roce 2013 dozvěděli o údajném vlastnickém právu žalované, resp. vedlejší účastnice, tudíž byli dobrověrnými držiteli déle než deset let a nabyli vlastnické právo k předmětným pozemkům vydržením. V rozhodovací praxi dovolacího soudu doposud nebyla řešena otázka, zda lze existenci práva osobního užívání pozemků prokazovat i jiným způsobem než pouze rozhodnutím o přidělení pozemků do osobního užívání nebo dohodou o zřízení práva osobního užívání. Podle žalobců je nutné v projednávané věci po hodnocení provedených důkazů uzavřít, že žalobcům k předmětným pozemkům svědčilo právo osobního užívání, které se k 1. 1. 1992 transformovalo ze zákona na právo vlastnické. Navrhují, aby dovolací soud změnil rozsudek odvolacího soudu a určil, že předmětné pozemky jsou součástí společného jmění žalobců.

Žalovaná se ve vyjádření k dovolání ztotožňuje s rozhodnutím odvolacího soudu. Žalobci nemohli vydržet vlastnické právo k předmětným pozemkům, neboť již v roce 1997 byli seznámeni se skutečnostmi (a to se stavem zapsaným v katastru nemovitostí), které objektivně musely vyvolat pochybnosti o jejich vlastnickém právu. Tudíž nebyla splněna podmínka 10 let držby předmětných pozemků, neboť vydržecí doba mohla začít běžet až od 1. 1. 1992. Správný je závěr soudů nižších stupňů, že žalobcům nemohlo vzniknout vlastnické právo k předmětným pozemkům transformací práva osobního užívání, neboť z předložených důkazů nevyplývá, že by žalobcům právo osobního užívání předmětných pozemků svědčilo. Navrhuje, aby dovolací soud dovolání žalobců jako nepřípustné odmítl.

Vedlejší účastnice ve vyjádření k dovolání namítá, že žalobci nepředložili důkazy prokazující vznik či přechod práva osobního užívání k předmětnému pozemku, které se tak nemohlo transformovat na právo vlastnické. Na základě provedeného dokazování žalobcům muselo být již od okamžiku koupě domu vystavěného na jednom z pozemků zřejmé, že jim nesvědčí právo osobního užívání předmětných pozemků a nedisponují tak žádným titulem opravňujícím je užívat předmětné pozemky. Navrhuje, aby dovolací soud dovolání žalobců jako nepřípustné odmítl.

Dovolání není přípustné.

Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Podle § 241a odst. 1-3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Přitom je dovolací soud vázán nejen tím, který z dovolacích důvodů byl uplatněn, ale i tím, jak byl důvod vylíčen, tj. v jakých okolnostech dovolatel spatřuje jeho naplnění. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.

Vzhledem k tomu, že všechny právní skutečnosti, s nimiž právní předpisy spojují nabytí vlastnického práva, měly nastat před 1. 1. 2014, je třeba na daný případ aplikovat příslušná ustanovení zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, účinného do 31. 12. 2013 (dále jen obč. zák. ) [k tomu srovnej § 3028 odst. 1 a 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník].

Pro posouzení, zda se předmětné pozemky na základě vydržení staly součástí společného jmění žalobců, je nutné zhodnotit naplnění podmínek nezbytných pro nabytí vlastnického práva vydržením.

Podle § 130 odst. 1 obč. zák. je-li držitel se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře o tom, že mu věc nebo právo patří, je držitelem oprávněným. V pochybnostech se má za to, že držba je oprávněná.

Podle § 134 odst. 1 obč. zák. oprávněný držitel se stává vlastníkem věci, má-li ji nepřetržitě v držbě po dobu tří let, jde-li o movitosti, a po dobu deseti let, jde-li o nemovitost.

K právní otázce, zda je držitel v dobré víře či nikoli, Nejvyšší soud zaujal právní názor již v rozsudku ze dne 9. 11. 2000, sp. zn. 22 Cdo 1253/99 (toto a další níže uvedená rozhodnutí dovolacího soudu jsou dostupná na webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz ), podle kterého tuto otázku je třeba vždy hodnotit objektivně a nikoli pouze ze subjektivního hlediska (osobního přesvědčení) samotného účastníka. K posuzování dobré víry oprávněného držitele lze odkázat rovněž na rozsudek Nejvyššího soudu ze 7. 5. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1843/2000, podle kterého při hodnocení dobré víry je vždy třeba brát v úvahu, zda držitel při běžné (normální) opatrnosti, kterou lze s ohledem na okolnosti a povahu daného případu po každém požadovat, neměl, resp. nemohl mít, po celou vydržecí dobu důvodné pochybnosti o tom, že mu věc nebo právo patří. Dovolací soud přezkoumá otázku existence dobré víry držitele, že mu sporný pozemek patří, jen v případě, kdyby úvahy soudu v nalézacím řízení byly zjevně nepřiměřené (k tomu srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1689/2000).

V posuzované věci je nutné přihlédnout především ke skutečnosti, že žalobci se v roce 1997 seznámili se stavem zapsaným v katastru nemovitostí a nabyli tak vědomost o zapsaném vlastnickém právu České republiky k předmětným pozemkům. Tato skutečnost musela u žalobců vyvolat důvodné pochybnosti o tom, zda jsou vlastníky předmětných pozemků. Žalobci se měli přinejmenším informovat o důvodech rozdílného zápisu stavu v katastru nemovitostí a stavu (podle tvrzení žalobců) skutečného, na základě čehož mohli usilovat o odstranění tohoto, jimi tvrzeného, rozporu. Od roku 1997 tedy nemohli být žalobci vzhledem ke všem okolnostem v dobré víře o tom, že jim pozemky patří, tedy nebyli jejich oprávněnými držiteli.

Jelikož žalobci tvrdí a prokazují, že jim do 31. 12. 1991 svědčilo právo osobního užívání pozemků, mohla vydržecí doba začít plynout až od 1. 1. 1992 (tedy od okamžiku, kdy se právo osobního užívání pozemků mělo transformovat ze zákona na právo vlastnické), protože podle ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu nelze do vydržecí doby započíst dobu, po kterou měli být žalobci osobními uživateli předmětných pozemků (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2002, sp. zn. 22 Cdo 937/2001, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 7. 2004, sp. zn. 22 Cdo 240/2003). A ze shora uvedeného se podává, že vydržecí doba skončila v roce 1997, tudíž nebyla splněna podmínka 10 let nepřetržité držby nutná pro nabytí vlastnického práva k předmětným pozemkům vydržením ve smyslu § 134 odst. 1 obč. zák. Je proto zřejmé, že rozhodnutí odvolacího soudu je ohledně údajného nabytí vlastnického práva k předmětným pozemkům žalobci vydržením založeno na otázce hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud neodchýlil od ustáleného rozhodovací praxe dovolacího soudu.

Neobstojí námitky dovolatelů, že rozhodnutí odvolacího soudu je v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, podle které jsou-li skutečné právní vztahy k pozemku v rozporu se stavem veřejných knih, má před stavem evidovaným ve veřejných knihách přednost skutečný stav (např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 3. 2007, sp. zn. 22 Cdo 1675/2006). Je totiž důležité poznamenat, že je možná držba v rozporu se stavem evidovaným ve veřejných knihách vedoucí k vydržení zejména za podmínky, že držitel se chopí držby nemovitosti na základě omluvitelného omylu a je vzhledem ke všem okolnostem v dobré víře o tom, že je vlastníkem věci - tedy držitelem oprávněným po dobu deseti let (srov. rozsudek Nejvyššího soudu z 23. 5. 2011, sp. zn. 22 Cdo 2724/2009). V této věci žalobci nabyli vědomost o tomto rozporu již v roce 1997, a od té doby nemohli být vzhledem ke všem okolnostem v dobré víře o tom, že jim předmětné pozemky patří.

Žalobci dále namítají, že doposud nebyla v rozhodování dovolacího soudu řešena otázka, zda lze existenci práva osobního užívání prokazovat i jiným způsobem než pouze rozhodnutím o přidělení pozemků do osobního užívání či dohodou o zřízení práva osobního užívání.

Podle § 120 odst. 1 o. s. ř. účastníci jsou povinni označit důkazy k prokázání svých tvrzení. Soud rozhoduje, které z navrhovaných důkazů provede. Podle § 120 odst. 2 věty druhé o. s. ř. neoznačí-li účastníci důkazy potřebné k prokázání svých tvrzení, vychází soud při zjišťování skutkového stavu z důkazů, které byly provedeny.

Podle § 125 o. s. ř. za důkaz mohou sloužit všechny prostředky, jimiž lze zjistit stav věci, zejména výslech svědků, znalecký posudek, zprávy a vyjádření orgánů, fyzických a právnických osob, notářské nebo exekutorské zápisy a jiné listiny, ohledání a výslech účastníků. Pokud není způsob provedení důkazu předepsán, určí jej soud.

Důkazním břemenem se rozumí procesní odpovědnost účastníka řízení za to, že nebyla prokázána jeho tvrzení, a že z tohoto důvodu muselo být rozhodnuto o věci samé v jeho neprospěch. Smyslem důkazního břemene je umožnit soudu rozhodnout o věci samé i v takových případech, kdy určitá skutečnost, významná podle hmotného práva pro rozhodnutí o věci, nebyla pro nečinnost účastníka (v důsledku nesplnění povinnosti uložené účastníku ustanovením § 120 odst. 1 větou první o. s. ř.) nebo vůbec (objektivně vzato) nemohla být prokázána a kdy tedy výsledky zhodnocení důkazů neumožňují soudu přijmout závěr ani o pravdivosti této skutečnosti, ani o tom, že by tato skutečnost byla nepravdivá (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2002, sp. zn. 21 Cdo 762/2001).

V posuzované věci soudy nižších stupňů dovodily, že na základě provedených důkazů nebyly prokázány skutečnosti opravňující uzavřít, že žalobcům vzniklo či na ně přešlo právo osobního užívání pozemků, jež by se k 1. 1. 1992 na základě § 872 obč. zák. transformovalo na právo vlastnické; jinými slovy řečeno žalobci neunesli ohledně tvrzení o vzniku, přechodu či existenci práva osobního užívání předmětných pozemků důkazní břemeno, jelikož výsledek hodnocení provedených důkazů neumožnil soudům přijmout závěr ani o pravdivosti těchto skutečností, ani o tom, že by tyto skutečnosti pravdivé nebyly. Dovolací soud se s tímto závěrem soudů nižších stupňů ztotožňuje a považuje jej za správný. Především je důležité zohlednit, že účastníci řízení nenavrhli žádný důkaz ke skutkovým okolnostem vzniku či přechodu práva osobního užívání k předmětným pozemkům, přičemž dohoda o zřízení práva osobního užívání podléhala registraci státního notářství (srov. § 205 odst. 2 obč. zák., ve znění účinném do 31. 12. 1991). Existenci práva osobního užívání nelze dovozovat ani z předloženého výpisu z evidence nemovitostí, neboť evidence nemovitostí nebyla založena na intabulačním principu a údaje v evidenci sloužily pouze jako podklad pro sepisování smluv a jiných listin o nemovitostech (srov. § 6 zákona č. 22/1964 Sb., o evidenci nemovitostí, ve znění pozdějších předpisů). Dovolací soud připomíná, že jako důkaz skutečnosti významné podle hmotného práva pro rozhodnutí o věci (v posuzované věci skutečností vztahující se k žalobci tvrzenému právu osobního užívání pozemků) mohou ve smyslu § 125 o. s. ř. sloužit všechny prostředky, jimiž lze zjistit stav věci. Soud je povinen poučit účastníka řízení pouze o jeho procesní povinnosti označit důkazy k prokázání svých tvrzení, nikoliv však o tom, jaký důkazní prostředek má k prokázání skutečnosti významné podle hmotného práva pro rozhodnutí v konkrétní věci navrhnout.

Ze shora uvedeného se podává, že rozhodnutí odvolacího soudu závisí na řešení otázek hmotného či procesního práva, při jejichž řešení se odvolací soud neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Dovolání tak není podle § 237 o. s. ř. přípustné, a proto je podle § 243c odst. 1 o. s. ř. Nejvyšší soud odmítl.

Rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení neobsahuje v souladu s § 243f odst. 3 o. s. ř. odůvodnění.

Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 25. ledna 2017


Mgr. David Havlík
předseda senátu