22 Cdo 4709/2009
Datum rozhodnutí: 23.08.2011
Dotčené předpisy: § 11 předpisu č. 427/1990Sb., § 130 odst. 1 obč. zák., § 134 odst. 1 obč. zák.




22 Cdo 4709/2009


ROZSUDEK

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců JUDr. Františka Baláka a Mgr. Michala Králíka, Ph.D., ve věci žalobkyně B. A., zastoupené JUDr. Filipem Matoušem, advokátem se sídlem v Praze 2, Lazarská 6/11, proti žalovanému Č. A., zastoupenému Mgr. Lubošem Havlem, advokátem se sídle v Praze 4, Na Pankráci 30a/404, o určení vlastnictví k nemovitostem, vedené u Okresního soudu v Benešově pod sp. zn. 4 C 118/2008, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 9. července 2009, č. j. 28 Co 272/2009-127, takto:

Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 9. července 2009, č. j. 28 Co 272/2009-127, se ruší a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.

O d ů v o d n ě n í:
Okresní soud v Benešově ( soud prvního stupně ) rozsudkem ze dne 12. listopadu 2008, č. j. 4 C 118/2008-73, určil ve výroku I., že nemovitosti: budova čp. 31 v části obce Městečko, na pozemku st.p.č. 63, a pozemek st.p.č. 63, zapsané na LV č. 370 pro k.ú. M., obec Chotýšany a pozemek p.č. 209/1 zapsaný na LV č. 477 pro k.ú. a obec Chotýšany, všechny vedené u Katastrálního úřadu pro Středočeský kraj, Katastrální pracoviště Benešov, jsou ve společném jmění manželů žalobkyně B. A., a žalovaného Č. A. Výrokem II. rozhodl o náhradě nákladů řízení.

Soud prvního stupně shledal na určovací žalobě naléhavý právní zájem ve smyslu ustanovení § 80 písm. c) občanského soudního řádu ( o. s. ř. ), jelikož případný vyhovující výrok by byl způsobilým podkladem pro změnu stavu zápisu v katastru nemovitostí ohledně předmětných nemovitostí formou záznamu, když v katastru nemovitostí je zapsán jako jejich výlučný vlastník žalovaný. Předmětné nemovitosti byly nabyty za trvání manželství účastníků,ve veřejné dražbě konané 30. 5. 1992, jejich vydražitelem byl žalovaný. Vydraženy byly za cenu 5.000.000,- Kč. Dražební jistotu 209.800,- Kč započtenou na tuto cenu skládal žalovaný před konáním dražby z finančních prostředků, které získal v rámci své podnikatelské činnosti obchodování s ojetými vozidly. Doplatek ceny 4.790.200,- Kč byl zaplacen na účet u peněžního ústavu 30. 6. 1992. V řízení nebylo prokázáno tvrzení žalovaného, že částku 5.000.000,- Kč obdržel darem od svého otce na úhradu ceny předmětných nemovitostí. Účastníci neměli uzavřenou dohodu o zúžení jejich bezpodílového spoluvlastnictví manželů (BSM). Soud prvního stupně tedy dospěl k závěru, že cena předmětných nemovitostí byla nejméně v části dražební jistoty zaplacena z výnosů žalovaného z podnikání, který tvořil předmět bezpodílového spoluvlastnictví manželů, a tedy z prostředků toho BSM. Tím se předmětné nemovitosti staly součástí BSM účastníků.

Manželství účastníků bylo rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 14. října 2008, č. j. 39 C 319/2007-46, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 19. března 2009, č. j. 35 Co 24/2009-78, pravomocně rozvedeno dne 14. dubna 2009.

Krajský soud v Praze jako soud odvolací k odvolání žalovaného rozsudkem ze dne 9. července 2009, č. j. 28 Co 272/2009-127, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Zabýval se naléhavým právním zájmem žalobkyně na požadovaném určení a konstatoval, že je dán, neboť rozsudek může sloužit k uvedení stavu katastru nemovitostí, kde je jako výlučný vlastník zapsán žalovaný, do souladu se skutečným právním stavem; na tom nic nemění ani to, že mezitím bylo manželství účastníků rozvedeno.

Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, že se nepodařilo žalovanému prokázat, že částku 5.000.000,- Kč na vydražení předmětných nemovitostí obdržel darováním od svého otce a že za trvání manželství účastníků nedošlo ke zrušení ani ke zúžení rozsahu jejich BSM nebo společného jmění manželů (SJM). Ve vztahu k právnímu posouzení věci je ovšem podle odvolacího soudu (na rozdíl od soudu prvního stupně) podstatné především skutkové zjištění, že předmětné nemovitosti žalovaný vydražil 30. 5. 1992, za trvání manželství účastníků, ve veřejné dražbě konané dle ustanovení §§ 4 a násl. zákona č. 427/1990 Sb., za kupní cenu 5.000.000,- Kč. Cena byla uhrazena tak, že na ni byla zaúčtována dražební jistota 209.800,- Kč složená žalovaným ještě před zahájením veřejné dražby podle § 5 odst. 1, 2, 3 zákona č. 427/1990 Sb., a doplatek kupní ceny 4.790.200,- Kč byl žalovaným složen na účet u peněžního ústavu 30. 6. 1992. Následně bylo žalovanému Okresní komisí pro privatizaci v Benešově vystaveno potvrzení podle § 12 odst. 3 zákona č. 427/1990 Sb., o tom, že mu byla provozní jednotka (předmětné nemovitosti) veřejnou dražbou prodána a že dnem udělení příklepu se stal jejím vlastníkem. Přitom podle ustanovení § 11 odst. 1, 2 věta první zákona č. 427/1990 Sb. platí (a v rozhodné době platilo), že vlastnictví k věcem vydraženým příklepem licitátora přechází na vydražitele, který je povinen do 30 dní ode dne dražby zaplatit cenu dosaženou vydražením na zvláštní účet příslušného orgánu republiky po odečtení zůstatku dražební jistoty (§ 5 odst. 2, 3 zákona č. 427/1990 Sb.). Nezaplatí-li vydražitel ve stanovené lhůtě cenu, za kterou věc vydražil, přechod vlastnictví k vydražené věci se od počátku ruší a dražební jistota připadne příslušnému orgánu republiky. V dané věci přitom žalovaný předmětné nemovitosti vydražil ve veřejné dražbě konané 30. 5. 1992 a měl tak kupní cenu doplatit podle § 11 odst. 1 zákon č. 427/1990 Sb. do 29. 6. 1992. Žalovaný však cenu zaplatil až 30. 6. 1992. Tím došlo ex lege k důsledku předvídanému ustanovením § 11 odst. 2 věta první zákona č. 427/1990 Sb., tedy ke zrušení přechodu vlastnického práva k předmětným nemovitostem na žalovaného ex tunc, a žalovaný ani žalobkyně se tak vlastníky předmětných nemovitostí na základě veřejné dražby podle § 11 odst. 1 zákona č. 427/1990 Sb. nestali. Odvolací soud však věc posoudil tak, že byl dán omluvitelný omyl žalovaného a potažmo i jeho manželky žalobkyně - ohledně vlastnického práva k předmětným nemovitostem nabytého vydražením ve veřejné dražbě. Byla založena dobrá víra oprávněná držba žalovaného ve vztahu k předmětným nemovitostem a byly dány podmínky vydržení ve smyslu ustanovení § 134 odst 1, 3, 4 občanského zákoníku za použití ustanovení § 129 odst. 1 a § 130 odst. 1 občanského zákoníku (žalovaný se chopil na základě veřejné dražby 30. 5. 1992 držby předmětných nemovitostí, nemovitosti užíval, obhospodařoval a choval se k nim jako vlastník, vlastnickému právu svědčil i zápis v katastru nemovitostí a toto právo nebylo nikým zpochybňováno).

Odvolací soud tedy uzavřel, že vlastnické právo k předmětným nemovitostem bylo nabyto podle § 134 odst. 1 občanského zákoníku uplynutím 10leté vydržecí doby běžící od roku 1992, tedy v roce 2002, vydržením, stále za trvání manželství účastníků. Ve vztahu k nabytí vlastnického práva k věci jeho vydržením jedním z manželů za trvání manželství, je pak nutno vyjít z toho, že podle § 143 odst. 1 písm. a) občanského zákoníku ve znění účinném od 1. 8. 1998, je takto nabýváno zásadně do společného jmění manželů, neboť žádná ze zákonných výluk zde nepřichází v úvahu. Účastníci v konkrétním případě přitom byli v rozhodné době manželé, jejich SJM nebylo modifikováno podle § 143a nebo podle § 148 občanského zákoníku. Proto platí, že v důsledku oprávněné držby předmětných nemovitostí žalovaným po stanovenou vydržecí dobu vlastnické právo k nim oba účastníci nabyli vydržením tak, že předmětné nemovitosti tvoří jejich společné jmění manželů. Odvolací soud uzavřel, že rozsudek soudu prvního stupně ve výroku ve věci samé, i přes odlišné právní posouzení odvolacím soudem, je věcně správný.

Proti rozhodnutí odvolacího soudu podává žalovaný dovolání, jehož přípustnost opírá o § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu ( o. s. ř. ) a uplatňuje dovolací důvody uvedené v § 241a odst. 2 písm. a), b) o. s. ř. Dovolatel jednak namítá nesprávné hodnocení důkazů které vedlo k nesprávnému závěru, že nebylo prokázáno, že jeho otec mu daroval prostředky na zaplacení kupní ceny; v této souvislosti tvrdí, že řízení byl vedeno jednostranně v jeho neprospěch, a uvádí (ne vždy zcela jasné) argumenty podporující tento závěr. Nesouhlasí s právním názorem, že v případě, že převážná část prostředků na pořízení věci je zaplacena z výlučných prostředků a jen menší část z prostředků společných, je věc v SJM. Zpochybňuje též dobrou víru žalobkyně, že jí sporné nemovitosti patří, a nedostatek její dobré víry podle něj vylučuje nabytí nemovitostí do SJM. Popírá též, že žalobkyně měla na požadovaném určení naléhavý právní zájem. Navrhuje, aby rozhodnutí odvolacího soudu bylo zrušeno a věc tomuto soudu vrácena k dalšímu řízení.

V doplňku k dovolání podrobněji polemizuje s názorem o vydržení nemovitostí do SJM; tvrdí, že toto vydržení předpokládá dobrou víru obou manželů, že jim věc patří, a poukazuje na judikaturu Nejvyššího soudu s tím, že rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 3 Cdon 231/96, které pokládá za správné, není zcela v souladu s nálezem Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 219/95; již tato skutečnost zakládá zásadní právní význam napadeného rozhodnutí. Poté upozorňuje na možné varianty běhu vydržecí doby v případě, že věc by měla přijít do SJM a uzavírá, že žalobkyně oprávněnou držitelkou nebyla, neboť nemovitosti nepovažovala za vlastní. Dále rozvádí dovolací námitku, že žalobkyně neměla na požadovaném určení naléhavý právní zájem a poukazuje přitom na závěry rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 506/2008. V době rozhodnutí odvolacího soudu již neexistovalo SJM účastníků, proto nemohlo být jeho existence takto určena.

Podle čl. II. přechodná ustanovení, bodu 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, účinného od 1. 7. 2009 (vyjma ustanovení čl. I bodů 69, 71 a 100, ustanovení čl. XIII a ustanovení čl. XVII bodu 1, která nabývají účinnosti 23. 1. 2009), dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vyhlášeným (vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů; užití nového ustanovení § 243c odst. 2 tím není dotčeno. Dovolací soud proto při projednání dovolání postupoval podle občanského soudního řádu ve znění účinném před jeho novelizací provedenou zákonem č. 7/2009 Sb.

Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., že je uplatněn dovolací důvod upravený v § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. a že jsou splněny i další náležitosti dovolání a podmínky dovolacího řízení (zejména § 240 odst. 1, § 241 o. s. ř.), napadené rozhodnutí přezkoumal a zjistil, že dovolání je důvodné.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3 o. s. ř.). Protože dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je přípustné jen pro řešení právních otázek, je dovolatel oprávněn napadnout rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž má být přípustnost dovolání založena podle tohoto ustanovení, toliko z dovolacího důvodu uvedeného v § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.; v dovolání proto nelze uplatnit tvrzení, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování (§ 241a odst. 3 o. s. ř.). Dovolací soud tak musí vycházet ze skutkových zjištění učiněných v nalézacím řízení. Otázku, zda dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam, lze výjimečně zvažovat i z hlediska námitky, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.], jestliže posouzení, zda řízení je postiženo procesní vadou, vychází ze střetu odlišných právních názorů na výklad procesního předpisu (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. května 2005, sp. zn. 20 Cdo 1591/2004, Soubor civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu č. C 3339).

Rozhodnutí odvolacího soudu v této věci je částečně v rozporu s právním názorem vysloveným v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31. března 2010, sp. zn. 22 Cdo 506/2008, pokud jde o otázku naléhavého právního zájmu na určení, že věc je ve společném jmění manželů, lze-li již žádat vypořádání zaniklého SJM. Pokud však jde o vydržení věci do společného jmění, je v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu.

Posledně uvedenou problematikou se zabýval rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 5. 2011, sp. zn. 22 Cdo 31/2009, ve kterém se uvádí: Drží-li jeden z manželů v dobré víře ve smyslu § 130 odst. 1 obč. zák. určitou věc, která by podle způsobu jejího nabytí měla patřit do společného jmění manželů (aniž by takové držbě předcházelo zúžení společného jmění do budoucna), přichází v úvahu vydržení věci jen do společného jmění manželů. Je vyloučeno, aby za uvedených předpokladů vlastnictví k věci vydržením nabyl jen jeden z manželů . Citované závěry dopadají i na posuzovanou věc, v níž nabývacím titulem k předmětným nemovitostem mělo být rovněž jejich vydražení ve veřejné dražbě, kdy vydražitelem byl žalovaný, přičemž jen on byl zapsán v katastru nemovitostí jako jejich výlučný vlastník. Pokud by opravdu nabyl vlastnictví na základě této dražby, věc by se stala součástí SJM; proto i vydržená věc s ohledem na tento způsob nabytí patří do společného jmění manželů.

To, že (platně) vydražená nemovitost, na jejíž pořízení byly zaplaceny částečně prostředky z odděleného a částečně ze společného jmění, je předmětem BSM (SJM), není podle judikatury sporné; v případě, že na pořízení věci byly takto vynaloženy smíšené prostředky, je věc v BSM (SJM) (viz rozhodnutí publikovaná ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek jako R 19/1960, R 42/1972, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. května 2009, sp. zn. 22 Cdo 3542/2006, Soubor civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu č. C 7179). Tento názor vychází mimo jiné ze zjevného upřednostnění společného majetku před výlučným majetkem, ze kterého vychází platný občanský zákoník; z tohoto hlediska je ostatně nutno pohlížet i na nabytí věci vydržením. Obdobně viz usnesení nejvyššího soudu ze dne 10. března 2011, sp. zn. 22 Cdo 4408/2008, publikované v ASPI.

Dovolatel dále poukazuje na rozdíl mezi právním názorem, vysloveným na jedné straně v nálezu Ústavního soudu ze dne 19. června 1996, sp. zn. II. ÚS 219/95, a rozhodnutím Nejvyššího soudu ze dne 25. února 2004, sp. zn. 22 Cdo 2152/2003. Posledně uvedené rozhodnutí však jen poukazovalo na názor již vyslovený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31. října 1996, sp. zn. 3 Cdon 231/96, publikovaném v Soudních rozhledech č. 2/1997. Tam uvedená právní věta zní: Nabytí věci oběma manžely do jejich bezpodílového spoluvlastnictví vydržením předpokládá dobrou víru obou, že jim oběma jako bezpodílovým spoluvlastníkům věc patří, a to po celou zákonem stanovenou dobu nepřetržité držby . Tuto větu však nelze oddělit od skutkového stavu, ze kterého vycházela; šlo totiž o to, že v průběhu vydržecí doby se jeden z manželů dověděl, že není vlastníkem předmětných pozemků . Bylo-li učiněno takové skutkové zjištění, pak uvedený právní závěr logicky vyplývá z § 145 odst. 4 obč. zák.; vzhledem k uplatnění principu solidarity je z hlediska zlé víry třeba pohlížet na manžele tak, že zlá víra i jen jednoho z nich vylučuje oprávněnou držbu, která by podle právní skutečnosti, o kterou se tato držba opírá, měla vyústit v nabytí věci do SJM. Naopak pro vydržení není nutné, aby o věci, která je předmětem držby, vykonávané jedním z manželů, nutně věděli oba manželé. Tak např. koupí-li jen jeden z manželů za trvání manželství věc a koupi před druhým zatají, je věc přesto (nejde-li o případ zákonné výluky) předmětem SJM; pokud je smlouva neplatná z důvodu, o kterém kupující pro omluvitelný omyl neví, věc bude vydržena do SJM, i když jeden z manželů o její existenci není informován. Nebo např. jeden z manželů věc získá neplatnou smlouvou za část peněz ze své mzdy (aniž by tu byl důvod pro výluku ze SJM), a druhý z manželů se v důsledku právního omylu domnívá, že věc je ve výlučném vlastnictví druhého, který ji koupil za své peníze a sám byl účastníkem smlouvy. I v tomto případě bude vydržená věc předmětem SJM.

K dovolací argumentaci ohledně nedostatku dobré víry žalobkyně se poznamenává, že o zlou víru by šlo v případě, pokud by žalobkyně věděla nebo při zachování obvyklé opatrnosti musela vědět, že žalovaný nemovitost ve skutečnosti nevydražil. To by ale mělo za následek, že nemovitost by nemohl vydržet ani žalovaný (viz citovaný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. října 1996, sp. zn. 3 Cdon 231/96). Nic takového však v řízení nevyšlo najevo a okolnosti, které žalovaný uvádí, nemohou vyloučit předpoklady vydržení.

V nálezu Ústavního soudu ze dne 19. června 1996, sp. zn. II. ÚS 219/95, se uvádí: Protože vydržení není vyjmenováno mezi výjimkami uvedenými v § 143 OZ, má Ústavní soud za to, že stane-li se oprávněný držitel vydržitelem věci, ta také přijde do bezpodílového spoluvlastnictví manželů, pokud oba navrhovatelé žijí v trvajícím manželství za existujícího bezpodílového spoluvlastnictví . O tento právní názor dovolatel svůj nárok nemůže vůbec opřít, neboť svědčí žalobkyni; na tom nic nemění skutečnost, že dovolací soud tento názor vykládá restriktivně (viz výše).

Otázkami týkajícími se případu, kdy by v průběhu vydržecí lhůty manželství zaniklo, se dovolací soud nezabýval, neboť v projednávané věci o nic takového nešlo.

Dovolatel dále zpochybňuje naléhavý právní zájem žalobkyně na požadovaném určení s tím, že mohla žalovat na plnění. Obdobnou otázkou se již dovolací soud zabýval v rozsudku ze dne 31. března 2010, sp. zn. 22 Cdo 506/2008, publikovaném např. v systému právních informací ASPI. Dovolací soud tak vychází ze závěrů tohoto rozhodnutí, ve kterém uvedl:

Podle § 154 odst. 1 o. s. ř. pro rozsudek je rozhodující stav v době jeho vyhlášení. Stav v době vyhlášení rozsudku je rozhodující i pro posouzení existence naléhavého právního zájmu na určovací žalobě podle § 80 písm. c) o. s. ř. Obecně totiž není vyloučeno, aby naléhavý právní zájem na určovací žalobě v průběhu řízení pominul, popř. aby teprve nastal. Podle názoru dovolacího soudu lze za trvání společného jmění manželů připustit existenci naléhavého právního zájmu na určení, že určitá věc náleží do společného jmění manželů - účastníků, zvláště jde-li o nemovitost, která je evidována v katastru nemovitosti. Obvykle to bude v případech, kdy si na spornou nemovitost činí vlastnické nároky osoba třetí nebo v případě neplatnosti převodu takové věci na jinou osobu jen jedním z manželů bez účasti druhého manžela. Není vyloučen naléhavý právní zájem ani v případě představovaném žalobou v této věci, kdy jeden z manželů koupí nemovitost ze zdrojů, jež (podle tvrzení druhého manžela) mají náležet do společného jmění manželů, jen pro sebe. Dovolací soud však má za to, že v případě neshody mezi manžely o tom, zda určitá věc patří či nepatří do společného jmění manželů, není bez významu, zda taková sporná otázka nemůže být již řešena jako předběžná v rámci řízení o vypořádání společného jmění manželů, jestliže již (k dané věci) zaniklo. V řízení o vypořádání společného jmění manželů soud nejprve řeší jako předběžnou otázku, zda majetkové hodnoty, které účastníci učinili předmětem řízení, skutečně do jejich společného jmění manželů patří, a jestliže na ni kladně odpoví, přikáže je některému z účastníků (popř. oběma do podílového spoluvlastnictví) a rozhodne o finančním plnění (náhradě) za takové přikázání. Jestliže je odpověď záporná, žalobu v tomto rozsahu zamítne. Z uvedeného je zřejmé, že otázka společného vlastnictví k určité věci je v rámci řízení o vypořádání společného jmění manželů otázkou předběžnou pro vlastní vypořádání.

Z výše uvedeného vyplývá, že odvolací soud otázku existence naléhavého právního zájmu v době, kdy rozhodoval, neposoudil zcela správně, jestliže již předtím společné jmění účastníků zaniklo. Této (oproti době rozhodování soudu prvního stupně) nové situaci již neodpovídal převzatý právní názor, že žalobkyně nadále nemá jinou možnost, jak docílit změny zápisu vlastnictví k předmětným nemovitostem v katastru nemovitostí. Uvedené změny (např. aby byli oba účastníci společně či žalobkyně výlučně určeni vlastníky předmětných nemovitostí) lze již dosáhnout v řízení o vypořádání společného jmění manželů. Po doplnění dokazování v odvolacím řízení bylo namístě, aby žalovaná odvolacímu soudu sdělila, v čem za změněných poměrů mezi účastníky spatřuje svůj naléhavý zájem na požadovaném určení, a odvolací soud jej podle uvedených tvrzení aktuálně posoudil. Přitom není vyloučeno, aby se její dosavadní majetkový zájem na požadovaném určení změnil na zájem na plnění, např. na tom, aby ji žalovaný v souladu s pravidly vypořádání uvedenými v § 149 obč. zák. vyplatil polovinu hodnoty sporných nemovitostí, neměla-li by zájem na jejich získání do svého výlučného vlastnictví. Takový zájem by již ovšem přesahoval rámec řízení o určení vlastnictví k těmto nemovitostem. V případě eventuality možného zájmu žalobkyně na vyplacení odpovídající náhrady či vnosu za předmětné nemovitosti - by nebyl dán ani zájem na změně údajů v katastru nemovitostí.

Protože nelze souhlasit s tím, že ani v době odvolacího řízení neměla žalobkyně jinou možnost, jak dosáhnout změny v katastru nemovitostí ohledně vlastnictví předmětných nemovitostí, dovolacímu soudu nezbylo, než napadený rozsudek odvolacího soudu zrušit a věc vrátit tomuto soudu k dalšímu řízení (§ 243b odst. 2 a 3 o. s. ř.).

Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 23. srpna 2011
JUDr. Jiří Spáčil, CSc., v. r.
předseda senátu