22 Cdo 4705/2016
Datum rozhodnutí: 26.04.2017
Dotčené předpisy: § 237 o. s. ř., § 1 odst. 1 písm. a) předpisu č. 12/1945Sb.



22 Cdo 4705/2016


U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců Mgr. Davida Havlíka a Mgr. Michala Králíka, PhD., ve věci žalobce České republiky - Úřadu pro zastupování ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 42, proti žalovanému Fürst von Liechtenstein Stiftung , reg. č.: FL 0001,030.270-0, se sídlem v Bergstrassse 5, Vaduz, Lichtenštejnské knížectví, zastoupenému Dr. Ervinem Hanslikem MRICS, advokátem se sídlem v Praze 1, U Prašné brány 1, za účastí vedlejšího účastníka na straně žalobce: Lesy České republiky, s. p., se sídlem v Hradci Králové, Přemyslova 1106/19, IČO 42196451, o určení vlastnictví, vedené u Okresního soudu Praha-východ pod sp. zn. 20 C 70/2014, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 18. 5. 2016, č. j. 30 Co 86/2016-340, takto:

I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobou podanou u Okresního soudu Praha východ dne 28. 3. 2014 se žalobce domáhal, aby bylo určeno, že je vlastníkem nemovitostí v žalobě uvedených s tím, že vlastnictví nabyl konfiskací; byly konfiskovány F. J. II., knížeti z Liechtensteinu, zemřelému 13. 11. 1989 (dále zůstavitel ), podle dekretu prezidenta republiky č. 12/1945 Sb., o konfiskaci a urychleném rozdělení zemědělského majetku Němců, Maďarů, jakož i zrádců a nepřátel českého a slovenského národa. Žalobce nemovitosti od roku 1945 také držel a užíval, konfiskace však nebyla vyznačena v pozemkových knihách. Rozhodnutím Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 29. 11. 2013, sp. zn. 27 D 2010/2012, o dodatečném projednání dědictví po F. J. II. L., zemřelém 13. 11. 1989, bylo potvrzeno, že nemovitosti nabyl žalovaný jako závětní dědic. Vlastnictví žalovaného k nemovitostem bylo zapsáno v katastru nemovitostí; žalobce skutečné (tzv. naturální) vlastnictví žalovaného popíral.

Žalovaný navrhl zamítnutí žaloby. Ke konfiskaci nemovitostí zůstavitele podle dekretu č. 12/1945 Sb. nedošlo, neboť nebyl německé národnosti, a dekret se tak na něj nevztahoval, a to i proto, že byl hlavou suverénního nezávislého státu Knížectví Lichtenštejnsko (po dobu II. světové války neutrálního). Žalovaný tak nabyl vlastnictví děděním po zůstaviteli, jak bylo také potvrzeno rozhodnutím v dědickém řízení.

Okresní soud Praha východ rozsudkem ze dne 11. 11. 2015, č. j. 20 C 70/2014-231, ve znění opravného usnesení ze dne 10. 12. 2015, č. j. 20 C 70/2014-250, určil, že žalobce je vlastníkem specifikovaných nemovitostí, rozhodl o nákladech řízení a o povinnosti žalovaného zaplatit soudní poplatek.

Krajský soud v Praze k odvolání žalovaného jako soud odvolací rozsudkem z 18. 5. 2016, č. j. 30 Co 86/2016-340, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost opírá o § 237 občanského soudního řádu ( o. s. ř. ) a uplatňuje dovolací důvod uvedený v § 241a odst. 1 o. s. ř.

Dovolání není přípustné.

V odůvodnění usnesení, jímž bylo dovolání odmítnuto nebo jímž bylo zastaveno dovolací řízení, dovolací soud pouze stručně uvede, proč je dovolání opožděné, nepřípustné nebo trpí vadami, jež brání pokračování v dovolacím řízení, nebo proč muselo být dovolací řízení zastaveno. Bylo-li dovolání odmítnuto nebo bylo-li dovolací řízení zastaveno, nemusí být rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodněno (§ 243f odst. 3 o. s. ř.). Obsah rozsudků soudů obou stupňů, obsah dovolání i vyjádření k němu jsou účastníkům známy, a proto na ně dovolací soud pro stručnost odkazuje.

Protože dovolatel nemůže opřít obranu proti žalobě o restituční předpisy (i v dovolání ostatně uvádí, že restituční nárok neuplatňuje), může ji opřít jen o existenci svého vlastnického práva. Jednak popírá důvody, které vedly k vydání konfiskačních vyhlášek a pro které došlo ke konfiskaci podle dekretu prezidenta republiky č. 12/1945 Sb. (zejména uvádí, že F. J. II. nebyl německé národnosti, dekret se na něj jako na hlavu státu nemohl vztahovat), dále tvrdí, že konfiskační vyhlášky byly nicotné, takže se o ně žalobce nemůže opírat, a konečně poukazuje na to, že byl potvrzen jako dědic nemovitostí a je jako vlastník v katastru evidován. Otázky nastíněné v dovolání však pokud jsou pro právní posouzení věci významné řešily soudy v nalézacím řízení v souladu s judikaturou dovolacího soudu (publikovanou na www.nsoud.cz ), a to i ty, které dovolatel považuje za neřešené (zde se připomíná usnesení Ústavního soudu ze dne 8. 3. 2016, sp. zn. I. ÚS 2619/15: Je-li judikatorně dovolacím soudem vyřešena otázka obecnějšího charakteru, nemá smysl v dovolacím řízení meritorně přezkoumávat dovolatelem formulované otázky dílčí či specifické, jejichž závěr však nemůže nijak zvrátit řešení otázky obecné). Dovolací soud ani nevidí důvod, proč se odchýlit od dosavadní judikatury, jak dovolatel navrhuje. K tomu, jak dovolatel vymezuje přípustnost dovolání, se uvádí:

1 . Ke konfiskaci podle dekretu č. 12/1945 Sb. a k možnosti přezkumu její opodstatněnosti

Protože deklaratorní správní rozhodnutí o konfiskaci byla vydána před 25. 2. 1948, a před tímto datem byla provedena i konfiskace, řeší věc nález pléna Ústavního soudu ze dne 1. 11. 2005, sp. zn. Pl. ÚS st. 21/05, který byl publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, ročník 2007, svazek 39, s právní větou: Nelze se účinně domáhat podle obecných předpisů ani ochrany vlastnického práva, k jehož zániku došlo před 25. 2. 1948 a zvláštní restituční předpis nestanovil způsob zmírnění nebo nápravy této majetkové újmy .

Z odůvodnění tohoto plenárního nálezu, jehož obsah je účastníkům nepochybně znám, se jen pro dokreslení toho, co bylo řečeno v jeho právní větě, uvádí: Ústavní soud sice nastolil tendenci odčiňovat křivdy v co možná nejširším rozsahu, vždy však v rámci předpisů, které jsou ke zmírnění těchto křivd přijaty, a vždy, a to je zejména nutné zdůraznit, s ohledem na státem legitimovanou vůli k nápravě těch křivd, ke kterým došlo v letech 1948 1989, tedy v době vymezené jako doba nesvobody zákonem č. 480/1991 Sb., v době totalitního systému uplatňovaného komunistickou stranou, nikoliv křivd jiných Vyjádřil-li totiž zákonodárce svůj zřejmý úmysl omezit odčinění křivd nejen stanovením zákonných podmínek na straně osob oprávněných i osob povinných a z hlediska věcného, ale především časovou hranicí 25. února 1948, tedy datem převzetí státní moci komunistickým režimem, datem, od nějž se odvíjí právní i společenské změny směřující k nastolení nedemokratického režimu, lze při takto jasně vyjádřené vůli přiznat mu právo úsudku, že tak zásadní zásah do vlastnických vztahů nastalých před tímto datem by nebyl společensky žádoucí a z hlediska vyjádřených cílů restitučního zákonodárství jej není třeba, a pokud tato potřeba v dalším z hlediska palčivosti řešené problematiky vyvstala (např. ohledně židovského majetku), tak již cestou zákona v jím vymezených případech průlom za danou časovou hranici učinil (zákon č. 243/1992 Sb., okrajově zákon č. 212/2000 Sb.) Na otázku, zda je možné domáhat se ochrany vlastnického práva, k jehož zániku došlo před rokem 1948, prostřednictvím zpochybnění právních skutečností, na základě kterých k takovému zániku došlo, a tedy nikoli způsoby stanovenými restitučními předpisy, nýbrž za použití obecných občanskoprávních institutů (tedy žaloby na určení práva, jakož i žaloby na vyklizení a žaloby na vydání věci), odpovídá Ústavní soud záporně .

Je zřejmé, že postup dovolatele, který nebyl nikdy oprávněnou osobou podle restitučních předpisů, není jejich obcházením; o to jde zejména tam, kde osoby, které existující restituční nárok včas a řádně neuplatnily, se později pokoušely napravit tím vzniklý stav pomocí žalob podle tzv. obecných předpisů. Problém je v něčem jiném; jeho předchůdci bylo odňato vlastnické právo jak fakticky (převzetím majetku státem v roce 1945 na základě dekretu č. 12/1945 Sb.), tak i konfiskačními akty. Dovolatel nyní poukazuje na skutečnosti, které měly konfiskaci bránit, odmítá, že byly splněny podmínky dekretu č. 12/1945 Sb. a dovolává se nezákonnosti konfiskačního rozhodnutí. I kdyby mu bylo možno přisvědčit a uznat, že mu byla konfiskací způsobena křivda (a k této otázce se soudy nemusí vyjadřovat, neboť je, jak plyne z dalšího výkladu, nevýznamná), šlo by o křivdu způsobenou před 25. 2. 1948, a takové křivdy se neodčiňují.

Podle názoru dovolatele je stanovisko Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS st. 21/05, o které se opírají zmíněné závěry, překonané; to dovozuje z rozhodnutí Ústavního soudu, která se od něj odchýlila. V uvedených případech šlo vždy o výjimky, reagující na individuální zvláštnosti věci; obecnou správnost uvedeného stanoviska však judikatura nikdy nezpochybnila, zejména pokud jde o věci připadlé státu před 25. 2. 1948. Pokud byly připuštěny výjimky ze zásad ve stanovisku uvedených, šlo o zcela mimořádné případy; o ty v dané věci nejde. Proto nelze v této souvislosti zpochybňovat uvedenou časovou hranici.

Ke zmíněnému stanovisku se Ústavní soud přihlásil např. ve stanovisku ze dne 29. 5. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 10/13: V tomto směru Ústavní soud odkazuje na stanovisko sp. zn. Pl. ÚS-st. 21/05, v němž vyložil svůj náhled na účinky, které přijetí restitučních zákonů mělo na existenci případných trvajících subjektivních práv k původnímu majetku Při posouzení otázky, zda došlo k majetkové křivdě v tzv. rozhodném období, je třeba vyjít z toho, kdy bylo o splnění podmínek dle dekretů prezidenta republiky z r. 1945 rozhodováno a zda byly splněny [např. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 1136/2000 ze dne 31. 8. 2000; nález sp. zn. IV. ÚS 56/94 ze dne 22. 6. 1995 (N 36/3 SbNU 267)]. Tato doktrína vede k neúspěchu těch osob, které uplatňují restituční nárok, přestože proces konfiskace byl završen před tzv. rozhodným obdobím . Dovolací soud nevidí důvod se od tohoto stanoviska, ostatně vyjadřujícího to, co ze vztahu restitučních a obecných předpisů vyplývá, odchýlit.

Jen na okraj se podává, že kdyby snad bylo možno dovodit, že k odnětí majetku došlo až v roce 1951, kdy ve věci rozhodl správní soud (ale protože tu šlo o přezkumné řízení, nebylo tomu tak), pak by se dovolatel mohl domáhat vrácení jen za podmínek stanovených restitučními předpisy, které mu nesvědčí.

Z uvedeného vyplývá, že soud prvního stupně správně neprovedl žalovaným navržené důkazy, zejména ohledně existence podmínek pro konfiskaci; není totiž oprávněn přezkoumávat věcnou správnost konfiskačních vyhlášek a provedené konfiskace vůbec, takže tyto důkazy nemohly mít vliv na rozhodnutí ve věci. Podle názoru dovolacího soudu také soud prvního stupně dostatečně vysvětlil, proč důkazy neprovedl (str. 6 rozsudku). Dovolatel sice považuje některé skutečnosti za důvod nicotnosti konfiskačních aktů (viz bod Ad A1 dovolání), ovšem tu opírá o tvrzení skutečností, které by mohly vyvolat pokud by byly dány - pouze závěr o věcné nesprávnosti správních rozhodnutí, resp. provedené konfiskace; tu však soudy nemohou hodnotit (viz níže citované rozhodnutí sp. zn. 3 Cdon 1091/96).

Otázka, zda restituční předpisy legalizovaly přechod majetku na stát, je v této věci nevýznamná, neboť zde jde podle žalobních tvrzení a petitu - o určovací vlastnickou žalobu, která se opírá o to, že sporné nemovitosti přešly na stát na základě dekretu č. 12/1945 Sb. a konfiskačních správních aktů, nikoliv v důsledku restitučních předpisů.

2. K námitce, že rozhodnutí o konfiskaci je nicotné, neboť správní akt ONV, který ve věci rozhodoval, byl vydán zjevně nepříslušným orgánem:

Mimo rámec správního soudnictví není soud oprávněn zkoumat věcnou správnost správního aktu. Správní akt vydaný tzv. absolutně věcně nepříslušným správním orgánem je nicotný (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 1998, sp. zn. 3 Cdon 1091/96, publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 11/2000).

V rozhodnutí ze dne 22. 3. 1947, sp. zn. 116/46, Nejvyšší správní soud vyslovil, že nelze o tom pochybovati, že vydávání deklaratorních rozhodnutí o tom, jsou-li splněny zákonné předpoklady konfiskace podle dekretu č. 12/1945 Sb., náleží do působnosti národních výborů okresního, resp. zemského jakožto orgánů veřejné správy politické . V rozhodnutí ze dne 31. 12. 1946, č. j. 337/45, pak stejný soud konstatoval: K vydání deklaratorního rozhodnutí o tom, že osoba, které se zemědělský majetek konfiskuje podle § 1 písm. a) dekretu č. 12/1945 Sb. je národnosti německé nebo maďarské, je příslušný okresní národní výbor. Z jeho rozhodnutí je přípustno odvolání k zemskému národnímu výboru .

Dovolatel odkazuje na čl. 9 zákona č. 125/1927 Sb., o organizaci politické správy, podle kterého platilo: Pokud není jinak stanoveno, provádí úřední jednání, které přesahuje obvod jednoho okresního úřadu, příslušný zemský úřad, a úřední jednání, které přesahuje obvod jednoho zemského úřadu, příslušné ministerstvo; zemský úřad a ministerstvo mohou však pověřiti jeho provedením některý ze zúčastněných podřízených úřadů . Správní soud v Bratislavě, který konfiskační akty přezkoumával, se zabýval i uvedenou námitkou a zjevně v souladu se starší judikaturou uvedenou výše - odkázal na § 7 vládního nařízení č. 8/1928, správního řádu, podle něhož platilo: Není-li správními předpisy stanoveno, který úřad jest místně příslušný, řídí se místní příslušnost ve věcech týkajících se nemovitostí, jakož i práv a povinností s vlastnictvím nebo držbou jejich spojených, k nim požadovaných nebo na ně ukládaných polohou nemovitosti . Když by podle předchozích ustanovení byla založena místní příslušnost několika úřadů, jest příslušným úřad, který nejdříve ve věci zahájil řízení; jinak určí společný vyšší věcně příslušný úřad, který úřad jest místně příslušný . Dovolatel má sice toto rozhodnutí za politicky motivované, neboť bylo vydáno v roce 1951, nicméně jednak uvedený právní výklad není zjevně nepřiměřený (nesprávný), dále lze poukázat na to, že zemský národní výbor přezkoumával prvostupňové rozhodnutí již v roce 1947 a uvedenou námitku neshledal důvodnou; konečně toto rozhodnutí odpovídá citované judikatuře z doby před rokem 1947.

Odkazy na rozhodnutí Ústavního soudu v tomto bodě nejsou případné; věc sp. zn. I. ÚS 2477/08 se zjevně týká jiné problematiky (práva na rodinný život v souvislosti s rodinnou hrobkou); ostatně z toho, že sporného majetku se stát ujal hned v roce 1945, vyplývá, že by tu nebyl na místě závěr, že československý stát do komunistického převratu v roce 1948 o tento majetek neusiloval a tento byl svévolně zcizen až v období totalitního státu . Další odkazy vyplývají z přesvědčení dovolatele, že deklaratorní rozhodnutí o konfiskaci bylo paaktem, a tudíž takové rozhodnutí nebylo vydáno, ač jej snad bylo potřeba; nicméně již proto, že názor o nicotnosti dovolací soud nesdílí, je zřejmé, že tu o rozpor s judikaturou Ústavního soudu nejde. Protože ke konfiskaci došlo již před rokem 1948, nejsou použitelná ani rozhodnutí týkající se doby nesvobody, která započala 25. 2. 1948.

Ostatně dovolatel argumentuje i v dalších bodech dovolání judikaturou jak Ústavního, tak i Nejvyššího soudu, kterou nelze na případy konfiskace provedené před 25. 2. 1948 použít.

3. K tvrzenému nabytí v dědickém řízení:

I v době úmrtí zůstavitele obsahoval zákon ustanovení, že rozhodnutí státního notářství nebrání, mimo případ, kdy byla provedena likvidace dědictví, tomu, kdo nebyl účastníkem dědického řízení, z něhož rozhodnutí vzešlo, aby se domáhal svého práva v občanském soudním řízení [§ 48 zákona č. 95/1963 Sb., o státním notářství a o řízení před státním notářstvím (notářský řád)]; obdobné ustanovení měly i všechny pozdější úpravy (nyní viz § 189 odst. 2 zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních). K tomu četná judikatura uváděla: I když rozhodnutí státního notářství v řízení o dědictví je zpravidla považováno za listinu osvědčující vlastnictví, samotné zařazení určité věci (věcí) do aktiv dědictví nemusí vždy ještě znamenat, že tato věc (věci) do dědictví patří a že vlastnické právo k ní (k nim) skutečně přešlo na dědice (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 1990, sp. zn. 3 Cz 5/90, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 14/1992; viz též např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 28. 10. 1982, sp. zn. 3 Cz 32/82, publikované např. v informačním systému ASPI). Skutečný vlastník v důsledku takového dědického rozhodnutí, které není v souladu se skutečnými hmotněprávními poměry, své vlastnictví nepozbývá; takové rozhodnutí může být jen za určitých okolností titulem oprávněné držby (rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 5. 11. 2009, sp. zn. 22 Cdo 4415/2007; ústavní stížnost proto tomuto rozhodnutí Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 29. 6. 2004, sp. zn. III. ÚS 569/03). Lze poukázat i na nález Ústavního soudu ze dne 3. 12. 2007, sp. zn. I. ÚS 544/06, ve kterém se uvádí, že závěry vyjádřené v rozhodnutí publikovaném pod R 14/1992 jsou stále přiměřeně použitelné: Zařazení určité věci státním notářstvím do aktiv dědictví není nezvratným důkazem vlastnictví toho, kdo věc nabyl na základě dohody dědiců, schválené rozhodnutím státního notářství. Dohoda o vypořádání dědictví řeší vztahy pouze účastníky řízení o dědictví; jiné osoby, které nebyly účastníky řízení o dědictví, se mohou domáhat svého práva k věci, jež byla zařazena do aktiv dědictví po zůstaviteli v občanském soudním řízení. Subjektivní meze právní moci rozhodnutí se zásadně mohou vztahovat pouze na ty osoby, které byly účastníky řízení, nikoliv na osoby třetí, které se řízení, v němž bylo rozhodnutí vydáno, neúčastnily; protože stát nebyl účastníkem dědického řízení, nemohl v jeho důsledku pozbýt vlastnictví.

Osoba, jíž byla dědickým rozhodnutím přikázána určitá nemovitost, která nebyla vlastnictvím zůstavitele, nenabývá k ní platně vlastnictví. Protože v dědickém řízení byly projednány nemovitosti, které nepatřily v důsledku konfiskace zůstaviteli, nemohl se stát vlastníkem ani ten, komu bylo v dědickém řízení potvrzeno jejich nabytí.

Na tom nic nemění ani fakt, že v řízení o vypořádání dědictví (ve kterém byly projednávány nemovitosti ve skutečnosti patřící státu) rozhoduje státní orgán soud. Pokud je stát účastníkem soukromoprávního řízení, vystupuje v něm jako strana, neboť v tomto postavení nevykonává veřejnou moc (nález Ústavního soudu ze dne 3. 9. 2008, sp. zn. II. ÚS 446/08). Kdyby soud měl v řízení, ve kterém rozhoduje o právech a povinnostech jiných osob, postavení jak na účastnících nezávislého orgánu státu, tak i účastníka - zástupce státu jako subjektu soukromého práva, hájícího jeho zájmy, pak by byl každý soud ze zákona nutně vyloučen ze sporů, ve kterých je stát účastníkem; takové spory by nebylo možno před soudem vůbec projednávat ( nemo iudex in res sua ). Ve skutečnosti soudu nepřísluší hájení majetkových zájmů státu a v řízení nevystupuje jako osoba soukromého práva; už vůbec není účastníkem řízení. Proto ani v případě, že např. rozhodne v řízení, jehož účastníkem stát není, o vlastnickém právu jiné osoby k věci, jejímž vlastníkem je ve skutečnosti stát, nemá to vliv na právo státu domáhat se úspěšně proti tomuto účastníku uznání jeho vlastnického práva (jde o problematiku tzv. subjektivních mezí právní moci soudního rozhodnutí viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 7. 2014, sp. zn. 28 Cdo 1537/2014, a judikaturu tam citovanou).

4. K problematice legitimního očekávání žalovaného, vzniklého na základě dědického rozhodnutí a zápisu v katastru nemovitostí.
Na posouzení této problematiky napadená rozhodnutí nestojí, takže v zásadě nemůže založit přípustnost dovolání. Tato rozhodnutí vycházejí implicitně z toho, že rozhodnutí v dědické věci nevyvolalo takové legitimní očekávání žalovaného, jehož ochrana by převážila nad prokázaným vlastnickým právem státu.
Nad rámec lze uvést: Dovolateli muselo být v době, kdy požádal o projednání dědictví, známo, že právní úprava je taková, že tzv. naturální vlastnictví má přednost před vlastnictvím knihovním a že se neubrání vlastnické žalobě toho, komu byť v rozporu se stavem katastru nemovitostí svědčí skutečné vlastnictví. Tato skutečnost jasně vyplývala z § 48 notářského řádu, platného v době úmrtí zůstavitele, i z pozdějších úprav dědického řízení v občanském soudním řádu (srov. zásadu neznalost zákona neomlouvá ). Věděl též o tom, že pozemky jsou v držbě státu. Proto i kdyby snad nevěděl, že stát opírá držbu o dekret č. 12/1945 Sb. a následné konfiskační akty by si při zachování obvyklé opatrnosti, kterou lze po každém očekávat, skutečný právní stav ověřil (viz přiměřeně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 7. 2015, sp. zn. 22 Cdo 5163/2014; 22 Cdo 910/2015; viz též usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 6. 2016, sp. zn. IV. ÚS 3172/15). Pokud tak neučinil a snad nevěděl, že stát si osobuje vlastnictví, spočívalo jeho očekávání na nedbalosti, jeho omyl nebyl omluvitelný a jeho očekávání nemohlo být legitimní. Jestliže si byl vědom, že stát si činí nároky na vlastnictví, a přesto, aniž dosáhl ve sporném řízení rozhodnutí o určení vlastnického práva jeho předchůdce ke dni úmrtí, které by pochybnosti odstranilo, žádal o projednání dědictví, jde opět o přístup, o kterém musel vědět, že otázku vlastnictví nevyjasňuje, a tak ani zde nejde o legitimní očekávání.
K rozporu mezi tzv. knihovním a naturálním (skutečným) vlastnictvím se uvádí:

Vlastnictví majetku konfiskovaného podle dekretu prezidenta republiky č. 12/1945 Sb. přešlo na stát dnem účinnosti tohoto dekretu (tj. dnem 23. června 1945); rozhodnutí příslušných správních orgánů podle § 3 odst. 2, resp. podle § 1 odst. 3 dekretu měla pouze deklaratorní charakter a jejich účinky působily ex tunc, tj. ke dni účinnosti dekretu (rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 6. 1993, sp. zn. 4 Cdo 40/92, in Beck online).

Do soupisu pozůstalosti nepatří nemovitost, třebas ji zůstavitel knihovně držel, měla-li třetí osoba v době zůstavitelovy smrti její naturální držbu a právní důvod k nabytí držby knihovní (rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 18. 6. 1942, sp. zn. R II 77, 78/42); to odpovídá jak v obecném občanském zákoníku z roku 1811, tak i nyní uznávané skutečnosti, že v případě konfliktu naturálního a knihovního vlastnictví má přednost naturální vlastník. Pokud se držitel na základě rozhodnutí o dědictví chopí držby nemovitosti, která je v evidenci nemovitostí zapsána jako vlastnictví zůstavitele, a současně ani při zachování obvyklé opatrnosti, kterou lze s přihlédnutím k okolnostem od něj požadovat, nezjistí, že zůstavitel vlastníkem nebyl, stává se oprávněným držitelem nemovitosti (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2002, sp. zn. 22 Cdo 851/2001). Z tohoto rozhodnutí (a na něj navazujících věcí sp. zn. 22 Cdo 204/2013 a 22 Cdo 181/2016) se jasně podává, že pokud někdo nabude věc v dědickém řízení v omluvitelném omylu, že zůstavitel byl jejím vlastníkem, stává se oprávněným držitelem (pokud se držby chopí, a to není případ dovolatele), nikoliv vlastníkem. Tím je ovšem řešena otázka, zda legitimní očekávání (kdyby žalovanému svědčilo) mohlo v tomto případě samo o sobě založit jeho vlastnictví.

O tom, že skutečné vlastnické poměry nemusí odpovídat stavu katastru (evidence) nemovitostí pak judikatura nikdy nepochybovala. To, že stát je odpovědný za vedení evidence nemovitostí ve veřejných knihách, ještě neznamená, že ztrácí své (skutečné) vlastnické právo ve prospěch knihovního vlastníka; k nabytí vlastnictví podle dekretu č. 12/1945 Sb. docházelo ex lege, bez ohledu na intabulaci. A vzhledem k omezenému uplatnění principu materiální publicity v letech 1951 2014 nemohl podle platného práva knihovní vlastník z nesprávného zápisu v jeho prospěch dovozovat více, než nanejvýše - dobrou víru, o kterou se opírala jeho držba (a dovolatel držitelem nebyl). K tomu viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2009, sp. zn. 22 Cdo 646/2009. V rozsudku ze dne 5. 9. 2000, sp. zn. 22 Cdo 389/99, Nejvyšší soud konstatoval: Uplatnění nároků vlastníka u soudu nemůže bránit skutečnost, že jako vlastník je v katastru nemovitostí zapsána jiná osoba než on. Vlastnické právo k nemovitosti, která se zapisuje do katastru nemovitostí, nelze sice bez vkladu do katastru převést, avšak existence tohoto práva není na údajích katastru závislá. To ostatně vyplývá i z § 11 zákona č. 265/1992 Sb., o zápisech vlastnických a jiných věcných práv k nemovitostem, ve znění pozdějších předpisů, podle něhož ten, kdo vychází ze zápisu v katastru učiněného po 1. lednu 1993, je v dobré víře, že stav katastru odpovídá skutečnému stavu věci, ledaže musel vědět, že stav zápisů v katastru neodpovídá skutečnosti. Pokud by zákon nepředpokládal, že může být rozdíl mezi skutečným právním stavem a jeho zápisem v katastru nemovitostí, postrádalo by uvedené ustanovení smysl .

5. K otázce nabytí vlastnictví v dobré víře:

Občanský zákoník č. 40/1964 Sb., účinný v době vyhlášení dědického rozhodnutí, nabytí vlastnictví jen na základě dobré víry výslovně neupravoval; pozdější judikatura, vycházející z právního názoru Ústavního soudu, však dovodila, že i podle právní úpravy účinné do 31. 12. 2014 bylo možné nabýt vlastnické právo k nemovitosti evidované v katastru nemovitostí od nevlastníka, a to na základě dobré víry nabyvatele v zápis do katast­ru nemovitostí; to se však týkalo jen úplatných převodů (viz rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu České republiky z 9. 3. 2016, sp. zn. 31 Cdo 353/2016 a další judikaturu tam citovanou). Nejvyšší soud též uvedl: V zásadě přitom platí, že předpokladem dobrověrného nabytí vlastnického práva je, že šlo o nabytí úplatné; ten, kdo nabyl nemovitost od nevlastníka bezúplatně, neutrpí ve většině případů poskytnutím ochrany skutečnému (naturálnímu) vlastníkovi újmu (srov. nyní § 984 odst. 1 o. z.). Navíc dobrověrné nabytí předpokládá převod práva (např. kupní smlouvu), nikoli třeba jen přechod práv a povinností ze zůstavitele na dědice. Dědic totiž vstupuje pouze do těch práv a povinností, které příslušeli zůstaviteli (rozsudek ze dne 25. 5. 2016, sp. zn. 22 Cdo 1611/2014).

Pochybná je i dobrá víra; dovolatel přece věděl, že předmětné nemovitosti jsou v držbě státu a pokud by mu snad nebyl znám důvod, o který se držba opírá, vyžadovalo zachování obvyklé opatrnosti, kterou bylo možno po každém požadovat, aby se o skutečných poměrech přesvědčil (např. dotazem na držitele pozemku); jinak jeho dobrá víra (byla-li dána) nemohla být objektivní, a tudíž ani chráněná (viz přiměřeně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 7. 2015, sp. zn. 22 Cdo 5163/2014; 22 Cdo 910/2015; viz též usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 6. 2016, sp. zn. IV. ÚS 3172/15).

6. Ke tvrzenému odepření ochrany cizinci:

Dekret prezidenta republiky č. 12/1945 Sb. dopadal na tam uvedené osoby bez ohledu na státní občanství; zásada, že lze poskytnout ochranu jen skutečnému vlastníkovi též platí bez ohledu na státní příslušnost. Křivdy, ať již skutečné nebo domnělé, učiněné před 25. 2. 1948 se neodčiňují, nestanoví-li to zvláštní zákon; to platí jak pro občany České republiky, tak i pro občany jiných států. Žalobci soud neodepřel právo na ochranu vlastnictví podle obecných předpisů, realizace tohoto práva tak, jako v případě jakéhokoliv jiného účastníka - však předpokládá, že bude v řízení prokázáno jeho vlastnictví (resp. skutečnosti jej zakládající), což se nestalo; naopak žalobce prokázal, že došlo ke konfiskaci a tím i nabyl vlastnictví on. Dovolacímu soudu není zřejmé, v čem měla v této věci ev. diskriminace žalovaného jako cizince spočívat. Jen na okraj se poznamenává, že vztah státního občanství k restitucím (a o restituční nárok v dané věci nejde), řeší nález Ústavního soudu ze dne 12. 7. 1994, sp. zn. Pl. ÚS 3/94).
Vzhledem k tomu, že dovolání není přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., neboť odvolací soud se neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe, Nejvyšší soud je podle § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§ 243f odst. 3 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26. dubna 2017

JUDr. Jiří Spáčil, CSc.
předseda senátu