22 Cdo 4646/2008
Datum rozhodnutí: 31.03.2011
Dotčené předpisy: § 118a odst. 1 o. s. ř., § 118a odst. 2 o. s. ř., § 213b odst. 2 o. s. ř.




NEJVYŠŠÍ SOUD
ČESKÉ REPUBLIKY 22 Cdo 4646/2008
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Baláka a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a Mgr. Michala Králíka, Ph.D., ve věci žalobce Společenství vlastníků jednotek domů č. p. 2406, 2407, 2408 a 2409, Palackého ulice, Pardubice-Zelené předměstí , se sídlem v Pardubicích, Palackého 2409, IČ: 25957902, zastoupeného Mgr. Josefem Smutným, advokátem se sídlem v Pardubicích, tř. Míru 66, proti žalované International Power Opatovice, a. s. , se sídlem v Opatovicích nad Labem, IČ: 45534292, o zaplacení částky 561.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Pardubicích pod sp. zn. 7 C 61/2004, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích ze dne 15. května 2008, č. j. 22 Co 623/2007-241, takto:

Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích, ze dne 15. května 2008, č. j. 22 Co 623/2007-241, se ruší a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
O d ů v o d n ě n í :

Okresní soud v Pardubicích (dále soud prvního stupně ) rozsudkem ze dne 27. dubna 2007, č. j. 7 C 61/2004-173, ve znění usnesení téhož soudu ze dne 24. května 2007, č. j. 7 C 61/2004-180, pod bodem I. výroku uložil žalované, aby žalobci zaplatila částku 561.000,- Kč s blíže specifikovaným příslušenstvím (úroky z prodlení). Pod body II. až IV. rozhodl o náhradě nákladů řízení a soudním poplatku a pod bodem V. řízení částečně zastavil ohledně zaplacení částky 4.000,- Kč s příslušenstvím.

Soud prvního stupně zjistil, že nájemní smlouvou ze dne 30. 4. 1998, uzavřenou mezi městem P. jako pronajímatelem a Tepelným hospodářstvím P., s. r. o., se sídlem v P., A. z P. 676, jako nájemcem, pronajímatel přenechal nájemci do nájmu nebytový prostor v suterénu domu č. p. 2408 v P. o celkové výměře 182 m2 pro umístění a provozování technologického zařízení zajišťujícího dodávku tepla a teplé užitkové vody za nájemné ve výši 1.000,- Kč za rok. Smlouva byla uzavřena na dobu neurčitou shodnou s dobou trvání smluvního vztahu o dodávkách tepla a teplé užitkové vody pro 20 objektů v P. a M. ulici vyjmenovaných ve smlouvě. V době uzavření nájemní smlouvy bylo město P. společníkem Tepelného hospodářství P. spolu s Elektrárnou O., a. s., se sídlem v O. nad L., která v roce 2003 převzala jmění zanikající společnosti Tepelné hospodářství P., s. r. o. Ze znaleckého posudku Ing. J. K. soud zjistil, že žalovaná ve skutečnosti užívá 282 m2 od roku 2002, nikoli 181 m2 uvedených v nájemní smlouvě. Prostory výměníku, uhelky a měřírny jsou přístupné pouze jedním vchodem a žalobce je užívat nemůže. Znalec stanovil tržní nájemné za užívání nebytových prostor žalovanou v domě č. p. 2408 v P. (prostor výměníku B 37) za dobu od 1. 1. 2002 do 31. 12. 2003 v částce 284.000,- Kč. Soud prvního stupně se postavil na stanovisko, že nájemní smlouva ze dne 30. 4. 1998 je s ohledem na výměru nebytových prostor uvedenou ve smlouvě a výměru skutečně žalovanou užívanou pro neurčitost a nesrozumitelnost neplatná a že neplatnost této smlouvy je dána i tím, že sjednané nájemné neodpovídá cenovým předpisům a nyní je v rozporu s dobrými mravy. Z titulu bezdůvodného obohacení proto žalobci přiznal za dobu od 1. 1. 2002 do 31. 12. 2003 a od 8. 12. 2004 do 8. 12. 2006 s ohledem na znalecký posudek Ing. K. celkem částku 561.000,- Kč, která se rovná ceně, kterou by žalovaná musela zaplatit za nájem předmětných prostor v daném místě a čase.

Krajský soud v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích, jako soud odvolací k odvolání žalované rozsudkem ze dne 15. května 2008, č. j. 22 Co 623/2007-241, rozsudek soudu prvního stupně změnil ve výroku pod bodem I. tak, že žalobu zamítl, a dále rozhodl o nákladech řízení.

Odvolací soud vyšel z nesporného skutkového závěru, že žalovaná užívá výměník v budově spravované žalobcem, v níž se nacházejí byty ve vlastnictví vlastníků bytových jednotek, kteří jsou spoluvlastníky společných částí domu, a to včetně nebytového prostoru výměníku. Na rozdíl od soudu prvního stupně odvolací soud zaujal právní názor, že pokud by se žalovaná obohatila bezprávným užíváním nemovitosti, pak by se tak stalo na úkor všech spoluvlastníků nemovitosti výměníku. K tomu dále uvedl, že ze stanov ani z právního předpisu nevyplývá, že by žalobce bez dalšího byl oprávněn toto právo náležející spoluvlastníkům vymáhat u soudu svým jménem a na svůj účet. Listiny předložené žalobcem v odvolacím řízení opravňují žalobce k vymáhání případného bezdůvodného obohacení jen ve vztahu k některým spoluvlastníkům. Oprávnění žalobce uplatňovat nárok vyplývá z ,plné moci´ ze dne 28. 2. 2008, když tohoto dne byla sepsána jen listina osvědčující uzavření dohody již dne 13. 2. 2003, resp. 21. 5. 2003. Tato listina ovšem osvědčuje jen smluvní vztah mezi žalobcem a spoluvlastníky, kteří listinu podepsali. Pokud žalobce uplatňuje nárok i jménem těch spoluvlastníků, kteří listinu nepodepsali, není žalobce aktivně legitimován.

Podle odvolacího soudu není důvodný ani nárok spoluvlastníků, kteří plnou moc podepsali. Ztotožnil se s názorem soudu prvního stupně, že nájemní smlouva ze dne 30. 4. 1998 je pro neurčitost ve vymezení rozsahu předmětu nájmu neplatná, nedospěl však k závěru, že by žalovaná užívala výměník bez právního důvodu. S odkazem na § 22 odst. 1 a 5 zákona č. 79/1957 Sb., o výrobě, rozvodu a spotřebě elektřiny, a § 18 nařízení vlády č. 80/1957 Sb., kterým se provádí zákon č. 79/1957 Sb., uvedl, že právnímu předchůdci žalované vzniklo ze zákona k výměníku věcné břemeno spočívající v právu užívání a toto oprávnění z věcného břemene přešlo na žalovanou. Osobou zatíženou věcným břemenem jsou v daném případě spoluvlastníci nebytových prostor výměníku. Obsah práv a povinností z předmětného věcného břemene zůstává zachován až do současné doby i za použití § 98 odst. 4 zákona č. 458/2000 Sb., energetický zákon, i po vydání Listiny základní práv a svobod. Dále dovodil, že osobě zavázané z věcného břemene náleží právo na úhradu pouze těch nákladů, které se týkají zachování a opravy cizí věci, nikoli úplata za prosté zatížení její nemovitosti existencí věcného břemene, jejíž výše by měla být odvozována od výše tržního nájemného z nebytových prostor v lokalitě, v níž se zatížená nemovitost nachází, jak se domáhá žalobce.

Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal žalobce dovolání z důvodů, že řízení je postiženo vadou, která měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci a že vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Namítl, že závěr odvolacího soudu, že zápis o odevzdání a převzetí stavby mezi investorem stavby a uživatelem objektu ze dne 30. 9. 1966 je možno pokládat za rozhodnutí o uvedení stavby do trvalého užívání, nebyl odvolacím soudem odůvodněn a z listiny samotné nic takového neplyne. Odkázal na § 15 nařízení vlády č. 8/1956 Sb., o odevzdání a převzetí dokončených staveb nebo jejich částí a o povolení k jejich uvedení do trvalého provozu (užívání), s tím, že zástupce MěstNV v . nebyl oprávněn vydat rozhodnutí o uvedení stavby do trvalého užívání přímo při předání a převzetí stavby. Obsah zápisu zástupce MěstNV v P. v listině ze dne 30. 9. 1966 je třeba hodnotit jako akt zcela nicotný. Při široké a volné interpretaci zákona by zápis snad bylo možné považovat za povolení k předběžnému užívání stavby. Protože stavba předmětného výměníku nebyla nikdy uvedena legálně do trvalého užívání, věcné břemeno ex lege nemohlo vzniknout, neboť se týká jen staveb, které byly uvedeny do trvalého užívání. Dále poukázal na § 18 nařízení vlády č. 80/1957 Sb., podle kterého se § 38 zákona č. 79/1957 Sb. vztahuje také na zařízení pro rozvod tepla s příslušenstvím, kterým se rozumí mj. výměníky do rozlohy 30 m2. Předmětná výměníková stanice je o rozloze 182 m2, resp. 282 m2. Na takové stanice povinnost strpět ex lege užívání ve formě věcného břemene nedopadala. Žalobce uplatnil nárok na plnění, bezdůvodné obohacení je právním hodnocením, nikoliv skutkovým tvrzením žalobce. Podle názoru žalobce odvolací soud nárok žalobce podle principů vydání bezdůvodného obohacení neposuzoval. Vadu řízení žalobce spatřuje v tom, že odvolací soud účastníky neseznámil se svým odlišným právním názorem, neposkytl jim v tomto směru žádné poučení, čímž účastníkům zabránil přednést tvrzení a navrhnout důkazy, které z pohledu dosavadního průběhu řízení nebyly podstatné. Navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.

Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.

Podle čl. II. přechodná ustanovení, bodu 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, účinného od 1. 7. 2009 (vyjma ustanovení čl. I bodů 69, 71 a 100, ustanovení čl. XIII a ustanovení čl. XVII bodu 1, která nabývají účinnosti 23. 1. 2009), dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vyhlášeným (vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů; užití nového ustanovení § 243c odst. 2 tím není dotčeno.

Nejvyšší soud České republiky (dále Nejvyšší soud ) jako soud dovolací proto při projednání dovolání postupoval podle občanského soudního řádu ve znění účinném do novely provedené zákonem č. 7/2009 Sb. (dále o. s. ř. ).

Nejvyšší soud přezkoumal rozsudek odvolacího soudu podle § 242 odst. 1 a 3 o. s. ř. v rozsahu uplatněných dovolacích důvodů a námitek a dospěl k závěru, že dovolání je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. je i důvodné.

Podle § 118a odst. 1) o. s. ř. ukáže-li se v průběhu jednání, že účastník nevylíčil všechny rozhodné skutečnosti nebo že je uvedl neúplně, předseda senátu jej vyzve, aby svá tvrzení doplnil, a poučí jej, o čem má tvrzení doplnit a jaké by byly následky nesplnění této výzvy.

Podle § 118a odst. 2) o. s. ř. má-li předseda senátu za to, že věc je možné po právní stránce posoudit jinak než podle účastníkova právního názoru, vyzve účastníka, aby v potřebném rozsahu doplnil vylíčení rozhodných skutečností; postupuje přitom obdobně podle odstavce 1.

Podle § 213b odst. 1) o. s. ř. se v odvolacím řízení postupuje podle § 118a; tento postup však nemůže vést k uplatnění nových skutečností nebo důkazů v rozporu s ustanovením § 205a nebo 211a nebo k uplatnění procesních práv, která jsou za odvolacího řízení nepřípustná.

Podle § 213b odst. 2) o. s. ř. porušení ustanovení § 118a odst. 1 až 3 soudem prvního stupně je vadou řízení, jen jestliže potřeba uvést další tvrzení nebo důkazy vyplyne z odlišného právního názoru odvolacího soudu .

Zatímco soud prvního stupně své rozhodnutí postavil na stanovisku, že žalobce má právo na vydání bezdůvodného obohacení, a to v souladu s jeho skutkovými a právními tvrzeními o důvodech či okolnostech neplatnosti nájemní smlouvy ze dne 30. 4 1998, odvolací soud své měnící rozhodnutí založil na zcela odlišném skutkovém i právním posouzení na existenci věcného břemene ze zákona, které tíží žalobce a jež činí užívání předmětných nebytových prostor žalovaným užíváním oprávněným, tedy nikoli bezdůvodným. Odvolací soud přitom v rozporu s povinností uloženou mu výše citovanými procesními ustanoveními nedal nijak najevo, že věc je možné po právní stránce posoudit jinak než podle žalobcova právního názoru. Jestliže pak odvolací soud vyšel ze zcela jiné právní kvalifikace skutku, než kterou po celou dobu řízení prosazoval žalobce a na jejímž posouzení založil své rozhodnutí též soud prvního stupně, aniž by to při odvolacím jednání žalobci jakkoli naznačil, lze mít právem za to, že jeho rozhodnutí bylo postiženo vadou řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [§ 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.]. Žalobce totiž mohl očekávat, že v případě, kdy by odvolací soud vyslyšel námitku žalovaného o existenci legálního věcného břemene, poučil by jej v souladu s § 118a odst. 2 ve spojení s § 213b odst. 1 o. s. ř. o možnosti jiného než žalobcova právního názoru na povahu právních vztahů mezi účastníky. Teprve v takovém případě by bylo funkční, resp. efektivní, aby žalobce uplatnil své výhrady k odlišné, odvolacím soudem uvažované právní kvalifikaci. K tomu srovnej usnesení ze dne 31. 8. 2006, sp. zn. 21 Cdo 3087/2005, publikované v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod č. C 4444, ve kterém Nejvyšší soud vyslovil názor, že nesplnění poučovací povinnosti podle § 118a odst. 1 nebo 2 o. s. ř. nepředstavuje nesprávný postup soudu, kterým byla účastníku odňata možnost jednat před soudem; jedná se o vadu řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.

Lze tedy uzavřít, že žalobci byla odňata možnost uplatnit svou námitku vůči do té doby neprojevenému právnímu názoru odvolacího soudu, a že v daném případě pro právní závěr o existenci věcného břemene nebyla učiněna dostatečná skutková zjištění a jim odpovídající právní posouzení. S ohledem na dovolací argumentaci žalobce, zpochybňujícího naplnění předpokladů vzniku věcného břemene podle zákona č. 79/1959 Sb., pak nelze považovat právní posouzení věci odvolacím soudem za správné, neboť je zřejmé, že k němu nebyla učiněna dostatečná skutková zjištění. K potřebným skutkovým zjištění bylo třeba, aby žalobce byl vyzván k uplatnění do té doby neuvedených žalobních tvrzení nebo nových důkazních návrhů. Jestliže se tak nestalo, dovolacímu soudu nezbylo než rozsudek odvolacího soudu zrušit a věc vrátit tomuto soudu k dalšímu řízení (§ 243b odst. 2 a 3 o. s. ř.).

Není-li pro právní posouzení věci odvolacím soudem dosud dán dostatečný a spolehlivý skutkový základ, nemohl se dovolací soud zabývat opodstatněností ostatních dovolacích námitek dovolatele. S ohledem na povahu těchto námitek a výsledek dovolacího řízení je namístě, aby na ně reagoval nejprve odvolací soud.

Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 31. března 2011

JUDr. František B a l á k, v. r.
předseda senátu