22 Cdo 4642/2014
Datum rozhodnutí: 27.10.2015
Dotčené předpisy: § 237 o. s. ř.



22 Cdo 4642/2014


U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a Mgr. Michala Králíka, Ph.D., ve věci žalobkyně M. Š. , zastoupené JUDr. Jiřím Ronkem, advokátem se sídlem v Kyjově, Jungmannova 214, proti žalovanému B. Š. , zastoupenému JUDr. Pavlem Kratochvílou, advokátem se sídlem v Kyjově, Žižkova 791, o vypořádání společného jmění manželů, vedené u Okresního soudu v Hodoníně pod sp. zn. 4 C 285/2007, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 10. dubna 2014, č. j. 38 Co 26/2013-246, takto:
I. Odvolání se odmítá . II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na nákladech dovolacího řízení 11 374 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jeho zástupce JUDr. Pavla Kratochvíli.
Odůvodnění:
Okresní soud v Hodoníně (dále soud prvního stupně ) rozsudkem ze dne 25. ledna 2012, č. j. 4 C 285/2007-178, přikázal ze zaniklého společného jmění manželů (dále již SJM ) účastníků do výlučného vlastnictví žalovaného B. Š.: práva a povinnosti ze smlouvy o sporožirovém účtu č. 1256484 u České spořitelny, a. s. ze dne 26. září 1995, práva a povinnosti ze smlouvy o penzijním připojištění č. 500002227 u společnosti AXA penzijní fond, a. s., práva a povinnosti ze smlouvy o stavebním spoření č. 2129506801 u společnosti Modrá pyramida stavební spořitelna, a. s., práva a povinnosti ze smlouvy o stavebním spoření č. 2129506802 u společnosti Modrá pyramida stavební spořitelna, a. s., závazek ze smlouvy o půjčce ze dne 20. dubna 2004 uzavřené s věřitelem Ing. J. V. ve výši 400 000,- Kč (výrok I.), do výlučného vlastnictví žalobkyně M. Š.: práva a povinnosti ze smlouvy o úvěru č. 3332553309 ze dne 27. listopadu u společnosti GE Money Multiservis, a. s., práva a povinnosti ze smlouvy o úvěru č. 3455551013 ze dne 12. dubna 2003 u společnosti GE Money Multiservis, a. s., práva a povinnosti ze smlouvy o půjčce č. 46022 ze dne 30. dubna 2004 u společnosti PROFI CREDIT Czech, a. s., práva a povinnosti ze smlouvy o půjčce č. 52061 ze dne 6. května 2004 u společnosti PROFI CREDIT Czech, a. s., práva a povinnosti z expres půjčky č. 159272825 ze dne 6. února 2002 u společnosti GE Money Bank, a. s., práva a povinnosti ze smlouvy o úvěru č. 3023641314 ze dne 12. května 2005 u společnosti GE Money Multiservis, a. s., práva a povinnosti ze smlouvy o úvěru č. 84371 ze dne 21. prosince 2004 u společnosti Profidebt, s. r. o., práva a povinnosti ze smlouvy o sporožirovém účtu č. 1167754183/0800 u České spořitelny a. s. (výrok II.), žalobkyni uložil zaplatit žalovanému na vyrovnání jeho podílu částku 19 023,- Kč (výrok III.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky IV. - VI.).
Krajský soud v Brně jako soud odvolací k odvolání žalobkyně rozsudkem ze dne 10. dubna 2014, č. j. 38 Co 26/2013-246, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I.) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II.).
Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalobkyně dovolání, jehož přípustnost opírá o § 237 občanského soudního řádu a v němž uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. Domnívá se, že odvolací soud nesprávně posoudil včasnost uplatnění závazku žalovaného vůči Ing. J. V. ve výši 400 000 Kč k vypořádání, s tím, že žalovaný závazek v tříleté lhůtě od zániku společného jmění manželů neoznačil takovým způsoben, který by umožňoval jeho dostatečnou identifikaci. Tím se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (např. rozsudku sp. zn. 22 Cdo 1112/2006, sp. zn. 22 Cdo 2881/2008 nebo sp. zn. 22 Cdo 2742/2012). Podle dovolatelky nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud řešena otázka, jakým způsobem má být identifikován závazek v řízení o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví manželů . Nesprávného posouzení věci se odvolací soud dopustil též při řešení otázky procesního práva, dovodil-li, že může tvrzení účastníka o právně významných skutečnostech doplňovat či je dokonce podstatně modifikovat na základě výsledků provedeného dokazování. Navrhuje, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaný k dovolání žalobkyně uvádí, že považuje rozsudek odvolacího soudu i soudu prvního stupně za věcně správný a navrhuje zamítnutí podaného dovolání.
Obsah rozsudků soudů obou stupňů i obsah dovolání jsou účastníkům známy, spolu s vyjádřením k dovolání tvoří součást procesního spisu, a proto na ně dovolací soud pro stručnost odkazuje.
Protože obsahem dovolání je vypořádání společného jmění manželů, zaniklého před nabytím účinnosti účinností zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen o. z. ), postupoval dovolací soud při posouzení této otázky podle zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku dále jen obč. zák. ). Zánik společného jmění a jeho vypořádání nelze od sebe oddělit; jde o dvě právní skutečnosti, působící postupně (sukcesívně - k tomu viz např. Knapp. V., Luby, Š., a kol.: Československé občanské právo. Orbis Praha 1974, díl I., s. 111), přičemž k vypořádání nemůže dojít bez předchozího zániku společného jmění manželů. Proto se vypořádání společného jmění manželů řídí stejným právním režimem, jako jeho zánik, nestanoví-li zákon výslovně něco jiného (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 29. dubna 1015, sp. zn. 22 Cdo 3779/2014, a ze dne 3. června 2015, sp. zn. 22 Cdo 4276/2014).
Podle článku II. Přechodná ustanovení, bodu 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, účinného od 1. ledna 2014, pro řízení zahájená přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se použije zákon č. 99/1963 Sb., ve znění účinném přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona.
Podle článku II. Přechodná ustanovení, bodu 7. zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, účinného od 1. ledna 2013, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů, s výjimkou § 243c odst. 3 zákona, který se užije ve znění účinném ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona.
Protože odvolací soud vydal napadené rozhodnutí 10. dubna 2014 a dovolací řízení bylo zahájeno po 1. lednu 2014, projednal a rozhodl dovolací soud o dovolání žalobkyně podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2014 (dále jen o. s. ř. ).
Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle § 241a odst. 1 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
Je pravdou, že v rozsudcích ze dne 23. května 2007, sp. zn. 22 Cdo 1112/2006, ze dne 27. dubna 2010, sp. zn. 22 Cdo 2881/2008, a ze dne 25. září 2012, sp. zn. 22 Cdo 2742/2012, (všechna tato rozhodnutí, jakož i další označená rozhodnutí dovolacího soudu, jsou uveřejněna na internetových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz ), na které odkazuje dovolatelka, vyjádřil Nejvyšší soud opakovaně názor, že podle ustálené judikatury v řízení o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví (i společného jmění manželů) může soud vypořádat jen ten majetek či hodnoty tvořící společné jmění manželů, které účastníci řízení navrhli k vypořádání soudním rozhodnutím do tří let od jeho zániku. Napadené rozhodnutí odvolacího soudu však není s těmito závěry v rozporu.
Oproti přesvědčení dovolatelky se dovolací soud zabýval otázkou identifikace hodnot navržených k vypořádání. Uvedl, že v této souvislosti lze přiměřeně odkázat na závěry, vyslovené v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. října 2002, sp. zn. 22 Cdo 1474/2002, publikovaném pod č. 72/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, ve kterém Nejvyšší soud vyslovil: V žalobě o určení vlastnického práva k movité věci je třeba věc označit alespoň tak, aby byla odlišena od ostatních věcí v držbě (detenci) žalovaného (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. května 2014, sp. zn. 22 Cdo 1220/2012). Lze pak dojít k závěru, že uplatnil-li žalovaný ve vyjádření k žalobnímu návrhu ze dne 13. dubna 2007 nárok na vypořádání závazku vůči Ing. J. V., byl nárok uplatněn včas (do tří let od zániku společného jmění manželů) i tehdy, nebyla-li jeho výše přesně konkretizována, nicméně jiný závazek vůči Ing. J. V. v řízení uplatněn nebyl.
Nelze rovněž dovodit, že by odvolací soud tvrzení účastníka o právně významných skutečnostech doplňoval či je dokonce podstatně modifikoval na základě výsledků provedeného dokazování , a že by nalézací soudy dospěly ke skutkovému zjištění diametrálně odlišnému od toho, co žalovaný tvrdil, a s tímto skutkovým zjištěním pak pracovaly tak, jako by se jednalo o skutek tvrzený žalovaným .
Žalovaný již v řízení před soudem prvního stupně v závěrečné řeči upřesnil svá skutková tvrzení tak, že peníze si od pana V. začal půjčovat od roku 1996, kdy začal splácet dluhy žalobkyně a bral si na to od výše uvedeného věřitele peníze. Smlouvou z dubna 2004 pak pouze sumarizovali celkovou výši půjčené částky a částku 400.000,- Kč tak žalovaný navrhuje zahrnout do pasiv SJM . Ve vyjádření k odvolání žalobkyně dále uvedl, že Ing. J. V. zapůjčil za trvání manželství žalovanému celkovou částku 400.000,- Kč, kdy se jednalo o několik půjček, které byly následně sloučeny do jedné smlouvy o půjčce . Těmto skutkovým tvrzením pak odpovídají skutková zjištění jak soudu prvního stupně ( soud do vypořádání zahrnul i závazky z půjček a úvěrů, které na sebe vzala žalovaná po zrušení společné domácnosti s žalovaným, a stejně tak i půjčky u Ing. J. V., které na sebe vzal žalovaný bylo prokázáno, že nešlo o jednorázovou půjčku, nýbrž o postupné částečné půjčky v řádu 40.000,- Kč suma 400.000,- Kč tak byla součtem dříve poskytnutých půjček ), tak soudu odvolacího ( i odvolací soud částku 400.000,- Kč jako pohledávku žalovaného vůči ing. V. neposuzoval jako jednorázový závazek zavazující žalovaného nejednalo se o jednorázové poskytnutí uvedené částky žalovanému, nýbrž o sumarizaci předchozích dluhů, jež žalovanému poskytoval za trvání manželství jako opakovanou finanční výpomoc ).
Nejvyšší soud proto dovolání žalovaného podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
V souladu s § 243f odst. 2 věta druhá o. s. ř. rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení neobsahuje odůvodnění.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalobkyně povinnost uloženou jí tímto rozhodnutím, může se žalovaný domáhat soudního výkonu rozhodnutí nebo exekuce.
V Brně dne 27. října 2015
Mgr. David Havlík předseda senátu