22 Cdo 4625/2014
Datum rozhodnutí: 30.09.2015
Dotčené předpisy: § 149 odst. 2, 3 obč. zák., § 150 odst. 3 obč. zák.




22 Cdo 4625/2014

ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a Mgr. Davida Havlíka ve věci žalobce Narcise Tomáška , se sídlem v Děčíně, Masarykovo nám. 193/20, správce konkursní podstaty úpadce P. H., zastoupeného Mgr. Tomášem Oujezkým, advokátem se sídlem v Děčíně, Masarykovo nám. 193/20, proti žalované M. H. , zastoupené JUDr. Janem Menšem, advokátem se sídlem v Děčíně, Masarykovo nám. 2/2, o vypořádání společného jmění manželů, vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 34 C 71/2000, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 24. října 2013, č. j. 10 Cmo 17/2013-349, takto:

Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 24. října 2013, č. j. 10 Cmo 17/2013-349, a rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 21. září 2012, č. j. 34 C 71/2000-312, se ruší a věc se vrací Krajskému soudu v Ústí nad Labem k dalšímu řízení.
Odůvodnění:

Krajský soud v Ústí nad Labem (dále jen soud prvního stupně ) rozsudkem ze dne 21. září 2012, č. j. 34 C 71/2000-312, z věcí, které měli úpadce a žalovaná k datu 16. 11. 1998 ve společném jmění manželů (dále též SJM ), přikázal do výlučného vlastnictví žalované osobní automobil Opel Vectra 1.6i a movité věci uvedené v Soupisu konkursní podstaty úpadce pod položkami č. 1 36, dům nacházející se na parcele č. 155/3 a pozemkové parcely č. 155/3, 1392/2, 1395, zapsané v katastru nemovitostí vedeném Katastrálním úřadem pro Ústecký kraj, Katastrální pracoviště Rumburk, pro katastrální území D. P. na listě vlastnictví č. 78 (výrok I.). Z věcí, které měli úpadce a žalovaná ve společném jmění manželů ke dni 16. 11. 1998 přikázal do konkursní podstaty úpadce dům nacházející se na parcele č. 5190 a pozemkovou parcelu č. 5190, zapsané v katastru nemovitostí vedeném Katastrálním úřadem pro Ústecký kraj, Katastrální pracoviště Rumburk, pro katastrální území V. na listě vlastnictví č. 3293, a dům, nacházející se na parcele č. 46/1 a pozemkové parcely č. 46/1 a 63/1, zapsané v katastru nemovitostí vedeném Katastrálním úřadem pro Ústecký kraj, Katastrální pracoviště Rumburk, pro katastrální území J. p J. na listě vlastnictví č. 222 (výrok II.). Úpadci přikázal pohledávku za společností Julie Vachtová s. r. o. ve výši 764 700 Kč a k úhradě pohledávky věřitelů vůči úpadci uvedené ve výroku III. (výrok III.). Uložil úpadci povinnost zaplatit žalované vypořádací podíl ze zaniklého společného jmění manželů 244 862,50 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok IV.). Rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok V.), uložil úpadci a žalované povinnost zaplatit České republice na účet soudu prvního stupně soudní poplatek ve výši 133 821 Kč do 15 dnů od právní moci rozsudku (výrok VI.), rozhodl, že odměna advokáta JUDr. Jana Menše jako ustanoveného zástupce žalované bude určena samostatným rozhodnutím (výrok VII.) a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit České republice na účet soudu prvního stupně náhradu nákladů řízení ve výši 14 550 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok VIII.).

Podle soudu prvního stupně je žaloba co základu důvodná, neboť žalobce se s žalovanou nedohodli na vypořádání SJM úpadce a žalované. K zániku SJM došlo v důsledku prohlášení konkursu na majetek úpadce, přičemž do konkursní podstaty má připadnout ta část společného majetku, s níž úpadce podnikal. Podle soudu prvního stupně úpadci nevznikl podnik , neboť jeho podnikání se omezilo pouze na nabývání a prodej movitých věcí při provozu restaurace a v této souvislosti vznikaly úpadci též závazky a pohledávky, které náleží oběma manželům společně a jsou součástí soupisu konkursní podstaty. Soud zahrnul do vypořádání soubor nemovitostí v D. P., ve V. a v J. p J., neboť k jejich nabytí došlo za trvání manželství, dále pohledávky věřitelů přihlášené do konkursního řízení a pohledávku úpadce za společností Julie Vachtová s. r. o. , neboť se nejedná o majetkové hodnoty, které by náležely výlučně úpadci či jeho podniku, a žalovaná tak musí nést i tíži těchto společných závazků vzniklých z podnikání manžela. Do SJM pak byl zahrnut i výtěžek ze zpeněžení části konkursní podstaty ve výši 195 000,- Kč. Soud prvního stupně neshledal žádné skutečnosti, které by opodstatňovaly odchylku od rovnosti vypořádacích podílů, když ani žádný účastník takový návrh neučinil. Současně soud vycházel z pravidla, že hodnoty, s nimiž úpadce podnikal, je třeba přikázat do jeho vlastnictví včetně pohledávek a závazků z tohoto podnikání vzešlých.

Soud prvního stupně určil hodnotu aktiv zaniklého SJM na 4 460 700 Kč, souhrn společných závazků, které byly přihlášeny věřiteli do konkursu, činí 2 168 975 Kč, tudíž rozdíl aktiv a pasiv činí 2 291 725,- Kč, z nichž každému z manželů by se měla dostat 1/2, tedy 1 145 862,50 Kč. Co se t ýče movitých věcí uvedených v seznamu ze dne 29. 4. 1999 a osobního automobilu, soud neshledal důvod, který by bránil jejich přikázání žalované, což odpovídá vůli účastníků. Oproti tomu nebylo možné vyhovět návrhu žalované na přikázání většiny nemovitostí do jejího vlastnictví vzhledem k probíhajícímu konkursnímu řízení a ochraně práv věřitelů, jakož i vzhledem k zásadě vyjádřené v § 14 odst. 1 písm. k) zákona č. 328/1991 Sb. o konkursu a vyrovnání (dále jen ZKV ). Soud prvního stupně proto rozhodl o přikázání souboru nemovitostí ve V. a v J. p J. do konkursní podstaty úpadce a do vlastnictví žalované přikázal soubor nemovitostí v D. P. Veškeré závazky věřitelů a pohledávku za společností Julie Vachtová s. r. o. pak soud přikázal úpadci. Jelikož do konkursní podstaty úpadce připadla hodnota 1 390 725,- Kč a žalované připadla hodnota 901 000 Kč, rozdíl oproti 1/2 na vypořádávaném majetku činí v neprospěch žalované částku 244 862,50 Kč, která byla žalované vůči úpadci přiznána a bude uspokojena z majetku konkursní podstaty společně s ostatními pohledávkami věřitelů v konkursu.

K odvolání účastníků Vrchní soud v Praze (dále jen odvolací soud ) rozsudkem ze dne 24. října 2013, č. j. 10 Cmo 17/2013-349, změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích VI. a VIII. tak, že oba účastníci řízení jsou povinni zaplatit České republice na úhradu soudního poplatku ve výši 133 821 Kč každý částku 66 910,50 Kč na účet soudu prvního stupně do tří dnů od právní moci rozsudku, žalobce je povinen zaplatit České republice 8 225 Kč na účet soudu prvního stupně na náhradu nákladů řízení do tří dnů od právní moci rozsudku a žalovaná je povinna zaplatit České republice 6 525,- Kč na účet soudu prvního stupně na náhradu nákladů řízení do tří dnů od právní moci rozsudku; ve zbývající části rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I.) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II.).

Podle odvolacího soudu si soud prvního stupně opatřil pro rozhodnutí dostatek důkazů, z nichž dovodil správná skutková zjištění, na jejichž základě správně vypořádal SJM úpadce a žalované. Soud prvního stupně dospěl ke správnému názoru, že věci, které tvoří předmět vypořádání SJM, netvořily podnik úpadce. Ostatně ani správce konkursní podstaty nezařadil do soupisu konkursní podstaty podnik, ale toliko jednotlivé movité věci, nemovitosti a pohledávky. Úpadce sice podnikal na základě živnostenského oprávnění, ale podnik jako samostatný předmět právních vztahů nevznikl, z provozování jeho živnosti mu pouze vznikaly závazky a plynuly z něho příjmy, z nichž nyní vycházejí pasiva i aktiva, které jsou předmětem vypořádání SJM. Movité věci, nemovitosti, pohledávky a závazky proto náleží do SJM. Jelikož aktiva výrazně přesahují pasiva, nebyl důvod zahrnout celé SJM do konkursní podstaty úpadce. Za situace, kdy se závazky úpadce představující veškerá pasiva SJM budou uspokojovat v konkursu, je soud správně přikázal do výhradního vlastnictví úpadce a v odpovídajícím rozsahu mu přikázal aktiva. Ve zbývající části aktiva správně rozdělil rovným dílem mezi úpadce a žalovanou, přičemž žalované založil pohledávku vůči úpadci, která bude uspokojována v konkursu.

Důvodnou nebyla podle odvolacího soudu námitka žalobce, že by všechny nemovitosti měly být přikázány do vlastnictví úpadce a žalované by měla být přikázána pouze pohledávka vůči úpadci uspokojitelná v konkursu. Soud prvního stupně o přikázání věcí a pohledávek náležejících do SJM rozhodl vyváženě, přihlédl přitom i k tomu, že pohledávka úpadce za společností Julie Vachtová, s. r. o. , ve výši 764 700 Kč nemá nulovou hodnotu a není nedobytná, neboť tato společnost přihlásila do konkursu vedeného na majetek úpadce pohledávku ve výši 1 297 312 Kč, jež zřejmě bude vzhledem k rozsahu majetku, který připadl do vlastnictví úpadce a potažmo konkursní podstaty uspokojena ve větším rozsahu, než kolik činí pohledávka úpadce vůči ní. Důvodnou neshledal ani námitku žalované, že do jejího výhradního vlastnictví měl soud přikázat nemovitosti ve Varnsdorfu, neboť jednak by v takovém případě do konkursní podstaty nepřipadla aktiva umožňující pokrýt vzniklá pasiva, jednak by byla žalovaná povinna uhradit do konkursní podstaty částku 655 137,50 Kč. Pokud by tak neučinila, přičemž v průběhu řízení žalovaná nikterak nedoložila, že by byla schopna tuto částku nahradit, by nebylo možné uspokojit pohledávky přihlášené do konkursu a věřitelům by nic nebránilo v tom, aby v rozsahu neuspokojených pohledávek se domáhali jejich uspokojení formou zpeněžení těchto nemovitostí.

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, které považuje za přípustné podle § 237 a důvodné podle § 241a občanského soudního řádu. Dovolatelka nesouhlasí s tím, aby byl rodinný dům ve V. přikázán do konkursní podstaty úpadce, neboť v této nemovitosti žalovaná žije společně s manželem a třemi již nyní zletilými dětmi, nicméně nejmladší dcera nadále studuje. V domě dále žije syn se snachou a nezletilým ročním synem. Rodina nemá jinou možnost bydlení než v uvedeném domě, a proto jeho přikázání je v rozporu s § 149 odst. 3 a § 3 občanského zákoníku. Naopak nemovitosti v D. P., které soud přikázal dovolatelce, jsou trvale neobyvatelné bez zásadních stavebních úprav a obývat se teoreticky dají pouze dvě místnosti, a to pouze v létě, není zde ústřední topení ani sociální zařízení. Na žalované se negativně projevila i nepřiměřeně dlouhá doba soudního řízení, která má za následek absolutní nejistotu dovolatelky v zásadních existenčních věcech. Podle dovolatelky na věc nelze beze zbytku vztáhnout rozhodnutí sp. zn. 22 Cdo 1725/2006 a 22 Cdo 73/2011, která problematiku rodiny beze zbytku neřeší. Naopak na věc přiléhavě dopadají rozhodnutí sp. zn. 22 Cdo 3272/2010 či 22 Cdo 656/2010 v otázce disparity vypořádacích podílů. Dovolatelka dále nesouhlasí s tím, že úpadci při jeho podnikání nevznikl podnik podle § 5 obchodního zákoníku. Pokud totiž někdo podniká na základě živnostenského oprávnění, ze zákona mu automaticky vzniká podnik . Jelikož úpadce začal podnikat před 1. 8. 1998, nemohou být předmětem vypořádání společného jmění manželů aktiva a pasiva, která se vztahují k podniku. Do společného jmění manželů je možné pouze nahradit rozdíl mezi aktivy a pasivy, a pokud je tento rozdíl záporný, není co do SJM nahrazovat. Žalovaná nesouhlasí s rozdělením věcí tak, jak jej učinily soudy obou stupňů, neboť vypořádací podíl by měl být co nejnižší, a to třeba i díky vypořádání reálným rozdělením věcí. V neposlední řadě dovolatelka namítá, že soudy nesprávně rozhodly o náhradě nákladů řízení, když dovolatelka je toho názoru, že byla ve věci procesně úspěšná. Taktéž by žalovaná vzhledem k délce soudního řízení měla být osvobozena od soudních poplatků. Jelikož žalovaná nežádá nic jiného než přikázání rodinného domu ve V., navrhuje, aby dovolací soud napadený rozsudek změnil tak, že žalované přikáže do výlučného vlastnictví osobní automobil Opel Vectra a movité věci uvedené v soupisu konkursní podstaty úpadce pod položkami 1 36 a dům ve V. a pozemkovou parcelu č. 5190, a aby ostatní věci přikázal do konkursní podstaty úpadce a uložil žalobci povinnost nahradit náklady řízení, případně aby zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a vrátil věc soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Žalobce se k dovolání žalované nevyjádřil.

Podle hlavy II. ustanovení přechodných a závěrečných dílu 1 přechodných ustanovení oddílu 1 všeobecných ustanovení § 3028 odst. 1, 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen o. z.), tímto zákonem se řídí práva a povinnosti vzniklé ode dne nabytí jeho účinnosti. Není-li dále stanoveno jinak, řídí se ustanoveními tohoto zákona i právní poměry týkající se práv osobních, rodinných a věcných; jejich vznik, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se však posuzují podle dosavadních právních předpisů.

Protože k zániku společného jmění manželů došlo před 1. lednem 2014 a před tímto datem bylo pravomocně rozhodnuto i o jeho vypořádání, postupoval dovolací soud podle příslušných ustanovení zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen obč. zák. ).

Podle článku II. Přechodná ustanovení, bodu 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, pro řízení zahájená přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se použije zákon č. 99/1963 Sb., ve znění účinném přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona.

Protože dovolací řízení bylo zahájeno dovoláním podaným dne 15. ledna 2014, projednal dovolací soud dovolání a rozhodl o něm podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2014 (dále jen o. s. ř. ).

Dovolání je z části přípustné a zároveň důvodné.

Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

V řízení o vypořádání společného jmění manželů dovolací soud zkoumá přípustnost dovolání ohledně každé vypořádávané položky zvlášť. Skutečnost, že ve vztahu k některé z vypořádávaných položek je dovolání přípustné, neznamená, že je dovolání přípustné bez dalšího i proti těm částem rozsudku odvolacího soudu, které se týkají jiných položek, a že dovolací soud je již jen z tohoto důvodu oprávněn přezkoumat celé rozhodnutí [srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. listopadu 2013, sp. zn. 22 Cdo 2537/2013 (dostupný na www.nsoud.cz) ].

Podle § 241a odst. 1 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.

Dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden (§ 242 odst. 1 o. s. ř.). Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodů uplatněných v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny (§ 242 odst. 3 o. s. ř.).

Žalovaná v první řadě namítá, že soudy obou stupňů nezohlednily zájem nezletilých dětí, když žalované přikázaly rodinný dům v D. P. a nikoliv rodinný dům ve V., čímž má být rozhodnutí v rozporu s § 149 odst. 3 obč. zák.

Tato námitka přípustnost dovolání založit nemůže, neboť napadené rozhodnutí je v této otázce v souladu s rozhodovací praxí dovolacího soudu.

Podle § 149 odst. 2 a 3 obč. zák. zanikne-li společné jmění manželů, provede se vypořádání, při němž se vychází z toho, že podíly obou manželů na majetku patřícím do jejich společného jmění jsou stejné. Každý z manželů je oprávněn požadovat, aby mu bylo uhrazeno, co ze svého vynaložil na společný majetek, a je povinen nahradit, co ze společného majetku bylo vynaloženo na jeho ostatní majetek. Stejně tak se vychází z toho, že závazky obou manželů vzniklé za trvání manželství jsou povinni manželé splnit rovným dílem. Při vypořádání se přihlédne především k potřebám nezletilých dětí, k tomu, jak se každý z manželů staral o rodinu, a k tomu, jak se zasloužil o nabytí a udržení společného jmění. Při určení míry přičinění je třeba vzít na zřetel též péči o děti a obstarávání společné domácnosti.

Právní úprava stanovuje více kritérií pro vypořádání společného jmění manželů, přičemž mezi tato kritéria spadá i zájem na ochraně dětí, případně i zájem na ochraně rodiny. Uplatnění těchto zájmů se může projevit buď po stránce kvalitativní, tedy v určení, které věci a jiné majetkové hodnoty budou přikázány tomu kterému z manželů [srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. května 2004, sp. zn. 22 Cdo 1037/2004 (uveřejněné pod č. C 2708 v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck dále jen Soubor ), obdobně také stanovisko občanskoprávního kolegia bývalého Nejvyššího soudu ČSR ze dne 3. února 1972, sp. zn. Cpj 86/71 (uveřejněné pod č. 42/1972 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek)], nebo po stránce kvantitativní, tedy v rámci disparity vypořádacích podílů [srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. prosince 2011, sp. zn. 22 Cdo 3272/2010 (uveřejněný v časopise Právní rozhledy, 2012, č. 10, s. 374)].

Avšak v případě, že společné jmění manželů zaniká v důsledku prohlášení konkursu na jednoho z manželů, jsou kritéria pro vypořádání společného jmění manželů vyplývající z § 149 obč. zák. do jisté míry upozaděna zájmem na ochraně věřitelů a na jejich maximálním uspokojení. Nalézací soudy jsou totiž povinny společné jmění manželů vypořádat takovým způsobem, aby se věřitelům dostalo pokud možno co největšího uspokojení [srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. dubna 2012, sp. zn. 22 Cdo 73/2011 (uveřejněné pod č. C 11 057 v Souboru)]. To se podle rozhodovací praxe dovolacího soudu projevuje tak, že pokud možno všechna aktiva mají být přikázána úpadci do jeho konkursní podstaty, neboť mohou-li být věřitelé manželů uspokojeni z předluženého společného jmění manželů v rámci konkursu stejně jen částečně, i kdyby úpadci byla přikázána všechna aktiva společného jmění, není pádného důvodu pro to, aby tato aktiva soud nepřikázal úpadci a aby k uspokojení věřitelů byla vedena další řízení (např. exekuční) k vydobytí neuspokojené části v soupisu uplatněných pohledávek vůči manželu úpadce [srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. října 2007, sp. zn. 22 Cdo 1725/2006 (publikovaný v časopise Soudní rozhledy, 2007, č. 12, str. 478)].

To ovšem neznamená, že by nalézací soudy nebyly povinny přihlédnout i k dalším rozhodovacím kritériím, například k zájmu na ochraně nezletilých dětí a rodiny. Tyto zájmy bude třeba zohlednit především tehdy, když by aktiva, která by měla připadnout do konkursní podstaty úpadce, nepřinesla věřitelům na rozdíl od rodiny adekvátní prospěch. Vzhledem k tomu jsou nalézací soudy povinny při vypořádání zaniklého společného jmění manželů prohlášením konkursu hledat pokud možno vyvážený stav mezi zájmem rodiny a mezi zájmy věřitelů [srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. března 2015, sp. zn. 22 Cdo 3766/2012 (dostupný na www.nsoud.cz) ].

K uvedenému je nicméně třeba připomenout, že otázka, na základě jakých skutečností dospěly nalézací soudy k tomu, že byla úpadci přikázána veškerá aktiva společného jmění manželů a některá z nich nebyla přikázána jeho manželce, je na úvaze soudu v nalézacím řízení a dovolací soud není oprávněn tuto úvahu přezkoumávat, ledaže by úvahy nalézacích soudů byly zjevně nepřiměřené [srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. dubna 2012, sp. zn. 22 Cdo 73/2011 (uveřejněn pod č. C 11 057 v Souboru)].

V posuzovaném případě soud prvního stupně nevyhověl návrhu žalované na přikázání většiny nemovitostí do jejího vlastnictví (zejména souboru nemovitostí ve Varnsdorfu) vzhledem k probíhajícímu konkursnímu řízení a ochraně práv věřitelů, jakož i vzhledem k zásadě vyjádřené v § 14 odst. 1 písm. k) ZKV. S těmito závěry se ztotožnil odvolací soud, když odmítl námitku žalované, že do jejího výhradního vlastnictví měl být přikázán soubor nemovitostí ve V., neboť jednak by v takovém případě do konkursní podstaty nepřipadla aktiva umožňující pokrýt vzniklá pasiva, jednak by byla žalovaná povinna uhradit do konkursní podstaty částku 655 137,50 Kč. Pokud by tak neučinila, přičemž v průběhu řízení žalovaná nikterak nedoložila, že by byla schopna tuto částku nahradit, by nebylo možné uspokojit pohledávky přihlášené do konkursu a věřitelům by nic nebránilo v tom, aby v rozsahu neuspokojených pohledávek se domáhali jejich uspokojení formou zpeněžení těchto nemovitostí.

Soudy obou stupňů logicky a přesvědčivě odůvodnily, proč žalované soubor nemovitostí ve V. nepřikázaly. Dovolací soud neshledává, že by tyto závěry byly zjevně nepřiměřené, a proto v dovolacím přezkumu obstojí.

Žalovaná dále namítá, že rozhodnutí odvolacího soudu je v rozporu s dobrými mravy podle § 3 obč. zák.

Tato námitka přípustnost dovolání založit nemůže, neboť napadené rozhodnutí je v této otázce v souladu s rozhodovací praxí dovolacího soudu.

Podle ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu je řízení o vypořádání společného jmění manželů řízením, které končí vydáním konstitutivního rozhodnutí, u nichž nepřichází použití § 3 odst. 1 občanského zákoníku v úvahu [srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. září 2002, sp. zn. 26 Cdo 2858/2000 (uveřejněný pod č. C 1415 v Souboru), rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. dubna 2007, sp. zn. 22 Cdo 1326/2006, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. října 2014, sp. zn. 22 Cdo 3916/2014 (oba dostupné na www.nsoud.cz )]. Ostatně dovolatelka poukaz na ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák. pojí s námitkou nesprávného právního posouzení věci potud, že jí nebyly do vlastnictví přikázány nemovitosti ve V. Ve svém důsledku tak namítá nesprávné právní posouzení věci při konkrétní volbě způsobu vypořádání společného jmění manželů ze strany nalézacích soudů. Kdyby se totiž uvedená námitka měla omezit skutečně na aplikaci § 3 odst. 1 obč. zák. bez dalšího, není dovolacímu soudu zřejmé, jakým způsobem by se případný výkon práva žalobce v rozporu s dobrými mravy měl v konkrétní rovině promítnout do způsobu vypořádání společného jmění manželů.

Žalovaná dále namítá, že mělo být v řízení přihlédnuto k dlouhotrvajícímu řízení.

Tato námitka přípustnost dovolání založit nemůže, neboť napadené rozhodnutí je v této otázce v souladu s rozhodovací praxí dovolacího soudu.

Pomine-li Nejvyšší soud skutečnost, že není zřejmé, co žalovaná uvedenou námitkou sleduje, je třeba připomenout, že podle judikatury dovolacího soudu průtahy v soudním řízení o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví [obdobně v řízení o vypořádání společného jmění manželů] nemohou mít vliv na obsah rozhodnutí; případné nároky z nich vyplývající lze uplatnit podle zvláštního předpisu, zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem [srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. dubna 2009, sp. zn. 22 Cdo 4622/2008 (uveřejněné pod č. C 7157 v Souboru), nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. listopadu 2014, sp. zn. 22 Cdo 4553/2014 (dostupné na www.nsoud.cz) ].

Žalovaná dále požadovala disparitu vypořádacích podílů.

Tato námitka přípustnost dovolání založit nemůže již proto, že se jedná o nepřípustnou novotu podle § 241a odst. 6 o. s. ř. Žalovaná sice v průběhu řízení před soudy nižších stupňů argumentovala potřebami rodiny ve vztahu k domu ve V., ale disparitu vypořádacích podílů nenavrhovala. Ostatně žalovaná se snaží v dovolacím řízení odkazem na potřeby rodiny argumentovat ve prospěch přikázání domu ve V. do jejího výlučného vlastnictví.

Žalovaná dále namítá, že mělo dojít k vypořádání věcí reálným rozdělením existujících věcí.

Tato námitka přípustnost dovolání založit nemůže, neboť napadené rozhodnutí je v této otázce v souladu s rozhodovací praxí dovolacího soudu.

Z rozhodovací praxe dovolacího soudu vyplývá, že společné jmění manželů se zpravidla vypořádává tak, že se jednotlivé položky náležející do zaniklého společného jmění manželů přikážou do výlučného vlastnictví některého z účastníků řízení, přičemž soud tak může učinit i proti jejich vůli [viz například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. října 2004, sp. zn. 22 Cdo 1399/2004 (uveřejněný pod č. C 3096 v Souboru), nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. února 2014, sp. zn. 22 Cdo 2674/2012 (publikovaný v časopise Právní rozhledy, 2014, 13-14, str. 510)]. Dovolací soud sice v minulosti připustil, že společné jmění manželů, do něhož náleží nemovitosti, může být výjimečně vypořádáno i tím způsobem, že soud přikáže nemovitost do podílového spoluvlastnictví účastníků, jedná se však o rozhodnutí výjimečné, dané okolnostmi konkrétního případu, kdy jiné řešení není přijatelné [viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. května 2001, sp. zn. 22 Cdo 629/2000 (publikovaný pod č. C 496 v Souboru), rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. února 2004, sp. zn. 30 Cdo 1510/2002 (publikovaný pod č. C 2295 v Souboru), rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. prosince 2013, sp. zn. 22 Cdo 2846/2012 (dostupný na www.nsoud.cz ), rozhodnutí Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 22. srpna 1969, sp. zn. 4 Co 313/69 (publikované pod č. 76/1970 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek)].

V rozsudku ze dne 31. října 2007, sp. zn. 22 Cdo 1725/2006 (publikovaném v časopise Soudní rozhledy, 2007, č. 12, str. 478), však Nejvyšší soud vypořádání věcí náležejících do společného jmění manželů zaniklého prohlášením konkursu tím způsobem, že by došlo k jejich přikázání do podílového spoluvlastnictví, takřka zcela vyloučil, když uvedl, že posuzovaný případ patří druhově k těm, kdy bude namístě, aby aktiva společného jmění manželů nebyla mezi manžely rozdělena, ale přikázána jednomu z manželů, a to logicky úpadci. Tato výjimečnost řešení, k němuž také shodně přistoupily v této věci soudy obou stupňů, je odůvodněna předlužeností společného jmění manželů a principem ochrany věřitelů obecným zájmem na dodržování platně uzavřených závazků. Ostatně tito věřitelé ve vztahu k úpadci a jeho manželce nejsou vázáni ani jejich dohodou (§ 150 odst. 2 ObčZ) ani rozhodnutím soudu potud, že se podle práva mohou domáhat uspokojení svých pohledávek za společným jměním manželů, resp. splnění společných závazků úpadce a jeho manžela ve smyslu § 143 odst. 1 písm. b) ObčZ ve spojení s § 145 odst. 3 ObčZ, i z aktiv přikázaných z majetku ve společném jmění manželů do výlučného majetku manžela úpadce na tomto manželovi (v daném případě na žalované). Mohou-li být věřitelé manželů uspokojeni z předluženého společného jmění manželů v rámci konkursu stejně jen částečně, i kdyby úpadci byla přikázána všechna aktiva společného jmění, není pádného důvodu pro to, aby tato aktiva soud nepřikázal úpadci a aby k uspokojení věřitelů byla vedena další řízení (např. exekuční) k vydobytí neuspokojené části v soupisu uplatněných pohledávek vůči manželu úpadce .

V posuzovaném případě soudy obou stupňů mimořádné důvody pro přikázání aktiv do podílového spoluvlastnictví neshledaly, přičemž podle dovolací soud neshledal, že by tyto závěry byly zjevně nepřiměřené.

Pokud uvedenou námitkou dovolatelka naznačovala požadavek na reálné fyzické rozdělení věcí ve společném jmění manželů, jedná se o námitku, která není v dovolání žádným způsobem konkretizována potud, aby bylo zřejmé, které z vypořádávaných věcí mají být fyzicky rozděleny, jakým konkrétním způsobem by měly být dělitelné a na základě, jakých skutkových podkladů činí dovolatelka závěr o reálné dělitelnosti věcí. Dovolání se v této části omezuje na pouhé konstatování, že SJM lze reálně vypořádat fyzickým rozdělením existujících věcí , aniž by bylo jakkoliv naznačeno alespoň to, kterých vypořádávaných věcí by se mohla dělitelnost týkat.

Žalovaná také namítá, že není zaručeno, že dostane vypořádací podíl, což vede ke zřejmé nespravedlnosti.

Tato námitka přípustnost dovolání založit nemůže, neboť napadené rozhodnutí je v této otázce v souladu s rozhodovací praxí dovolacího soudu.

Dovolatelka se vypořádáním společného jmění manželů stává věřitelem úpadce, její pohledávka je pohledávkou druhé třídy (srovnej § 32 odst. 4 ZKV), stejně jako pohledávky většiny dalších věřitelů, a proto není na místě, aby byla vůči ostatním věřitelům zvýhodňována. Zásadním rozdílem je potom jen to, že podle § 26a odst. 3 ZKV není třeba přihlašovat pohledávku vzniklou při vypořádání společného jmění manželů do konkursního řízení. Navíc v minulosti Nejvyšší soud dovodil, že i kdyby se žalované nedostalo celého uspokojení jejího nároku v rámci konkursního řízení, není vyloučeno, že se jí při trvání manželství tohoto uspokojení dostane v budoucnu, neboť podle § 114 obč. zák., resp. § 646 o. z. mezi manžely nepočne běžet promlčecí lhůta [srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. října 2007, sp. zn. 22 Cdo 1725/2006 (publikovaný v časopise Soudní rozhledy, 2007, č. 12, str. 478)].

Žalovaná v neposlední řadě namítá, že soudy obou stupňů v rozporu s rozhodovací praxí dovolacího soudu nesprávně právně posoudily otázku vzniku podniku úpadce.

Tato námitka zakládá přípustnost dovolání, neboť rozhodnutí odvolacího soudu je v této otázce v rozporu s judikaturou dovolacího soudu.

Podnikem se podle § 5 odst. 1 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen obch. zák. ), rozumí soubor hmotných, jakož i osobních a nehmotných složek podnikání. K podniku náleží věci, práva a jiné majetkové hodnoty, které patří podnikateli a slouží k provozování podniku nebo vzhledem k své povaze mají tomuto účelu sloužit. Podle odst. 2 tohoto ustanovení je podnik věc hromadná. Na jeho právní poměry se použijí ustanovení o věcech v právním smyslu. Tím není dotčena působnost zvláštních právních předpisů vztahujících se k nemovitým věcem, předmětům průmyslového a jiného duševního vlastnictví, motorovým vozidlům apod., pokud jsou součástí podniku.

Odborná literatura ze zákonné definice dovozuje, že podnik je pojímán jako ucelený a organizovaný soubor hmotné, nehmotné a osobní složky podnikání. Hmotnou složkou je třeba rozumět všechny věci, a to jak věci movité (stroje, zařízení, skladové zásoby, kancelářské vybavení atd.), tak i všechny nemovitosti. Do nehmotné složky lze řadit všechna práva (pohledávky) a dále jiné majetkové hodnoty (zejména práva k ochranným známkám, práva k chráněným označením původu, práva k know-how atd.). Konečně osobní složka podniku je tvořena strukturou, kvalifikací a zručností zaměstnanců a řídících pracovníků [Horáček, Tomáš. § 5 (Podnik). In. POKORNÁ, Jarmila. Obchodní zákoník: komentář . 1. vydání. Praha: Wolters Kluwer Česká republika, 2009, xxxv, 1079 s. Komentáře Wolters Kluwer. ISBN 978-807-3574-918.].

Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 27. září 2004, sp. zn. 22 Cdo 684/2004 (publikovaném v časopise Právní rozhledy 2005, č. 3, str. 98), k podniku uvedl, že věc hromadnou definuje právní teorie, např. Učebnice občanského práva hmotného. Díl I. Praha: ASPI Publishing, 2002, s. 227, jako soubor věcí, které tvoří jediný předmět právních vztahů, neboť je s nimi nakládáno jako s jedním celkem, a to podle okolností hospodářsky nedílným nebo dělitelným . Podnik, byť je výslovně uváděn jako věc hromadná teprve novelou provedenou zákonem č. 370/2000 Sb., již i podle původního vymezení v § 5 odst. l ObchZ, jako soubor nejen hmotných, ale také i osobních a nehmotných složek, k němuž náleží věci, práva a jiné majetkové hodnoty, věcí hromadnou byl. Podnik byl i v době před účinností novely obchodního zákoníku provedené zákonem č. 370/2000 Sb. způsobilým předmětem převodu, když již např. § 476 ObchZ upravoval smlouvu o prodeji podniku, podnik byl i předmětem dědění (§ 11 odst. l ObchZ) .

V rozsudku ze dne 27. července 2005, sp. zn. 29 Odo 1058/2003 (dostupném na www.nsoud.cz ), Nejvyšší soud akceptoval aplikaci § 5 obch. zák. i v poměrech výkonu hostinské činnosti se zdůrazněním, že podmínkou existence podniku není existence zaměstnanců ani existence uzavíraných obchodních smluv. Následující judikatura Nejvyššího soudu pak konstantě akceptuje při vymezení podniku definici vyplývající z § 5 obch. zák. (k tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. března 2011, sp. zn. 23 Cdo 37/2010, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. září 2011, sp. zn. 23 Cdo 3019/2009, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. března 2013, sp. zn. 30 Cdo 2439/2012 dostupné na www.nsoud.cz ) se zdůrazněním, že v případě podniku se jedná o věc (k tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. března 2015, sp. zn. 22 Cdo 3766/2012 (dostupný na www.nsoud.cz ).

Ustanovení § 5 obch. zák. vyžaduje k tomu, aby věci, práva a jiné majetkové hodnoty bylo možno jako organizovaný soubor a celek označit za podnik, nezbytné naplnění dvou podmínek. Za prvé uvedené složky musí patřit podnikateli, což znamená, že věci musí být předmětem vlastnického práva podnikatele, k právům a jiným majetkovým hodnotám musí podnikateli svědčit subjektivní majetkové oprávnění, a za druhé věci, práva a jiné majetkové hodnoty musí buď přímo sloužit k provozování podniku, nebo alespoň musí být vzhledem ke své povaze k provozování podniku určeny [Srovnej Horáček, Tomáš. § 5 (Podnik). In. POKORNÁ, Jarmila. Obchodní zákoník: komentář . 1. vydání. Praha: Wolters Kluwer Česká republika, 2009, xxxv, 1079 s. Komentáře Wolters Kluwer. ISBN 978-807-3574-918.].

Podnikateli vzniká podnik coby hromadná věc ze zákona, a to v okamžiku, kdy podnikatel nabude věci, práva či jiné majetkové hodnoty, které slouží či alespoň mají sloužit k provozování podniku. Jelikož rozsah věcí, práv a jiných majetkových hodnot, které připadají v úvahu, aby společně tvořily podnik, je velmi obsáhlý, v zásadě platí, že podnikatel fakticky vykonávající soustavnou výdělečnou činnost ji nemůže vykonávat, aniž by mu při této činnosti vznikl podnik.

V předmětném případě soud prvního stupně dovodil, že úpadci nevznikl podnik jako věc hromadná, neboť jeho podnikání se omezilo pouze na nabývání a prodej movitých věcí při provozu restaurace a v té souvislosti vznikající též úpadci závazky a pohledávky. Obdobně podle odvolacího soudu věci, které jsou předmětem vypořádání společného jmění manželů, netvořily podnik úpadce, když ani správce konkursní podstaty nezařadil do soupisu konkursní podstaty podnik úpadce, ale jednotlivé movité věci, nemovitosti a pohledávky. Podle odvolacího soudu sice úpadce podnikal na základě živnostenského oprávnění, ale podnik jako samostatný předmět právních vztahů nevznikl, z provozování jeho živnosti mu pouze vznikaly závazky a plynuly z něho příjmy, z nichž nyní vycházejí pasiva i aktiva, která jsou předmětem vypořádávaného společného jmění.

Tyto závěry jsou zjevně nepřiléhavé. I kdyby se totiž podnikání úpadce omezilo jen na nabývání a prodej movitých věcí při provozu restaurace, tyto věci patřily úpadci coby podnikateli a měly sloužit k výkonu podnikání, a proto tvořily podnik. Na tom potom ničeho nemění skutečnost, že věci, které mají tvořit podnik, byly zapsány do konkursní podstaty individuálně a ne jako podnik, neboť zápis věcí do konkursní podstaty bez dalšího ničeho na povaze podniku jako věci hromadné nemění. Ostatně nalézací soudy zjevně vycházely z toho, že výkon podnikatelské činnost fakticky naplňoval kritéria podniku ve smyslu § 5 obch. zák., přesto však ve svých rozhodnutích nijak nevysvětlily, proč se u úpadce o podnik nejednalo, a omezily se na konstatování, že předmětem vypořádání jsou jednotlivé věci zjevně sloužící výkonu podnikatelské činnosti úpadce.

Podle § 143 obč. zák., ve znění účinném před novelou č. 91/1998 Sb. (tj. ve znění účinném do 31. 7. 1998), v bezpodílovém spoluvlastnictví manželů je vše, co může být předmětem vlastnictví a co bylo nabyto některým z manželů za trvání manželství, s výjimkou věcí získaných dědictvím nebo darem, jakož i věcí, které podle své povahy slouží osobní potřebě nebo výkonu povolání jen jednoho z manželů a věcí vydaných v rámci předpisů o restituci majetku jednomu z manželů, který měl vydanou věc ve vlastnictví před uzavřením manželství anebo jemuž byla věc vydána jako právnímu nástupci původního vlastníka.

Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 16. listopadu 2000, sp. zn. 22 Cdo 2470/2000 (publikovaném v časopise Soudní rozhledy, 2001, č. 2, str. 53), dovodil, že předpokladem vyloučení věci z bezpodílového spoluvlastnictví manželů z důvodu, že podle své povahy slouží výkonu povolání jen jednoho z manželů, je také to, že současně neslouží i druhému z manželů . V odůvodnění k tomu dovolací soud mimo jiné uvedl: Aby věc byla z tohoto důvodu vyloučena z bezpodílového spoluvlastnictví manželů, musí splňovat podmínku, že jde o věc, která má a může sloužit výlučně výkonu povolání jen jednoho z manželů a která zároveň (po jejím pořízení k tomuto účelu) skutečně slouží výlučně jen jednomu z manželů . Obdobně v rozsudku ze dne 30. srpna 2001, sp. zn. 22 Cdo 1439/2000 (uveřejněném pod č. C 708 v Souboru), zaujal dovolací soud názor, že pro úvahu o vyloučení věci z bezpodílového spoluvlastnictví manželů z důvodu, že podle své povahy slouží výkonu povolání jen jednoho z manželů (§ 143 ObčZ ve znění před novelou provedenou zákonem č. 91/1998 Sb.), není rozhodující, zda byla určena pro výkon povolání jen jednoho z manželů, ale to, k čemu v souladu s vůlí obou účastníků skutečně sloužila a zda nesloužila i druhému z manželů [obdobně např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. září 2004, sp. zn. 22 Cdo 684/2004 (publikovaný v časopise Právní rozhledy, 2005, č. 3, str. 98), nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. dubna 2007, sp. zn. 22 Cdo 2903/2005 (publikovaný v časopise Právní rozhledy, 2007, č. 19, str. 718)].

Z rozhodovací praxe dovolacího soudu tak vyplývá, že požadavek, aby věc, která podle své povahy slouží k výkonu povolání jen jednoho z manželů, byla vyloučena z bezpodílového spoluvlastnictví manželů, vyžaduje naplnění následujících předpokladů: 1) výkon povolání manžela, 2) věc byla nabyta za účelem, že bude sloužit jen tomu manželovi, který vykonává povolání, 3) věc skutečně slouží jen tomuto manželovi, a neslouží tak druhému manželovi, který výkon povolání nutně vykonávat nemusí.

Tyto závěry pak byly judikaturou modifikovány ve vztahu k podniku. Podle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. září 2004, sp. zn. 22 Cdo 684/2004 (publikovaného v časopise Právní rozhledy 2005, č. 3, str. 98), není žádný důvod k tomu, aby podnik nemohl být i předmětem BSM, tj. majetkového společenství manželů, upraveného občanským zákoníkem ve znění před novelou provedenou zákonem č. 91/1998 Sb. To však jen za předpokladu, že šlo o podnik náležející oběma manželům jako podnikatelům. Pokud však podnikatelem byl jen jeden z manželů a šlo o věc sloužící výkonu jen jeho povolání, náleží podnik do odděleného vlastnictví podnikajícího manžela a nemohl se stát předmětem BSM . Z uvedeného lze dovodit, že aby byl podnik ve výlučném vlastnictví jen jednoho z manželů, musel být 1) tento manžel podnikatelem a 2) podnik sloužil k výkonu povolání jen tohoto z manželů.

V posuzovaném případě bylo zjištěno, že podnikatelem byl toliko úpadce, a proto je možné dovodit, že podnik do společného jmění úpadce a žalované nespadal, neboť podnik náležející do odděleného vlastnictví podnikajícího manžela se k 1. srpnu 1998, kdy nabyl účinnosti zákon č. 91/1998 Sb., předmětem společného jmění manželů nestal [k tomu srovnej např. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. dubna 2007, sp. zn. 22 Cdo 2903/2005 (publikovaný v časopise Právní rozhledy, 2007, č. 19, str. 718)].

Existence podniku ve výlučném vlastnictví úpadce má vliv na dluhy, které vznikly úpadci v souvislosti s podnikáním.

Odborná literatura dovodila, že závazky podnikatele [na rozdíl od obchodního závodu podle o. z. (srov. § 502 o. z.)] netvoří složku podniku [srovnej např. Horáček, Tomáš. § 5 (Podnik). In. POKORNÁ, Jarmila. Obchodní zákoník: komentář . 1. vydání. Praha: Wolters Kluwer Česká republika, 2009, xxxv, 1079 s. Komentáře Wolters Kluwer. ISBN 978-807-3574-918.]. Ačkoliv tedy závazky podnikatele netvoří podnik, netvoří závazky vážící se k podniku, který je ve výlučném vlastnictví podnikatele, předmět společného jmění manželů, a to z toho důvodu, že se na tyto závazky vztahuje zákonná výjimka. Podle § 143 odst. 1 písm. b) obč. zák. totiž společné jmění manželů netvoří závazky týkající se majetku (tedy i podniku), který náleží výhradně jednomu z nich. Závěr o tom, že závazky vztahující se k podniku úpadce netvoří součást společného jmění manželů, se pak prosadí i ve vztahu k závazkům vzniklých před účinností zákona č. 91/1998 Sb., tj. před 1. srpnem 1998. Podle čl. VIII, bodu 2 Přechodná ustanovení zákona č. 91/1998 Sb., kterým se mění a doplňuje zákon č. 94/1963 Sb., o rodině, ve znění pozdějších předpisů, a o změně a doplnění dalších zákonů, věci, které ke dni 1. srpna 1998 tvořily bezpodílové spoluvlastnictví manželů, se stávají součástí společného jmění manželů. Pohledávky a dluhy, které vznikly před 1. srpnem 1998 a které se podle tohoto zákona považují za součást společného jmění manželů, se stávají jeho součástí. Pokud jiné předpisy mluví o bezpodílovém spoluvlastnictví manželů, rozumí se tím společné jmění manželů.

Jestliže se dluhy vážící se k výkonu podnikatelské činnosti případně vzniklé po 1. srpnu 1998 nestaly součástí společného jmění manželů, protože se vztahují k majetku náležejícímu výhradně jednomu z manželů, je z uvedeného přechodného ustanovení zřejmé, že se součástí společného jmění manželů nestávají ani dluhy vzniklé před 1. srpnem 1998, jestliže se vztahovaly k výkonu podnikatelské činnosti úpadce, a to proto, že se nepovažují za součást společného jmění manželů v režimu právní úpravy účinné od 1. srpna 1998.

Vzhledem k tomu je třeba závazky vztahující se k podniku nezahrnout do vypořádání společného jmění manželů. Uvedené však neznamená, že by výše závazků nehrála při vypořádání společného jmění manželů žádný vliv.

Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 28. července 2005, sp. zn. 22 Cdo 1052/2004 (dostupném na www.nsoud.cz ), uvedl, že výnos z podnikání stejně jako mzda z pracovního poměru náležející jednomu z manželů je nejčastějším zdrojem BSM [obdobně SJM], z něhož je pak pořizován společný majetek manželů. Jak již uvedl odvolací soud, ze žádného ustanovení občanského zákoníku nevyplývá, že společným majetkem by měl být jen zisk, chápaný jako rozdíl mezi výnosem z podnikání a náklady na podnikání v souvislosti s ním vynaložené. Není tedy žádného zákonného důvodu, aby jakýkoliv výnos z podnikání manžela byl vylučován z režimu bezpodílového spoluvlastnictví. Ostatně podle standardní judikatury (R 42/1972 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek str. 243) i výnosy z odděleného majetku jednoho z manželů patří do BSM. Pokud jsou však z výnosu podnikání pořízeny věci sloužící podnikání, stávají se výlučným vlastnictvím podnikajícího manžela, neboť tak stanoví zákon v § 143 ObčZ. Jsou-li pak výnosy vloženy zpět do podnikání (např. na nákup materiálu, mzdy zaměstnanců, placení daní apod.), jde o použití prostředků BSM na oddělený majetek jednoho z manželů, který by měl k požadavku druhého z manželů do BSM nahradit. Ke dni zániku manželství by tak podnikající manžel měl podle § 150 ObčZ vrátit, co ze společného bylo na tyto jeho věci (popř. jeho podnikání) vynaloženo. Přitom ovšem nelze pominout, že věc, jež slouží jen podnikání jednoho z manželů, slouží i k vytváření dalších výnosů, kterými je BSM účastníků obohacováno, jsou-li tyto výnosy použity ke společným účelům (např. příspěvek na společnou domácnost, pořízení věcí sloužících oběma manželům, zaplacení dovolené atp.). Stejně tak by nemělo být přehlíženo, že cena věcí sloužící podnikání se jejím používáním (i vytvářením výnosů, jež patří do BSM) snižuje. Podnikání je tedy nutno chápat jako činnost, z níž výnosy náleží oběma manželům a která obvykle slouží i k získávání hodnot náležejících do BSM. Potom ovšem nelze opomenout ani výdaje a závazky podnikajícího manžela, které mu vznikly v souvislosti s jeho podnikáním, neboť je nelze oddělovat od podnikání, z něhož má prospěch i druhý manžel .

V rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2012, sp. zn. 22 Cdo 2380/2012 (uveřejněném pod č. C 13 292 v Souboru), dovolací soud uvedl, že podnikající manžel je povinen nahradit do bezpodílového spoluvlastnictví částku, která se rovná kladnému (pozitivnímu) rozdílu mezi aktivy a pasivy jeho podnikání ke dni zániku bezpodílového spoluvlastnictví, což zpravidla představuje cenu podniku. V případě, že by výsledná hodnota byla záporná, není co do bezpodílového spoluvlastnictví manželů nahrazovat.

V poměrech předmětné věci je tedy zřejmé, že pokud soudy obou stupňů zahrnuly do vypořádání samostatně věci, které společně tvoří podnik úpadce, a závazky, které se k podniku úpadce váží, je jejich rozhodnutí věcně nesprávné. V další fázi řízení je proto třeba znovu správně posoudit rozsah společného jmění manželů úpadce a žalované a následně znovu provést vypořádání společného jmění manželů podle pravidel a principů platných pro vypořádání. Jelikož společné jmění manželů zaniklo v důsledku prohlášení konkursu na majetek úpadce, je třeba při vypořádání přihlédnout především k zájmu na ochraně věřitelů a tento zájem je pak třeba poměřit i s dovolatelkou namítaným zájmem na ochraně rodiny. Soud prvního stupně v rámci nového rozhodnutí věci znovu zejména zváží námitku žalované, zdali lze s ohledem na zájem ochrany věřitelů a na jejich co nejvyšší uspokojení přikázat žalované soubor nemovitostí ve V., který žalovaná obývá společně se svou rodinou.

Jelikož rozsudek odvolacího soudu spočívá ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. na nesprávném právním posouzení věci, dovolací soud podle § 243e odst. 1 o. s. ř. napadený rozsudek v celém rozsahu zrušil. Jelikož důvody, pro něž bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, se vztahují i na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud ve shodě s § 243e odst. 2 věty druhé o. s. ř. i rozsudek soudu prvního stupně a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Soud prvního stupně je vysloveným právním názorem dovolacího soudu vázán (srovnej § 243g odst. 1 věta první, část věty za středníkem o. s. ř. ve spojení s § 226 o. s. ř.).

O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení rozhodne soud prvního stupně v novém rozhodnutí o věci (srovnej § 243g odst. 1 in fine o. s. ř.).

Poučení: Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 30. září 2015


Mgr. Michal Králík, Ph.D. předseda senátu