22 Cdo 4605/2016
Datum rozhodnutí: 02.11.2016
Dotčené předpisy: § 228 o. s. ř.



22 Cdo 4605/2016


U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a Mgr. Davida Havlíka ve věci žalobce J. D. , zastoupeného JUDr. Tomášem Skoumalem, advokátem se sídlem v Hradci Králové, Ulrichovo náměstí 737/3, proti žalované J. D. , zastoupené JUDr. Pavlem Jelínkem, Ph.D., advokátem se sídlem v Pardubicích, Dražkovice 181, o obnovu řízení o vypořádání rozvodem zaniklého společného jmění manželů, vedené u Okresního soudu v Pardubicích pod sp. zn. 17 C 24/2013, o dovolání žalobce proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové pobočky v Pardubicích ze dne 11. května 2016, č. j. 18 Co 145/2016-130, takto:

I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Podle § 243f odst. 3 věty první zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2013 (viz čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb. dále jen o. s. ř. ), v odůvodnění usnesení, jímž bylo dovolání odmítnuto nebo jímž bylo zastaveno dovolací řízení, dovolací soud pouze stručně uvede, proč je dovolání opožděné, nepřípustné nebo trpí vadami, jež brání pokračování v dovolacím řízení, nebo proč muselo být dovolací řízení zastaveno.

Okresní soud v Pardubicích (dále jen soud prvního stupně ) usnesením ze dne 21. 12. 2015, č. j. 17 C 24/2013-95, zamítl návrh žalobce na obnovu řízení vedeného u soudu prvního stupně pod sp. zn. 17 C 24/2013 (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.).

K odvolání žalobce Krajský soud v Hradci Králové pobočka v Pardubicích (dále jen odvolací soud ) usnesením ze dne 11. 5. 2016, č. j. 18 Co 145/2016-130, usnesení soudu prvního stupně potvrdil (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II.).

Proti usnesení odvolacího soudu podal žalobce dovolání, které považuje za přípustné podle § 237 o. s. ř. Odvolací soud zcela mylně posoudil možnost uplatnění vnosu žalované, když je evidentní, že nelze vnos uplatnit po uplynutí 3leté lhůty od zániku manželství, navíc ze smíru musí být vždy patrno, jak byly vypořádány nároky, které byly předmětem řízení. Nesouhlasí s tím, že jeho argumentace je rozporná. Namítá: 1) zda lze považovat rozhodnutí soudu prvního stupně za právně relevantní, když zcela chybí adekvátní protokolace a strany nebyly poučeny o důsledcích uzavření smíru, 2) zda se odvolací soud může nevypořádat se zásadními důkazními tvrzeními žalobce, jejichž posouzení mělo vliv na uzavření smíru, 3) zda strany musejí být při uzavírání smíru upozorněny na právní úpravu a na stanoviska Nejvyššího soudu, a 4) zda je možné se nevypořádat s důkazy komplexně. Odvolací soud se nevypořádal s nepravdivými tvrzeními žalované. Dodává, že napadeným rozhodnutím mělo dojít k porušení jeho ústavně zaručených práv a svobod. Navrhuje, aby dovolací soud napadené rozhodnutí změnil, popř. zrušil společně s rozhodnutím soudu prvního stupně a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.

Dovolání není přípustné.

Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Podle § 241a odst. 1 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.

Podle § 99 o. s. ř. připouští-li to povaha věci, mohou účastníci skončit řízení soudním smírem. Soud usiluje o smír mezi účastníky; při pokusu o smír předseda senátu zejména s účastníky probere věc, upozorní je na právní úpravu a na stanoviska Nejvyššího soudu a rozhodnutí uveřejněná ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek týkající se věci a podle okolností případu jim doporučí možnosti smírného vyřešení sporu. Je-li to s ohledem na povahu věci vhodné, upozorní předseda senátu účastníky rovněž na možnost využití mediace podle zákona o mediaci nebo sociálního poradenství podle zákona o sociálních službách. Soud rozhodne o tom, zda smír schvaluje; neschválí jej, je-li v rozporu s právními předpisy. V takovém případě soud po právní moci usnesení pokračuje v řízení. Schválený smír má účinky pravomocného rozsudku. Rozsudkem však může soud zrušit usnesení o schválení smíru, je-li smír podle hmotného práva neplatný. Návrh lze podat do tří let od právní moci usnesení o schválení smíru.

Podle § 228 odst. 1 a 2 o. s. ř. žalobou na obnovu řízení účastník může napadnout pravomocný rozsudek nebo pravomocné usnesení, kterým bylo rozhodnuto ve věci samé: a) jsou-li tu skutečnosti, rozhodnutí nebo důkazy, které bez své viny nemohl použít v původním řízení před soudem prvního stupně nebo za podmínek uvedených v ustanovení § 205a a 211a též před odvolacím soudem, pokud mohou přivodit pro něho příznivější rozhodnutí ve věci; b) lze-li provést důkazy, které nemohly být provedeny v původním řízení před soudem prvního stupně nebo za podmínek uvedených v ustanovení § 205a a 211a též před odvolacím soudem, pokud mohou přivodit pro něho příznivější rozhodnutí ve věci. Žalobou na obnovu řízení účastník může napadnout také pravomocné usnesení, kterým byl schválen smír, lze-li důvody obnovy podle odstavce 1 vztahovat i na předpoklady, za nichž byl smír schvalován; to platí obdobně pro pravomocný platební rozkaz, pravomocný rozsudek pro uznání a pravomocný rozsudek pro zmeškání.

Z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 9. 2012, sp. zn. 33 Cdo 4364/2011 (dostupného na www.nsoud.cz ), se podává, že žaloba na obnovu řízení je mimořádným opravným prostředkem, který slouží k tomu, aby mohl být znovu projednán pravomocně skončený spor nebo jiná právní věc, jestliže tu jsou skutečnosti, rozhodnutí nebo důkazy, pro které původní rozhodnutí o věci samé z hlediska správnosti a úplnosti skutkových zjištění a skutkových závěrů nemůže obstát. Proti usnesení o schválení smíru (lhostejno, zda bylo vydáno ve smírčím řízení nebo podle § 99 o. s. ř.) je žaloba na obnovu řízení přípustná tehdy, lze-li důvody obnovy uvedené v § 228 odst. 1 o. s. ř. vztahovat na předpoklady, za nichž byl smír schvalován (§ 228 odst. 2 o. s. ř.). Nejvyšší soud již v usnesení ze dne 28. 2. 2003, sp. zn. 20 Cdo 307/2002, uveřejněném v časopise Soudní judikatura, ročník 2003, sešit č. 3, pod č. 45, vyslovil názor, že při hodnocení důvodů obnovy řízení, které skončilo schválením smíru (§ 231 o. s. ř., ve znění účinném před 1. 1. 2001 nyní jde o § 228 odst. 2 o. s. ř.), není rozhodné, zda by účastník vzhledem ke skutečnosti, již pokládá za novou, smír neuzavřel, nýbrž jen to, zda se zřetelem k ní lze očekávat, že by soud smír neschválil (§ 99 odst. 2 o. s. ř.). O obnově řízení, které skončilo schválením účastníky uzavřeného smíru, lze proto uvažovat jen tehdy, jestliže je namítána (coby nová) skutečnost, jež byla-li by soudu známa v okamžiku, kdy o schválení smíru rozhodoval, by smír (oproti rozhodnutí původnímu) neschválil, přičemž by tak mohl učinit jen v případě, že by dospěl k závěru, že uzavřený smír právě vzhledem k existenci této skutečnosti je právním úkonem, jenž je v rozporu s právními předpisy (§ 99 odst. 2 o. s. ř.). Soudní judikatura i komentářová literatura je zajedno v tom, že povaze smíru, který předpokládá svobodně formulovanou a vyjádřenou vůli účastníků řízení, sledující zájem konkrétní právní vztah upravit autonomně (typicky narovnáním podle § 585 obč. zák.), mimo vlastní rozhodovací vliv soudu, odpovídá to, že k rozhodnutí soudu, zda smír schválit či nikoli, není zásadně potřebné provádět dokazování ke zjištění skutkového stavu věci v takovém rozsahu, jaký je nutný pro autoritativní rozhodnutí soudu ve věci samé. Soud smír neschválí tehdy, je-li v rozporu s právními předpisy, tj. s obecnými požadavky kladenými zákonem na náležitosti právních úkonů (§ 37 násl. obč. zák.), nebo pomíjí-li náležitosti úkonů, stanovené pro vznik, změnu nebo zánik právního vztahu, případně je jinak v rozporu s kogentními ustanoveními hmotného práva nebo tato ustanovení obchází resp. je v rozporu s dobrými mravy (§ 39 obč. zák.). K správnosti uvedených závěrů se Nejvyšší soud aktuálně přihlásil v usnesení ze dne 13. 4. 2016, sp. zn. 28 Cdo 982/2016 (dostupném na www.nsoud.cz ).

Judikatura Nejvyššího soudu připouští, že soudní smír může být uzavřen rovněž v řízení o vypořádání společného jmění manželů (dále též SJM ), přičemž soudním smírem mohou být vypořádány i jiné vzájemné nároky než pouze ty, které náleží do společného jmění manželů či jsou předmětem soudního řízení. Jinými slovy soudní smír může překročit i rámec předmětu daného řízení [usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2009, sp. zn. 22 Cdo 5170/2007 (uveřejněné v časopise Právní rozhledy, 2010, č. 2, str. 71)].

V daném případě se žalobce domáhal obnovy řízení z důvodu, že se mu až po uzavření smíru dostalo informace, že vnos žalované ve skutečnosti neměl být ve výši 256 800 Kč, nýbrž jen ve výši 65 044 Kč, nadto vnos žalované měl být v řízení o vypořádání SJM uplatněn až po třech letech po zániku manželství, přičemž tvrdil, že při znalosti těchto skutečností by smír s žalovanou neuzavřel.

Ve smyslu výše uvedeného, kdy je pro posouzení důvodnosti žaloby na obnovu řízení, které skončilo smírem, nerozhodnou otázka, zda by žalobce uzavřel smír, jestliže by o určité skutečnosti včas věděl, nýbrž je rozhodnou jen otázka, zdali mohl být soudní smír o daném obsahu uzavřen, dospěl dovolací soud k závěru, že žalobcem uváděné skutečnosti neumožňují učinit závěr o tom, že byly splněny podmínky pro obnovu řízení o vypořádání SJM účastníků, které skončilo schválením soudního smíru. Předně nelze souhlasit s tím, že námitka opožděného uplatnění vnosu by mohla být novou skutečností ve smyslu § 228 o. s. ř. Žalobci bylo (či mělo být) zcela zřejmé, k jakému okamžiku zaniklo SJM účastníků a kdy byl žalovanou uplatněn vnos. Za dané situace bylo možné námitku směřující proti vypořádání vnosu v rámci soudního smíru napadnout toliko žalobou podle § 99 odst. 3 o. s. ř. a nikoliv žalobou na obnovu původního řízení. Nejde navíc o novou skutečnost, protože byla dána již v původním řízení z přednesu žalované. K obnově původního řízení by také nemohla vést ani ta skutečnost, že tvrzený vnos byl ve skutečnosti v nižší výši, neboť rozhodnutí o schválení smíru není založeno na zjištěném skutkovém stavu, nýbrž na svobodné dohodě účastníků, kterou se rozhodli vypořádat předmět řízení (případně i další nároky předmět řízení přesahující). Ve shodě s výše uvedenou judikaturou nemůže mít skutečnost, že výše vnosu je jiná, než tvrdila žalovaná, sama o sobě vliv na správnost závěru odvolacího soudu, že soudní smír není v rozporu s předpisy hmotného práva. Vzhledem k tomu není obnova řízení ani z tohoto důvodu namístě. Dovolání ostatně k této otázce již žádnou argumentaci neobsahuje, neboť se omezuje pouze na tvrzení o pozdním uplatnění vnosu.

Další dovolatelem uváděné výhrady proti postupu a rozhodnutí soudů v rámci původního řízení či v rámci řízení o obnovu původního řízení nemohou založit přípustnost dovolání již proto, že představují tvrzené vady řízení, přičemž jediným způsobilým dovolacím důvodem je nesprávné právní posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.).

Jelikož Nejvyšší soud neshledal dovolání žalobce přípustné, podle § 243c odst. 1 o. s. ř. je odmítl.

V souladu s § 243f odst. 3 větou druhou o. s. ř. rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení neobsahuje odůvodnění.

Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 2. listopadu 2016

Mgr. Michal Králík, Ph.D. předseda senátu