22 Cdo 4602/2015
Datum rozhodnutí: 09.12.2015
Dotčené předpisy: § 149 obč. zák.



22 Cdo 4602/2015
U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a Mgr. Davida Havlíka ve věci žalobkyně J. J. , zastoupené JUDr. Alešem Janů, advokátem se sídlem v Táboře, Čelkovická 445, proti žalovanému M. J. , zastoupenému JUDr. Tomášem Hemelíkem, CSc., advokátem se sídlem v Říčanech, Lipanská 331/7, o vypořádání společného jmění manželů, vedené u Okresního soudu v Táboře pod sp. zn. 11 C 77/2011, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích pobočka v Táboře ze dne 30. dubna 2015, č. j. 15 Co 583/2014-742, ve znění opravného usnesení ze dne 8. září 2015, č. j. 15 Co 583/2014-777, takto:

I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaný je povinen nahradit žalobkyni náklady dovolacího řízení ve výši 37 219,60 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám zástupce žalobkyně JUDr. Aleše Janů, advokáta se sídlem v Táboře, Čelkovická 445.
Odůvodnění:

Okresní soud v Táboře (dále jen soud prvního stupně ) rozsudkem ze dne 28. srpna 2014, č. j. 11 C 77/2011-650, ve znění opravného usnesení ze dne 18. září 2014, č. j. 11 C 77/2011-661, ve výroku I. přikázal ze společného jmění manželů do vlastnictví žalobkyně věci v tomto výroku blíže specifikované v celkové hodnotě 5 119 840 Kč a do vlastnictví žalovaného věci v tomto výroku blíže specifikované v celkové hodnotě 3 904 068,60 Kč. Ve výroku II. uložil žalobkyni povinnost zaplatit žalovanému na vyrovnání jeho podílu ze společného jmění manželů částku 956 008 Kč do 2 měsíců od právní moci rozsudku, ve výroku III. žalobkyni přikázal k úhradě podíl ve výši 2/3 na zůstatku hypotečního úvěru u České spořitelny a. s. ve výši 670 846 Kč, ve výroku IV. každému z účastníků přikázal rovným dílem k úhradě příslušenství k podílu 2/3 úvěru vedeného u České spořitelny a. s., ve výroku V. přikázal každému z účastníků k úhradě zůstatek na jistině úvěru u GE Money Bank a. s. ve výši 616 944,99 Kč spolu s příslušenstvím, ve výroku VI. přikázal každému z účastníků 1/2 pohledávky vůči jejich synovi ve výši 260 000 Kč z titulu půjčky, ve výroku VII. uložil žalobkyni povinnost zaplatit státu náklady řízení ve výši 23 969 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku, ve výroku VIII. uložil žalovanému povinnost zaplatit státu náklady řízení ve výši 23 969 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku a ve výroku IX. rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

K odvolání obou účastníků Krajský soud v Českých Budějovicích pobočka v Táboře (dále jen odvolací soud ) rozsudkem ze dne 30. dubna 2015, č. j. 15 Co 583/2014-742, ve znění opravného usnesení ze dne 8. září 2015, č. j. 15 Co 583/2014-777, ve výroku I. změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že a) přikázal žalobkyni věci v rozsudku blíže specifikované v celkové hodnotě 4 874 000 Kč, b) přikázal žalovanému věci v rozsudku blíže specifikované v celkové hodnotě 4 654 068,60 Kč, c) přikázal žalobkyni k úhradě podíl o velikosti 2/3 na zůstatku hypotečního úvěru u České spořitelny a. s. ve výši 670 846 Kč, d) oběma účastníkům rovným dílem přikázal k úhradě úroky z podílu o velikosti 2/3 úvěru vedeného u České spořitelny a. s., e) přikázal k úhradě oběma účastníkům rovným dílem zůstatek hypotečního úvěru u GE Money Bank, a. s. ke dni 22. 4. 2010 ve výši 616 944,99 Kč s úroky připsanými po tomto datu, f) přikázal oběma účastníkům rovným dílem pohledávku vůči jejich synovi ve výši 260 000 Kč, g) uložil žalobkyni povinnost zaplatit žalovanému na vyrovnání jeho podílu 566 348,70 Kč do 2 měsíců od právní moci rozsudku. Ve výroku II. uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů 271 692 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku a ve výroku III. uložil účastníkům povinnost zaplatit České republice na účet soudu prvního stupně náhradu jí vynaložených nákladů, každý částku 23 969 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, protože považuje rozsudek odvolacího soudu za nesprávný. Nesprávné právní posouzení spatřuje především v tom, že odvolací soud k námitce žalobkyně dospěl k závěru o prekluzi práva žalovaného na vypořádání příslušenství domu č. p. 99, přičemž odkázal na rozhodnutí sp. zn. 22 Cdo 2881/2008. Toto rozhodnutí však neřeší otázku příslušenství, které následuje soud věci hlavní, a je nepochybné, že pokud je do společného jmění manželů zařazena věc hlavní, mělo by být automaticky zařazeno i její příslušenství. Otázku přípustnosti dovolání formuluje tak, zda je součástí věci určené k vypořádání v rámci zaniklého společného jmění manželů i její příslušenství i v případě, kdy to není výslovně uvedeno v žádosti o vypořádání , a učiní se tak až po změně znaleckého posudku, který původně příslušenství ocení a v novém posudku již nikoliv? Žalovaný dále zpochybňuje výrok, jímž mu byla uložena povinnost zaplatit žalované náhradu nákladů řízení ve výši 271 692 Kč. Podle žalobce nedošlo v odvolacím řízení prakticky k žádné změně, změnila se hodnota podílu a klesla i hodnota, kterou je žalobkyně povinna vyplatit žalovanému, a proto nelze jednoznačně říci, který z účastníků byl ve svém odvolání úspěšný a v jakém poměru. Přesto odvolací soud žalobkyni přiznal náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů, když za řízení před soudem prvního stupně nepřiznal náhradu nákladů řízení žádnému z účastníků a za odvolací řízení přiznal žalobkyni plnou náhradu, přičemž hodnotu za jeden úkon stanovil tak, jako by žalobkyně měla úspěch v celém vypořádání společného jmění manželů. To však není pravdou, neboť k jejímu odvolání soud zařadil do masy zaniklého společného jmění manželů pohledávku žalovaného za jeho sestrou ve výši 750 000 Kč, z níž žalobkyni přináleží jen 375 000 Kč. S ohledem na uvedené je rozhodnutí o nákladech řízení nesprávné, a proto pokud mají být některé ze stran náklady řízení přiznány, má se vycházet ze skutečného úspěchu žalobkyně. Nadto by se v řízení o vypořádání společného jmění manželů mělo vycházet vždy z § 150 občanského soudního řádu, neboť spor o vypořádání společného jmění manželů je vyvolán vždy oběma účastníky. Otázku přípustnosti dovolání spatřuje v tom, z jaké tarifní hodnoty má soud vycházet při odvolacím řízení, kdy odvolání podávají oba účastníci řízení, a odvolací soud změnil rozhodnutí soudu prvního stupně jen v určité méně významné části, zda z poloviny zaniklého společného jmění manželů či pouze z hodnoty, o kterou byl podíl jednoho z účastníků na základě jeho odvolání zvýšen. S ohledem na uvedené navrhuje, aby dovolací soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Žalobkyně ve vyjádření považuje dovolání za nepřípustné. Stran otázky příslušenství shrnuje průběh řízení, přičemž zdůrazňuje, že bylo možné vypořádat jen příslušenství včas uplatněné. Příslušenstvím přitom nemohly být investice vynaložené ze společných prostředků do pozemku ve vlastnictví žalobkyně. Pokud žalovaný tyto investice neučinil předmětem řízení do 3 let od zániku manželství, zcela správně je soud nevypořádal. Stran nákladů řízení nepopisuje žalovaný rozhodné skutečnosti přesně a bagatelizuje projednávání věci před odvolacím soudem. Není pravdou, že by předmětem odvolacího řízení byla pouze otázka zařazení částky 750 000 Kč, kterou měl žalovaný schovanou u své sestry, a zaplacení částky 14 659 Kč na závazek z úvěru u České spořitelny a. s., nýbrž žalovaný vedle toho v rámci svého odvolání uplatnil jako odvolací důvody námitky proti ocenění nemovitostí znalcem, námitky do přikázání jednotlivých nemovitostí do vlastnictví jedné či druhé strany, námitky týkající se nezohlednění investic do pozemku u domu č. p. 99, námitky týkající se odlišného způsobu ocenění investic do domu č. p. 1 a ocenění rozestavěného domu. Odvolací řízení se tak fakticky týkalo celého předmětu řízení. V odvolacím řízení byla žalobkyně zcela úspěšná, když oběma jejím odvolacím důvodům bylo plně vyhověno, naopak žalovaný byl zcela neúspěšný, a proto rozhodnutí odvolacího soudu je správné včetně výše náhrady nákladů řízení. S ohledem na uvedené navrhuje, aby dovolací soud dovolání odmítl a žalobkyni přiznal náhradu nákladů dovolacího řízení.

Obsah rozsudků soudů obou stupňů i obsah dovolání jsou účastníkům známy a společně s vyjádřením k dovolání tvoří obsah procesního spisu, a proto na ně dovolací soud pro stručnost odkazuje.

Podle hlavy II. ustanovení přechodných a závěrečných dílu 1 přechodných ustanovení oddílu 1 všeobecných ustanovení § 3028 odst. 1, 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, tímto zákonem se řídí práva a povinnosti vzniklé ode dne nabytí jeho účinnosti. Není-li dále stanoveno jinak, řídí se ustanoveními tohoto zákona i právní poměry týkající se práv osobních, rodinných a věcných; jejich vznik, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se však posuzují podle dosavadních právních předpisů.

Jelikož k zániku společného jmění manželů došlo před 1. lednem 2014, postupoval dovolací soud při posouzení tohoto nároku podle příslušných ustanovení zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen obč. zák. ) [srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. dubna 2015, sp. zn. 22 Cdo 3779/2014 (dostupný na www.nsoud.cz) ].

Podle článku II. Přechodná ustanovení, bodu 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, pro řízení zahájená přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se použije zákon č. 99/1963 Sb., ve znění účinném přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona.

Protože rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno dne 30. dubna 2015 a dovolací řízení bylo zahájeno po tomto datu, dovolací soud projednal dovolání a rozhodl o něm podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2014 (dále jen o. s. ř. ).

Dovolání není přípustné.

Podle § 243f odst. 3 o. s. ř. v odůvodnění usnesení, jímž bylo dovolání odmítnuto nebo jímž bylo zastaveno dovolací řízení, dovolací soud pouze stručně uvede, proč je dovolání opožděné, nepřípustné nebo trpí vadami, jež brání pokračování v dovolacím řízení, nebo proč muselo být dovolací řízení zastaveno. Bylo-li dovolání odmítnuto nebo bylo-li dovolací řízení zastaveno, nemusí být rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodněno.

Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Podle § 241a odst. 1 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.

Dovolatel v první řadě předkládá dovolacímu soudu otázku, zda je součástí věci určené k vypořádání v rámci zaniklého společného jmění manželů i její příslušenství v případě, kdy to není uvedeno v žádosti o vypořádání a účastník výslovně učiní příslušenství předmětem vypořádání až po změně znaleckého posudku, který původně příslušenství ocení a v novém posudku již nikoliv?

Tato otázka přípustnost dovolání nezakládá.

Judikatura Nejvyššího soudu vychází z toho, že ačkoliv mezi věcí hlavní a jejím příslušenstvím existují funkční vazby, příslušenství si oproti součásti věci zachovává svou právní samostatnost. Jelikož věci mající povahu příslušenství věci hlavní jsou samostatnými věcmi, lze jejich vlastnictví převádět bez současného převodu vlastnictví k věci hlavní, a to bez ohledu na hospodářskou neúčelnost takového rozdělení vlastnictví [srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. září 1997, sp. zn. 3 Cdon 1248/96 (uveřejněný v časopise Právní rozhledy, 1998, č. 6, str. 331)]. Příslušenství nesdílí bez dalšího osud věci hlavní [srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. srpna 2005, sp. zn. 22 Cdo 1844/2004 (uveřejněný pod č. C 3 687 v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck dále jen Soubor )], což se projevuje i při vymezení předmětu soudního řízení. Ve vztahu k podílovému spoluvlastnictví dovolací soud dovodil, že neučiní-li účastníci předmětem řízení o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví i příslušenství věci, nemůže se soud tímto příslušenstvím zabývat [srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. září 2005, sp. zn. 22 Cdo 1644/2005 (uveřejněný pod č. C 3695 v Souboru)]. Tyto závěry jsou přitom plně aplikovatelné i v rámci řízení o vypořádání společného jmění manželů. Vzhledem k tomu lze uzavřít, že pokud účastníci neučiní předmětem řízení o vypořádání společného jmění manželů i příslušenství věci, nemůže se soud tímto příslušenstvím zabývat.

Co se týče zkoumání, zda bylo příslušenství učiněno předmětem vypořádání společného jmění manželů v zákonné tříleté lhůtě pro vypořádání, s ohledem na to, že příslušenství sdílí samostatný právní osud nezávislý na osudu věci hlavní, je pro vypořádání příslušenství rozhodný okamžik, kdy byla věc tvořící příslušenství učiněna předmětem řízení a nikoliv kdy byla učiněna předmětem vypořádání věc hlavní. Lze tedy uzavřít, že pokud je příslušenství učiněno předmětem řízení o vypořádání společného jmění manželů až po třech letech od zániku společného jmění manželů, nelze příslušenství vypořádat, a to ani tehdy, když by byla v dané lhůtě učiněna předmětem vypořádání věc hlavní.

Při aplikaci těchto závěrů na posuzovaný případ je tak zcela evidentní, že pokud dovolatel odvolacímu soudu vytýká, že měl vypořádat příslušenství věci hlavní, které mělo být předmětem vypořádání učiněno až po 3 letech od zániku manželství, jedná se ze strany odvolacího soudu o právem aprobovaný postup, a proto v tomto ohledu není odvolacímu soudu čeho vytknout. Nadto je však třeba zdůraznit, že se žalovaný svou námitkou o nevypořádání příslušenství snaží předmětem vypořádání společného jmění manželů učinit investice prostředků ze společného jmění manželů do pozemku žalobkyně. Takový postup však v zásadě není možný, neboť příslušenstvím pozemku či stavby (§ 121 odst. 1 obč. zák.) evidentně nemohou být investice do nich provedené. Investice je proto třeba vždy výslovně učinit předmětem vypořádání.

Dovolací soud připomíná, že soud může do vypořádání zaniklého společného jmění manželů zahrnout jen ten majetek, který účastníci výslovně učinili předmětem vypořádání; to platí i pro zápočty toho, co bylo vynaloženo ze společného majetku na výlučné majetky manželů a naopak [rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. května 2007, sp. zn. 22 Cdo 1112/2006 (publikovaný v časopise Soudní rozhledy, 2007, č. 9, str. 350)]. I vypořádání nároků spočívajících v investici z výlučného majetku do majetku společného v řízení o vypořádání společného jmění manželů předpokládá, že v takovém řízení účastník uplatní požadavek na úhradu toho, co ze svého vynaložil na společný majetek, a učiní tak tento nárok předmětem řízení [k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. listopadu 2006, sp. zn. 22 Cdo 999/2006 (uveřejněný pod č. C 4 621 v Souboru)]. Současně však platí i časový rámec pro uplatnění takových nároků potud, že soud může vypořádat pouze ty investice, které účastníci učiní předmětem řízení ve lhůtě tří let od zániku zákonného majetkového společenství. Pokud v uvedené tříleté lhůtě není nárok na vypořádání těchto vnosů uplatněn, nelze již vnosy následně vypořádat a nárok na jejich vypořádání zaniká [srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. dubna 2007, sp. zn. 22 Cdo 2903/2005 (uveřejněný pod č. C 5 055 v Souboru), rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2012, sp. zn. 22 Cdo 2380/2012 (uveřejněný pod č. C 13 292 v Souboru), rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. listopadu 2012, sp. zn. 22 Cdo 51/2011 (uveřejněný pod č. C 13 318 v Souboru), nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. ledna 2013, sp. zn. 22 Cdo 3395/2012 (uveřejněný pod č. C 12 235 v Souboru)]. V usnesení ze dne 30. září 2014, sp. zn. 22 Cdo 1671/2014 (uveřejněném pod č. C 14 252 v Souboru), pak Nejvyšší soud vysvětlil, že předmětem soudního vypořádání se mohou stát pouze ty vnosy, které účastníci učinili předmětem sporu v uvedené tříleté lhůtě, a to i v případě, že společný majetek, na který byly vnosy vynaloženy, byl v této lhůtě navržen k vypořádání. Mezi společnou věcí a vnosem na ni vynaloženým totiž není taková souvislost, která by jejich právní osud, pokud jde o vypořádání společného jmění manželů, spojovala.

Dovolatel dále nesouhlasí s rozhodnutím o náhradě nákladů řízení, přičemž otázku přípustnosti dovolání spatřuje v tom, z jaké tarifní hodnoty má soud vycházet při odvolacím řízení, kdy odvolání podávají oba účastníci řízení, odvolací soud změní rozhodnutí soudu prvního stupně jen v určité méně významné části; zda z poloviny zaniklého společného jmění manželů či pouze z hodnoty, o kterou byl podíl jednoho z účastníků na základě jeho odvolání zvýšen.

Tato otázka přípustnost dovolání nezakládá.

Ústavní soud v nálezu ze dne 22. září 2011, sp. zn. I. ÚS 1441/11 (uveřejněném v časopise Soudní rozhledy, 2012, č. 11-12, str. 421), uvedl: Ohledně náhrady nákladů řízení o vypořádání SJM neobsahuje OSŘ žádné výslovné pravidlo, jež by ji vyjímalo z působnosti § 142 OSŘ. Obecně se přitom uznává, že výjimky z pravidla je nutno vykládat spíše restriktivně než extenzivně. Proto nelze ani kupř. na rozhodování o náhradě nákladů řízení vztahovat § 144 OSŘ, podle nějž nemá žádný z účastníků řízení právo na náhradu nákladů řízení, neboť toto ustanovení se týká výlučně náhrady nákladů řízení o rozvod, o neplatnost manželství nebo o určení, zda tu manželství je, nebo není; to ostatně již před lety dovodila judikatura (Rc 65/1966). Z tohoto hlediska lze souhlasit s právním názorem vyjádřeným v publikovaných rozhodnutích civilních soudů či v komentářové literatuře, dovozujícím, že při rozhodování o náhradě nákladů řízení o vypořádání BSM (dnes SJM, což však nemá pro zkoumanou otázku význam) je namístě vycházet z § 142 OSŘ (z judikatury viz Rc 42/1972, bod VI.5.; z literatury srov. Soukup, J. in Handl, V., Rubeš, J. Občanský soudní řád. Komentář. I. díl. Praha : Panorama, 1985, s. 644). Základním pravidlem rozhodování o náhradě nákladů řízení o vypořádání SJM je tedy zásada úspěchu ve věci; pokud by tomu mělo být obecně jinak, musela by být výjimka formulována výslovně v zákoně. Tím samozřejmě nemá být řečeno, že v těchto řízeních nelze aplikovat § 150 OSŘ. I to je samozřejmě možné, ovšem užití tohoto ustanovení nelze považovat za obecné pravidlo v těchto řízeních, jak k němu přistupovaly soudy obou stupňů v souzené věci, ale za výjimku, jejíž použití nebude odůvodněno typem věci, nýbrž důvody hodnými zvláštního zřetele, jež vyvstaly v konkrétní individuální při. Okolnost, že soud není vázán návrhem na vypořádání, a že tedy může věci, jež procesní strany učinily součástí řízení, vypořádat i jinak, má samozřejmě pro úvahy soudu o náhradě nákladů řízení význam. Ten se však neprojevuje ve vyloučení možnosti aplikace § 142 OSŘ, ale ve způsobu, jakým stanovit úspěch ve věci. Výstižně to vyjadřuje stanovisko NS Rc 42/1972, jež co se týče náhrady nákladů řízení lze stále využít i pro vypořádání SJM: Pokud soudy spatřují procesní úspěch nebo neúspěch obou manželů v tom, jak velikého podílu se jim ze společného majetku dostane, jde o postup, který odpovídá tomu, že soudy nejsou návrhem na vypořádání vázány při zjišťování rozsahu BSM a při provedení vypořádání. Tento postup vyhovuje zřejmě i potřebám praxe svou jednoduchostí, přičemž nelze přehlédnout ani to, že shodně postupují soudy i při vyměřování soudního poplatku. Nelze ovšem vyloučit ani ten postup, kdy soudy při posuzování poměru procesního úspěchu obou manželů přihlédly podle okolností konkrétního případu i k tomu, jak byla řešena otázka rozsahu a hodnoty BSM. Rovněž v řízení o vypořádání SJM je rozhodování o náhradě nákladů řízení ovládáno zásadou úspěchu ve věci (§ 142 OSŘ). Toto základní pravidlo lze v konkrétním případě korigovat buď nepřiznáním náhrady nákladů řízení žádnému z účastníků, jsou-li pro takový závěr dány důvody hodné zvláštního zřetele (§ 150 OSŘ), nebo přiznáním náhrady nákladů řízení neúspěšnému žalovanému, jestliže svým chováním nezavdal příčinu k podání žaloby o vypořádání SJM (§ 143 OSŘ).

Také dovolací soud ve své judikatuře zcela ustáleně a bez jakýchkoliv pochybností vychází při rozhodování ve věcech vypořádání společného jmění manželů z ustanovení § 142 odst. 1 o. s. ř. a reflektuje procesní úspěch účastníků v dovolacím řízení bez aplikace ustanovení § 150 o. s. ř. [srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. listopadu 2013, sp. zn. 22 Cdo 3345/2013 (uveřejněné pod č. C 12 874 v Souboru)].

V usnesení ze dne 24. února 2015, sp. zn. 22 Cdo 3331/2014 (uveřejněném v časopise Soudní rozhledy, 2015, č. 7-8, str. 258), Nejvyšší soud uvedl, že v řízení o vypořádání SJM by měla být rovnost podílů pouze jedním z hledisek při posuzování úspěchu účastníka, a to zejména za situace, kdy je spor o uplatnění tzv. disparity podílů. Při rozhodování o nákladech řízení je třeba přihlížet i k požadované a skutečně přiznané výši vypořádacího podílu a zohlednit výsledek sporu mezi účastníky o to, které věci (majetkové položky) náležejí do SJM, a které nikoliv. Dovolací soud však zdůrazňuje, že zejména tam, kde je předmětem vypořádání mnoho věcí takto nelze přihlížet ke každé položce navržené k vypořádání; nelze připustit, aby rozhodování o náhradě nákladů řízení se svou náročností blížilo sporu ve věci samé. Je-li však mezi účastníky spor o větší hodnoty, příp. spor o konkrétní položku vyžadující složité dokazování, je třeba tuto skutečnost vzít při rozhodování o nákladech v úvahu. Jestliže některý z účastníků řízení o vypořádání SJM způsobil svým zaviněním náklady řízení, které by jinak nebyly vznikly, nebo jestliže tyto náklady vznikly náhodou, která se mu přihodila, může mu soud uložit náhradu těchto nákladů (§ 147 odst. 1 OSŘ) .

V posuzovaném případě odvolací soud rozhodnutí o náhradě nákladů řízení odůvodnil tak, že v řízení před soudem prvního stupně nebylo důvodu žádnému z účastníků přiznat právo na náhradu nákladů vynaložených v řízení před soudem prvního stupně. Jinou situaci ovšem shledal v odvolacím řízení, kdy žalobkyně měla plný úspěch, zatímco odvolání žalovaného nebylo shledáno důvodným, a proto dospěl k závěru, že žalobkyni náleží náhrada nákladů odvolacího řízení.

Závěry odvolacího soudu o procesním úspěchu žalobkyně ve věci jsou zcela přiléhavé. Pokud totiž odvolací soud přisvědčil odvolacím námitkám žalobkyně a naopak odvolání žalovaného posoudil jako nedůvodné, je zcela namístě závěr o plném procesním úspěchu žalobkyně, naopak podmínky pro aplikaci § 142 odst. 2 o. s. ř. nejsou naplněny. Namítá-li dovolatel, že žalobkyně měla procesní úspěch jen do výše 375 000 Kč, o kterou se měly navýšit podíly obou účastníků, ve své úvaze pomíjí, že i on podal odvolání, kterým navrhoval zrušení rozsudku soudu prvního stupně v celém rozsahu a vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení, jeho odvolání však nebylo shledáno ani zčásti důvodným.

V této souvislosti je vhodné připomenout, že jestliže účastník řízení podává odvolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně, je mu obsah tohoto rozhodnutí znám, uplatňuje proti němu námitky a musí si být vědom toho, že v případě neúspěchu v odvolacím řízení ho bude stíhat povinnost k náhradě nákladů řízení. Tím spíše toto východisko platí pro dovolací řízení, směřuje-li dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu, jenž potvrdil jako věcně správný rozsudek soudu prvního stupně, neboť v takovém případě je v jeho neprospěch rozhodnutí soudu prvního stupně i soudu odvolacího; tím spíše si musí být vědom možné povinnosti k náhradě nákladů dovolacího řízení v případě, že dovolání nebude shledáno důvodným či přípustným [srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. listopadu 2013, sp. zn. 22 Cdo 3345/2013 (uveřejněné pod č. C 12 874 v Souboru)].

Namístě nebylo ani rozhodnout o náhradě nákladů řízení podle § 150 o. s. ř., neboť dovolatel nepřednesl relevantní argumenty pro výjimečné nepřiznání náhrady nákladů řízení procesně úspěšnému účastníku vůči účastníkovi, který naopak procesní úspěch neměl, přičemž tyto okolnosti se nepodávají ani z obsahu spisu. Jak vyplývá z citované judikatury, pouhá skutečnost, že předmětem řízení je vypořádání společného jmění manželů, však k aplikaci § 150 o. s. ř. zjevně nepostačuje.
Co se týče výše tarifní hodnoty, z níž má soud při vypořádání společného jmění manželů vycházet, podle § 8 odst. 6 vyhlášky ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů, ve věcech vypořádání společného jmění manželů se vychází z poloviny hodnoty všech jednotlivých věcí, pohledávek a dluhů, které strany učinily předmětem vypořádání.

Namítá-li dovolatel, že předmětem odvolacího řízení nebyly všechny věci náležející do společného jmění manželů, nýbrž jen část věcí, je tato námitka nedůvodná již z toho důvodu, že dovolatel navrhoval, aby odvolací soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení, čímž brojil proti celému rozhodnutí, odvolací argumentace pak zpochybňovala rozsudek soudu prvního stupně jako celek. Vzhledem k tomu odvolací soud zcela správně vyšel z tarifní hodnoty pro výpočet náhrady nákladů řízení ve výši 1/2 hodnoty všech vypořádávaných věcí.

Jelikož Nejvyšší soud neshledal dovolání přípustným, podle § 243c odst. 1 o. s. ř. dovolání žalovaného odmítl.

V souladu s § 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř. rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení neobsahuje odůvodnění.

Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

Nesplní-li žalovaný povinnost uloženou tímto rozhodnutím, může se žalobkyně domáhat výkonu rozhodnutí nebo exekuce.

V Brně dne 9. prosince 2015

Mgr. Michal Králík, Ph.D. předseda senátu