22 Cdo 46/2004
Datum rozhodnutí: 17.03.2004
Dotčené předpisy: § 54 předpisu č. 101/1963Sb., § 33 předpisu č. 40/1964Sb., § 132 odst. 1 předpisu č. 40/1964Sb.




22 Cdo 46/2004

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Baláka a soudců JUDr. Marie Rezkové a Víta Jakšiče ve věci žalobce Ing. J. D., zastoupeného advokátem, proti žalovanému ZD K. L., zastoupenému advokátkou, o určení vlastnictví, vedené u Okresního soudu v Třebíči pod sp. zn. 8 C 578/2000, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 21. května 2003, č. j. 12 Co 735/2002-83, takto:

I. Dovolání se zamítá.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 5 075,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám Mgr. J. Č.

O d ů v o d n ě n í :

Okresní soud v Třebíči (dále soud prvního stupně ) rozsudkem ze dne 21. března 2002, č. j. 8 C 578/2000-47, zamítl žalobu, aby soud určil, že žalobce je vlastníkem pozemku parc. č. 389 o výměře 1055 m2 a pozemku parc. č. 389 vedeném ve zjednodušené evidenci parcela původ pozemkový katastr (PK) o výměře 251 m2, oba v k. ú. a obci K., a dále domu č. p. 61 s pozemkem parc. č. 307/3 o výměře 260 m2, pozemku parc. č. 307/27 o výměře 164 m2 se stavbou stodoly a pozemku parc. č. 305/2 vedeném ve zjednodušené evidenci parcela původ grafický příděl (GP) o výměře 5841 m2, to vše v k. ú. L. a obci L. . Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení.

Soud prvního stupně dospěl k závěru, že žalobce má naléhavý právní zájem na požadovaném určení, který není dotčen ani skutečností, že žalobce k předmětným nemovitostem uplatňuje restituční nárok podle zákona č. 229/1991 Sb. Vzal za prokázané, že u bývalého Státního notářství v Třebíči byla pod sp. zn. N 323/79 ohledně sporných nemovitostí uzavřena kupní smlouva z 23. 3. 1979 mezi žalobcem jako prodávajícím a kupujícím označeným jako Čsl. stát jednající prostřednictvím JZD K., zastoupený statutárními zástupci Ing. Z. P. a R. H. . Kupní cenu uhradil právní předchůdce žalovaného. Soud prvního stupně dovodil, že vůle k uzavření označené smlouvy byla u žalobce a právního předchůdce žalovaného, což je v rozporu s písemným obsahem smlouvy, v níž je jako kupující označen Čsl. stát a právní předchůdce jako subjekt za něj jednající. Právní předchůdce žalovaného nebyl orgánem státu, ale samostatným subjektem práva, mohl jednat za stát jen na základě plné moci, která však nebyla udělena. Označená kupní smlouva tak byla uzavřena někým, kdo k tomu nebyl oprávněn, a je podle § 40 odst. 3 ObčZ absolutně neplatná. Nesporné mezi účastníky bylo, že právní předchůdce žalovaného má sporné nemovitosti v držbě od roku 1979. Žalobce pouze zpochybňoval oprávněnost držby. Soud prvního stupně s ohledem na to, že kupní smlouva byla uzavřena právním předchůdcem žalovaného, učinil závěr, že žalovaný byl v dobré víře, že je vlastníkem sporných nemovitostí. Jako takový byl také zapsán v katastru nemovitostí. Nesouhlasil s názorem žalobce, že u žalovaného při zachování běžné opatrnosti musely nastat důvodné pochybnosti o tom, že mu nemovitosti patří, když ze smlouvy vyplývá, že nemovitosti kupuje stát, nikoli právní předchůdce žalovaného. K 1. 1. 1992, tj. ke dni účinnosti novely občanského zákoníku, provedené zákonem č. 509/1991 Sb., žalovaný vydržel vlastnické právo ke sporným nemovitostem a žalobce je k tomuto datu pozbyl.

Krajský soud v Brně jako soud odvolací k odvolání žalobce rozsudkem ze dne 21. května 2003, č. j. 12 Co 735/2002-83, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobě vyhověl. Podle odvolacího soudu označená kupní smlouva není neplatná. Ze smlouvy jednoznačně vyplývá předmět smlouvy i okruh účastníků smlouvy, jimiž byl žalobce jako prodávající a jako kupující Československý stát, v jeho prospěch měl být podle článku VII. také proveden zápis na listech vlastnictví. Podle názoru odvolacího soudu na tomto závěru nemůže nic změnit skutečnost, že ve smlouvě za pomlčkou za označením kupujícího jako Československý stát je uvedeno jednající prostřednictvím JZD K. zastoupený svými statutárními zástupci a to Ing. Z. P. a R. H. . Podstatnou otázkou je, zda na základě této smlouvy došlo k přechodu vlastnického práva žalobce, a v kladném případě na koho. Za Československý stát nejednal státní orgán, nýbrž právní předchůdce žalovaného, aniž by plnou mocí byl k takovému jednání státem zmocněn. Občanský zákoník ve znění platném v době uzavření smlouvy neobsahoval na rozdíl od úpravy v zákoníku mezinárodního obchodu ustanovení korespondující s ustanovením § 33 odst. 2 ObčZ ve znění po novele provedeném zákonem č. 509/1991 Sb. S ohledem na právní názor vyslovený v učebnici Československého občanského práva, vydané nakladatelství Orbis Praha v roce 1965, autorského kolektivu Viktora Knapa a spol., podle kterého v případě zástupcova excesu v oblasti působení občanského zákoníka, nevznikne právní vztah ani pro zastupovaného ani pro zástupce , odvolací soud se postavil na stanovisko, že jakkoliv je kupní smlouva po formální stránce právním úkonem platným, fakticky je právním úkonem mezi všemi třemi zúčastněnými subjekty neúčinným, nejsou s ní spojeny žádné právní důsledky . Proto na základě takové smlouvy nemohlo dojít k převodu vlastnického práva žalobce. Odvolací soud přisvědčil žalobci, že žalovaný, případně jeho právní předchůdce, nemohl být v dobré víře, že mu nemovitosti náleží, a to s ohledem na článek VII smlouvy, v němž je uvedeno, že vlastnické právo bude zapsáno ve prospěch státu a ne právního předchůdce žalovaného. Na tom nemůže nic změnit skutečnost, že právní předchůdce žalovaného zaplatil kupní cenu. Pokud vydržecí doba nikdy nezačala běžet, pak nemohla ani uplynout a k vydržení vlastnictví k nemovitostem nemohlo dojít ve prospěch státu ani žalovaného.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání z důvodu nesprávného právního posouzení věci a rovněž proto, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Pochybení odvolacího soudu spatřuje v tom, že na základě literatury prohlásil předmětnou kupní smlouvu za neúčinný právní úkon . Protože v době sepisu smlouvy nebylo vyloučeno analogicky aplikovat na vztahy neupravené občanským zákoníkem jiné předpisy než ustanovení občanského zákoníku, měl odvolací soud věc posoudit na použití analogie dle zákonných ustanovení, které upravovaly vztahy obsahem a účelem jim nejbližší, např. i dle norem zákoníku mezinárodního obchodu odvolacím soudem citovaného, příp. dle ustanovení Občanského zákoníku o smlouvách uzavíraných ve prospěch třetí osoby . Poukázal na to, že z provedených důkazů jednoznačně vyplynulo, že vůle stran řízení směřovala k převodu nemovitostí na právního předchůdce žalovaného, který neměl důvod se domnívat, že se nestane jejich vlastníkem. Ve znaleckém posudku vypracovaném pro účely sepisu označené kupní smlouvy, který zajistil žalobce, je uvedeno, že vyhotoven za účelem prodeje socialistické organizaci, kterou nebyl stát, ale družstvo. K převodu nemovitostí na právního předchůdce žalovaného také dala souhlas tehdejší Okresní zemědělská správa v T. Žalovaný tedy byl oprávněným držitelem nemovitostí. Navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.

Žalobce navrhl odmítnutí, případně zamítnutí dovolání s tím, že soudy zaujaly k předmětné kupní smlouvě odlišné právní názory, které však oba vedou k závěru, že na základě této smlouvy nemohlo dojít k převodu vlastnického práva. Aplikace ustanovení mezinárodního obchodního zákoníku nepřichází v úvahu. Setrval na stanovisku, že smlouva je absolutně neplatná a že žalovaný nemohl být v dobré víře, že je vlastníkem sporných nemovitostí.

Nejvyšší soud jako soud dovolací po zjištění, že dovolání bylo podáno oprávněnou osobou včas a že je přípustné, přezkoumal napadený rozsudek podle § 242 odst. 1 a 3 občanského soudního řádu (dále OSŘ ) a dospěl k závěru, že dovolání není důvodné.

Vady uvedené v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 OSŘ, jakož i jiné vady, které by mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, k nimž by dovolací soud musel přihlédnout, i kdyby nebyly v dovolání uplatněny (§ 242 odst. 3 OSŘ), nebyly z obsahu spisu zjištěny.

Podle § 241a odst. 3 OSŘ je-li dovolání přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) a b), popřípadě podle obdobného užití těchto ustanovení (§ 238 a 238a), lze dovolání podat také z důvodu, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování.

Za skutkové zjištění, které nemá oporu v provedeném dokazování, je třeba ve smyslu citovaného ustanovení pokládat výsledek hodnocení důkazů, který neodpovídá postupu vyplývajícímu z § 132 OSŘ, protože soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo přednesů účastníků nevyplynuly ani jinak nevyšly za řízení najevo, protože soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly najevo, nebo protože v hodnocení důkazů je z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, eventuálně věrohodnosti logický rozpor, který odporuje ustanovení § 133 až 135 OSŘ. Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování tehdy, týká-li se skutečností, které byly významné pro posouzení věci.

Dovolacím důvodem podle § 241a odst. 3 OSŘ lze napadnout výsledek činnosti soudu při hodnocení důkazů - jak vyplývá ze zásady volného hodnocení důkazů - jen ze způsobu, jak k němu soud dospěl. Nelze-li soudu v tomto směru vytknout žádné pochybení, není možné polemizovat s jeho skutkovými závěry (např. námitka, že soud měl uvěřit jinému svědkovi, že měl vycházet z jiného důkazu, že některý důkaz není ve skutečnosti pro skutkové zjištění důležitý apod.). Znamená to, že hodnocení důkazů, a tedy ani skutkové zjištění jako jeho výsledek, z jiných než výše uvedených důvodů nelze dovoláním úspěšně napadnout.

Dovolací důvod podle § 241a odst. 3 OSŘ dovolatel nijak nekonkretizoval, nikde v dovolání neuvádí, které skutkové zjištění nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Proto jej dovolací soud nepovažuje za opodstatněný.

Nesprávným právním posouzením věci je omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav (skutkové zjištění). O mylnou aplikaci právních předpisů se jedná, jestliže soud použil jiný právní předpis, než který měl správně použít, nebo aplikoval sice správný právní předpis, ale nesprávně jej vyložil, popř. že ze správných skutkových zjištění vyvodil nesprávné právní závěry.

Právní posouzení věci odvolacím soudem, pokud jde o stěžejní důvody, které odvolací soud vedly k vyhovění žalobě, dovolací soud hodnotí jako správné.

Především nutno konstatovat, že na základě předmětné smlouvy nemohlo dojít k převodu vlastnictví sporných pozemků na právního předchůdce žalovaného ani na stát nejen podle výše zmíněné tehdy panující právní teorie o neúčinnosti smluv upravených občanským zákoníkem v případě, kdy mezi osobou uzavírající smlouvu jménem jiné osoby a touto jinou osobou žádné zmocnění k uzavření smlouvy neexistovalo, ale ani v případě, že by bylo možné za pomoci analogie legis aplikovat ustanovení tehdy platného zákona č. 101/1963 Sb., o právních vztazích v mezinárodním obchodním styku, s obdobným ustanovením (§ 54), jakým je nyní platné ustanovení § 33 odst. 2 ObčZ.

Podle § 54 odst. 1 zákona č. 101/1963 Sb., o právních vztazích v mezinárodním obchodním styku, překročil-li zástupce při právním úkonu své oprávnění nebo jednal-li někdo bez takového oprávnění, je sám z právního úkonu zavázán, ledaže zastoupený právní úkon dodatečně bez zbytečného odkladu schválil. Neschválí-li zastoupený právní úkon, má druhá zúčastněná osoba podle své volby právo žádat na osobě jednající jako zástupce buď splnění, nebo náhradu škody.

Podle § 54 odst. 2 téhož zákona ustanovení předchozího odstavce neplatí, jestliže druhá zúčastněná osoba o vadě v zastupování věděla.

Podle § 33 odst. 2 ObčZ překročil-li zmocněnec při jednání své oprávnění jednat za zmocnitele nebo jedná-li někdo za jiného bez plné moci, je z tohoto jednání zavázán sám, ledaže ten, za koho bylo jednáno, právní úkon dodatečně bez zbytečného odkladu schválí. Neschválí-li zmocnitel překročení plné moci nebo jednání bez plné moci, může osoba, se kterou bylo jednáno, na zmocněnci požadovat buď splnění závazku, nebo náhradu škody způsobené jeho jednáním.

Podle § 33 odst. 3 ObčZ ustanovení odstavce 2 neplatí, jestliže osoba, se kterou bylo jednáno, o nedostatku plné moci věděla.

Podle obou citovaných ustanovení může (mohl) být zmocnitel zavázán jen k plnění závazku ze smlouvy (nebyl-li již zavázán k náhradě škody), tedy pouze k plnění obligační povahy. Na základě takto uzavřené převodní smlouvy však zmocněnec nemůže (nemohl) být bez dalšího zavázán k nabytí vlastnictví nebo dokonce být považován za nabyvatele (vlastníka) převáděné nemovité věci. Lze si toliko představit, že osoba, se kterou zmocněnec jednal, uplatní právo, aby s ní zmocněnec, tentokrát jako nabyvatel, uzavřel převodní smlouvu shodného obsahu. Mezi zúčastněnými stranami v daném případě k něčemu takovému nedošlo.

Z uvedeného vyplývá, že i za předpokladu aplikace ustanovení o důsledcích překročení plné moci nemohla předmětná smlouva bez dodatečného schválení označeného nabyvatele (zmocnitele) nabýt účinnosti potud, že by sama o sobě mohla založit vlastnictví, ať již právního předchůdce žalovaného nebo státu, jehož jménem právní předchůdce žalovaného vystupoval. Aby k něčemu takovému mohlo dojít, musela by na předchozí neúčinnou převodní smlouvu navazovat řádná písemná smlouva, v níž by byl jako kupující označen právní předchůdce žalovaného. Ustanovení o odpovědnosti zmocněnce za překročení plné moci, popřípadě za nedostatek plné moci, tedy nemůže být titulem nabytí vlastnictví k nemovitosti, který by bylo možno podřadit pod ustanovení § 132 odst. 1 ObčZ (§ 133 ObčZ ve znění před novelou provedenou zákonem č. 509/1991 Sb.), která upravují (upravovala) způsoby nabývání vlastnictví věcí.

Pokud jde o řešení otázky vydržení, dovolací soud se zcela ztotožňuje s jejím posouzením odvolacím soudem a odkazuje na ně. Toto řešení odpovídá judikatuře Nejvyššího soudu, zejména o objektivním hledisku, které je třeba při hodnocení dobré víry držitele použít. K tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu z 9. 11. 2000, sp. zn. 22 Cdo 1253/99, publikovaný v Soudních rozhledech č. 5, ročník 2001, str. 152, v němž zaujal právní názor, že posouzení, je-li držitel v dobré víře či nikoli, je třeba vždy hodnotit objektivně a nikoli pouze ze subjektivního hlediska (osobního přesvědčení) samotného účastníka. Je třeba vždy brát v úvahu, zda držitel při běžné (normální) opatrnosti, kterou lze s ohledem na okolnosti a povahu daného případu po každém požadovat, neměl, resp. nemohl mít po celou vydržecí dobu důvodné pochybnosti o tom, že mu věc nebo právo patří. Dobrá víra zaniká v okamžiku, kdy se držitel seznámil se skutečnostmi, které objektivně musely vyvolat pochybnost o tom, že mu věc po právu patří. . Obdobný právní názor vyslovil v rozsudku z 27. 2. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1398/2000, uveřejněném v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaném nakladatelstvím C. H. Beck, pod C 1067, Svazek 15, podle kterého dobrá víra oprávněného držitele, která je dána se zřetelem ke všem okolnostem věci, se musí vztahovat i k titulu, na jehož základě mohlo držiteli vzniknout vlastnické právo. To ovšem neznamená, že takový titul musí být dán; postačí, že držitel je se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že tu takový titul je. Posouzení, je-li držitel v dobré víře či nikoli, je třeba vždy hodnotit objektivně a nikoli pouze ze subjektivního hlediska (osobního přesvědčení) samotného účastníka. . S ohledem na obsah čl. VII předmětné smlouvy nelze o dobré víře právního předchůdce žalovaného vůbec uvažovat.

Z uvedeného vyplývá, že odvolací soud věc posoudil po právní stránce správně. Proto je správný i dovoláním napadený rozsudek a dovolání muselo být podle § 243b odst. 2 zamítnuto.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází z toho, že žalovaný nebyl úspěšný a žalobci vznikly náklady (§ 243b odst. 5, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 142 odst. 1 OSŘ). Náklady vzniklé žalobci představují odměnu za jeden úkon právní služby vyjádření zástupce k dovolání podle § 11 odst. 1 písm. k) vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif, která činí podle § 5 písm. b), § 10 odst. 3 a § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. částku 5 000,- Kč, a dále paušál náhrady hotových výdajů 75,- Kč podle § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb.

Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.

Nesplní-li žalovaný dobrovolně, co mu ukládá toto rozhodnutí, může žalobce podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.

V Brně dne 17. března 2004

JUDr. František Balák, v. r.

předseda senátu