22 Cdo 4571/2007
Datum rozhodnutí: 10.07.2008
Dotčené předpisy: § 243b odst. 5 předpisu č. 99/1963Sb., § 218 odst. 5 písm. c) předpisu č. 99/1963Sb.




22 Cdo 4571/2007

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Baláka a soudců JUDr. Marie Rezkové a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobce České republice Ú. p. z. s. v. v. m., proti žalované, J., s. d. K., o zaplacení částky 28 230,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Kroměříži pod sp. zn. 7 C 95/2005, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 26. července 2007, č. j. 60 Co 215/2007-64, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Okresní soud v Kroměříži (dále soud prvního stupně ) rozsudkem ze dne 6. března 2007, č. j. 7 C 95/2005-41 určil, že žaloba, dle které se žalobkyně domáhala po žalované zaplacení částky ve výši 28 230,- Kč s 3 % úrokem z prodlení od 25. 9. 2004 do zaplacení, se zamítá, a rozhodl o nákladech řízení.

Krajský soud v Brně jako soud odvolací k odvolání žalobkyně rozsudkem ze dne 26. července 2007, č. j. 60 Co 215/2007-64, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Odvolací soud shodně se soudem prvního stupně dospěl k závěru, že § 879c až § 879e občanského zákoníku ve znění před novelou provedenou zák. č. 229/2001 Sb. (dále ObčZ ) jsou nadále součástí platného právního řádu a žalovaná proto byla vlastnicí pozemku parc. č. 58/2, v katastrálním území a obci L. již v době uzavření kupní smlouvy ze dne 25. listopadu 2003, neboť vlastnické právo nabyla transformací práva trvalého užívání na právo vlastnické podle § 879c odst. 1 ObčZ poté, co požádala o změnu práva ve lhůtě stanovené § 879c odst. 4 ObčZ, a žalobkyně jí tak uvedený pozemek nemohla prodat. Oba soudy svá rozhodnutí opřely o nález Ústavního soudu České republiky (dále jen Ústavní soud ) ze dne 9. března. 2004, sp. zn. Pl. ÚS 2/2002, publikovaný pod č. 278/2004 Sb., který zrušil část druhou zákona č. 229/2001 Sb., kterým se mění zákon č. 219/2000 Sb., o majetku České republiky a jejím vystupování v právních vztazích, ve znění zákona č. 492/2000 Sb., a některé další zákony (dále zák. č. 229/2001 Sb. ), nazvanou Změna občanského zákoníku čl. II a začlenil tak znovu do českého právního řádu tímto zákonem původně zrušená ustanovení § 879c až § 879e ObčZ.

Proti rozhodnutí odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání z důvodu nesprávného právního posouzení věci. Vznesla dovolací námitky totožné s těmi, které jako žalobkyně uplatňovala a které dovolací soud posuzoval ve věci vedené pod sp. zn. 22 Cdo 2205/2005. Navrhla, aby dovolací soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Žalovaná navrhla zamítnutí dovolání.

Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud ) jako soud dovolací po zjištění, že dovolání proti rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou a včas, se zabýval dovoláním především z hlediska jeho přípustnosti.

Podle § 236 odst. 1 občanského soudního řádu (dále OSŘ ) lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu je přípustné za splnění předpokladů stanovených v ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) a c), odst. 3 OSŘ. Protože předpoklad stanovený v § 237 odst. 1 písm. b) OSŘ nebyl naplněn, přichází v úvahu přípustnost dovolání jen podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c), odst. 3 OSŘ, podle nichž je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem. Dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) OSŘ je podle výslovného ustanovení § 241a odst. 3 OSŘ přípustné pouze pro řešení právních otázek.

Nejvyšší soud dospěl k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu v dané věci nemá po právní stránce zásadní význam.

Napadené rozhodnutí je v souladu s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 28. srpna 2006, sp. zn. 22 Cdo 2205/2005, který se týkal obdobného předmětu řízení a jehož účastníkem byla rovněž dovolatelka jako žalovaná. Toto rozhodnutí je publikováno na internetových stránkách Nejvyššího soudu a pod C 4660 v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaného nakladatelstvím C. H. Beck. Ústavní stížnost, kterou dovolatelka proti uvedenému rozhodnutí Nejvyššího soudu podala, Ústavní soud usnesením ze dne 20. listopadu 2007, sp. zn. II. ÚS 755/06, odmítl s odůvodněním, že zrušením části zákona č. 229/2001 Sb. nálezem Ústavního soudu ze dne 9. března 2004, sp. zn. Pl. ÚS 2/2002, publikovaným pod č. 278/2004 Sb., došlo k rehabilitaci ustanovení § 879c až § 879e ObčZ a uvedenou derogací se obnovil stav založený těmito ustanoveními.

S ohledem na uvedené skutečnosti dovolací soud neshledal předpoklady přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) OSŘ v daném případě naplněny.

Dovolací soud proto § 243b odst. 5 OSŘ za použití § 218 písm. c) OSŘ dovolání žalobkyně jako nepřípustné odmítl.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází z toho, že úspěšné žalované náklady, na jejichž náhradu by měla vůči žalobkyni právo, nevznikly (§ 243b odst. 5, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 OSŘ).

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 10. července 2008

JUDr. František B a l á k

předseda senátu