22 Cdo 4539/2016
Datum rozhodnutí: 25.01.2017
Dotčené předpisy: § 237 o. s. ř., § 1040 o. z., § 1042 o. z., § 62 odst. 1 předpisu č. 219/2000Sb.



22 Cdo 4539/2016


U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobkyně Mont - Tech, s. r. o. se sídlem v Brně, Jezuitská 582/17, IČO: 26247500, zastoupené JUDr. Janem Havlíčkem, advokátem se sídlem v Jihlavě, Masarykovo nám. 110/64, proti žalované Ing. A. T. , bytem zastoupené Mgr. Jakubem Trávníčkem, advokátem se sídlem v Brně, Jílkova 2486/199, o odstranění stavby, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 45 C 19/2015, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 21. 4. 2016, č. j. 18 Co 291/2015-118, takto:

I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
S t r u č n é o d ů v o d n ě n í (§ 243f odst. 3 o. s. ř.):

Městský soud v Brně (dále jen soud prvního stupně ) rozsudkem ze dne 28. 5. 2015, č. j. 45 C 19/2015-80, zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala uložení povinnosti žalované odstranit z pozemku parc. č. 2828/61 garáž, budovu bez čísla popisného nebo evidenčního, zapsanou na LV č. 1791 pro katastrální území Č., a rozhodl o náhradě nákladů řízení.

Krajský soud v Brně jako soud odvolací k odvolání žalobkyně rozsudkem ze dne 21. 4. 2016, č. j. 18 Co 291/2015-118, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.

Proti rozhodnutí odvolacího soudu podává žalobkyně dovolání, jehož přípustnost opírá o § 237 občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř. ) a v němž uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. Namítá, že soud prvního stupně a soud odvolací nesprávně vyřešily otázku hmotného práva, když soudy obou stupňů se odchýlily od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a Ústavního soudu . Navrhuje, aby dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu změnil tak, že žalobě vyhoví a žalované uloží povinnost zaplatit náklady řízení.

Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.

Obsah rozsudků soudů obou stupňů i obsah dovolání jsou účastníkům známy, a proto na ně dovolací soud pro stručnost odkazuje.

Dovolání není přípustné.

Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Podle § 241a odst. 1 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Přitom je dovolací soud vázán nejen tím, který z dovolacích důvodů byl uplatněn, ale i tím, jak byl důvod vylíčen, tj. v jakých okolnostech dovolatel spatřuje jeho naplnění. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.

Argument, podle kterého napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, může být způsobilým vymezením přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř. jen tehdy, je-li z dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a od které ustálené rozhodovací praxe se řešení této otázky odvolacím soudem odchyluje (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a ze dne 28. 11. 2013, sen. zn. 29 ICdo 43/2013).

Tomuto požadavku dovolatelka nedostála, neboť konkrétní otázku hmotného či procesního práva nevymezila a nelze ji zjistit ani z obsahu dovolání. Neuvedla navíc ani žádnou judikaturu dovolacího nebo Ústavního soudu, od níž se měl odvolací soud odchýlit, a dovolacímu soudu ostatně taková judikatura není známa.

Nad rámec toho dovolací soud poznamenává následující:

Dovolatelka se domáhá odstranění garáže ve vlastnictví žalované ze svého pozemku s odůvodněním, že žalované nesvědčí žádný právní titul k užívání pozemku, tudíž ho užívá bez právního důvodu. V dovolání shrnuje zejména průběh celého řízení a vyjadřuje nesouhlas se závěrem odvolacího soudu, že žalovaná je vlastnicí garáže, že se nejedná o stavbu neoprávněnou, že žalované dosud svědčí právo nájmu k pozemku pod garáží ve vlastnictví žalobkyně, a že proto nejsou naplněny podmínky k tomu, aby žalované byla uložena povinnost garáž z pozemku ve vlastnictví žalobkyně odstranit.

Nejvyšší soud již v rozsudku z 1. 7. 1999, sp. zn. 2 Cdon 240/97, publikovaném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod pořadovým č. 72, ročník 2000, uvedl, že zřídí-li stavebník na základě dohody s vlastníkem pozemku stavbu na pozemku, který je podle této dohody oprávněn užívat jen dočasně, je povinen po uplynutí sjednané doby stavbu odstranit. Dále Nejvyšší soud v rozsudku z 20. 5. 2002, sp. zn. 22 Cdo 802/2002, uveřejněném v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod pořadovým č. C 1218, uvedl, že v řízení o odstranění stavby zřízené na cizím pozemku, přenechaném vlastníkem pozemku jiné osobě (stavebníkovi) ke zřízení stavby na časově omezenou dobu, není podstatné, zda jde o stavbu jen provizorní, resp. dočasnou, nebo jde o stavbu trvalou. V rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 9. 10. 2000, sp. zn. 22 Cdo 1997/2000, publikovaném v Soudních rozhledech č. 2/2001, se uvádí, že v případě, že stavebník umístí stavbu na základě nájemního práva k pozemku, které může být stranami vypovězeno, jde o zvláštní případ dočasného užívání pozemku; zanikne-li nájemní právo, zanikne též občanskoprávní oprávnění mít na cizím pozemku stavbu. Na právních názorech vyslovených v těchto rozhodnutích dovolací soud setrvává s tím, že se plně uplatní i v daném případě. Lze shrnout, že pokud někdo postaví stavbu na cizím pozemku, aniž měl zajištěno časově neomezené a jednostranně nevypověditelné právo mít na cizím pozemku stavbu, bere na sebe riziko, že po zániku tohoto práva bude muset stavbu odstranit.

Odvolací soud vyšel ze zjištění, že výstavba garáže byla povolena rozhodnutím o přípustnosti stavby ze dne 14. 6. 1972, vydaným Vojenským stavebním úřadem Krajské vojenské ubytovací a stavební správy Brno, jako speciálním stavebním úřadem, a užívání garáže bylo schváleno stejným úřadem na základě rozhodnutí o jejím užívání ze dne 21. 2. 1974. Dne 4. 9. 1984 byla mezi Čs. státem, vojenskou správou, zastoupenou Krajskou vojenskou ubytovací a stavební správou Brno (dále jen KVUS ) a rodiči žalované, uzavřena hospodářská smlouva o přenechání pozemků k dočasnému užívání, a to na dobu určitou do 31. 12. 1988. Hospodářská smlouva byla uzavřena podle § 397 a § 398 tehdy platného hospodářského zákoníku. Dodatkem k této smlouvě z 1. 6. 1989, byla změněna doba užívání pozemku pod garáží z doby určité na dobu neurčitou. V průběhu roku 1997 došlo k zápisům garáží do katastru nemovitostí. Odvolací soud proto správně uzavřel, že stavba garáže není od počátku stavbou neoprávněnou.

Základním předpokladem pro poskytnutí ochrany podle § 1040 odst. 1 a § 1042 zák. č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku - dále jen o. z. (dříve § 126 odst. 1 zák. č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku dále jen obč. zák. ) je vedle prokázání vlastnického práva (oprávněné držby) žalobkyně též prokázání skutečnosti, že žalovaná neoprávněně do výkonu jejího vlastnického práva zasahuje. Pokud by nájemní právo k předmětnému pozemku trvalo, neužívala by ho žalovaná bez právního důvodu a žalobě na jeho vyklizení by nebylo možné vyhovět. Odvolací soud se proto správně zabýval i otázkou, zdali nájemní právo a od toho odvozené právo mít stavbu garáže na předmětném pozemku zaniklo, či doposud trvá.

Podle § 62 odst. 1 zákona č. 219/2000 Sb., o majetku České republiky a jejím vystupování v právních vztazích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákon č. 219/2000 Sb. ) se smlouvy, jimiž byly do 1. 1. 1992 právnickým a fyzickým osobám přenechány za úplatu k dočasnému užívání nemovité věci nebo jejich části podle § 397 a 398 hospodářského zákoníku, se dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (k 1. 1. 2001) mění na nájemní smlouvy, pokud do uvedeného dne užívací vztahy jimi založené nezanikly anebo nebyly upraveny jinak.

Novela obč. zák. provedená s účinností od 1. 1. 1992 zákonem č. 509/1991 Sb. totiž vypuštěním části třetí a páté odstranila stávající užívací vztahy (vztah dočasného užívání nemovitosti) a nahradila je v novém znění části osmé jinými užívacími instituty, a to především institutem nájmu. Za situace, kdy občanský zákoník ve znění citované novely již právní vztah dočasného užívání nemovitosti výslovně neupravoval, bylo třeba použít ustanovení upravující vztah obsahem i účelem nejbližší (§ 853 obč. zák.). Tím je za předpokladu, že za přenechání nemovitosti do dočasného užívání byla sjednána úplata - právní vztah nájmu ve smyslu ustanovení §§ 663 a násl. obč. zák., neboť jeho obsahem je též přenechání věci do užívání jinému, dočasně a za úplatu (ke stejnému závěru dospěl Nejvyšší soud i ve svém rozhodnutí z 9. 8. 1999, sp.zn. 2 Cdon 1161/97).

Jestliže odvolací soud dovodil, že žalované dosud svědčí právní titul k užívání pozemku pod garáží, neboť na právní vztah založený smlouvou o přenechání pozemků k dočasnému užívání ze dne 4. 9. 1984, uzavřený mezi KVUS a právními předchůdci žalované, změněný dodatkem z 1. 6. 1989 na užívání pozemku na dobu neurčitou, se analogicky použijí ustanovení občanského zákoníku upravující nájem, v tomto případě nájem na dobu neurčitou, a nebylo prokázáno, že by právo nájmu bylo po dobu jeho trvání některým z vlastníků pozemku vypovězeno, resp. že by zaniklo z jiného důvodu, je i v tomto směru jeho závěr správný.

Přípustnost dovolání pak nemohou založit námitky dovolatelky, že žalovaná nebyla příslušníkem vojenské správy, že k nabytí garáže nedoložila souhlas velitele posádky, nebo že od roku 2002 neplatí nájemné za užívání pozemku. Těmito námitkami dovolatelka podrobuje kritice skutkový závěr odvolacího soudu. K tomu dovolací soud poznamenává, že od 1. 1. 2013 nelze v dovolání úspěšně zpochybnit skutková zjištění odvolacího soudu; dovolací soud tak musí vycházet ze skutkových zjištění učiněných v nalézacím řízení (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2014, sp. zn. 28 Cdo 4295/2013).

Rovněž neobstojí námitka, že z předžalobního jednání musel být žalované znám úmysl žalobkyně o ukončení nájemního vztahu, a že podání žaloby lze považovat za výpověď z nájmu. Odvolací soud ve vztahu k této námitce dovolatelky správně uzavřel, že výpověď je speciálním jednostranným právním úkonem, z něhož musí být patrno, že je vypovídán nájem pozemku, a takovou výpověď nájmu pozemku nelze dovodit z žádosti o odstranění stavby na něm postavené. Dovolací soud s tímto závěrem plně souhlasí. Výpověď smlouvy je jednostranný právní úkon směřující k zániku smlouvy. Z předžalobního jednání ani z podané žaloby nelze dovodit, že by jimi dovolatelka vypověděla nájemní smlouvu, jestliže veškerá její snaha směřovala výhradně k tomu, aby žalovaná odstranila stavbu garáže z pozemku, který má užívat bez právního důvodu.

Ze shora uvedeného se podává, že v dovolání nebyl řádně vymezen předpoklad jeho přípustnosti, dovolání proto trpí vadami, pro něž nelze v řízení pokračovat, a Nejvyšší soud je podle § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.

V souladu s § 243f odst. 3 věty druhé o. s. ř. rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení neobsahuje odůvodnění.

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 25. ledna 2017
Mgr. David Havlík
předseda senátu