22 Cdo 4527/2015
Datum rozhodnutí: 09.12.2015
Dotčené předpisy: § 149 obč. zák.



22 Cdo 4527/2015 U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a Mgr. Davida Havlíka ve věci žalobkyně J. V. , zastoupené JUDr. Janou Sládkovou, advokátkou se sídlem v Rokycanech, Jiráskova 398/II, proti žalovanému I. V. , zastoupenému Mgr. Petrem Růžkem, advokátem se sídlem v Plzni, Bezručova 335/33, o vypořádání společného jmění manželů, vedené u Okresního soudu v Rokycanech pod sp. zn. 4 C 314/2013, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 12. května 2015, č. j. 56 Co 112/2015-147, takto:

I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:

Okresní soud v Rokycanech (dále jen soud prvního stupně ) rozsudkem ze dne 3. listopadu 2014, č. j. 4 C 314/2013-103, ve výroku I. zamítl žalobu na určení, že žalovaný je výlučným oprávněným ze smlouvy o půjčce, uzavřené dne 1. 11. 2002 s V. Č. jako dlužníkem ve výši 825 000 Kč. Ve výroku II. zamítl žalobu na zaplacení 2 212 500 Kč. Ve výroku III. uložil žalobkyni povinnost zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení 171 777,40 Kč do tří dnů ode dne právní moci rozsudku.

K odvolání žalobkyně Krajský soud v Plzni (dále jen odvolací soud ) rozsudkem ze dne 12. května 2015, č. j. 56 Co 112/2015-147, rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I. a II. potvrdil (výrok I.), rozsudek soudu prvního stupně ve výroku III. změnil tak, že žalobkyni uložil povinnost nahradit žalovanému na nákladech řízení před soudem prvního stupně 113 199,80 Kč (výrok II.) a uložil žalobkyni povinnost zaplatit žalovanému na náhradě nákladů odvolacího řízení 37 671 Kč (výrok III.).

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, které považuje za přípustné podle § 237 občanského soudního řádu, neboť rozhodnutí odvolacího soudu závisí na právní otázce, která doposud v rozhodovací praxi dovolacího soudu nebyla vyřešena, případně se od rozhodovací praxe dovolacího soudu odvolací soud odchýlil. Odvolací soud dospěl k názoru, že pohledávka na vrácení peněžité částky byla vypořádána v rámci dohody o vypořádání společného jmění manželů, která byla uzavřena po zániku manželství dne 23. 6. 2011. V článku IV, bodě 4. 4. této dohody totiž bylo uvedeno, že případné pohledávky a závazky, spadající do zaniklého společného jmění manželů, které nejsou v dohodě výslovně uvedené, se stávají výlučnými pohledávkami či závazky toho z účastníků dohody, na základě jehož osobního úkonu nebo ve spojení s nímž vznikly. V článku VI, bodě 6. 1., se pak účastníci dohodli, že dohoda představuje úplné vypořádání zaniklého společného jmění manželů a uzavírá se ve smyslu § 150 občanského zákoníku. S tímto závěrem odvolacího soudu dovolatelka nesouhlasí. Dovolacím soudem dosud neřešenou otázkou má být to, že článek IV. bod 4. 4. smlouvy je v rozporu s dobrými mravy , neboť žalovaný věděl při uzavírání dohody o existenci pohledávky. Je vůbec otázkou, zda lze připustit možnost platně se dohodnout na vypořádání pohledávek a závazků, vyšlých najevo až po uzavření dohody, neboť jde o vzdání se práva, prominutí dluhu , což je v rozporu se zákonem i dobrými mravy a důvodem absolutní neplatnosti. Poukázala přitom na ustanovení § 39 občanského zákoníku v souvislosti s § 6 zákona č. 89/2012 Sb. Ve spojení s § 3030 zákona č. 89/2012 Sb. Odvolací soud dále postupoval nesprávně, když bez zopakování dosud provedených důkazů přijal skutkový závěr o existenci pohledávky, přičemž vycházel z toho, že pohledávka k 23. 6. 2011 existovala a byla vypořádána, ačkoliv to v odůvodnění rozsudku výslovně neuvádí. Tím se odchýlil od závěru soudu prvního stupně, který vzal za prokázaný zánik pohledávky ještě za trvání manželství. Tím se odvolací soud odchýlil od rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 26 Cdo 540/1998, v němž dovolací soud vyložil podmínky, za kterých se může odvolací soud odchýlit od skutkových zjištění soudu prvního stupně. V dané věci odvolací soud vyslovil právní názor, jenž vycházel z jiných skutkových zjištění oproti soudu prvního stupně. Tím odvolací soud nepřihlédl k judikatuře Nejvyššího soudu vyjádřené např. rozhodnutí sp. zn. 26 Cdo 4066/2007.

Ve vztahu k výroku o náhradě nákladů řízení dovolatelka namítala, že odvolací soud neřešil otázku, co je pohledávka a co je její příslušenství, čímž nesprávně stanovil výši nákladů řízení a odchýlil se od rozhodnutí sp. zn. 17 Co 592/2008 . Navrhuje proto zrušení rozsudků soudů obou stupňů a vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Žalovaný se k dovolání nevyjádřil.

Obsah rozsudků soudů obou stupňů i obsah dovolání jsou účastníkům známy, a proto na ně dovolací soud pro stručnost odkazuje.

Podle hlavy II. ustanovení přechodných a závěrečných dílu 1 přechodných ustanovení oddílu 1 všeobecných ustanovení § 3028 odst. 1, 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále též o. z.), tímto zákonem se řídí práva a povinnosti vzniklé ode dne nabytí jeho účinnosti. Není-li dále stanoveno jinak, řídí se ustanoveními tohoto zákona i právní poměry týkající se práv osobních, rodinných a věcných; jejich vznik, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se však posuzují podle dosavadních právních předpisů.

Jelikož k zániku společného jmění manželů došlo před 1. lednem 2014, projednal dovolací soud dovolání a rozhodl o něm podle příslušných ustanovení zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen obč. zák. ) (k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. dubna 2015, sp. zn. 22 Cdo 3779/2014, uveřejněný na www.nsoud.cz ).

Nejvyšší soud jako soud dovolací věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen o. s. ř. ), neboť řízení v projednávané věci bylo zahájeno přede dnem 1. 1. 2014 (srovnej článek II bod 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony).

Dovolání není přípustné.

Podle § 243f odst. 3 o. s. ř. v odůvodnění usnesení, jímž bylo dovolání odmítnuto nebo jímž bylo zastaveno dovolací řízení, dovolací soud pouze stručně uvede, proč je dovolání opožděné, nepřípustné nebo trpí vadami, jež brání pokračování v dovolacím řízení, nebo proč muselo být dovolací řízení zastaveno. Bylo-li dovolání odmítnuto nebo bylo-li dovolací řízení zastaveno, nemusí být rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodněno.

Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Podle § 241a odst. 1 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.

Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle § 241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř., je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237 o. s. ř. či jeho části [k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. srpna 2013, sp. zn. 29 NSČR 55/2013 (dostupné na www.nsoud.cz )].

Dovolatelka považuje za dovolacím soudem dosud neřešenou otázku rozporu ustanovení dohody o vypořádání společného jmění manželů s dobrými mravy, podle kterého případné pohledávky a závazky, spadající do zaniklého společného jmění manželů, které nejsou v dohodě výslovně uvedené, se stávají výlučnými pohledávkami či závazky toho z účastníků dohody, na základě jehož osobního úkonu nebo ve spojení s nímž vznikly. Rozpor s dobrými mravy má spočívat v tom, že žalovaný věděl při uzavírání dohody o existenci pohledávky, která do této dohody proto nebyla zahrnuta.

Oproti přesvědčení dovolatelky tato otázka přípustnost dovolání nezakládá.

Dovolací soud se totiž opakovaně zabýval otázkou neplatnosti právního jednání pro rozpor s dobrými mravy (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. června 1997, sp. zn. 3 Cdon 69/96, uveřejněný v časopise Soudní judikatura číslo 8, ročník 1997, pod číslem 62, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. října 2004, sp. zn. 33 Odo 538/2003, dostupný na www.nsoud.cz ). Dovolací soud také dovodil, že ustanovení § 39 obč. zák., patří k právním normám s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, tj. k právním normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem a které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Posouzení, zda je právní úkon v rozporu s dobrými mravy, resp. zda se příčí dobrým mravům, závisí v každém konkrétním případě na úvaze soudu, jemuž zákon dává širokou možnost uvážení, aby rozhodnutí v souladu s pravidly ekvity přihlíželo ke všem okolnostem posuzovaného případu. Právní úkon se příčí dobrým mravům, jestliže se jeho obsah ocitne v rozporu s obecně uznávaným míněním, které ve vzájemných vztazích mezi lidmi určuje, jaký má být obsah tohoto právního úkonu tak, aby byl v souladu se základními zásadami mravního řádu demokratické společnosti, a to bez ohledu na smluvní volnost (svobodu), bez ohledu na to, kdo rozpor s dobrými mravy zavinil, a na to, zda druhá strana byla při vzniku smlouvy v dobré víře, a že odpovídající úsudek soudu tu musí být podložen důkladnými skutkovými zjištěními a musí současně přesvědčivě dokládat, že tato zjištění dovolují v konkrétním případě (učinit) závěr, že předmětný právní úkon se skutečně příčí dobrým mravům (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. dubna 2014, sp. zn. 30 Cdo 926/2014, uveřejněný v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck dále jen Soubor pod pořadovým č. C 13 950).

Posouzení, zda se konkrétní právní úkon, resp. některé jeho ustanovení příčí dobrým mravům, postrádá významový přesah do širšího kontextu soudní praxe, neboť jde o úvahu soudu v konkrétní věci, odvíjející se od posouzení jedinečných skutkových okolností případu. Tuto úvahu by proto mohl dovolací soud zpochybnit jen tehdy, když by byla zjevně nepřiměřená.

Dovolací soud se ztotožňuje se závěrem odvolacího soudu o tom, že předmětné ustanovení dohody o vypořádání společného jmění manželů, jakož i dohoda jako taková, nejsou zatíženy žádným důvodem absolutní neplatnosti.

V rozsudku ze dne 31. července 2000, sp. zn. 22 Cdo 726/99, uveřejněném v časopise Právní rozhledy, 2000, č. 11, str. 522, Nejvyšší soud vyjádřil názor, že dohoda o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví manželů, kterou jeden z účastníků nabude podstatně menší podíl, případně se mu nedostane ničeho, není neplatná pro rozpor s § 150 obč. zák., neboť dochází-li k vypořádání zákonného majetkového společenství dohodou, uplatní se při jejím uzavírání dispozitivní volnost účastníků občanskoprávních vztahů. Ke stejnému závěru se Nejvyšší soud přihlásil v rozsudku ze dne 9. září 2003, sp. zn. 22 Cdo 1283/2003, uveřejněném v Souboru pod pořadovým č. C 2098. Na základě závěrů formulovaných v rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. března 2011, uveřejněném pod č. 88/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, se uvedené závěry uplatní i při vypořádání společného jmění manželů. Z uvedených rozhodnutí vyplývá zřejmý trend k posílení smluvní volnosti manželů při úpravě jejich majetkových poměrů.

V rozsudku ze dne 3. května 2011, sp. zn. 22 Cdo 141/2009, uveřejněném v časopise Právní rozhledy, 2011, č. 19, str. 714, se dovolací soud přihlásil k uvedeným závěrům, avšak současně vyložil, proč s ohledem na okolnosti konkrétního případu nejsou tyto závěry v daném případě použitelné. Uzavřel, že dohoda o vypořádání zákonného majetkového společenství, podle které jeden z manželů získal všechna společná aktiva představující značný majetek, zatímco značně zadlužený manžel převzal všechna společná pasiva, přičemž mu nezůstalo nic, co by mohl použít na úhradu svých dluhů, je v případě neexistence důvodu ospravedlňujícího uzavření takové dohody absolutně neplatná, protože se příčí dobrým mravům a nelze ji akceptovat ani s ohledem na zásadu smluvní volnosti.

Dovolacímu soudu při respektování výše uvedených východisek není v posuzovaném případě zřejmé, v čem by obsah dohody o vypořádání společného jmění manželů uzavřené mezi účastníky řízení měl být v rozporu s dobrými mravy. Obsahem dohody totiž kromě vypořádání jednotlivých konkrétních hodnot není nic jiného, než na základě obecných pravidel o vypořádání v dohodě jednotlivě neuvedených pohledávek a závazků připuštěná možná disparita podílů jednotlivých účastníků dohody. Jinými slovy řečeno, u pohledávek a závazků, které nebyly v dohodě uvedeny jednotlivě a konkrétně, zvolili účastníci obecný způsob vypořádání potud, že z těchto pohledávek a závazků bude výhradně oprávněn či povinen ten z manželů, který je sjednal či založil. Takový způsob vypořádání soudní praxe běžně respektuje a je odrazem snahy o vypořádání všech pohledávek a závazků v dohodách o vypořádání společného jmění manželů, jestliže nejsou účastníci schopni jednotlivé závazky či pohledávky konkrétně uvést. Je samozřejmě na účastnících dohod o vypořádání společného jmění manželů, zda na obsah takových ujednání přistoupí, případně za jakých konkrétních podmínek. V právní praxi se běžně vyskytují dohody obdobné dohodě účastníků tohoto řízení, ale také dohody, které vypořádávají pohledávky a závazky tak, že z nich bude oprávněn či povinen pouze jeden z manželů, druhý z manželů se však na těchto pohledávkách či závazcích bude podílet finančním způsobem poté, kdy jejich existence v konkrétní podobě vyjde najevo např. tak, že z pohledávky tvořící součást společného jmění manželů bude oprávněn pouze jeden z manželů, který je pak povinen vyplatit druhému z manželů např. polovinu hodnoty takové pohledávky. Žádné zákonné ustanovení však účastníkům nebrání ani v ujednání, podle kterého si smluvní strany určí osobu oprávněnou či povinnou z pohledávek a závazků bez finančního podílu druhého z bývalých manželů, což je i případ dohody mezi účastníky tohoto řízení. V této souvislosti pak dovolací soud dodává, že k uzavření takových dohod není účastník žádným způsobem nucen a je povinen si s plnou odpovědností zvážit jejich obsah a dosah. Přistoupí-li pak na způsob vypořádání formulovaný v obecnější podobě, jako tomu bylo v daném případě, musí si být vědom toho, že pro účely vypořádání společného jmění manželů bude výlučně oprávněn či zavázán z pohledávek či závazků ten z manželů, který je založil, a musí si být vědom také skutečnosti, že může jít i o pohledávky či závazky, o jejichž konkrétní existenci a podobě není přesně informován. Jestliže však na takový způsob vypořádání přistoupí, nelze dohodu považovat za nemravnou jenom proto, že taková pohledávka či závazek vyjde dodatečně najevo. Účastníkům těchto dohod totiž nic nebrání ani v tom, aby předmětem dohod učinili pouze konkrétní pohledávky a závazky jednotlivě určené a zbývající ponechali mimo režim dohody o vypořádání společného jmění manželů, čímž dohodou vypořádávají společné jmění manželů pouze částečně.

Není tak patrné, v čem má spočívat rozpor předmětného ustanovení dohody o vypořádání společného jmění manželů s dobrými mravy, když se účastníci výslovně dohodli na tom, že případné pohledávky a závazky, spadající do společného jmění manželů, které nejsou v dohodě výslovně uvedené, se stávají výlučnými pohledávkami či závazky toho z účastníků dohody, na základě jehož osobního úkonu nebo ve spojení s nímž vznikly. I kdyby některý z manželů určitý závazek nebo pohledávku v konkrétní podobě do dohody neuvedl, ač by si její existence byl vědom, neměnilo by to nic na tom, že tyto byly vypořádány tak, jak je ve smlouvě uvedeno. Z dohody je totiž zřejmé, že účastníci počítali s tím, že některé závazky a pohledávky jmenovitě uvedeny nejsou (ať již z jakéhokoliv důvodu), a právě ve vztahu k nim vyjádřili vůli i ohledně nich společné jmění manželů vypořádat tak, jak je v dohodě uvedeno. V článku VI., bodě 6. 1., se pak účastníci dohodli, že dohoda představuje úplné vypořádání zaniklého společného jmění manželů a uzavírá se ve smyslu § 150 občanského zákoníku s tím, kromě práv a povinností vyplývajících pro ně z této dohody nemají a ani nebudou mít již vůči sobě žádné další majetkové nároky ani požadavky.

Pokud dovolatelka zdůrazňuje, že se platně nelze dohodnout na vypořádání pohledávek a závazků vyšlých najevo až po uzavření dohody, neboť jde o vzdání se práva či o prominutí dluhu , opomíjí, že podle § 574 odst. 2 obč. zák. nebylo možné se vzdát pouze práv, která vzniknou až v budoucnu. Dovolatelka však v řešené věci nezpochybňuje, že pohledávka vznikla již dříve před uzavřením dohody, a proto také požaduje její vypořádání. V daném případě nejde v žádném směru o vzdání se práva nebo prominutí dluhu, neboť smluvní ujednání účastníků naopak pohledávky či závazky vůči třetím osobám výslovně vypořádává s účinky, které se týkají smluvních stran, ale nemají žádný dopad do poměrů věřitelů nebo dlužníků, jejichž právní postavení není touto dohodou jakkoliv dotčeno. O žádné prominutí dluhu nebo vzdání se práva tak ani pojmově nemůže jít, protože dohodou o vypořádání společného jmění manželů se žádné dluhy nepromíjejí a účastníci se vztahu k třetím osobám ani nevzdávají svých práv.

Závěr o tom, že dohoda o vypořádání společného jmění manželů není neplatná pro rozpor s dobrými mravy, je ostatně ve shodě s obecným upřednostněním výkladu preferujícího platnost smluv (zásada in favorem negotii ).

Nejvyšší soud např. v rozsudku ze dne 16. července 2008, sp. zn. 28 Cdo 3714/2007, dostupném na www.nsoud.cz , vyslovil právní názor (od nějž dovolací soud nemá důvod se ani v této věci jakkoliv odchylovat), že autonomie vůle, specificky ztělesněná autonomií smluvní, představuje též volnost uzavírání smluv a spočívá zejména ve volnosti výběru typu smluv, smluvního partnera, utváření obsahu smluv, ve volnosti formy i v možnosti svobodně se dohodnout na zániku smluvního vztahu včetně následků nesplnění povinností ze smlouvy vyplývajících.

Základním principem výkladu smluv je přitom priorita výkladu, který nezakládá neplatnost smlouvy, před takovým výkladem, který neplatnost smlouvy zakládá, jsou-li možné oba výklady. Je tak vyjádřen a podporován princip autonomie smluvních stran, povaha soukromého práva a s tím spojená společenská a hospodářská funkce smlouvy. Není ústavně konformní a je v rozporu s principy právního státu taková praxe, kdy obecné soudy upřednostňují výklad vedoucí k neplatnosti smlouvy, před výkladem neplatnost smlouvy nezakládajícím (k tomu srovnej např. nález Ústavního soudu ze dne 14. dubna 2005, sp. zn. I. ÚS 625/03, uveřejněný pod č. 84, svazku 37 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, C. H. Beck, 2006, str. 157 a násl.)

Dovolací soud proto uzavírá, že neshledal v řešené věci rozpor článku IV., bodu 4. 4. ve spojení s článkem VI, bodem 6. 1 dohody o vypořádání společného jmění s dobrými mravy, kterým by byla limitována autonomie vůle účastníků smlouvy. Dovolatelka ostatně přehlíží, že případný závěr o neplatnosti článku IV., bodu 4. 4. dohody o vypořádání společného jmění manželů by zjevně musel mít za následek absolutní neplatnost celé smlouvy ve smyslu § 41 obč. zák., přičemž takového následku se nedovolává v dovolání ani samotná dovolatelka.

Na tomto závěru ničeho nemění ani dovolatelčin obecný poukaz na požadavek poctivosti vyjádřený v § 6 o. z. ve spojení s § 3030 o. z., který se ostatně podobně jako zásada pacta sunt servanda uplatňoval i za právní úpravy obsažené v obč. zák.

Dovolatelka konečně vytýká odvolacímu soudu, že v rozporu s judikaturou dovolacího soudu bez zopakování dosud provedených důkazů přijal skutkový závěr o existenci pohledávky, přičemž vycházel z toho, že pohledávka k 23. 6. 2011 existovala a byla vypořádána, ačkoliv to v odůvodnění rozsudku výslovně neuvádí.

Ani tato otázka přípustnost dovolání nezakládá.

Dovolatelka přehlíží, že odvolací soud neučinil odlišné skutkové zjištění od soudu prvního stupně. Z odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu nevyplývá závěr, že měla k 23. 6. 2011 pohledávka existovat a být vypořádána. To ostatně dovolatelka potvrzuje, pokud připouští, že žádné takové skutkové zjištění se z odůvodnění rozsudku odvolacího soudu nepodává. Dovolacímu soudu tak není zřejmé, jak by se tato námitka měla promítnout do poměrů souzené věci, když odvolací soud naopak v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že existence pohledávky ke dni zániku manželství nebyla prokázána, resp. i kdyby předmětná pohledávka existovala, byla by vypořádána dohodou účastníků a žaloba by nemohla být v žádném ohledu důvodná. Soud prvního stupně dospěl k závěru (pro dovolatelku nepříznivému), že sporná pohledávka ke dni zániku společného jmění manželů již neexistovala, neboť zanikla za trvání manželství. Jestliže by odvolací soud, byť i případně procesně nekorektním způsobem, dospěl k závěru, že ke dni zániku společného jmění manželů předmětná pohledávka existovala, jednalo by se o závěr naopak pro dovolatelku příznivý a případná dovolatelkou naznačovaná vada řízení by tak nemohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci v neprospěch dovolatelky.

Ve vztahu k výroku o náhradě nákladů řízení dovolatelka namítala, že odvolací soud neřešil otázku, co je pohledávka a co je její příslušenství, čímž se měl odchýlit od rozhodnutí sp. zn. 17 Co 592/2008 , aniž by v této souvislosti jakkoliv vymezila přípustnost dovolání, resp. vymezila, v čem spočívá nesprávní právní posouzení věci. Dovolací soud tak pro obecnost této námitky nemůže posoudit, co konkrétně dovolatelka svou argumentací sleduje. Pokud snad má dovolatelka za to, že pro výpočet náhrady nákladů řízení se má vycházet nejen z jistiny, ale i z úroků z půjčky, pak argumentuje ve svůj neprospěch, neboť náhrada nákladů řízení, kterou by byla jako procesně neúspěšná nucena nést, by se zvýšila.

Jelikož Nejvyšší soud neshledal dovolání žalobkyně přípustným, dovolání podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.

V souladu s § 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř. rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení neobsahuje odůvodnění.

Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 9. prosince 2015

Mgr. Michal Králík, Ph.D. předseda senátu