22 Cdo 4521/2016
Datum rozhodnutí: 02.11.2016
Dotčené předpisy: § 237 o. s. ř.



22 Cdo 4521/2016


U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a Mgr. Davida Havlíka ve věci žalobce F. Z., zastoupeného JUDr. Ivo Panákem, advokátem se sídlem v Brně, Kounicova 284/39, proti žalované M. P. , zastoupené JUDr. Milošem Jedličkou, advokátem se sídlem v Brně, Masarykova 439/9, o určení vlastnického práva k nemovitostem, vedené u Okresního soudu Brno-venkov pod sp. zn. 24 C 104/2013, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 10. března 2016, č. j. 13 Co 100/2014-262, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:

Podle § 243f odst. 3 věty první zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2013 (viz čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb. dále jen o. s. ř. ), v odůvodnění usnesení, jímž bylo dovolání odmítnuto nebo jímž bylo zastaveno dovolací řízení, dovolací soud pouze stručně uvede, proč je dovolání opožděné, nepřípustné nebo trpí vadami, jež brání pokračování v dovolacím řízení, nebo proč muselo být dovolací řízení zastaveno.
Okresní soud Brno-venkov (dále jen soud prvního stupně ) rozsudkem ze dne 19. 11. 2013, č. j. 24 C 104/2013-218, zamítl žalobu na určení, že je žalobce spoluvlastníkem nemovitostí zapsaných v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu pro Jihomoravský kraj, Katastrální pracoviště Brno-venkov na LV č. 117 pro k. ú. a obec H., a to pozemku parc. č. st. 254 o výměře 63 m 2 , pozemku parc. č. 352/4 o výměře 208 m 2 a stavby č. e. 98 stojící na pozemku parc. č. st. 254, přičemž spoluvlastnický podíl žalobce činí id. 1/2 vzhledem k celku (výrok I.), zamítl návrh žalobce ze dne 13. 11. 2013, kterým se domáhal, aby do řízení přistoupili další žalovaní specifikovaní v tomto výroku (výrok II.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok III.).
K odvolání žalobce Krajský soud v Brně (dále jen odvolací soud ) rozsudkem ze dne 10. 3. 2016, č. j. 13 Co 100/2014-262, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. potvrdil ve znění, že se zamítá žaloba na určení, že je žalobce spoluvlastníkem nemovitostí zapsaných v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu pro Jihomoravský kraj, Katastrální pracoviště Brno-venkov na LV č. 117 pro k. ú. a obec H., a to pozemku parc. č. st. 254, jehož součástí je stavba č. e. 98 a pozemku parc. č. 382/4 (dále jen předmětné nemovitosti ), přičemž výše spoluvlastnického podílu žalobce činí id. 1/2 celku (výrok I.), rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II. potvrdil (výrok II.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (výroky III. a IV.).
Proti výroku I. rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, které považuje za přípustné podle § 237 o. s. ř. Žalobce se domnívá, že je stále spoluvlastníkem id. 1/2 předmětných nemovitostí, neboť mu nebylo řádně doručeno usnesení o příklepu soudní exekutorky ze dne 11. 7. 2012, č. j. 006 EX 891/2010-18. Uvádí, že vede několik desítek sporů u Městského soudu v Brně, kde do všech spisů nahlásil svou doručovací adresu. Žalobce nevěděl o probíhající exekuci pro vymožení marginální částky 4 000 Kč, nebyl zpraven o nařízené dražbě ani o následném příklepu žalované, pročež rozhodnutí o příklepu nemohlo nabýt právní moci pro absenci doručení žalobci. Soudu byla známa jeho doručovací adresa a byla zanesena v informačním systému soudu podle § 46a odst. 2 o. s. ř. Žalobce podal za účelem ochrany svých práv okolo 136 žalob a podle jeho názoru není spravedlnosti stále učiněno zadost. Poukázal na rozhodnutí dovolacího soudu sp. zn. 28 Cdo 4449/2011, 28 Cdo 4295/2013 nebo na 20 Cdo 3036/2013, od nichž se měl odvolací soud odchýlit tím, že uznal způsob doručení vyvěšením na úřední desku exekutorky. Navrhuje, aby dovolací soud změnil rozhodnutí odvolacího soudu tak, že určí, že je žalobce spoluvlastníkem id. 1/2 předmětných nemovitostí.
Žalovaná se k dovolání žalobce nevyjádřila.
Dovolání není přípustné.
Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle § 241a odst. 1 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
V posuzovaném případě dovolatel namítal, že mu v rozporu s judikaturou dovolacího soudu nebylo řádně doručeno usnesení o příklepu, takže nepozbyl svůj spoluvlastnický podíl k předmětným nemovitostem. Konkrétně namítá, že mělo být doručováno na adresu pro doručování, kterou sdělil v jiných řízeních a nikoliv na adresu jeho trvalého pobytu.
Tato námitka přípustnost dovolání nezakládá.
Odvolací soud v odůvodnění svého rozsudku uvedl, že žalobci bylo doručováno na adresu jeho trvalého pobytu správně, neboť v každém jednotlivém řízení se posuzuje samostatně adresa místa, na kterou mají být účastníku řízení soudní písemnosti doručovány. Soud není povinen po skutečné adrese účastníka pátrat a vychází jen ze zákonných pravidel upravujících doručování. U fyzické osoby je prioritní adresa, kterou uvedl ve svém podání či jiném úkonu vůči soudu; není-li jí, je místem doručování adresa evidovaná na žádost účastníka v informačním systému evidence obyvatel; není-li ani takové adresy, doručuje se na adresu trvalého pobytu. V době vydání rozhodnutí o příklepu nesdělil žalobce žádnou adresu, na kterou mělo být doručováno, v informačním systému evidence obyvatel neměl žalobce žádnou adresu evidovánu, a proto závěr o doručování na adresu jeho trvalého pobytu (ohlašovny) byl správný. Jelikož nebyl žalobce v místě trvalého pobytu zastižen, nebylo možné tam zanechat výzvu, bylo usnesení uloženo a na úřední desce soudní exekutorky byla správně vyvěšena výzva k vyzvednutí. V důsledku toho bylo žalobci účinně doručeno usnesení o příklepu, které tak nabylo právní moci dne 8. 8. 2012.
Uvedené závěry odvolacího soudu jsou plně souladné s rozhodovací praxí dovolacího soudu. Konkrétně v usnesení ze dne 27. 1. 2016, sp. zn. 33 Cdo 1670/2015 (dostupném na www.nsoud.cz ), Nejvyšší soud uvedl, že právní úprava doručování písemností platná od novely občanského soudního řádu, provedené zákonem č. 7/2009 Sb. s účinností od 1. 7. 2009, je úpravou přísnější než úprava předchozí a vychází ze zásady, že každý si má svá práva střežit sám. Adresát je proto odpovědný za existenci adresy pro doručování a ochrany vlastních zájmů a je též povinen zajistit přijímání písemností na této adrese bez ohledu na to, zda se zde zdržuje. Tato zásada je vyjádřena abstraktním vymezením adresy pro doručování v ustanovení § 46b písm. a) o. s. ř., z něhož vyplývá, že je věcí adresáta, zda se pojistil proti doručování na adresu evidovanou v informačním systému evidence obyvatel tím, že uvede soudu adresu doručování, kde je pro něho bezpečné, že mu bude zásilka doručena (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 25. 11. 2010, sp. zn. II. ÚS 2724/10 a v právnické literatuře shodně Drápal, L., Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád I, II. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, s. 304 305). Soud na zákonem stanovenou adresu doručuje povinně, i kdyby mu bylo známo, že na ní k předání a převzetí listiny nemůže dojít, a byť by se dozvěděl ze sdělení některého z účastníků či jiných osob nebo ze své úřední činnosti, kde se adresát fakticky zdržuje. Ustanovení § 46a odst. 1 o. s. ř. sice připouští, že adresátu lze doručit i na jinou adresu, to však nemá vliv na povinnost soudu doručovat na povinnou adresu pro doručování.
K obdobným závěrům pak dospěl Nejvyšší soud např. v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2012, sp. zn. 32 Cdo 80/2012 (uveřejněném pod č. C 12 137 v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck), či v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 2013, sp. zn. 20 Cdo 575/2013 (dostupném na www.nsoud.cz) ], a odpovídají rovněž judikatuře Ústavního soudu, jak je patrno např. z usnesení Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2010, sp. zn. II. ÚS 1308/10, či z usnesení Ústavního soudu ze dne 25. 11. 2010, sp. zn. II. ÚS 2724/10 (obou dostupných na http://nalus.usoud.cz )]. Naopak nepřiléhavými jsou poukazy dovolatele na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 3. 2012, sp. zn. 28 Cdo 4449/2011, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2014, sp. zn. 28 Cdo 4295/2013, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2013, sp. zn. 20 Cdo 3036/2013.
Podle § 46a odst. 1, 2 o. s. ř. adresátu se doručuje na adresu pro doručování, lze mu rovněž doručit na kterémkoliv jiném místě, na němž bude zastižen. Jestliže o to adresát požádá, soud doručuje na jinou adresu nebo elektronickou adresu, kterou mu sdělil, nevylučuje-li to zákon nebo povaha věci, zejména může-li to přispět k urychlení řízení. Tato adresa je pro dané řízení adresou pro doručování.
Z uvedeného ustanovení vyplývá, že pokud adresát požádá v řízení o doručování na adresu, kterou soudu sdělí, jde o adresu, na kterou mu bude doručováno, pouze však v daném řízení. Pro další řízení se nejedná o adresu, na kterou by mu měl soud doručovat, jestliže v tomto řízení adresát opětovně nepožádá o doručování na jím uvedenou adresu.
Podle § 46b písm. a) o. s. ř. neuvedl-li adresát ve svém podání nebo jiném úkonu učiněném vůči soudu adresu místa v České republice, na kterou mu mají nebo mohou být doručovány písemnosti, je adresou pro doručování u písemnosti doručované prostřednictvím doručujícího orgánu, účastníka řízení nebo jeho zástupce u fyzické osoby adresa evidovaná v informačním systému evidence obyvatel, na kterou jí mají být doručovány písemnosti; není-li taková adresa evidována, adresa místa trvalého pobytu vedená podle zvláštního právního předpisu nebo adresa místa pobytu cizince na území České republiky podle druhu pobytu cizince.
Podle § 10b odst. 1 zákona č. 133/2000 Sb., o evidenci obyvatel a rodných číslech a o změně některých zákonů (zákon o evidenci obyvatel) na písemnou žádost občana lze v evidenci obyvatel vést též údaj o adrese, na kterou mu mají být doručovány písemnosti podle zvláštního právního předpisu.
Podle uvedených ustanovení má fyzická osoba možnost nechat do evidence obyvatel zanést údaj o adrese místa, na kterou jí mají být doručovány písemnosti podle zvláštního předpisu, čímž si zajistí jejich faktické doručení (a to i ze strany soudu), a to zejména tehdy, pokud se na adrese místa trvalého pobytu nezdržuje. Takovým postupem pak předchází problémům s faktickou vědomostí o doručovaných písemnostech, a je proto především na ní, aby využití takové možnosti zvážila. Jestliže tak dovolatel neučinil, jde tato skutečnost z hlediska postupu při doručování zjevně k jeho tíži.
Jelikož rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu s rozhodovací praxí dovolacího soudu, v dovolacím přezkumu zjevně obstojí.
Jelikož Nejvyšší soud neshledal dovolání žalobce přípustné, podle § 243c odst. 1 o. s. ř. je odmítl.
V souladu s § 243f odst. 3 větou druhou o. s. ř. rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení neobsahuje odůvodnění.

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 2. listopadu 2016

Mgr. Michal Králík, Ph.D. předseda senátu