22 Cdo 4517/2016
Datum rozhodnutí: 07.02.2017
Dotčené předpisy: § 237 o. s. ř., § 80 písm. c) o. s. ř. ve znění do 31.12.2013



22 Cdo 4517/2016


U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobců a) K. Š., b) J. Š., obou zastoupených JUDr. Petrem Práglem, advokátem se sídlem v Ústí nad Labem, Pařížská 227/20, proti žalovaným 1) L. K., 2) Ing. J. K., CSc., oběma zastoupeným Mgr. Pavlem Vintrem, advokátem se sídlem v Praze 4, Družstevní ochoz 13, 3) Obci Soutice, v sídle úřadu obce v Souticích 104, identifikační číslo osoby: 00875813, zastoupené JUDr. Rao Varadem Uppalurim, advokátem se sídlem v Praze 1, Hybernská 20, o určení, že nemovité věci jsou zatíženy služebností cesty, vedené u Okresního soudu v Benešově pod sp. zn. 5 C 157/2013, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 11. 4. 2016, č. j. 32 Co 4/2016-298, t a k t o :

I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:

Okresní soud v Benešově (dále soud prvního stupně ) rozsudkem ze dne 24. 7. 2015, č. j. 5 C 157/2013-234, zamítl žalobu na určení, že pozemek parc. č. 2071/25, zapsaný na listu vlastnictví č. 95 pro katastrální území a obec Soutice ve vlastnictví 1. a 2. žalovaného, a pozemek parc. č. 2157, zapsaný na listu vlastnictví č. 442 ve vlastnictví 1. žalované, jsou zatíženy služebností spočívající v právu chůze a jízdy ve prospěch žalobců v rozsahu služebnosti zřízené protokolem a zapsané v pozemkové knize ze dne 6. 1. 1892 (správné datum 6. 5. 1892), č. 5897, a dále v rozsahu stanoveném případně vypracovaným geometrickým plánem (výrok I.). Žalobcům byla uložena povinnost nahradit 1. a 2. žalovanému společně a nerozdílně v obecné pariční lhůtě k rukám jejich zástupce náklady řízení ve výši 39 639 Kč (výrok II.). O nákladech řízení v procesním vztahu mezi žalobci a 3. žalovaným bylo rozhodnuto tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok III.).

Krajský soud v Praze (dále odvolací soud ) k odvolání žalobců rozsudkem ze dne 11. 4. 2016, č. j. 32 Co 4/2016-298, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I.) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výroky II. a III.).

Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, která označil za správná a dostatečná. Protokolem ze dne 6. 5. 1892, č. 5897, byla zřízena služebnost spočívající v právu chůze a jízdy pro dočasné vlastníky domku přes služebný pozemek č. kat. 2071/3 zapsaný v knihovní vložce č. 559 pozemkové knihy. Žalobci jsou vlastníky objektu č. ev. 027, který je součástí pozemku parc. č. 33, na němž byl umístěn domek. Žalovaní 1. a 2. mají ve společném jmění manželů pozemek parc. č. 2071/25. Ten byl vytvořen z původního pozemku č. kat. 2071/3, a 1. žalovaná je vlastnicí pozemku parc. č. 2157, jenž však součástí pozemku č. kat. 2071/3 nikdy nebyl. Pozemek č. kat. 2071/3 přešel do vlastnictví československého státu MNV Soutice a byl z hlediska využití evidován jako komunikace.

Odvolací soud se ztotožnil s právním posouzením věci soudu prvního stupně. S odkazem na § 472, 473, § 479 a § 527 císařského patentu č. 946/1811 ř. z. (dále OZO ) uzavřel, že služebnost cesty zatěžující pozemek č. kat. 2071/3 byla sice služebností pozemkovou, nicméně byla zřízena pouze ve prospěch tehdejších vlastníků domku a na jejich právní nástupce nepřešla. Další důvod pro zamítnutí žaloby na určení existence práva odpovídajícího věcnému břemeni (služebnosti) cesty vyplývá z § 396 zákona č. 109/1964 Sb., hospodářský zákoník, podle něhož přechodem vlastnického práva k pozemku č. kat. 2071/3 na stát zanikla všechna věcná břemena (služebnosti) na pozemku váznoucí. Důvodem pro zamítnutí žaloby, jenž vzal v úvahu soud prvního stupně, tj. promlčením práva odpovídajícího věcnému břemeni pro jeho nevykonávání po dobu delší než deset let, jež namítali žalovaní, se již odvolací soud vzhledem k dalším důvodům pro zamítnutí žaloby nezabýval.

Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobci dovolání. Jeho přípustnost vymezili odkazem na znění § 237 občanského soudního řádu (dále o. s. ř. ) a uvedli, že rozhodnutí odvolacího soudu obsahuje takové pochybení, které mělo vliv na rozhodnutí v dané věci, a je zde subjektivní přípustnost dovolání a rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, které má vliv na správnost napadeného rozhodnutí. Vedle obsáhlého popisu skutkových okolností případu nesouhlasili se závěry nalézacího soudu, že by služebnost cesty zřízená již za účinnosti OZO zanikla, neboť ani občanské zákoníky z roku 1964 a z roku 2012 tyto služebnosti nezrušily a taková pozemková služebnost trvá dodnes. Poukázali přitom na závěr vyplývající z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 16. 6. 2003, sp. zn. 22 Cdo 1163/2002, podle něhož pokud pozemková služebnost vznikla v době platnosti obecného občanského zákoníku a současně nebylo prokázáno, že by tato služebnost, resp. na ni navazující právo odpovídající věcnému břemeni, zanikly, pak věcné břemeno stále existuje a že svědčí současnému vlastníkovi panující nemovitosti. Žalobci dále odporovali správnosti závěru soudu prvního stupně v tom smyslu, že právo služebnosti cesty, jehož určení se domáhají, se jeho nevykonáváním promlčelo a k námitce žalovaných jej nebylo možné přiznat. Namítali také nesprávnost rozhodnutí odvolacího soudu se zřetelem na nepřesvědčivý závěr, zda služebnost, k níž se navrhované určení vztahuje, zanikla smrtí původních oprávněných vlastníků domku č. p. 63, či přechodem pozemku č. kat. 2071/3 do vlastnictví československého státu. Navrhli, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Žalovaní se k dovolání nevyjádřili.

Obsah rozhodnutí soudů obou stupňů a obsah dovolání jsou účastníkům řízení známy a tvoří obsah procesního spisu; proto na ně nad rámec výše uvedeného dovolací soud odkazuje.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) postupoval v řízení a o dovolání rozhodl podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013, neboť řízení bylo zahájeno dne 11. 7. 2013 (srovnej čl. II, bod 2. zákona č. 293/2013 Sb.); po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu, u něhož to zákon připouští (§ 236 o. s. ř.), že bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1, věta první, o. s. ř.), že je uplatněn dovolací důvod uvedený v § 241a odst. 1 o. s. ř. a že je splněna i podmínka povinného zastoupení dovolatelů advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.), zabýval se tím, zda je dovolání žalobců přípustné (§ 237 o. s. ř.).

Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Podle § 241a odst. 1 až 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.

Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle § 241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (jako v projednávané věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237 o. s. ř. či jeho části (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sp. zn. 29 NSČR 55/2013, a ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, jež jsou přístupná na internetových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz , stejně jako ostatní dále citovaná rozhodnutí).

V posuzované věci dovolání není přípustné již z toho důvodu, že žalobci v rozporu s judikaturou dovolacího soudu nevymezili v dovolání přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. a tato nevyplývá ani z obsahu dovolání. Dovolací soud přitom není oprávněn si sám vymezit otázku přípustnosti dovolání namísto dovolatelů, neboť takovým postupem by zjevně porušil zásady, na nichž spočívá dovolací řízení, a to především zásadu dispoziční a zásadu rovnosti účastníků řízení. Ostatně judikatura dovolacího soudu akceptuje, že dovolací řízení nemá být bezbřehým přezkumem, v němž procesní aktivitu stran nahrazuje soud (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2008, sp. zn. 28 Cdo 2402/2007, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1936/2015).

Dovolatelé navíc uplatňují neexistující důvod přípustnosti dovolání, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, které mohlo mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci samé . Dovolatelé tak nepřípustně zaměňují problematiku přípustnosti dovolání s problematikou dovolacího důvodu, přičemž uvedení dovolacího důvodu nesprávného právního posouzení věci bez vymezení otázky hmotného či procesního práva k přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř. zjevně nepostačuje.

Bez vlivu na závěr o nepřípustnosti dovolání považuje dovolací soud k částem jeho obsahu, v němž jsou uplatněny námitky proti rozhodnutí odvolacího soudu, uvést následující.

Žalobci uvedli, že nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem (aniž by ovšem vymezili některé z hledisek přípustnosti dovolání) dovozují ze závěru rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 16. 6. 2003, sp. zn. 22 Cdo 1163/2002, které poskytuje oporu jejich procesnímu stanovisku, že služebnost cesty zřízená již za účinnosti OZO nezanikla, neboť ani občanské zákoníky z roku 1964 a z roku 2012 tyto služebnosti nezrušily a taková pozemková služebnost trvá dodnes. Přehlédli ovšem, že tento závěr si zachovává svou validitu, jak ostatně explicitně dovolací soud uvedl, pouze tehdy, nenastane-li (jako v poměrech projednávané věci) po vzniku služebnosti taková právní skutečnost, s níž právní předpisy spojují její zánik. Odvolací soud proto zcela správně argumentaci žalobců citovaným rozsudkem dovolacího soudu označil za nepřípadnou. Je třeba také dodat, že závěr, na nějž žalobci poukázali, byl formulován na základě zcela jiných skutkových okolností. Určovací nárok o existenci služebnosti byl založen na tvrzení o vydržení práva jeho nepřetržitým výkonem, jenž započal za účinnosti OZO a vyústil ve vznik práva pro každého vlastníka panujícího pozemku. Nebylo přitom tvrzeno, že by pozemek, jenž měl být služebností zatížen, kdy přešel do vlastnictví státu.

Žalobci dále poukázali na skutečnost, že rozhodnutí odvolacího soudu není přesvědčivé, neboť nedává jednoznačnou odpověď na to, zda služebnost (a právo jí odpovídající) zřízená za účinnosti OZO zanikla smrtí původních oprávněných vlastníků domku, či přechodem pozemku č. kat. 2071/3 do vlastnictví československého státu. Tato námitka nemůže rovněž obstát. Zamítá-li soud žalobu, závisí na individuálně daných skutkových okolnostech případu, jež jsou podřazeny určitému právnímu posouzení věci, zda pro takové rozhodnutí existuje pouze jeden anebo více důvodů. Je-li jich více, pak je na nalézacím soudu, zda je do rozhodnutí promítne všechny, popřípadě pouze některé, či jeden z nich. Založí-li soud zamítavé rozhodnutí na více důvodech, které jsou dány, pak to jeho rozhodnutí na rozdíl od mínění dovolatelů - dodává větší přesvědčivosti. Tak tomu bylo i v projednávané věci, kdy odvolací soud potvrdil zamítavý rozsudek soudu prvního stupně, přičemž se zabýval a ztotožnil se závěry prvostupňového soudu ohledně dvou důvodů pro zamítnutí žaloby. Z logiky věci vyplývá, že každý z nich přitom mohl obstát samostatně, neboť k zániku služebnosti, jejíž existence se žalobci určovací žalobou domáhali, by mohlo dojít pouze na základě dvou zcela nezávislých právních skutečností (zánik práva svědčícího určité osobě a zánik práva na základě zákona) v různých časových momentech.

Kromě toho, Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi vysvětlil, že spočívá-li rozhodnutí, jímž odvolací soud potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně, na posouzení více právních otázek (na více závěrech), z nichž každé samo o sobě vede k zamítnutí návrhu, není dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. přípustné, jestliže řešení některé z těchto otázek nebylo dovoláním zpochybněno nebo jestliže některá z těchto otázek nesplňuje předpoklady vymezené v ustanovení § 237 o. s. ř. (srovnej například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2303/2013, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 4. 2014, sp. zn. 32 Cdo 3986/2013, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 2015, sp. zn. 22 Cdo 3812/2015).

Žalobci rovněž odporovali závěru, že se právo služebnosti cesty jeho nevykonáváním promlčelo a k námitce žalovaných jej nebylo možné přiznat. Tuto skutečnost vzal v úvahu jako třetí důvod pro zamítnutí žaloby soud prvního stupně, avšak odvolací soud k ní již nepřihlížel. Tato námitka by přípustnost dovolání založit nemohla. Z judikatury Nejvyššího soudu se podává, že se dovolací soud nezabývá otázkou, na které odvolací soud své rozhodnutí nezaložil a jejíž řešení se nemůže projevit v poměrech dovolatelů založených napadeným rozhodnutím (k tomu srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 1999, sp. zn. 2 Cdon 808/97, uveřejněné pod č. 27/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 3. 2015, sp. zn. 29 Cdo 4562/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2015, sp. zn. 29 Cdo 4934/2014).

Protože žalobci napadli dovoláním rozhodnutí odvolacího soudu v plném rozsahu , zabýval se dovolací soud i přípustností dovolání směřujícího proti nákladovému výroku. Pro výroky o nákladech řízení platí rovněž omezení přípustnosti dovolání dle § 238 odst. 1 písm. d) o. s. ř. [ po 1. 1. 2014 se jedná o § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. ], podle něhož dovolání podle § 237 není přípustné také proti rozsudkům a usnesením, v nichž dovoláním napadeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50 000 Kč, ledaže jde o vztahy ze spotřebitelských smluv a o pracovněprávní vztahy; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží. Protože v posuzované věci bylo rozhodnuto o náhradě nákladů odvolacího řízení ve výši 6 001,60 Kč a tato částka nedosahuje hodnotového censu upraveného v § 238 odst. 1 písm. d) o. s. ř., nemohlo by být dovolání přípustné ani tehdy, pokud by žalobci důvod přípustnosti dovolání řádně vymezili. Ze stejného důvodu není dovolání přípustné ani proti výroku I. rozsudku odvolacího soudu, který rovněž kromě zamítavého věcného výroku potvrdil i výrok o nákladech prvostupňového řízení, jímž bylo rozhodnuto o peněžitém plnění ve výši 39 639 Kč.

Jelikož Nejvyšší soud neshledal dovolání přípustným, podle § 243c odst. 1 o. s. ř. je odmítl.

V souladu s § 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř. rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení neobsahuje odůvodnění.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 7. února 2017

Mgr. Michal Králík, Ph.D.
předseda senátu