22 Cdo 4473/2010
Datum rozhodnutí: 21.08.2012
Dotčené předpisy: § 130 odst. 1 obč. zák., § 134 odst. 1 obč. zák.




22 Cdo 4473/2010
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a JUDr. Zdeňka Pulkrábka, Ph.D., ve věci žalobců a) J. V. , bytem ve V. M., a b) J. V., bytem ve V. M., obou zastoupených JUDr. Igorem Zmydleným, advokátem se sídlem ve Valašském Meziříčí, Náměstí 94, proti žalovanému Ing. L K., bytem ve V. M., zastoupenému JUDr. Janem Stančíkem, advokátem se sídlem ve Valašském Meziříčí 6, ul. Hemy 855, o určení vlastnictví, vedené u Okresního soudu ve Vsetíně pobočka ve Valašském Meziříčí pod sp. zn. 18 C 128/2008, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 4. června 2010, č. j. 8 Co 188/2010-122, takto:

I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobcům a) a b) oprávněným společně a nerozdílně na náhradě nákladů dovolacího řízení 8.520,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám zástupce žalobců JUDr. Igora Zmydleného

O d ů v o d n ě n í :
V odůvodnění usnesení, jímž bylo dovolání odmítnuto nebo jímž bylo zastaveno dovolací řízení, dovolací soud pouze stručně vyloží důvody, pro které je dovolání opožděné, nepřípustné, zjevně bezdůvodné nebo trpí vadami, jež brání pokračování v dovolacím řízení, nebo pro které muselo být dovolací řízení zastaveno (§ 243c odst. 2 občanského soudního řádu - o. s. ř. ).
Okresní soud ve Vsetíně pobočka ve Valašském Meziříčí ( soud prvního stupně ) rozsudkem ze dne 13. ledna 2010, č. j. 18 C 128/2008-91, určil, že parcely v rozsudku uvedené jsou ve společném jmění manželů J. a J. V. Krajský soud v Ostravě jako soud odvolací k odvolání žalovaného rozsudkem ze dne 4. června 2010, č. j. 8 Co 188/2010-122, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil.
Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalovaný dovolání, jehož přípustnost opírá o § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a ve kterém uplatňuje dovolací důvod uvedený v § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Obsah rozsudků soudů obou stupňů, obsah dovolání i vyjádření k němu jsou účastníkům známy, a proto na ně dovolací soud pro stručnost odkazuje.
Dovolání není přípustné.
V dané věci by připadala přípustnost dovolání do úvahy jen podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., tedy v případě, že by dovolací soud dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 se nepřihlíží [§ 237 odst. 3 o. s. ř.]. Napadený rozsudek však takovým rozhodnutím není.
Rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu s judikaturou dovolacího soudu. Tvrzení dovolatele, že toto rozhodnutí není v souladu s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 2. září 2002, sp. zn. 22 Cdo 2941/2000, není správné. Toto rozhodnutí se týká případu, kdy se kupující chopil i držby pozemku, jehož výměra byla vyšší než plocha pozemku, který koupil; pak mohl sice být subjektivně v dobré víře, že je vlastníkem i tohoto pozemku, tato dobrá víra tu však nebyla se zřetelem ke všem okolnostem . Poznámka, že kupuje-li někdo pozemek, patří k běžným a zachovávaným zvyklostem, že se seznámí s jeho výměrou. Případ, kdy někdo kupuje pozemek, aniž by znal jeho výměru, je naprosto výjimečný a rozhodně zde nejde o zachování obvyklé opatrnosti, kterou lze po každém požadovat , se vztahovala právě k tomuto případu. Jestliže však se držitel (bez ohledu na to, zda znal přesnou výměru nabývané nemovitosti) uchopil držby dalších pozemků, jejichž výměra dosahovala 1/7 nabytých pozemků, není vyloučeno, aby jeho držba byla posouzena jako oprávněná. K tomu viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. března 2005, sp. zn. 22 Cdo 1594/2004: Nabyvatel nemovitosti, který se chopí držby části parcely, kterou nekoupil, může být se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že je vlastníkem i této části. Nelze stanovit jednoznačné hledisko pro posouzení, jaký poměr ploch koupeného a skutečně drženého pozemku vylučuje dobrou víru nabyvatele o tom, že drží jen koupený pozemek; každý případ je třeba posoudit individuálně. Oprávněnou držbu nelze vyloučit ani v případě, že výměra drženého pozemku dosahuje až 50 % výměry pozemku koupeného, výjimečně i více (například půjde-li o pozemek nepravidelného tvaru v nepřehledném terénu, nebo držitel byl do omylu uveden znalcem) . Je přípustná i taková oprávněná držba, která je v rozporu s údaji v evidenci nemovitostí (dnes v katastru nemovitostí); při posuzování omluvitelnosti omylu držitele se nepovažuje za rozhodující soulad skutečného stavu užívání nemovitosti s evidenčními údaji ve veřejných knihách, resp. v dalších dokladech, ale požaduje se posouzení všech okolností držby. I když např. z geometrického plánu vyplývá, že držitel užívá i část sousedního pozemku, který je k jeho pozemku připlocen , neznamená to, že jde bez dalšího o držbu neoprávněnou (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. července 2010, sp. zn. 22 Cdo 1245/2010).
Je též třeba upozornit, že dovolací soud přezkoumá otázku existence dobré víry držitele, že mu sporný pozemek patří, jen v případě, kdyby úvahy soudu v nalézacím řízení byly zjevně nepřiměřené (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. února 2002, sp. zn. 22 Cdo 1689/2000).
Vzhledem k tomu, že dovolání v dané věci není přípustné, dovolací soud je podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází z § 243b odst. 5, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 věta první a § 146 odst. 3 o. s. ř. s tím, že úspěšným žalobcům vznikly náklady dovolacího řízení představované odměnou advokáta za jejich zastoupení v dovolacím řízení s vypracováním vyjádření k dovolání, které činí podle § 5 písm. b), § 10 odst. 3, § 14 odst. 1 ve spojení s § 15, § 18 odst. 1 a § 19a vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění pozdějších předpisů, částku 6.500,- Kč a dále paušální náhradu hotových výdajů ve výši 600,- Kč podle § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů. Náklady jsou zvýšeny o náhradu za daň z přidané hodnoty ve výši 20 % podle § 137 odst. 3 o. s. ř. v částce 1.420,- Kč a celkem tedy činí 8.520,- Kč. Lhůta a místo k plnění vyplývají z § 160 odst. 1, § 149 odst. 1 a § 167 odst. 2 o. s. ř.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalovaný dobrovolně, co mu ukládá toto rozhodnutí, jsou žalobci oprávnění podat návrh na výkon rozhodnutí
V Brně dne 21. srpna 2012

JUDr. Jiří Spáčil, CSc.
předseda senátu