22 Cdo 447/2004
Datum rozhodnutí: 21.12.2004
Dotčené předpisy: § 243b odst. 5 předpisu č. 99/1963Sb., § 218 odst. 5 písm. c) předpisu č. 99/1963Sb.




22 Cdo 447/2004

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Rezkové a soudců JUDr. Františka Baláka a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobkyň: A) J. B., a B) D. M., obou zastoupených advokátem, proti žalované V. T., zastoupené advokátem, o určení vlastnictví, vedené u Okresního soudu v Jindřichově Hradci pod sp. zn. 5 C 876/2001, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 24. října 2003, č. j. 7 Co 2160/2003-64, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í:

Žalobkyně se domáhaly určení, že jsou spoluvlastnicemi pozemku dále specifikovaného každá z jedné ideální poloviny s odůvodněním, že jim byl vydán v restitučním řízení a duplicitně je v katastru nemovitostí jako jeho vlastnice zapsána žalovaná.

Krajský soud v Českých Budějovicích jako soud odvolací rozsudkem ze dne 24. října 2003, č. j. 7 Co 2160/2003-64, potvrdil rozsudek Okresního soudu v Jindřichově Hradci (dále soud prvního stupně ) ze dne 15. července 2003, č. j. 5 C 876/2001-43, kterým bylo určeno, že vlastnicemi stavební parcely č. 51/1 zastavěná plocha a nádvoří o výměře 1.286 m² nacházející se v obci a k. ú. V. a zapsané u Katastrálního úřadu v J. H. na LV č. 500 jsou žalobkyně, a to každá z nich jednou ideální polovinou, a rozhodnuto o nákladech řízení. Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení odvolacího.

Soudy vyšly ze zjištění, že na základě trestu propadnutí jmění, uloženého v roce 1952 rodičům žalobkyň F. a M. K., přešly jejich spoluvlastnické podíly (každého z jedné ideální poloviny) k domu čp. 22 se st. parcelou č. 51/1 v k. ú. Vydří na stát. Rozhodnutím finančního odboru ONV v J. H. z 24. 1. 1972 byly manželům K. a H. M. přiděleny do osobního užívání pozemky parc. č. 51/1 o výměře 1286 m2 a 51/2 o výměře 113 m2 v k. ú. V. Dne 5. 5. 1972 uzavřeli čs. stát, zastoupený MNV ve V., a manželé M. jednak kupní smlouvu, kterou jim stát prodal dům č. p. 78 na parc. č. 51/2 v k. ú. V., a dále uzavřeli dohodu o zřízení společného práva osobního užívání pozemků parc. č. 51/1 a č. 51/2. Tyto smlouvy byly registrovány bývalým Státním notářstvím v J. H. 18. 5. 1972. Rozhodnutím finančního odboru JčKNV v Č. B. z 1. 3. 1976 bylo na základě protestu prokurátora změněno rozhodnutí finančního odboru ONV v J. H. z 24. 1. 1972 tak, že rozhodnutí o přidělení pozemků do osobního užívání se týká pouze stavební parcely č. 51/2 v k. ú. V. Změna rozhodnutí byla odůvodněna tím, že původní přidělení pozemku parc. č. 51/1 do osobního užívání bylo v rozporu s § 199 ObčZ, neboť se na tomto pozemku nachází hospodářské objekty, které jsou v užívání JZD v L. Rozhodnutí JčKNV z 1. 3. 1976 bylo potvrzeno rozhodnutím Ministerstva financí ČSR z 10. 9. 1979. V evidenci nemovitostí však zůstali nadále jako osobní uživatelé pozemku parc. č. 51/1 vyznačeni manželé M. Trestní rozsudek z roku 1952, týkající se manželů K., byl zrušen podle zákona č. 119/1990 Sb., o soudních rehabilitacích, usnesením Okresního soudu v Jindřichově Hradci z 26. 7. 1990, sp. zn. 1 Rt 44/90. Dne 3. března 1992 žalobkyně jako oprávněné osoby podle § 2 odst. l písm. c) zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (dále zákon o půdě ), uplatnily u Pozemkového úřadu v J. H. (dále Pozemkový úřad ) nárok na vydání nemovitostí v k. ú. Vydří, mimo jiné pozemku parc. č. 51/1. Pozemkový úřad rozhodnutím ze 4. 12. 1996 neschválil dohodu o vydání parc. č. 51/1 zast. pl. se stavbou kolny, oplocení s vraty a studnou v k. ú. V., uzavřenou dne 23. 10. 1996 mezi obcí V. a žalobkyněmi, s tím, že předmětné nemovitosti nejsou zapsány na listu vlastnictví obce V., nýbrž ve vlastnictví K. a H. M. Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze 26. 2. 1997, č. j. 10 Ca 51/97-26, rozhodnutí Pozemkového úřadu potvrdil a věc vrátil tomuto úřadu k rozhodnutí o vlastnictví k nemovitosti podle § 9 odst. 3 zákona o půdě. Dospěl k závěru, že obec V. není povinnou osobou k vydání pozemku parc. č. 51/1 žalobkyním. Pozemkový úřad rozhodnutím ze 4. 6. 1997 rozhodl podle § 9 odst. 4 zákona o půdě tak, že žalobkyně nejsou vlastnicemi mj. parc. č. 51/1. Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze 22. 10. 1997, č. j. 10 Ca 312/97-21, rozhodnutí Pozemkového úřadu ze 4. 6. 1997 zrušil a věc vrátil Pozemkovému úřadu k dalšímu řízení. Poukázal na to, že rozsudkem Okresního soudu v Jindřichově Hradci z 1. 2. 1996, č. j. 5 C 580/92-180, který nabyl právní moci 20. 3. 1996, byla zamítnuta žaloba, kterou se žalobkyně vůči manželům M. domáhaly, aby soud rozhodl, že na žalobkyně přechází spoluvlastnické právo k pozemku parc. č. 51/1 na každou z ideální poloviny podle § 8 odst. l zákona o půdě. V tomto řízení byla jako předběžná vyřešena otázka platnosti dohody o zřízení práva osobního užívání pozemku parc. č. 51/1 z 5. 5. 1972 tak, že šlo o dohodu neplatnou podle § 39 ObčZ. Manželé M. se proto nestali spoluvlastníky tohoto pozemku transformací práva osobního užívání, pozemek je ve vlastnictví obce V. a ta je ve vztahu k tomuto pozemku osobou povinnou. Pozemkový úřad rozhodnutím ze 6. 3. 2001 rozhodl, že žalobkyně jsou vlastnicemi parcely č. 51/1, avšak nejsou vlastnicemi čp. 22 na této parcele. Proti tomuto rozsudku podaly opravné prostředky žalobkyně a žalovaná, která je v katastru nemovitostí vedena jako vlastnice pozemku parc. č. 51/1, a to na základě kupní smlouvy uzavřené 3. 3. 1997 s manžely M. Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze 27. 6. 2001, č. j. 10 Ca 174/2001-32, rozhodnutí Pozemkového úřadu ze 6. 3. 2001, potvrdil. Proti tomuto rozsudku podala žalovaná ústavní stížnost, kterou Ústavní soud usnesením ze 22. 5. 2003, sp. zn. I ÚS 537/01, odmítl. Žalobkyně jsou zapsány se žalovanou v katastru nemovitostí jako spoluvlastnice předmětného pozemku z jedné ideální poloviny a duplicitně je jako jeho vlastnice zapsána žalovaná.

Soudy dospěly shodně k závěru, že právní předchůdci žalované manželé M. se nestali osobními uživateli sporného pozemku na základě dohody o zřízení práva osobního užívání z 5. 5. 1972. Šlo o dohodu neplatnou podle § 39 ObčZ pro rozpor se zákonem, neboť podle § 198 až 200 ObčZ v tehdy platném znění nemohl ONV přidělit do osobního užívání pozemky, které nebyly k takovému účelu zákonem určeny. Pokud tak správní orgán učinil, je takové správní rozhodnutí nezákonné ve smyslu § 39 ObčZ v tehdy platném znění. Na tomto závěru nemůže změnit nic ani skutečnost, že tato dohoda byla registrována státním notářstvím i ohledně sporného pozemku parc. č. 51/1. Nezákonnost rozhodnutí ONV v J. H. o přidělení tohoto pozemku byla vyslovena sice až pravomocným rozhodnutím JčKNV v Č. B. z 1. 3. 1976, avšak rozhodnutí ONV bylo nezákonné již v době jeho vydání. Stejně tak dohoda o zřízení práva osobního užívání k pozemku parc. č. 51/1 byla z týchž důvodů neplatná již v době uzavření. Protože manželé M. nebyli osobními uživateli předmětného pozemku, nestali se tak k 1. 1. 1992 jeho spoluvlastníky podle § 872 odst. 1 ObčZ a nemohli jej ani převést kupní smlouvou ze 3. 3. 1997 do vlastnictví žalované. Tato kupní smlouva je částečně neplatná, pokud jde o sporný pozemek. V řízení tak bylo prokázáno, že spoluvlastnicemi sporného pozemku jsou žalobkyně. Na tomto závěru nemůže nic změnit ani pravomocný rozsudek Okresního soudu v Jindřichově Hradci z 1. 2. 1996, č. j. 5 C 580/92-180, jímž byla zamítnuta žaloba žalobkyň proti manželům M. na vyslovení přechodu vlastnictví k předmětnému pozemku. Předmětem tohoto řízení nebylo určení vlastnictví, ale přechod vlastnictví. Právě proto, že již tehdy soud neshledal manžele M. vlastníky pozemku, nemohl žalobě vyhovět, neboť nebyli osobami povinnými ve smyslu § 8 odst. 1 zákona o půdě. Pro závěr o neexistenci vlastnického práva žalobkyň nemůže být určující ani rozsudek Okresního soudu v Jindřichově Hradci z 28. 5. 1998, č. j. 2 C 435/97-103, potvrzený rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích z 18. 12. 1998, č. j. 7 Co 1193/98-145, jímž byla zamítnuta žaloba žalobkyně na určení neplatnosti kupní smlouvy z 3. 3. 1997, neboť důvodem zamítnutí této žaloby byl nedostatek naléhavého právního zájmu na žalovaném určení. Pokud se žalovaná dovolává na svou obranu argumentace obsažené v důvodech rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze 26. 2. 1997, č. j. 10 Ca 51/97-26, dospěly soudy shodně k závěru, že nejsou vázány právními závěry tohoto rozsudku, kterým byla přezkoumávána správnost rozhodnutí Pozemkového úřadu, jímž tento úřad neschválil podle § 9 odst. 2 zákona o půdě, dohodu o vydání nemovitosti uzavřenou mezi žalobkyní a obcí V. Průběh správního a přezkumného řízení nakonec vyústil v to, že krajský soud opustil původní argumentaci v tomto rozsudku obsaženou (že pozemky nejsou ve vlastnictví obce V.). Konečné závěry učiněné Krajským soudem v Českých Budějovicích shora citovanými rozhodnutími neshledal protiústavními ani Ústavní soud, jak plyne z jeho usnesení z 22. 5. 2003, sp. zn. I ÚS 537/01. Pokud tedy Pozemkový úřad rozhodl o vlastnictví žalobkyň ke spornému pozemku, bylo jeho rozhodnutí po právu.

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání a uvádí, že rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam. Považuje za nesprávné závěry soudů obou stupňů o neplatnosti dohody o zřízení práva osobního užívání k pozemku parc. č. 51/1 v k. ú. Vydří z 5. 5. 1972. Uzavření dohody předcházelo rozhodnutí o přidělení pozemku do osobního užívání, které nebylo nulitním správním aktem a u kterého proto platila presumpce správnosti až do jeho zrušení. Avšak ani jeho zrušení v roce 1976 nezpůsobilo neplatnost dohody z 5. 5. 1972, neboť o neplatnosti dohody ani neplatnosti její registrace nebylo rozhodnuto soudem. Rozhodnutí o registraci dohody je proto třeba opět v souladu se zásadou presumpce správnosti považovat za správné. Manželům M. tak na základě platné dohody z 5. 5. 1972 vzniklo právo osobního užívání předmětného pozemku, které se k 1. 1. 1992 přeměnilo na právo (spolu)vlastnické a které převedli na žalovanou kupní smlouvou z 3. 3. 1997. Žalovaná nabyla vlastnictví v dobré víře, neboť k uzavření kupní smlouvy došlo až po pravomocném skončení restitučních sporů mezi žalobkyněmi a manžely M. a po rozhodnutí Krajského soudu v Českých Budějovicích z 26. 2. 1997, kterým bylo potvrzeno předchozí rozhodnutí Pozemkového úřadu o neschválení dohody o vydání předmětného pozemku. Žalovaná navrhla, aby dovolací soud rozsudky soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Žalobkyně se vyjádřily tak, že považují rozhodnutí soudů obou stupňů za správná. Odkazují na rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 8. 3. 2001, sp. zn. 26 Cdo 1853/99, ze kterého je zřejmé, že uzavřená dohoda o odevzdání a převzetí bytu bez rozhodnutí příslušného orgánu o přidělení bytu je absolutně neplatným úkonem. Princip zřízení práva osobního užívání byl uplatňován stejně bez ohledu na předmět osobního užívání a je tedy zřejmé, že samotná dohoda o zřízení práva osobního užívání k pozemku je bez rozhodnutí o přidělení pozemku do osobního užívání, rovněž neplatná. Dále odkazují na rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 27. 6. 2001, sp. zn. 28 Cdo 267/2001, podle něhož k pozemku, který sloužil k provozování zemědělské výroby nebylo možno právo osobního užívání zřídit a takovéto zřízení v rozporu s tehdejšími předpisy lze hodnotit jako protiprávní zvýhodnění nabyvatele práva. Právní předchůdci žalované tedy s ohledem na rozhodnutí tehdejšího JčKNV v Č. B. a MF ČSR nemohli být v dobré víře o tom, že jsou řádnými uživateli a později vlastníky předmětného pozemku. Navrhly, aby dovolací soud podanému dovolání nevyhověl.

Nejvyšší soud se po zjištění, že dovolání bylo podáno včas řádně zastoupenou účastnicí řízení, zabýval otázkou, zda jde o dovolání přípustné.

Dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu je přípustné za splnění předpokladů stanovených v ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) a c), odst. 3 OSŘ. Protože předpoklad stanovený v § 237 odst. 1 písm. b) OSŘ nebyl naplněn, přicházela v úvahu přípustnost dovolání jen podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c), odst. 3 OSŘ. Podle § 237 odst. l písm. c) OSŘ je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má podle § 237 odst. 3 OSŘ po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.

Žalovaná považuje rozsudek odvolacího soudu za rozhodnutí zásadního významu pro posouzení otázky nabytí vlastnictví k pozemku manžely M. transformací práva osobního užívání podle registrované dohody o zřízení práva osobního užívání pozemku po zrušení rozhodnutí o přidělení pozemku do osobního užívání. Přehlíží ovšem, že uvedená otázka byla řešena v restitučním řízení, v němž se žalobkyně domáhaly vydání tohoto pozemku vůči obci V., a to tak, že Pozemkový úřad 6. 3. 2001 rozhodl podle § 9 odst. 4 zákona o půdě, že žalobkyně jsou vlastnicemi uvedeného pozemku, neboť pozemek transformací neplatného práva osobního užívání manželé M. k l. l. 1992 do vlastnictví nenabyli. Na základě opravného prostředku, který právě žalovaná proti tomuto rozhodnutí podala, rozhodl pak Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem z 27. 6. 2001, č. j. 10 Ca 174/2001-32, tak, že rozhodnutí Pozemkového úřadu potvrdil. Opravný prostředek proti rozhodnutí vydaném ve správním řízení podala žalovaná jako účastnice řízení, když podle tehdy platného správního řádu, a to § 14 zákona č. 71/1967 Sb., byli jeho účastníky ti, o jejichž právech, právem chráněných zájmech a povinnostech má být v řízení jednáno nebo ti, jehož práva, právem chráněné zájmy a povinnosti mohou být rozhodnutím přímo dotčeny. O jejím opravném prostředku proti uvedenému správnímu rozhodnutí rozhodl soud podle § 250l OSŘ ve znění před novelou provedenou zákonem č. 151/2002 Sb., kterým byly změněny některé zákony v souvislosti s přijetím soudního řízení správního. Jako účastnice uvedeného řízení jsou tímto rozhodnutím soudu proto podle § 159 odst. 2 OSŘ (ve znění platném ke dni zahájení tohoto řízení o určení vlastnictví) vázány jak žalovaná a žalobkyně, tak i soud. Z toho vyplývá, že už z tohoto důvodu v tomto řízení o určení vlastnictví soud k jinému závěru, než že předmětný pozemek nepřešel transformací práva osobního užívání do vlastnictví manželů M., dospět ani nemohl. Pro posouzení uvedené otázky nelze proto považovat rozsudek odvolacího soudu za rozhodnutí po právní stránce zásadního významu.

Ani otázka, zda žalovaná nabyla vlastnictví k předmětnému pozemku kupní smlouvou uzavřenou 3. 3. 1997 s manžely M. v dobré víře, nečiní rozsudek odvolacího soudu rozhodnutím po právní stránce zásadního významu. Žalovaná spojuje nesprávnost jejího posouzení se skutečnostmi (okolnostmi, za kterých uzavřela tuto smlouvu), které nemají v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Jak vyplývá ze skutkových zjištění shora uvedených, ze kterých soudy vycházely a kterými je dovolací soud vázán, byla žaloba, kterou se žalobkyně domáhaly vyslovení přechodu vlastnictví k pozemku vůči manželům M. sice zamítnuta, ale právě z toho důvodu, že nebyli jeho vlastníky. Ze shora popsaného průběhu restitučního řízení se také podává, že bylo zahájeno v roce 1992 a skončilo pravomocně až v roce 2001.

Protože rozsudek odvolacího soudu není rozhodnutím po právní stránce zásadního významu, není dovolání proti němu přípustné a bylo proto podle §243b odst. 5 a § 218 odst. l písm. c) odmítnuto.

Vzhledem k tomu, že bylo dovolání žalované odmítnuto, příslušela by vůči ní žalobkyním podle § 243b odst. 5 a § 146 odst. 3 OSŘ náhrada nákladů řízení; to však jen za předpokladu, že by šlo o náklady účelně vynaložené. Za takové dovolací soud nepovažuje odměnu advokáta za sepis vyjádření k dovolání, neboť v něm odmítnutí dovolání z důvodů, ke kterým dospěl dovolací soud, jako zástupce žalobkyň nenavrhoval.

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 21. prosince 2004



JUDr. Marie Rezková,v.r.

předsedkyně senátu