22 Cdo 4461/2011
Datum rozhodnutí: 23.05.2013
Dotčené předpisy: § 149 obč. zák.




22 Cdo 4461/2011


U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a Mgr. Davida Havlíka ve věci žalobkyně JUDr. J. J. , zastoupené JUDr. Vladimírem Turkem, advokátem se sídlem v Praze 2, Krkonošská 16, proti žalovanému JUDr. J. K. , zastoupenému JUDr. Františkem Zelenickým, advokátem se sídlem v Praze 2, Sokolská 52, o vypořádání společného jmění manželů, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 23 C 175/2005, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 4. března 2010, č. j. 53 Co 474/2009-212, takto:

I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
O d ů v o d n ě n í:


Podle § 243c odst. 2 občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř. ) v odůvodnění usnesení, jímž bylo dovolání odmítnuto nebo jímž bylo zastaveno dovolací řízení, dovolací soud pouze stručně vyloží důvody, pro které je dovolání opožděné, nepřípustné, zjevně bezdůvodné nebo trpí vadami, jež brání pokračování v dovolacím řízení, nebo pro které muselo být dovolací řízení zastaveno.
Obvodní soud pro Prahu 4 (dále jen soud prvního stupně ) rozsudkem ze dne 24. července 2009, č. j. 23 C 175/2005-178, ve spojení s opravným usnesením soudu prvního stupně ze dne 21. října 2009, č. j. 175/2005-200, ve výroku I. společné jmění účastníků vypořádal tak, že do výlučného vlastnictví žalobkyně přikázal dům č. p. 52/6, nacházející se na pozemku parc. č. 254, spolu s pozemky parc. č. 254, parc. č. 255 a parc. č. 256, to vše v obci Praha a katastrálním území P. Ve výroku II. soud prvního stupně uložil žalobkyni povinnost zaplatit žalovanému na vypořádacím podílu částku 1 353 250,-Kč. Ve výrocích III. a IV. pak soud prvního stupně rozhodl o náhradě nákladů řízení.
K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze (dále jen ,,odvolací soud ) rozsudkem ze dne 4. března 2010, č. j. 53 Co 474/2009-212, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I. rozsudku) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II. rozsudku).
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, které považuje za přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., aniž by konkretizovala uplatněný dovolací důvod.
Žalovaný se k dovolání nevyjádřil.
Obsah rozsudků soudů obou stupňů, jakož i obsah dovolání, je účastníkům znám, a dovolací soud proto na ně odkazuje.
Dovolání není přípustné.
Podle článku II. Přechodná ustanovení, bodu 7. zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, účinného od 1. ledna 2013, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů, s výjimkou § 243c odst. 3 zákona, který se užije ve znění účinném ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona.
Protože napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno dne 4. března 2010, projednal a rozhodl dovolací soud o dovolání dovolatelky podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. prosince 2012.
Dovolání může být v řešené věci přípustné proti rozsudku odvolacího soudu podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění přípustnost dovolání nezakládají), které zakládají zásadní právní význam napadeného rozhodnutí.
Závěr, že napadené rozhodnutí nemá ve věci samé po právní stránce zásadní význam, přitom Nejvyšší soud přijal s vědomím faktu, že Ústavní soud nálezem pléna ze dne 21. února 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11, zrušil ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. až uplynutím 31. prosince 2012, a s přihlédnutím k tomu, že v době podání dovolání měli dovolatelé právo legitimně očekávat, že splnění podmínek formulovaných ustanovením § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. povede k věcnému přezkumu jím podaného dovolání (k tomu srovnej též nález Ústavního soudu ze dne 6. března 2012, sp. zn. IV. ÚS 1572/11).
Protože dovolání opírající se o § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je přípustné jen pro řešení právních otázek, je v tomto případě dovolatelka oprávněna napadnout rozhodnutí odvolacího soudu jen z dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. V dovolání proto nelze uplatnit dovolací důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a odst. 3 o. s. ř., a dovolací soud tak musí vycházet ze skutkových zjištění učiněných v nalézacím řízení, což znamená, že se nemůže zabývat jejich správností. Dovolacím důvodem podle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., tj. vadami řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, by se dovolací soud mohl zabývat jen v případě přípustného dovolání.
Při posuzování přípustnosti dovolání pro řešení otázky zásadního právního významu se předpokládá, že dovolací soud bude reagovat na právní otázku, kterou dovolatel konkrétně vymezí (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. června 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 7/2004, č. 132, usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 30. září 2004, sp. zn. 29 Odo 775/2002, uveřejněné v časopise Právní rozhledy, 2005, č. 12, str. 457 a řada dalších, implicite též nález Ústavního soudu ze dne 20. února 2003, sp. zn. IV. ÚS 414/01, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, C. H. Beck, svazek 29, 2003, pod pořadovým č. 23). Jestliže taková právní otázka není v dovolání určitě a s dostatečnou srozumitelností vymezena, nelze žádat po dovolacím soudu, aby se jeho dovolací přezkum stal bezbřehou revizí věci, jež by se ocitla v rozporu s přezkumnými limity dovolacího řízení, danými zejména ustanovením § 242 o. s. ř. (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. prosince 2008, sp. zn. 28 Cdo 3440/2008, uveřejněné na internetových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. dubna 2009, sp. zn. 22 Cdo 1762/2007, uveřejněné tamtéž). Pokud dovolání neformuluje žádnou otázku zásadního právního významu, nevede ani polemiku s právními názory odvolacího soudu, ale zpochybňuje skutkové závěry odvolacího soudu, pak nemůže být přípustnost dovolání pro zásadní právní význam napadeného rozhodnutí založena (k tomu srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. října 2006, sp. zn. 28 Cdo 2551/2006, uveřejněné v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod pořadovým č. C 4666).
Dovolání nevymezuje relevantní právní otázku, kterou by dovolací soud měl přezkoumat jakožto otázku zásadního významu a z obsahu dovolání taková otázka ani nevyplývá. Dovolací soud v dovolání neshledal nic, co by z rozhodnutí odvolacího soudu činilo rozhodnutí po právní stránce zásadního významu.
Dovolatelka v zásadě v dovolání vyjadřuje nesouhlas se všemi postupy a závěry, které nalézací soudy v řízení zaujaly, aniž by však bylo vůbec patrno, který z dovolacích důvodů (§ 241a odst. 2, odst. 3 o. s. ř.) uplatňuje a v čem konkrétně spatřuje jeho naplnění. V dovolání nalézacím soudům vytýká zejména nesprávné hodnocení důkazů a neprovedení jí navržených důkazů, čímž u dovolání přípustného podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. nepřípustně zpochybňuje zjištěný skutkový stav. Obsahem dovolání je popis průběžných vztahů účastníků a probíhajících řízení, jakož i okolnosti týkající se dřívějšího soužití účastníků a záležitostí s tím spojených.
V souvislosti se zásadním právním významem napadeného rozhodnutí odvolacího soudu dovolatelka toliko poukazuje na posouzení podílů účastníků na získání nemovitosti tím, že poskytli prodávajícím své byty a při blokaci majetku dovolatelky-stěžovatelky stanovení lhůty k vyplacení žalobce . Dovolacímu soudu však není zřejmé, v čem by uvedený poukaz měl zakládat zásadní právní význam napadeného rozhodnutí odvolacího soudu a jak by se měl promítnout v poměrech souzené věci.
Pro úplnost dovolací soud dodává, že předmětem vypořádání majetkového společenství manželů soudem mohou být jen ty věci, hodnoty, pohledávky, závazky a investice každého z nich z titulu úhrady toho, co ze svého vynaložil na společný majetek, a jejich společné pohledávky vůči některému z nich z titulu náhrady toho, co bylo ze společného majetku vynaloženo na jeho oddělený majetek, které učinili předmětem řízení (k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. listopadu 2006, sp. zn. 22 Cdo 999/2006, uveřejněný v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck (dále též jen Soubor ) pod pořadovým č. C 4621).
Současně platí i časový rámec pro uplatnění těchto nároků potud, že soud může vypořádat pouze ty věci, hodnoty a investice (vnosy) tvořící součást zákonného majetkového společenství manželů (bezpodílového spoluvlastnictví manželů i společného jmění manželů), které účastníci učiní předmětem řízení ve lhůtě tří let od zániku majetkového společenství (k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. dubna 2007, sp. zn. 22 Cdo 2903/2005, uveřejněný v Souboru pod pořadovým č. C 5055, rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 25. září 2012, sp. zn. 22 Cdo 2380/2012, uveřejněný na internetových stránkách Nejvyššího soudu České republiky www.nsoud.cz , rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. listopadu 2012, sp. zn. 22 Cdo 51/2011, uveřejněný tamtéž nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. ledna 2013, sp. zn. 22 Cdo 3395/2012, uveřejněný tamtéž). Pokud v uvedené lhůtě není nárok na vypořádání těchto hodnot a vnosů uplatněn, nelze je již následně v řízení o vypořádání společného jmění manželů vypořádat.
Lze-li s obtížemi z obsahu dovolání usuzovat, dovolatelka nalézacím soudům vytýká, že nevypořádaly jí tvrzené vnosy i investice z výlučného do společného majetku. Tyto nároky nalézací soudy nevypořádaly s ohledem na závěr, že nebyly v řízení prokázány, a dovolací polemika je tak vedena v rovině výhrad vůči skutkovým zjištěním, závěrům a hodnocení dokazování.
Nadto lze v této souvislosti poukázat dále na skutečnost, že vypořádání investice (vnosu) z výlučného majetku do majetku společného předpokládá ve lhůtě tří let od zániku zákonného majetkového společenství - v obecné rovině tvrzení, že výlučné finanční prostředky (či majetek) jednoho z manželů byly použity ve prospěch zákonného majetkového společenství a současně požadavek investujícího manžela, aby mu bylo uhrazeno, co ze svého vynaložil na společný majetek v řízení o vypořádání společného jmění manželů (k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. ledna 2013, sp. zn. 22 Cdo 3395/2012 uveřejněný na internetových stránkách Nejvyššího soudu České republiky www.nsoud.cz ).
Podle skutkových zjištění, která dovolatelka v dovolání nezpochybňuje, došlo k rozvodu manželství, a tím i k zániku společného jmění manželů, dnem právní moci rozsudku o rozvodu manželství, tj. 8. června 2002. Nalézací soudy tak byly oprávněny vypořádat pouze ty věci, hodnoty a investice, které se staly předmětem řízení do 8. června 2005.
Žaloba o vypořádání společného jmění manželů byla doručena soudu prvního stupně dne 7. června 2005 a do následujícího dne 8. června 2005 nebyla žádným způsobem doplněna. Nalézací soudy tak mohly vypořádat v řízení jen to, co učinila žalobkyně předmětem řízení v žalobě doručené soudu prvního stupně dne 7. června 2005.
V žalobě se však žalobkyně vypořádání žádným investic a vnosů nedomáhala; z obsahu žaloby a návrhu rozhodnutí soudu je zřejmé, že se domáhala toliko vypořádání předmětných nemovitostí jejich přikázáním do svého výlučného vlastnictví a dále příspěvku za znemožnění užívání osobního motorového vozidla VW Polo C SPZ AEC 99-94 . Ostatně i sama žaloba je především popisem okolností doprovázejících soužití účastníků s převažujícím a opakovaným vyjádřením negativního vztahu žalobkyně vůči žalovanému. Nalézací soudy se tak nadbytečně zabývaly vypořádáním tvrzených vnosů žalobkyně z výlučného do společného majetku, jestliže je žalobkyně uplatnila k vypořádání až po třech letech od zániku společného jmění manželů. Jestliže je však nakonec nevypořádaly, byť z jiných důvodů, nelze jejich rozhodnutí považovat za nesprávná.
Nejvyšší soud proto dovolání žalobkyně podle § 243b odst. 1, 5 věty první a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází z § 243b odst. 5, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. a skutečnosti, že úspěšnému žalovanému v dovolacím řízení náklady, na jejichž náhradu by měl nárok, nevznikly.

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 23. května 2013 Mgr. Michal K r á l í k, Ph. D.
předseda senátu