22 Cdo 4459/2015
Datum rozhodnutí: 14.12.2016
Dotčené předpisy: § 58 o. s. ř.



22 Cdo 4459/2015


U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a Mgr. Davida Havlíka ve věci žalobkyně Charlton, a. s. , se sídlem v Praze 1, V Celnici 1031/4, IČO: 64948307, zastoupené JUDr. Petrem Voříškem, Ph.D., LL.M., advokátem se sídlem v Praze 7, Přístavní 321/14, proti žalovanému P. H. , zastoupenému JUDr. Milanem Zábržem, advokátem se sídlem v Brně, Veveří 486/57, o zřízení věcného břemene, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 21 C 248/2011, o dovolání žalovaného proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 27. května 2015, č. j. 20 Co 177/2015-152, takto:

Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 27. května 2015, č. j. 20 Co 177/2015-152, se ve výroku II. ruší a věc se v tomto rozsahu vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení. Odůvodnění:

Obvodní soud pro Prahu 10 (dále jen soud prvního stupně ) usnesením ze dne 20. 2. 2015, č. j. 21 C 248/2011-131, zamítl návrh žalobkyně na prominutí zmeškání lhůty k podání odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně ze dne 13. 11. 2014, č. j. 21 C 248/2011-96.
Soud prvního stupně posledně uvedeným rozsudkem zamítl žalobu na povolení nezbytné cesty ve formě služebnosti ve prospěch žalobkyně a každého jejího právního nástupce přes část pozemku parc. č. 828/4, v katastrálním území V., obci P., vymezenou jako část A geometrickým plánem č. 1314-68/2011, a to do stavby č. p., jež je součástí pozemků parc. č. 828/24, parc. č. 828/23, parc. č. 828/17, parc. č. 828/7, v katastrálním území V., obci P..
Žalobkyni byl rozsudek doručen dne 16. 12. 2014, přičemž lhůta pro podání odvolání skončila 31. 12. 2014. Podáním ze dne 19. 12. 2014 žalobkyně adresovala Obvodnímu soudu pro Prahu 4 odvolání, které mu bylo doručeno 23. 12. 2014. Toto podání Obvodní soud pro Prahu 4 jak místně nepříslušný postoupil dne 6. 1. 2015 soudu prvního stupně. Usnesením soudu prvního stupně ze dne 12. 1. 2015, č. j. 21 C 248/2011-110, bylo odvolání žalobkyně odmítnuto pro opožděnost. Žalobkyně proto požádala soud prvního stupně o prominutí zmeškání lhůty.
Soud prvního stupně tento návrh žalobkyně zamítl, protože na straně žalobkyně neexistovala žádná překážka, která by jí bránila v podání odvolání v zákonem stanovené lhůtě. Pochybení žalobkyně nemůže jít k tíži místně nepříslušného soudu, který odvolání žalobkyně místně příslušnému soudu postoupil až po uplynutí lhůty k podání odvolání. S ohledem na období pracovního volna od 24. 12. 2014 do 28. 12. 2014 měl Obvodní soud pro Prahu 4 pouze 3 dny na to, aby odvolání žalobkyně doručil v zákonem stanovené lhůtě pro odvolání místně příslušnému soudu.
K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze (dále jen odvolací soud ) usnesením ze dne 27. 5. 2015, č. j. 20 Co 177/2015-152, rozhodl o procesním nástupnictví původní žalobkyně BETATEL, s. r. o., IČO: 28211740, se sídlem v Praze 1, V Celnici 1031/4 (výrok I.) a změnil usnesení soudu prvního stupně tak, že žalobkyni prominul zmeškání lhůty k podání odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně ze dne 13. 11. 2014, č. j. 21 C 248/2011-96 (výrok II.).
Odvolací soud vyšel z toho, že žalobkyně podala návrh na prominutí zmeškání lhůty včas a z omluvitelného důvodu. Z návěstí i obsahu odvolání totiž plyne, že směřuje proti usnesení soudu prvního stupně (Obvodního soudu pro Prahu 10), nikoliv Obvodního soudu pro Prahu 4. Je zjevné, že se jedná jen o administrativní pochybení. Jde o obdobný případ jako v rozhodnutí dovolacího soudu sp. zn. 30 Cdo 1383/2000, kde odvolání bylo podáno v otevřené lhůtě pro odvolání a při operativnějším postupu nepříslušného Obvodního soudu pro Prahu 4, který sídlí ve stejné budově jako soud prvního stupně, by byla odvolací lhůta zachována.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání. Dovolání má být přípustné podle § 237 občanského soudního řádu, protože rozhodnutí odvolacího soudu závisí na řešení otázky procesního práva, při jejímž řešení odvolací soud vykázal prvky libovůle. Z každého podání musí být zřejmé, kterému soudu má být určeno, je tedy zjevné, že správně označený soud je podmínkou řádného podání. Nelze odkazovat na § 208 odst. 2 občanského soudního řádu, který míří pouze na podání odvolání do protokolu u místně nepříslušného soudu nebo na podání odvolání u odvolacího soudu. Neexistuje žádný omluvitelný důvod bránící podání odvolání, když odvolání bylo podáno včas. Pokud došlo k marnému uplynutí odvolací lhůty pochybením žalobkyně, není žádný důvod k prominutí zmeškání lhůty. Je třeba zdůraznit, že překážka nastala již při podání odvolání a odpadla nejpozději 23. 12. 2014, kdy bylo odvolání doručeno na podatelnu místně nepříslušného soudu a od této doby nic žalobkyni nebránilo podat odvolání místně příslušnému soudu či podat návrh na prominutí zmeškání lhůty, nicméně to učinila až 4. 2. 2015. Postup odvolacího soudu je absurdní; nelze připustit, aby byla soudní praxe zatěžována opravnými prostředky podávanými na libovolný soud. Proto navrhl, aby dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalobkyně se k dovolání nevyjádřila.
Nejvyšší soud jako dovolací soud projednal věc podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále též jen o. s. ř. ), neboť řízení v projednávané věci bylo zahájeno přede dnem 1. 1. 2014 (srovnej článek II bod 2. zákona č. 293/2013 Sb.).
Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle § 241a odst. 1 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
Dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden (§ 242 odst. 1 o. s. ř.). Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny (§ 242 odst. 3 o. s. ř.).
Dovolatel učinil předmětem přezkumu otázku, zda je v řešené věci dán omluvitelný důvod prominutí zmeškání lhůty k podání odvolání za situace, kdy odvolatelka sice napadla odvoláním rozhodnutí soudu prvního stupně, podala ho však v zákonem stanovené lhůtě k místně nepříslušnému soudu, který jej postoupil místně příslušnému soudu až po uplynutí zákonné lhůty k podání odvolání.
Dovolání je v této otázce přípustné i důvodné, neboť odvolací soud postupoval v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí.
Podle § 58 odst. 1. o. s. ř. odvolání se podává do patnácti dnů od doručení písemného vyhotovení rozhodnutí u soudu, proti jehož rozhodnutí směřuje. Bylo-li vydáno opravné usnesení týkající se výroku rozhodnutí, běží tato lhůta znovu od právní moci opravného usnesení.
Podle § 204 odst. 1 o. s. ř. odvolání se podává do patnácti dnů od doručení písemného vyhotovení rozhodnutí u soudu, proti jehož rozhodnutí směřuje. Bylo-li vydáno opravné usnesení týkající se výroku rozhodnutí, běží tato lhůta znovu od právní moci opravného usnesení.
Podle § 208 odst. 2 o. s. ř. jako opožděné nemůže být odmítnuto odvolání, které bylo ve lhůtě podáno u odvolacího soudu nebo do protokolu u nepříslušného soudu a ve věcech dědických též tehdy, bylo-li podáno ve lhůtě u notáře, který byl soudem pověřen, aby jako soudní komisař provedl úkony v řízení o dědictví. Totéž platí, bylo-li odvolání proti rozhodnutí o předběžném opatření podle § 76a podáno ve lhůtě u soudu příslušného podle § 88 písm. c).
Vrchní soud v Praze v usnesení ze dne 18. 9. 1995, sp. zn. 1 Co 322/95 (uveřejněném v časopise Soudní rozhledy, 1998, č. 5, str. 115 116), formuloval závěr, podle kterého jestliže rozhodnutí, kterým bylo odvolání odmítnuto pro opožděnost, nabude právní moci, není možné domáhat se odstranění následků pozdě podaného odvolání návrhem na prominutí zmeškání lhůty podle § 58 odst. 1 o. s. ř. Tento závěr byl odrazem argumentace, podle které prominutí zmeškání lhůty přichází v úvahu pouze v průběhu řízení ve věci. Jestliže však je odvolání odmítnuto pro opožděnost, rozhodnutí nabylo právní moci a nastaly účinky pravomocného rozhodnutí, je vyloučeno se domáhat odstranění důsledku opožděně podaného odvolání návrhem na prominutí zmeškání lhůty. Toto rozhodnutí považuje za použitelné i odborná komentářová literatura (k tomu srovnej Drápal, L. Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád I. § 1 až 200za. Komentář. 1. Vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, str. 406 a 1623 a David, L. Ištvánek, F. Javůrková, N. Kasíková, M. Lavický, P. a kol. Občanský soudní řád. Komentář. I. díl. Praha: Wolters Kluwer, 2009, str. 298).
V rozsudku ze dne 27. 10. 1998, sp. zn. 20 Cdo 748/98 (uveřejněném pod č. 42/1999 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), Nejvyšší soud formuloval závěr, že soud nesmí odmítnout odvolání pro opožděnost dříve, než bude pravomocně rozhodnuto o žádosti odvolatele o prominutí zmeškání lhůty k podání odvolání.
Z obsahu spisu se podává, že odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně doručila žalobkyně Obvodnímu soudu pro Prahu 4 dne 23. 12. 2014. Obvodní soud pro Prahu 10 ho usnesením ze dne 12. 1. 2015, č. j. 21 C 248/2011-110, odmítl pro opožděnost. Proti tomuto rozhodnutí podala žalobkyně odvolání dne 3. 2. 2015 a současně podala návrh na prominutí zmeškání lhůty z téhož dne. O tomto návrhu bylo rozhodnuto soudem prvního stupně tak, že návrh na prominutí zmeškání lhůty byl zamítnut. K odvolání žalobkyně bylo usnesením odvolacího soudu ze dne 27. 5. 2015, č. j. 20 Cdo 177/2015-152, usnesení soudu prvního stupně změněno tak, že zmeškání lhůty bylo prominuto. V návaznosti na toto rozhodnutí soud prvního stupně rozhodnutí o odmítnutí odvolání (autoremedurou) usnesením ze dne 13. 7. 2015, č. j. 21 C 248/2011-165 změnil tak, že odvolání žalobkyně proti rozsudku soudu prvního stupně zde dne 13. 11. 2014, č. j. 21 C 248/2011-96, neodmítl. Žalovaný se proti tomuto usnesení podáním ze dne 29. 7. 2015 odvolal, přičemž z obsahu spisu se nepodává, jakým způsobem bylo o tomto odvolání rozhodnuto.

Za této procesní situace, kdy ohledně posouzení otázky včasnosti podaného odvolání dosud nebylo vydáno pravomocné rozhodnutí, je nutno v souladu se závěry vyplývajícími z rozhodnutí sp. zn. 20 Cdo 748/98 rozhodnout o návrhu na prominutí zmeškání lhůty. Jinak řečeno, dosud neskončené řízení o posouzení včasnosti podání odvolání žalobkyně proti rozsudku soudu prvního stupně není bez dalšího překážkou věcného posouzení návrhu na prominutí zmeškání lhůty.

Z obsahu návrhu na prominutí zmeškání lhůty i z odvolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně se především podává, že dovolatelka vytýká Obvodnímu soudu pro Prahu 4, že měl v odvolací lhůtě doručit její odvolání Obvodnímu soudu pro Prahu 10, a pokud tak neučinil, porušil právo dovolatelky na projednání věci v přiměřené lhůtě nezávislým a nestranným soudem. Touto argumentací však vůbec nevystihuje důvody, pro které by bylo možno uvažovat o odůvodněném zmeškání lhůty k podání odvolání, ale směřuje k tomu, že vzhledem k obsahu odvolání měl soud její podání považovat za včasné přesto, že bylo podáno u Obvodního soudu pro Prahu 4 a nikoliv u Obvodního soudu pro Prahu 10. To je ostatně patrné i z toho, že návrh na prominutí zmeškání lhůty žalobkyně podala až poté, kdy soud prvního stupně její odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně odmítl pro opožděnost.
Otázkou podání odvolání v zákonné lhůtě k místně nepříslušnému soudu a následnému odmítnutí odvolání pro opožděnost za situace, kdy odvolání došlo místně příslušnému soudu až po uplynutí zákonné lhůty pro podání odvolání, se zabýval Ústavní soud v usnesení ze dne 7. 4. 2009, sp. zn. I. ÚS 669/09 (uveřejněném na http://nalus.usoud.cz ), kde uvedl, že porušení ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces garantovaného v čl. 36 odst. 1 Listiny Ústavní soud neshledal, neboť stěžovatel nemůže svou zjevnou chybu chtít přesunout na obecný soud. Je otázkou, zda mohl Okresní soud v Ostravě vzhledem k existenci pro něj závazného spisového a kancelářského řádu postupovat flexibilněji při doručování odvolání příslušnému soudu. Podle názoru Ústavního soudu obecnému soudu ale rozhodně nelze přičítat (a dovozovat z toho porušení základního práva na spravedlivý proces), že se odvolání nepodařilo zaslat příslušnému soudu v zákonné lhůtě pro podání odvolání, neboť celý tento procesní postup obecných soudů byl v prvé řadě vyvolán chybným úkonem samotného stěžovatele, který svoje odvolání podal k nepříslušnému soudu. Neexistuje žádný důvod, pro který by nebylo možné aprobovat ustálenou judikaturu Nejvyššího soudu, na kterou ve svém usnesení odkazuje Vrchní soud v Olomouci. Podle Nejvyššího soudu je pro včasnost podaného odvolání rozhodující buď datum podání odvolání na poště, pokud je adresováno příslušnému soudu, nebo předložení odvolání příslušnému soudu (např. R 23/86), tj. v dané věci Krajskému soudu v Ostravě. To se v daném případě nestalo a nestalo se ani to, že by se okresnímu soudu podařilo ve lhůtě pro podání odvolání doručit napadené rozhodnutí tomu soudu, kde jej bylo třeba podat. Názor stěžovatele, že je podání do protokolu (viz i ustanovení§ 208 odst. 2 o. s. ř.) shodné s elektronickým podáním, Ústavní soud vzhledem k odlišnému charakteru obou institutů (zcela zjevná vyšší kvalifikovanost podání do protokolu) nesdílí. Z obsahu ústavní stížnosti ani z rozhodnutí obecných soudů nevyplývá, že by byl stěžovatel obecným soudem nesprávně o odvolání poučen, tudíž je nutno vzhledem k výše řečenému rozhodnutí obecného soudu ústavně aprobovat, neboť fatální chybu stěžovatele (podání nepříslušnému soudu) ovlivňující další osud jeho podání nelze přesunout na obecný soud.
I když obecně platí, že se odvolání podává u soudu, proti jehož rozhodnutí směřuje (§ 204 odst. 1 o. s. ř.), není možno odmítnout odvolání, které bylo podáno v odvolací lhůtě u místně a funkčně příslušného odvolacího soudu nebo do protokolu u nepříslušného soudu prvního stupně. Odvolání podané u odvolacího soudu, který není místně a funkčně příslušný, nebo u nepříslušného soudu prvního stupně jinak než do protokolu, však nelze jako opožděné odmítnout jen tehdy, stihne-li soud, u kterého bylo podáno, odeslat odvolání příslušnému soudu prvního stupně či příslušnému odvolacímu soudu ještě v odvolací lhůtě [srovnej Jakšič, V. v Lavický, P. a kol. Občanský soudní řád. Komentář. Praha: Wolters Kluwer, 2016, str. 912, jakož i zde citované rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě, sp. zn. 13 Co 184/83 (uveřejněné pod č. 23/86 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, rozh. obč.)].
K obdobným závěrům ostatně již dříve dospěl Nejvyšší soud ve vztahu k dodržení dovolací lhůty. Konkrétně v usnesení ze dne 1. 6. 2005, sp. zn. 30 Cdo 579/2004 (dostupném na www.nsoud.cz ), dovolací soud uvedl, že bylo-li dovolání podáno u jiného než příslušného soudu prvního stupně nebo u nepříslušného odvolacího soudu, anebo jinému státnímu orgánu či správnímu úřadu, je dovolací lhůta zachována jen tehdy, stačí-li tento soud nebo jiný orgán ještě v dovolací lhůtě odeslat jemu doručené dovolání příslušnému soudu prvního stupně, odvolacímu soudu nebo dovolacímu soudu (tj. podat je u držitele poštovní licence nebo přímo u soudu) [obdobně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2015, sp. zn. 22 Cdo 5139/2015 (dostupné na www.nsoud.cz )].
V předmětné věci žalobkyně své odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně podala místně nepříslušnému soudu Obvodnímu soudu pro Prahu 4 podáním doručeným v úterý dne 23. 12. 2014, přičemž tento soud jako místně nepříslušný postoupil odvolání Obvodnímu soudu pro Prahu 10 dne 6. 1. 2015. Poslední den lhůty k podání odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně byla středa 31. 12. 2014. Tento postup nelze v žádném směru hodnotit jako liknavý či pomalý, jestliže na dny 24., 25. a 26. 12. 2014 (středa čtvrtek pátek) připadly tzv. vánoční svátky, 27. 12. na sobotu a 28. 12. na neděli. Čtvrtek 1. 1. 2015 připadl na Nový rok a dny 3. a 4. 1. 2015 na sobotu a neděli. Při obecně známém vyšším čerpání dovolené na zotavenou zaměstnanci právě v době Vánoc a povánočních dnů nelze postupu Obvodního soudu pro Prahu 4 nic vytknout.
Omluvitelnost důvodu zmeškání se posuzuje podle okolností konkrétního případu. Omluvitelným může i zaviněné jednání nebo opomenutí, lze-li je považovat vzhledem ke konkrétní situaci za omluvitelné. Tam, kde má účastník zástupce (zmocněnce) a zmeškaný úkon mohl zástupce učinit, se musí důvod zmeškání týkat zástupce (k tomu srovnej Drápal, L. Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád I. § 1 až 200za. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, str. 404). Smyslem institutu prominutí zmeškání lhůty je umožnit účastníku řízení provést procesní úkon, k němuž je oprávněn, jestliže k němu zmeškal lhůtu z omluvitelného důvodu a nelze po něm spravedlivě požadovat, aby nesl následky zmeškání lhůty [k tomu srovnej Šuláková, M. v Lavický, P. a kol. Občanský soudní řád (§ 1 až 250l). Řízení sporné. Praktický komentář. Praha: Wolters Kluwer, 2016, str. 231].
Nejvyšší soud v usnesení ze dne 14. 9. 2015, sp. zn. 21 Cdo 30/2015 (uveřejněném pod č. 63/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozh. obč.), vysvětlil, že účelem (smyslem) institutu prominutí zmeškání lhůty je umožnit účastníku řízení provést procesní úkon, k němuž je oprávněn, jestliže k němu zmeškal lhůtu z omluvitelného důvodu . Po účastníku řízení nelze spravedlivě požadovat, aby nesl následky zmeškání lhůty, jestliže nastane překážka nebo jiná okolnost, která mu zabrání provést procesní úkon včas. Tato překážka nebo jiná okolnost má-li být důvodem k prominutí zmeškání lhůty musí představovat omluvitelný důvod ; příčina toho, proč účastník zmeškal lhůtu k úkonu, tedy musí mít s ohledem na její povahu, nepředvídatelnost, závažnost, rozsah nebo z jiných důvodů aspekt ospravedlnitelnosti (toho, co lze v dané situaci omluvit). Omluvitelným důvodem jsou nejen události mající objektivní povahu, ale i okolnosti účastníkem nebo jeho zástupcem způsobené či jinak zaviněné, jestliže je lze za dané situace považovat za omluvitelné (za důvod ospravedlňující zmeškání lhůty). Za omluvitelný důvod, pro který účastník zmeškal lhůtu, je tedy třeba ve smyslu ustanovení § 58 odst. 1 věty první o. s. ř. považovat jak takovou překážku (událost), která účastníku řízení nebo jeho zástupci objektivně (nezávisle na jejich vůli) zabránila učinit včas příslušný procesní úkon, tak i okolnost účastníkem řízení nebo jeho zástupcem případně způsobenou nebo jinak zaviněnou, jestliže ji lze považovat zejména za přihlédnutí ke všem okolnostem případu a k poměrům účastníka nebo jeho zástupce za omluvitelnou.
Žádné omluvitelné důvody se z obsahu spisu nepodávají a netvrdí je ostatně ani samotná žalobkyně. Ta byla v rozsudku soudu prvního stupně správně poučena o tom, že odvolání se podává prostřednictvím Obvodního soudu pro Prahu 10, byla v řízení zastoupena zástupcem (advokátem), který odvolání nesprávně označil jako adresované Obvodnímu soudu pro Prahu 4 a tomuto soudu je také v odvolací lhůtě zaslal. Nejednalo se tedy ani o případ, kdy by odvolání bylo adresováno místně příslušnému soudu a pouze zasláno soudu nikoliv místně příslušnému. Žalobkyně neuvádí žádné konkrétní individuální důvody, které by její nesprávný postup odůvodňovaly a to tím spíše, že byla v řízení zastoupena advokátem, tj. osobou poskytující právní služby. Pokud by tímto důvodem bylo samotné pochybení spočívající v tom, že odvolání bylo podáno místně nepříslušnému soudu, pak by tímto omluvitelným důvodem byl bez dalšího již samotný nesprávný postup účastníka řízení v tak zásadním procesním úkonu, jímž je odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně, které zaslal místně nepříslušnému soudu, ačkoliv byl o místě podání odvolání správně poučen. To však za omluvitelný důvod nepochybně považovat nelze.
Poukázal-li odvolací soud na rozhodnutí dovolacího soudu ve věci vedené pod sp. zn. 30 Cdo 1383/2000, je tento odkaz nepřiléhavý především proto, že v uvedené věci nebylo ještě před podáním návrhu na prominutí zmeškání lhůty rozhodnuto o odmítnutí odvolání pro opožděnost. Nadto v uvedené věci byla skutková situace odlišná i v tom, že účastník podal odpor u jiného soudu, než kterému byl adresován. O to však nešlo v řešeném případě, když odvolání v řešené věci odvolatelka podala u soudu, kterému bylo také adresováno.
Rozhodnutí odvolacího soudu z výše uvedených důvodů spočívá na nesprávném právním posouzení ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. Nejvyšší soud proto usnesení odvolacího soudu v napadeném výroku II. podle § 243e odst. 1 o. s. ř. zrušil a věc mu v tomto rozsahu vrátil podle § 243e odst. 2 věty první o. s. ř. k dalšímu řízení. Odvolací soud je vysloveným právním názorem dovolacího soudu vázán (§ 243g odst. 1 věta první, část věty za středníkem o. s. ř. ve spojení s § 226 o. s. ř.).

Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 14. prosince 2016

Mgr. Michal Králík, Ph.D.
předseda senátu