22 Cdo 443/2007
Datum rozhodnutí: 05.02.2008
Dotčené předpisy:





22 Cdo 443/2007


ČESKÁ REPUBLIKA


ROZSUDEK


JMÉNEM REPUBLIKY


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Baláka a soudců JUDr. Marie Rezkové a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobkyně V. Ch., zastoupené advokátem, proti žalovanému Ing. V. P., zastoupenému advokátem, o určení vlastnictví k části pozemku, vedené u Okresního soudu ve Frýdku - Místku pod sp. zn. 19 C 210/2001, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 5. května 2006, č. j. 42 Co 75/2006-222, 42 Co 76/2006, takto:





Rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 5. května 2006, č. j. 42 Co 75/2006-222, 42 Co 76/2006, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.


O d ů v o d n ě n í :


Okresní soud ve Frýdku-Místku (dále soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 14. listopadu 2005, č. j. 19 C 210/2001-170, ve znění usnesení téhož soudu ze dne 6. ledna 2006, č. j. 19 C 210/2001-191, určil, že žalobkyně je vlastníkem části pozemku parc. č. 40 zastavěná plocha v k. ú. B., obec B., zapsaného na LV č. 363 u Katastrálního úřadu pro M. k., katastrální pracoviště F. M., nově označené dle geometrického plánu pro rozdělení pozemku, vypracovaného společností G. G., s. r. o., dne 23. 8. 2005 pod číslem plánu 1168-028/2005, který je nedílnou součástí tohoto rozsudku, jako parc. č. 40/2 ostatní plocha, jiná plocha, o výměře 45 m2 . Dále rozhodl o nákladech řízení.


Soud prvního stupně mimo jiné zjistil, že žalobkyně je vlastnicí pozemku parc. č. 39 a domu č. p. 400 (dříve parc. č. 359 a 391 a dům č. p. 327), žalovaný je vlastníkem pozemku parc. č. 40 (dříve parc. č. 360 a 390). Kupní smlouvou bez data, uzavřenou mezi prodávajícím T. J., právním předchůdcem žalobkyně, a J. P. jako kupujícím, právním předchůdcem žalovaného, podepsanou toliko T. J., mělo dojít k převodu části parc. č. 391, označené jako část, která na zadní straně domu č. p. 327 v B. se nachází a která s dvorem kupujícího sousedí a v okapu domu č. p. 327 rovným směrem od jedné cesty až k druhé se táhne , za kupní cenu 25 zlatých, která měla být zaplacena při podpisu smlouvy. Touto smlouvou se kupující zavázal, že za účelem opravy domu č. p. 327 nechá prodávajícímu užívat tuto odkoupenou část pozemku k postavení žebře a jiného náčiní . V roce 1966 byla v kat. území B. zahájena obnova mapového operátu novým mapováním. Platnost výsledku tohoto mapování byla vyhlášena v roce 1973. V roce 1979 bylo provedeno nové technickohospodářské měření a v roce 1980 začalo docházet ke komplexnímu zakládání právních vztahů evidence nemovitostí, kdy jednotliví vlastníci a uživatelé pozemků v rámci tzv. námitkového řízení měli možnost seznámit se s výsledky obnovy mapového operátu a vznést k němu případné námitky. Žalobkyně byla v roce 1980 přítomna na tehdejším středisku geodézie a nevznesla žádné námitky. Katastrální úřad ve F. M., na který se žalobkyně podáním z 11. 10. 1998 obrátila s žádostí o prošetření správnosti hranice mezi pozemky účastníků parcelních čísel 39 a 40, nejprve připustil, že porovnáním zákresů parcel v katastrální mapě se stavem v katastrální mapě bývalého pozemkového katastru, jakož i porovnáním výměru původního katastru s dnešním stavem, došlo k posunu hranice mezi pozemky v neprospěch žalobkyně, s tím, že zřejmá chyba v zákresu vlastnické hranice bude opravena. S ohledem na námitky tehdejší vlastnice pozemku parc. č. 40 katastrální úřad žádost žalobkyně zamítl, zákres hranice mezi pozemky však byl znovu ověřen, hranice zůstala zakreslena v původním stavu, avšak jako hranice sporná. Rozhodnutím z 28. 11. 2001 Katastrální úřad ve F. M. rozhodl, že vlastnická hranice mezi pozemky parcelních čísel 39 a 40 bude nadále zakreslena mapovou značkou katastrální mapy, hranice nesporná . Současná hranice mezi pozemky účastníků parcelních čísel 39 a 40, jak je vyznačena v katastrální mapě pro kat. území B., mapový list 0-8/2, neodpovídá stavu podle původního katastru. Oproti původnímu stavu došlo na úkor parc. č. 39, původně označené jako parc. č. 359, ve prospěch parc. č. 40, původně označené jako parc. č. 360, k oddělení části pozemku z parc. č. 39, který je v geodetickém zaměření, jakož i v geometrickém plánu, jak byly vypracovány společností G. G., s. r. o., označen jako díl C. Soud prvního stupně zaujal právní názor, že označená kupní smlouva bez data, o kterou žalovaný opíral své vlastnické právo ke spornému pozemku, není smlouvou v právním smyslu, neboť není podepsána oběma smluvními stranami a projev vůle nabyvatele z ní nelze vyvodit. Dále uvedl, že navíc specifikace předmětu smlouvy nebyla provedena tak, aby byla srozumitelná i pro třetí osoby. Na podkladě této listiny nebylo vloženo vlastnické právo k části pozemku ve prospěch právního předchůdce žalovaného. Chybí tak titul, na jehož základě mohlo držiteli vzniknout vlastnické právo k části pozemku vydržením. Podle soudu prvního stupně tuto listinu nelze hodnotit ani jako domnělý právní titul. Poukázal také na to, že v roce 1892, tj. kdy kupní smlouva byla údajně sepsána, J. P. byl vlastníkem pozemků parc. č. 360 a parc. č. 390 jen v rozsahu jedné ideální poloviny. Druhou polovinu spoluvlastnila A. Š. I kdyby kupní smlouva uzavřená mezi T. J. a J. P. byla skutečně uzavřena, nemohla by se část pozemku parc. č. 391 stát součástí pozemků parcelních čísel 360 a 390 s ohledem na jiný vlastnický režim těchto pozemků. Nebylo prokázáno, že by J. P. polovinu pozemku parc. č. 391 převedl na A. Š., která tak vůbec nemohla být v dobré víře, že jí předmětná část pozemku patří. Od roku 1892 do roku 1920, kdy J. P. a A. Š. prodali své nemovitosti L. a F. P., nemohla začít běžet vydržecí doba a po tuto dobu nemohlo u nich dojít ani k nabytí vlastnictví k předmětné části pozemku mimořádným vydržením, neboť se u nich nemohlo jednat o držení poctivé. Nemohli pokládat sporný pozemek, který případně drželi za svůj, ale naopak museli vědět, že pozemek patří někomu jinému. Vydržet vlastnické právo ke spornému pozemku nemohli ani L. a F. P. pro nedostatek dobré víry v právní důvod způsobilý k nabytí pozemku. Žalovaný netvrdil a ani nebylo prokázáno, že by tito vlastnictví ke spornému pozemku nabyli formou tzv. mimořádného vydržení po dobu 30 let . Pokud v roce 1983 byla vlastníkem pozemku nyní parc. č. 40 matka žalovaného, nemohla být v dobré víře ve vztahu k titulu, neboť žádný titul neměla . Její dobrá víra nemohla být založena na technickohospodářském mapování, protože změny hranic v důsledku tohoto mapování nemohly změnit skutečný rozsah vlastnického práva. Do roku 1980 matka žalovaného nemohla vědět, jaká byla výměra původního pozemku parc. č. 391, protože v žádné dřívější převodní smlouvě se neuváděla. Pokud podepsala výkaz změn v roce 1980, podepsala pouze výkaz, na kterém byla uvedena výměra jejích pozemků. Předpoklad oprávněné držby nebyl naplněn ani u žalovaného.


Krajský soud v Ostravě jako soud odvolací k odvolání žalovaného rozsudkem ze dne 5. května 2006, č. j. 42 Co 75/2006-222, 42 Co 76/2006, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu na požadované určení zamítl, a rozhodl o nákladech řízení. Odvolací soud se ztotožnil se skutkovým zjištěním soudu prvního stupně, na rozdíl od soudu prvního stupně však dospěl k právnímu závěru, že ze strany právních předchůdců žalovaného došlo k nabytí vlastnického práva ke spornému pozemku formou tzv. mimořádného vydržení podle § 1477 obecného zákoníku občanského (dále OZO ). Poukázal na § 326 OZO, podle kterého kdo z pravděpodobných důvodů má za to, že věc, kterou drží, je jeho, je držitel poctivý. Nepoctivým držitelem je, kdo ví nebo z okolností se musí domnívati, že věc, kterou má v držbě, náleží někomu jinému. Pro omyl skutkový nebo pro neznalost zákona lze být držitelem nikoli řádným (§ 316) a přece držitelem poctivým . Podle odvolacího soudu z tohoto ustanovení vyplývá, že nepoctivost držby nelze v žádném případě dovozovat z nedostatku právního titulu pro vydržení (tj. jinými slovy: z nedostatku držby řádné). Pokud tedy T. J. a J. P. v roce 1892 uzavřeli kupní smlouvu, která neměla náležitosti předepsané zákonem a která nebyla intabulována do pozemkové knihy (to vše v důsledku zřejmé neznalosti zákona), a pokud od sepisu smlouvy právní předchůdci žalovaného sporný pozemek drželi a chovali se jako jeho vlastníci, nelze dospět k závěru jinému než tomu, že zde došlo k vydržení této nemovitosti podle § 1477 OZO, který pozbyl účinnosti až dne 1. 1. 1951 .


Proti rozhodnutí odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání z důvodu nesprávného právního posouzení věci. Namítla, že tzv. mimořádným vydržením se podrobně zabýval soud prvního stupně přesto, že nikdy nebylo žalovaným namítáno. Žalovaný tak neučinil ani v odvolání. Odvolací soud tak rozhodl na základě skutečnosti, která nebyla žalovaným tvrzena, v podstatě z úřední moci, i když nejde o nesporné řízení. Poukázal na druhou větu § 1477 OZO, podle níž prokázaná mu nepoctivost držby vylučuje však také v této delší době vydržení . Z důkazů provedených soudem prvního stupně vyplývá, že v případě právních předchůdců žalovaného se nemohlo jednat o poctivou držbu z toho důvodu, že o sporný pozemek se vedly vždy spory, a byla to žalobkyně, která z tohoto pozemku odváděla daň. Nebylo také prokázáno, že právní předchůdci žalovaného sporný pozemek drželi a chovali se jako vlastníci . Navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.


Žalovaný navrhl zamítnutí dovolání s tím, že odvolací soud věc posoudil po právní stránce zcela správně.


Nejvyšší soud ČR jako soud dovolací po zjištění, že dovolání bylo podáno oprávněnou osobou včas a že je přípustné, přezkoumal rozsudek odvolacího soudu podle § 242 odst. 1 a 3 občanského soudního řádu (dále OSŘ ) a dospěl k závěru, že dovolání není důvodné.


Dovolatelka uplatnila výslovně toliko dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci mimo jiné s tvrzením, že odvolací soud konstatoval bez jakýchkoliv důkazů, že právní předchůdci žalovaného sporný pozemek drželi a chovali se jako jeho vlastníci . Jestliže dovolatelka zpochybnila skutkový závěr odvolacího soudu o držbě sporného pozemku právními předchůdci žalovaného, pak podle obsahu (§ 41 odst. 2 OSŘ) uplatnila také dovolací důvod podle § 241a odst. 3 OSŘ, tj. že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování.


Podle § 242 odst. 3 věta druhá OSŘ je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny.


Podle § 213 odst. 1 OSŘ odvolací soud není vázán skutkovým stavem, jak jej zjistil soud prvního stupně.


Podle § 213 odst. 2 OSŘ odvolací soud může opakovat dokazování nebo je i doplnit, nejde-li o rozsáhlejší doplnění a lze-li je provést bez průtahů. Dokazování doplní buď sám nebo prostřednictvím soudu prvního stupně, anebo soudu dožádaného.


Ustanovení § 213 odst. 1 OSŘ neznamená, že by se odvolací soud mohl bez dalšího odchýlit od skutkového zjištění soudu prvního stupně. Jestliže tak hodlá učinit, musí důkazy přímo provedené soudem prvního stupně opakovat, popř. doplnit (§ 213 odst. 2 OSŘ), a zjednat si tak rovnocenný podklad pro případné odlišné zhodnocení důkazu. K tomu srov. např. rozhodnutí uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek č. 64, ročník 1966, a č. 92, ročník 1968, a pod C 61 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. Beck.


Odvolací soud na rozdíl od soudu prvního stupně, který v odůvodnění rozsudku hovoří pouze o případné držbě pozemku J. P. a A. Š. a dále o tom, že žádný z vyslechnutých svědků se nebyl schopen vyjádřit k tomu, jak v daném období od roku 1920 do roku 1951 byla sporná část pozemku užívána , učinil jednoznačný skutkový závěr, že právní předchůdci žalovaného sporný pozemek drželi a chovali se k němu jako jeho vlastníci , aniž důkazy provedené soudem prvního stupně opakoval, případně dokazování sám doplnil. Přitom skutkové zjištění o držbě pozemku právními předchůdci žalovaného je rozhodující pro právní posouzení otázky jeho vydržení. Tímto postupem odvolací soud zatížil řízení vadou řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [§ 241a odst. 1 písm. a) OSŘ].


Dovolací soud proto rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení (§ 243b odst. 3 věta prvá OSŘ).


S ohledem na důvod zrušení rozsudku odvolacího soudu bylo předčasné zabývat se uplatněnými dovolacími důvody, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci a že vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování.


Dovolací soud závěrem jen poznamenává:


Jestliže žalovaný v soudním sporu uplatnil námitku vydržení, nelze soudům obou stupňů vytýkat, že v rámci nezbytného právního posouzení takové námitky a na základě s tím souvisejících skutkových tvrzení či zjištění uvažovaly i o tzv. mimořádném vydržení, byť se žalovaný této formy vydržení nedovolával, popř. že se zabývaly vydržením podle dřívějších předpisů, ač se žalovaný dovolával ustanovení občanského zákoníku nyní platného. Podle názoru dovolacího soudu platí, že obecnou blíže nevymezenou námitkou právní povahy (např. promlčení, vydržení, moderace apod.) vznesenou za řízení jeho účastníkem vůči určitému uplatněnému nároku jiného účastníka se nalézací soudy mohou zaobírat v jejím plném rozsahu, tj. podle všech relevantních ustanovení právních předpisů s touto námitkou souvisejících, jejichž aplikace na daný případ přichází v úvahu, a to bez ohledu na to, zda účastník, který takovou námitku uplatnil, o možném širším rozsahu aplikace práva vůbec uvažoval. Ostatně účastník řízení není povinen určovat, podle jakých ustanovení má být jeho věc posuzována a soud takovým eventuálním právním vymezením sporných otázek vázán není.


Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.


V Brně dne 5. února 2008


JUDr. František B a l á k


předseda senátu