22 Cdo 4421/2007
Datum rozhodnutí: 19.01.2010
Dotčené předpisy: § 116 odst. 2 předpisu č. 141/1950Sb., § 145 odst. 1 předpisu č. 141/1950Sb.




22

Cdo 4421/2007


ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK


JMÉNEM REPUBLIKY



Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Baláka a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a Mgr. Michala Králíka, Ph.D., ve věci žalobkyň:
a) J. F.
,
b) J. H.
,
c) K. Č.
, a
d) J. S.
, zastoupených advokátkou, proti žalovaným:
1) F. H.
,
2) J. K.
,
3) M. H.
,
4) J. H.
,
5) J. H.
,
6) E. J.
, všem zastoupeným advokátem, a
7) Ř. s. a d. ČR
, zastoupenému advokátkou, o určení vlastnictví, vedené u Okresního soudu v Ústí nad Orlicí pod sp. zn. 6 C 171/2004, o dovolání žalobkyň proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 31. května 2007, č. j. 19 Co 744/2006-472, ve znění usnesení téhož soudu ze dne 26. července 2007, č. j. 19 Co 744/2006-486, takto:


I. Dovolání
se zamítá
.

II. Žalobkyně a) až d) jsou povinny na náhradě nákladů dovolacího řízení zaplatit společně a nerozdílně žalovaným 1) až 4) jako společně a nerozdílně oprávněným částku 13.900,- Kč a žalovaným 5) a 6) jako společně a nerozdílně oprávněným částku 13.900,- Kč, vše k rukám advokáta, vše do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

III. Ve vztahu mezi žalobkyněmi a) až d) a žalovaným 7) nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.


O d ů v o d n ě n í :


Okresní soud v Ústí nad Orlicí (dále jen soud prvního stupně ) rozsudkem z 19. 12. 2000, č. j. 7 C 159/99-109, ve znění opravného usnesení z 29. 8. 2002, č. j. 7 C 159/99-165, zamítl žalobu na určení, že žalobkyně jsou podílovými spoluvlastnicemi každá jedné ideální čtvrtiny z celku pozemkové parcely č. 3081/62, bývalého pozemkového katastru o výměře 54062 m2 zapsané v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu v Ú. nad O. na LV č. 1363 pro obec a k. ú. L. (výrok I.). Dále určil, že F. H., J. K., M. H., a J. H., jsou podílovými spoluvlastníky každý jedné ideální čtvrtiny pozemkové parcely ve zjednodušené evidenci parcely původního grafického přídělu č. 3081/99 o výměře 19000 m2, která je zapsaná na LV č. 1363 pro obec a k. ú. L. (výrok II.), a že manželé J. H., a zůstavitelka S. H., která zemřela, byli ke dni 1. 7. 1986 bezpodílovými spoluvlastníky pozemkové parcely ve zjednodušené evidenci parcely původní grafický příděl č. 3081/62 o výměře 35062 m2, díl 1 o výměře 34779 m2, díl 2 o výměře 283 m2, která je zapsána na LV č. 1363 pro obec a k. ú. L. (výrok III.). Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení a soudním poplatku (výroky IV. VII.).


Krajský soud v Hradci Králové jako soud odvolací rozsudkem z 25. 10. 2001, č. j. 19 Co 146/2001-138, ve znění opravného usnesení Okresního soudu v Ústí nad Orlicí z 29. 8. 2002, č. j. 7 C 159/99-165, připustil změnu žaloby tak, aby namísto ke dni 1. 7. 1986 bylo určeno, že manželé J. H., a zůstavitelka S. H., zemřelá, byli ke dni 1. 11. 1979 bezpodílovými spoluvlastníky pozemkové parcely ve zjednodušené evidenci původní grafický příděl č. 3081/62, díl 2, o výměře 283 m2, která je zapsána na LV č. 1363 pro obec a katastrální území L. . Dále změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku III. tak, že určil, že manželé J. H., a zůstavitelka S. H., zemřelá, byli ke dni 1. 11. 1979 bezpodílovými spoluvlastníky pozemkové parcely ve zjednodušené evidenci původní grafický příděl č. 3081/62, díl 2, o výměře 283 m2, která je zapsána na LV č. 1363 pro obec a k. ú. L. , jinak výrok III. potvrdil. Dále potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I., II., IV., V., VI. a VII., rozhodl o nákladech řízení a připustil proti svému rozsudku dovolání.


Nejvyšší soud České republiky (dále Nejvyšší soud ) rozsudkem z 15. 4. 2004, č. j. 22 Cdo 2367/2002-217, zrušil rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové z 25. 10. 2001, č. j. 19 Co 146/2001-138, ve znění opravného usnesení Okresního soudu v Ústí nad Orlicí z 29. 8. 2002, č. j. 7 C 159/99-165, pokud jím byl potvrzen a změněn rozsudek Okresního soudu v Ústí nad Orlicí z 19. 12. 2000, č. j. 7 C 159/99-109, ve znění opravného usnesení téhož soudu z 29. 8. 2002, č. j. 7 C 159/99-165, a rozhodnuto o nákladech řízení, a rozsudek Okresního soudu v Ústí nad Orlicí z 19. 12. 2000, č. j. 7 C 159/99-165, ve znění opravného usnesení z 29. 8. 2002, č. j. 7 C 159/99-165, s výjimkou výroku o soudním poplatku, a věc vrátil v tomto rozsahu Okresnímu soudu v Ústí nad Orlicí k dalšímu řízení.


Nejvyšší soud se ve svém rozsudku zabýval otázkou, zda vlastnictví k nemovitostem přiděleným podle přídělového zákona č. 81 z roku 1920 vznikalo za účinnosti Obecného zákoníku občanského z roku 1811 vkladem přídělu do pozemkové knihy. Odkázal na právní názor vyslovený již v rozsudku Nejvyššího soudu z 26. 11. 1998, sp. zn. 2 Cdon 178/97, publikovaném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 35, ročník 1998, od kterého neměl důvod se odchýlit, a odborné publikace blíže citované v jeho rozsudku a učinil závěr, že k přechodu vlastnictví přídělem podle přídělového zákona docházelo rozhodnutím pozemkového úřadu, aniž bylo třeba intabulace . V dalším řízení se měl soud prvního stupně vypořádat i s námitkou vydržení žalovanými.


Soud prvního stupně rozsudkem z 26. 6. 2006, č. j. 6 C 171/2004-406, pod bodem I. výroku určil, že žalobkyně a) až d) jsou podílovými spoluvlastnicemi každá ideální jedné čtvrtiny z celku pozemkové parcely č. 3081/61 bývalého pozemkového katastru o výměře 53745 m2, zapsané v Katastru nemovitostí pro P. k., katastrálního pracoviště v Ú. nad O., pro obec a kat. území L., když tato pozemková parcela je v současnosti vedena Katastrálním úřadem pro P. k., katastrální pracoviště v Ú. nad O., na LV č. 3985 jako parcela grafického přídělu č. 3081/62 o výměře 34779 m2 pozemek ve zjednodušené evidenci, na LV č. 4389 jako parcela grafického přídělu č. 3081/99 o výměře 18966 m2 pozemek ve zjednodušené evidenci pro obec a kat. území L. . Pod bodem II. zamítl žalobu ohledně určení, že žalobkyně a) až d) jsou podílovými spoluvlastnicemi každá ideální jedné čtvrtiny z celku pozemkové parcely č. 3081/62 bývalého pozemkového katastru o výměře 317 m2, zapsané v Katastru nemovitostí pro P. k., katastrální pracoviště v Ú. nad O., pro obec a kat. území L., nyní vedené na LV č. 4388 jako parcela katastru nemovitostí č. 3081/245 ostatní plocha o výměře 34 m2, parcela katastru nemovitostí č. 3081/246 ostatní plocha o výměře 45 m2 a parcela katastru nemovitostí č. 3081/247 orná půda o výměře 238 m2, pro obec a kat. území L. Pod bodem III. určil, že Česká republika je vlastníkem pozemkových parcel č. 3081/245 o výměře 34 m2, č. 3081/246 o výměře 45 m2 a č. 3081/247 o výměře 238 m2 s příslušností hospodařit Ř. s. a d. ČR, zapsaných na LV č. 4388 pro obec a kat. území L., vedeném Katastrálním úřadem pro P. k., katastrální pracoviště Ú. nad O. . Pod bodem IV. zamítl žalobu na určení, že žalovaní 1) až 4) jsou podílovými spoluvlastníky každý jedné ideální čtvrtiny pozemkové parcely ve zjednodušené evidenci parcely původ přídělový plán nebo jiný podklad (GP) č. 3081/99 o výměře 18966 m2, zapsané u Katastrálního úřadu pro P. k., katastrální pracoviště Ú. nad O., na LV č. 4389 pro obec a kat. území L. Pod bodem V. zamítl žalobu na určení, že manželé J. H. a S. H., byli k 1. 11. 1979 bezpodílovými spoluvlastníky pozemkové parcely ve zjednodušené evidenci parcely původ přídělový plán nebo jiný podklad (GP) č. 3081/62, díl 2, o výměře 238 m2 a k 1. 7. 1986 bezpodílovými spoluvlastníky parcely ve zjednodušené evidenci parcely původ přídělový plán nebo jiný podklad (GP) č. 3081/62, díl 1, o výměře 34779 m2, nyní zapsané u Katastrálního úřadu pro P. k., katastrální pracoviště Ú. nad O., na LV č. 3985 pro obec a kat. území L. Pod body VI. a VII. rozhodl o nákladech řízení.


Soud prvního stupně učinil tato skutková zjištění a právní závěry: Vzal za prokázané, že přídělovou listinou z 28. 7. 1938, č. j. 55.629/33-I/1-133, právní předchůdci žalobkyň J. V. st. a A. V. nabyli v rámci 1. pozemkové reformy přídělem pozemek parc. č. 3081/62 o výměře 5,3659 ha v kat. území L. jako rolnický nedíl. Vlastnické právo těchto přídělců bylo zapsáno ve vložce č. 2219 pozemkové knihy pro kat. území L. S odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze 4. 12. 2001, sp. zn. 28 Cdo 1580/2000, a 26. 6. 2003, sp. zn. 28 Cdo 385/2003, učinil právní závěr, že podmínkou a okamžikem nabytí vlastnictví přídělu bylo vydání přídělové listiny jako listiny vkladové . Ta byla vydána a podle soudu prvního stupně i doručena přídělcům, kteří se stali vlastníky označeného pozemku, i když se nedochoval doklad o doručení přídělové listiny přídělcům. J. V. st. a A. V. na přidělených pozemcích hospodařili od převzetí přídělu až do své smrti. Po jejich smrti (A. V. a J. V. st. zemřeli) hospodařil na pozemcích J. V. ml. spolu se svými sourozenci. Ten také nabyl vlastnické právo mimo jiné k pozemku parc. č. 3081/62 dědictvím po rodičích podle odevzdacích listin z 9. 9. 1948 a 13. 9. 1948. V průběhu II. světové války byl pozemek parc. č. 3081/62 zabrán Německou osídlovací komisí. Následně byl pozemek parc. č. 3081/62 sloučen do J.Z.D. L., a to ještě před tím, než J. V. ml. vstoupil do J.Z.D. L. V roce 1953 byl z družstva vyloučen s náhradními pozemky a opakovaně za člena družstva byl přijat v roce 1958 s výměrou vnesených pozemků 14,46 ha. Podle názoru soudu prvního stupně do družstva musel vstoupit jak s pozemky, které zdědil, tak s pozemky, které byly přiděleny jemu a jeho manželce M. V. přídělem č. 66 v kat. území L. a č. 159 v kat. území R. a které převzali 1. 3. 1946. Svědčí o tom také skutečnost, že Z. o. d. Ž. uzavřelo s M. V., také jako s dědičkou pozemku po J. V. ml., 15. 3. 1993 nájemní smlouvu č. 199 ohledně pozemku parc. č. 3081/62 o výměře 5,4062 ha. Nepřisvědčil žalovaným, že J. V. ml. pozbyl vlastnické právo k předmětnému pozemku směnou za příděl č. 159 z důvodu, že v době podání žádosti o příděl, tj. 26. 8. 1945, nebyl vlastníkem nemovitostí po svých rodičích, o směně pozemků uvažoval, ale žádným důkazem nebylo prokázáno, že by ke směně předmětného pozemku za příděl č. 159 došlo. Žalobkyně nabyly pozemek do podílového spoluvlastnictví od M. V. darovací smlouvou z 11. 4. 1994. Pozemek parc. č. 3081/62 byl v roce 1947 rozdělen na parc. č. 3081/62 a parc. č. 3081/99 a nově vzniklé pozemky byly opět přiděleny jako příděl č. 92 a č. 93 právním předchůdcům žalovaných 1) až 6). J. a F. H. převzali 1. 3. 1946 mimo jiné pozemek parc. č. 3081/99 jako příděl č. 92 a J. a V. H. téhož dne pozemek parc. č. 3081/62 jako příděl č. 93. K návrhům z 15. 6. 1948 bylo vlastnické právo J. a F. H. zapsáno podle přídělu č. 92 do knihovní vložky č. 2155 a J. a V. H. podle přídělu č. 93 do knihovní vložky č. 2156 pro kat. území L. V době, kdy pozemky byly slučovány do zemědělského družstva, nově vzniklé pozemky obhospodařovali právní předchůdci žalovaných 1) až 6), dříve to byli právní předchůdci žalobkyň. Soud prvního stupně se postavil na stanovisko, že nedošlo k platnému přidělení pozemků parcelních čísel 3081/62 a 3081/99 právním předchůdcům žalovaných 1) až 6) příděly č. 92 a 93, neboť došlo k přídělu pozemků, které stát nevlastnil. Původní vlastníci pozemku parc. č. 3081/62 se vlastnictví nevzdali a vlastnictví nepozbyli, a to ani jeho sdružením do jednotného zemědělského družstva, které se stalo pouze detentorem sdružených pozemků. Žalovaní 1) až 6) vlastnické právo k předmětným pozemkům nenabyli ani vydržením, i když v jejich prospěch svědčil neplatný právní titul o nabytí vlastnictví, tj. přídělové listiny, a byla splněna zákonem předpokládaná doba pro vydržení. Předmětné pozemky do téhož zemědělského družstva sdružili i právní předchůdci žalovaných 1) až 6), avšak na základě neplatného rozhodnutí o přídělu. Podle názoru soudu prvního stupně nemůže být současně vlastníkem téže nemovitosti strana žalobkyň na základě správního rozhodnutí vydaného ve prospěch jejich právních předchůdců a současně žalovaní 1) až 6) na základě vydržení. Prioritu musí mít právo, které vzniklo jako první, tedy v daném případě vlastnické právo ve prospěch právních předchůdců žalobkyň. Právní úkony, které ohledně sporných pozemků učinili žalovaní 1) a 6), příp. jejich právní předchůdci, jsou neplatné, neboť je činili jako nevlastníci.


Odvolací soud k odvolání žalovaných 1) až 6) rozsudkem z 31. 5. 2007, č. j. 19 Co 744/2006-472, ve znění usnesení z 26. 7. 2007, č. j. 19 Co 744/2006-486, změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku pod bodem I. tak, že zamítl žalobu na určení, že žalobkyně a) až d) jsou podílovými spoluvlastnicemi každá v rozsahu jedné ideální čtvrtiny pozemkové parcely č. 3081/62 bývalého pozemkového katastru, zapsané v katastru nemovitostí pro P. k., katastrální pracoviště v Ú. nad O., pro obec a kat. území L., na LV č. 3985 jako parcela grafického přídělu č. 3081/62 pozemek ve zjednodušené evidenci a na LV č. 4389 jako parcela grafického přídělu č. 3081/99 pozemek ve zjednodušené evidenci . Ve výroku pod bodem IV. jej změnil tak, že určil, že žalovaní F. H., J. H., M. H. a J. K. jsou podílovými spoluvlastníky každý jedné ideální čtvrtiny pozemkové parcely ve zjednodušené evidenci č. 3081/99, zapsané na LV č. 4389 pro obec a kat. území L. u Katastrálního úřadu pro P. k., katastrální pracoviště Ú. nad O. , a ve výroku pod bodem V. tak, že určil, že manželé J. H. a zůstavitelka S. H., zemřelá, byli ke dni 1. 11. 1979 bezpodílovými spoluvlastníky pozemkové parcely ve zjednodušené evidenci č. 3081/62, díl 2, a ke dni 1. 7. 1986 bezpodílovými spoluvlastníky parcely ve zjednodušené evidenci č. 3081/62, díl 1, zapsané na LV č. 3985 pro obec a kat. území L. u Katastrálního úřadu pro P. k., katastrální pracoviště Ú. nad O. Dále rozhodl o nákladech řízení.


Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že právní předchůdci žalobců se stali vlastníky pozemku parc. č. 3081/62 v kat. území L. podle přídělu z 28. 7. 1938, č. j. 55029/33-I/1-133. Za ne zcela přesný považoval jeho závěr, že po jejich smrti tento pozemek užívali J. V. ml. spolu se sourozenci. S poukazem na výpověď M. V., manželky J. V. ml., by podle odvolacího soudu mohlo být takové užívání pozemku podložené jen do 1. 3. 1946, kdy se držby pozemku ujali právní předchůdci žalovaných. Souhlasil se soudem prvního stupně v tom, že J. V. ml. chtěl příděl usedlosti č. 15 v L. zaplatit směnou pozemků o výměře 6 ha v obci a kat. území L. a částečně finančně ve splátkách, že se však nepodařilo prokázat, že by souhlas se směnou pozemku parc. č. 3081/62 podepsal. K tomu uvedl, že s odstupem doby se nepodařilo zjistit, zda se směnou tohoto pozemku souhlasil a pouze formálně věc nebyla dořešena podpisem protokolu nebo zda se směnou nesouhlasil. Přisvědčil žalovaným, že žádný z provedených důkazů nenasvědčuje tomu, že by J. V. ml. proti následnému přídělu pozemku právním předchůdcům žalovaných vznesl výhrady. Podle názoru odvolacího soudu právní účinky směny pozemku parc. č. 3081/62 nenastaly, takže v době následného přídělu pozemku právním předchůdcům žalovaných nebyl tento pozemek tzv. právně volný . Stát v době tohoto přídělu si musel být objektivně vědom toho, že není jeho oprávněným vlastníkem. Právní předchůdci žalovaných přidělené pozemky vzniklé rozdělením parc. č. 3081/62 užívali do jejich sdružení do jednotného zemědělského družstva v roce 1950 na základě rozhodnutí státu, o kterém neměli důvod pochybovat. S odkazem na ustálenou judikaturu (např. rozhodnutí Nejvyššího soudu z 25. 1. 1999, č. j. 2 Cdon 457/97-185, publikované v Soudních rozhledech č. 11, ročník 1999), § 1460 a násl. o. z. o. (Obecný zákoník občanský z roku 1811) a § 116, § 562 a § 566 odst. 1 a 2 zákona č. 141/1950 Sb., občanský zákoník, odvolací soud dovodil, že pokud vydržecí doba začala běžet v roce 1946, nemohla skončit dříve než 1. 1. 1961. Dále uvedl, že J.Z.D. v L. bylo založeno v roce 1950 a vstoupili do něho jak právní předchůdci žalobkyň, tak právní předchůdci žalovaných. Pozemky parc. č. 3081/62 a parc. č. 3081/99, původně pozemek parc. č. 3081/62, v kat. území L. byly vedené jako sdružené jak právními předchůdci žalobkyň, tak i žalovaných. Pro odstup času se nepodařilo zjistit, že by někteří z právních předchůdců účastníků vstoupili do družstva dříve než ostatní. Nesouhlasil s názorem soudu prvního stupně, že prioritu musí mít vlastnické právo právních předchůdců žalobkyň, které vzniklo jako první, na rozdíl od pouhé držby pozemků právními předchůdci žalovaných na základě neúčinného rozhodnutí o přídělu, s tím, že by zde byl zcela popřen institut vydržení. Podle názoru odvolacího soudu pro posouzení, zda právní předchůdci žalovaných nabyli vlastnické právo k předmětným pozemkům, je rozhodné, kdo s pozemky nakládal v době jejich sdružení do družstva jako s vlastními a kdo je fakticky sdružil, tedy kdo naplnil dva nezbytné předpoklady, tj. vůli s věcí nakládat jako s vlastní (animus possidendi) a faktické ovládání věci (corpus possesionis) . To byli právní předchůdci žalovaných, jejichž držba do konce vydržecí doby nebyla kýmkoli zpochybňována, a to ani do roku 1950, kdy na pozemcích hospodařili sami, nebo později, kdy pozemky byly užívány družstvem jako detentorem.


Proti rozhodnutí odvolacího soudu podaly žalobkyně dovolání z důvodů, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci a že vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Žalobkyně nesouhlasí s právním názorem odvolacího soudu, že právní předchůdci žalovaných se stali k 1. 1. 1961 vlastníky předmětných pozemků vydržením. Namítly, že odvolací soud nevzal v potaz tu část výpovědi M. V., kdy uvedla, že na pozemcích, které jsou předmětem sporu, po svatbě s J. V. ml. nehospodařili proto, že je tam tehdejší vláda nepustila . Poukázaly na to, že J. H., kterému byl přidělen příděl č. 92, vykonával v době přídělu funkci předsedy N. v. v L. a chtěl se ujmout k části pozemku parc. č. 3081/62 vlastnických práv neoprávněně sám. Uvedly, že z výpovědí J. H. a F. K. vyplývá, že všichni věděli, že předmětný pozemek je vlastnictvím V. a že jim byl přidělen ještě před válkou. Žalobkyně jsou toho názoru, že držba žalovaných nemohla být a nebyla držbou řádnou, poctivou a pravou, tedy nebyla držbou oprávněnou, nebyla držbou v dobré víře, a proto nikdy nemohlo dojít k vydržení předmětné parcely žalovanými . Podle žalobkyň nebylo prokázáno, že by žalovaní zpochybňovali vlastnictví J. V. ml. Právní předchůdci žalovaných si museli být vědomi toho, že pozemky, jejichž držby se ujali, náležely vlastnicky J. V. ml., přesto se nezajímali o to, zda je v pozemkové knize veden jako vlastník pozemků. J. V. ml. žil po celou dobu v přesvědčení, že je vlastníkem pozemku, a také nikdy neměl důvod o tom pochybovat. I ze strany J.Z.D. v L. mu při jeho vstupu do družstva v roce 1950 a druhém vstupu v roce 1959 bylo potvrzeno, že do družstva vstupuje s výměrou pozemků 14,46 ha, do níž byla zahrnuta i výměra pozemku parc. č. 3081/62, a která byla součtem obou přídělů J. a M. V. Navrhly, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.


Žalovaní 1) až 6) navrhli zamítnutí dovolání, neboť právní posouzení věci odvolacím soudem je správné a skutková zjištění, z nichž vycházel odvolací soud, mají podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, a žalobkyně ostatně tento dovolací důvod nekonkretizovaly. Podle názoru žalovaných přídělová listina z 28. 7. 1938 právním předchůdcům žalobkyň nebyla řádně doručena, v důsledku čehož právní účinky tohoto přídělu nenastaly. K námitkám týkajícím se vydržení vlastnického práva žalovaných k předmětným pozemkům uvedli, že žalobkyně argumentují skutečnostmi, které jsou v rozporu se skutkovými zjištěními. Právní předchůdci žalovaných se při převzetí přídělů č. 92 a 93 nemohli přesvědčit nahlédnutím do pozemkové knihy, že vlastníkem původního pozemku parc. č. 3081/62 je ve skutečnosti J. V. ml., protože do 3. 6. 1947 knihovní pořádek nebyl proveden. Ten byl proveden teprve usnesením Okresního soudu civilního v P. I. z 30. 1. 1950, sp. zn. 202/50. Vlastnické právo právních předchůdců žalovaných podle přídělů č. 92 a 93 bylo do pozemkové knihy zapsáno již 15. 6. 1948, zatímco právním předchůdcům žalobkyň J. V. st. a A. V. až 23. 5. 1949 a J. V. ml. v roce 1950. Právní předchůdci žalovaných nabyli předmětné pozemky v dobré víře.


Podle čl. II. přechodná ustanovení, bodu 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, účinného od 1. 7. 2009 (vyjma ustanovení čl. I bodů 69, 71 a 100, ustanovení čl. XIII a ustanovení čl. XVII bodu 1, která nabývají účinnosti 23. 1. 2009), dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vyhlášeným (vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů.


Nejvyšší soud České republiky (dále Nejvyšší soud ) jako soud dovolací proto při projednání dovolání postupoval podle občanského soudního řádu ve znění účinném do novely provedené zákonem č. 7/2009 Sb., neboť napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno dne 31. května 2007.


Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno oprávněnými osobami včas a že je přípustné, přezkoumal napadený rozsudek podle § 242 odst. 1 a 3 občanského soudního řádu (dále o. s. ř. ) a dospěl k závěru, že dovolání není důvodné.


Podle § 241a odst. 3 o. s. ř. je-li dovolání přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) a b), popřípadě podle obdobného užití těchto ustanovení (§ 238 a § 238a), lze dovolání podat také z důvodu, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování.
Skutkové zjištění odvolacího soudu nemá oporu v provedeném dokazování, jestliže odvolací soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nevyplynuly nebo jinak nevyšly za řízení najevo, nebo soud pominul skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány, nebo v hodnocení důkazů je logický rozpor, nebo jestliže výsledek hodnocení důkazů neodpovídá tomu, co mělo být zjištěno způsobem, vyplývajícím z postupu předepsaném v ustanovení § 133 až § 135 o. s. ř. Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování v podstatné části tehdy, týká-li se skutečností, které byly významné pro posouzení věci z hlediska hmotného práva. K tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 1. 2001, sp. zn. 21 Cdo 1899/99, publikovaný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod C 44.


Dovolatelky jimi uplatněný dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o. s. ř. však ve smyslu výše uvedeného nijak nekonkretizovaly. Při vázanosti dovolacího soudu dovolacími důvody a námitkami, jimiž odvolatel dovolací důvod vymezuje, nelze v daném případě při absenci konkrétních dovolacích námitek považovat dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o. s. ř. za opodstatněný.


Odvolací soud své rozhodnutí postavil na právním závěru, že žalovaní, resp. jejich právní předchůdci, nabyli vlastnictví předmětných pozemků parcelních čísel 3081/62 a 3081/99 (původně před rozdělením parc. č. 3081/62) vydržením. Vyšel z předpokladu, že příděly č. 92 a 93 právním předchůdcům žalovaných 1) až 6) nenabyly účinnosti, jestliže již dříve byl původní pozemek parc. č. 3081/62 přidělen přídělovou listinou ze dne 28. 7. 1938 právním předchůdcům žalobkyň, že však mohly být právním titulem oprávněné držby předmětných pozemků právními předchůdci žalovaných a posléze jejich právními nástupci, jejichž dobrou víru o tom, že jsou vlastníky sporných pozemků, opřel o skutkové zjištění, že drželi sporné pozemky od 1. 3. 1946 na podkladě rozhodnutí státu, o jejichž správnosti neměli důvodu pochybovat, že nebylo ničím doloženo, že by právní předchůdci žalobkyň v době předcházející vzniku sporu mezi účastníky dali najevo nesouhlas s tím, že pozemek byl znovu přidělen žalovaným, zatímco J. V. ml. přinejmenším uvažoval o směně původního přídělu, vedle toho, že se mu dostalo přídělu nového. Nelze také pominout, že v průběhu II. světové války byl pozemek parc. č. 3081/62 zabrán Německou osídlovací komisí a že v době po jejím skončení se přidělovaly konfiskované pozemky, které se v době nesvobody dostaly do vlastnictví, resp. držby subjektů, na které pak dopadla konfiskace. Do roku 1950 vlastnické právo právních předchůdců žalobkyň k pozemku parc. č. 3081/62 nebylo zaknihováno do pozemkových knih a právní předchůdci žalovaných také nepozbyli držby, které se uchopili dříve než předmětné pozemky sdružili do zemědělského družstva.


Právní posouzení věci odpovídá učiněným skutkovým zjištěním. Odvolací soud věc správně posuzoval podle obecného zákoníku občanského (o. z. o.) a občanského zákoníku č. 141/1050 Sb. a zcela správně dovodil, že to byli právní předchůdci žalovaných, kteří ke dni 1. 1. 1961, tj. ke dni, kdy uplynula desetiletá vydržecí doba podle § 116 odst. 2 citovaného občanského zákoníku, předmětné pozemky měli po celou vydržecí dobu v oprávněné držbě a tak se stali jejich vlastníky vydržením (§ 115 citovaného občanského zákoníku). I kdyby byly pochybnosti o dobré víře právních předchůdců žalovaných v době běhu vydržecí doby, pak v pochybnostech se podle § 145 odst. 1 citovaného občanského zákoníku má za to, že držba je oprávněná. Nebyl tak naplněn ani dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.


Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny (§ 242 odst. 3 o. s. ř.). Z obsahu spisu nevyplývá, že by k některé z uvedených vad došlo.


Z uvedených důvodů proto dovolací soud dovolání podle § 243b odst. 2 o. s. ř. zamítl.


I. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení ve vztahu mezi žalobkyněmi a) až d) a žalovanými 1) až 6) vychází z toho, že dovolání žalobkyň a) až d) bylo zamítnuto a žalovaným 1) až 6) vznikly náklady (§ 243b odst. 5, § 224 odst. 1, a § 142 odst. 1 o. s. ř.). Náklady vzniklé žalovaným 1) až 6) představují odměnu za jejich zastoupení v dovolacím řízení advokátem, která činí podle § 5 písm. b), § 10 odst. 3, § 17 písm. b), § 18 odst. 1 a § 19a vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění pozdějších předpisů částku 26.000,- Kč, a dále paušální náhradu hotových výdajů 6 x 300,- Kč podle § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění pozdějších předpisů, celkem 27.800,- Kč. Platební místo a lhůta k plnění vyplývají z § 149 odst. 1, § 160 odst. 1 o. s. ř.


II. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení ve vztahu mezi žalobkyněmi a) až d) a žalovaným 7) vychází z toho, že žalovanému 7) žádné náklady, na jejichž náhradu by měl vůči žalobkyním a) až d) právo, nevznikly (§ 243b odst. 5, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř.).

Nesplní-li žalobkyně a) až d) dobrovolně, co jim ukládá toto rozhodnutí, mohou žalovaní 1) až 6) podat návrh na výkon rozhodnutí.

Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 19. ledna 2010


JUDr. František Balák, v. r.
předseda senátu